OSMB 5 C 130/2026-39

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Grulichovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 289 689,21 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 28 077,66 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 28 077,66 Kč od 14. 11. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 261 611,55 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 289 689,21 Kč od 6. 10. 2025 do 13. 11. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 261 611,55 Kč od 14. 11. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Mladé

Boleslavi soudní poplatek za žalobu ve výši 2 897 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora částky 289 689,21 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou dne 3. 10. 2024 uzavřela smlouvu o podnikatelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalované částku 100 000 Kč. Poplatek za poskytnutí úvěru činil částku 183 689,21 Kč, žalovaná měla daný úvěr splatit ve 12měsíčních splátkách. Ohledně procesu uzavírání úvěrové smlouvy žalobkyně tvrdila, že k jejímu uzavření došlo prostřednictvím internetové domény žalobkyně (Anonymizováno). Při uzavírání smlouvy o úvěru měla žalobkyně k dispozici kopii občanského průkazu žalované. Ve smlouvě byla sjednána i smluvní pokuta, pokud se žalovaná dostane do prodlení se splácením úvěru. Žalovaná na danou pohledávku neuhradila žádnou splátku, žalobkyně tak požaduje po žalované uhrazení jistiny úvěru ve výši 100 000 Kč, poplatek za čerpání úvěru ve výši 183 689,21 Kč a smluvní pokutu ve výši 6 000 Kč, dále pak zákonný úroku z prodlení ročně z částky 289 689,21 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění předžalobní výzvou odeslanou dne 5. 11. 2025. Žalobkyně uvedla, že pokud by soud neuznal nárok z uzavřené smlouvy o úvěru, požaduje uhrazení jistiny úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. Ve svém dalším vyjádření žalobkyně uvedla, že úvěr byl žalované poskytnut na podnikání, kdy žalobkyně poskytuje úvěry výlučně podnikatelům na jejich podnikatelskou činnost.

2. Žalovaná se ve věci vyjádřila tak, že nárok žalobkyně neuznala, uznala pouze část nároku na jistině po zohlednění již uhrazených plateb, kdy uvedla, že na danou pohledávku uhradila dvě platby a to dne 19. 11. 202 částku 23 641 Kč, a dne 11. 12. 20224 částku 48 281,34 Kč. Dále ve svém vyjádření namítala nepřiměřenost poplatků a sankcí.

3. V řízení proběhly dvě jednání, žalobkyně se z jednání u soudu nařízeného na 8. 6. 2026 omluvila, o odročení nežádala. Žalobkyně se z jednání u soudu nařízeného na 3. 7. 2026 neomluvila, o odročení nežádala. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“).

4. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. hodnota soud zjistil, že tato byla uzavřena dne 3. 10. 2024 prostřednictvím komunikace na dálku. Ze smlouvy bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr navýšený o poplatek z úvěru ve výši 0,7 % denně vrátit ve 12 splátkách po 23 640,78 Kč měsíčně. Úvěr by poskytnut na podnikatelské potřeby žalované. Ve smlouvě bylo ujednání o smluvní pokutě v případě prodlení s hrazením jednotlivých splátek.

5. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že žalobkyně dne 3. 10. 2024 zaslala částku 100 001 Kč na účet č. účtu.

6. Z scanu obrazovky payment info soud zjistil, že účet č. účtu byl identifikován jako účet žalované.

7. Z fotokopie občanského průkazu soud zjistil, že žalobkyně ověřovala totožnost žalované.

8. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 31. 10. 2025, která jí byla odeslána dne 5. 11. 2025.

9. Ze sdělení Raiffeisen bank a.s. soud zjistil, že účet č. účtu patří žalované, jedná se o účet pro fyzickou osobu, byla na něj zaslána platba 100 001 Kč.

10. Z potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady soud zjistil, že žalovaná zasílala dne 19. 11. 2024 částku 23 641 Kč na účet č. účtu a dne 11. 12. 2024 částku 48 281,34 Kč na účet č. účtu.

11. Ze scanu webových stránek žalobkyně sud zjistil, že poskytuje půjčky živnostníkům, podmínkou získání půjčky je mít platné živnostenské oprávnění, služby žalobkyně jsou určeny pouze pro osoby s platným IČO. Kontakt na oddělení pohledávek je e-mail.

12. Z výslechu žalované soud zjistil, že daný úvěr si brala proto, že se jí nedařilo v podnikání, vypadl jí příjem, z úvěru financovala sociální a zdravotní pojištění a běžný provoz.

13. Z e-mailové komunikace žalobkyně (e-mail) s žalovanou ze dne 11. 6. 2026 soud zjistil, že se žalovaná dotazovala na potvrzení úhrady dvou splátek na úvěr, kdy jí bylo sděleno, že na úvěr č. hodnota byly připsány dvě platby a to dne 19. 11. 2024 částka 23 641 Kč a dne 11. 12. 2025 částka 48 281,34 Kč.

14. Ze zprávy České národní banky Měnová statistika I/2025, část III. Úrokové sazby měnových finančních institucí, vyplývá, že v říjnu 2024 činila průměrná úroková sazba u nových obchodů v případě úvěrů nefinančním podnikům 5,86 % p. a. (tabulka 10, řádek 4.1 Úvěry celkem). U úvěrů svou povahou bližších krátkodobému provoznímu financování činila sazba u kontokorentů, revolvingových úvěrů a kreditních karet 6,20 % p. a. (tabulka 10, řádek 4.2). Ze stavů obchodů pak vyplývá sazba 5,66 % p. a. u úvěrů nefinančním podnikům celkem a 6,27 % p. a. u úvěrů do 1 roku včetně (tabulka 11, řádky 4 a 4.1).

15. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

16. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o podnikatelském úvěru na základě které žalovaná čerpala finanční prostředky od žalobkyně ve výši 100 000 Kč a zavázala se žalobkyni splatit částku 283 689,36 Kč ve 12měsíčních splátkách. Žalovaná na danou pohledávku uhradila žalobkyni celkem částku 71 922,34 Kč.

17. Věc byla posouzena podle právních předpisů platných v době uskutečnění právního jednání, tedy dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

18. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

20. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany.

24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. spisová značka, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, přičemž občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Nemohou být přitom žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. V situaci, kdy soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně, přičemž dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, byl odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné.

25. Na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka navázal jeho rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. spisová značka, v němž Nejvyšší soud dodal, že občanský zákoník nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky při půjčce peněz mezi fyzickými osobami. Soud může s ohledem na okolnosti konkrétního případu s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznat věřiteli nepřiměřeně vysoký úrok sjednaný s dlužníkem. Určitým vodítkem zde může být srovnání s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. spisová značka). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně citovaný rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. spisová značka).

26. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Uzavření smlouvy vyplývá zejména z předložené listiny smlouvy o úvěru včetně dokumentů dokládajících kontraktační proces a z prokazatelného připsání finančních prostředků na účet žalované.

27. Soud se dále jako předběžnou otázkou zabýval platností smlouvy o úvěru stran výše sjednaných úroků, resp. odměna za poskytnutí úvěru ve smlouvě označenou jako poplatek za poskytnutí úvěru, ve výši 0,7 % denně za každý den poskytnutí úvěru a dospěl k jednoznačnému závěru, že se jedná o smlouvu, jejíž ujednání je v rozporu s dobrými mravy.

28. V daném případě byla smlouva uzavřena mezi podnikajícími osobami, nikoliv mezi fyzickými osobami, a to na dobu 12 měsíců. Nejednalo se tak o krátkodobý závazek, který by mohl být vyvažován vyšší úrokovou sazbou. Ve smlouvě o úvěru přitom byla sjednána úroková sazba ve výši 255 % ročně. K posouzení výše úroku a jeho souladu s dobrými mravy je pak potřeba vedle nominální výše úroku posoudit všechny rozhodné okolnosti konkrétního případu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. spisová značka).

29. Dle zprávy České národní banky o měnové statistice pro roku 2024 (dostupné na https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/statistika/.galleries/menova_bankovni_stat/menova_stat_publ/2025/menstat_2025-01_CZ.pdf) bylo zjištěno, že průměrná úroková sazba u stavů obchodů u úvěrů do jednoho roku nefinančním podnikům činila 6,27 % ročně. Sjednaná výše úroku v projednávaném případě byla sjednána ve výši 40násobku (pro porovnání vzato nejvyšší procento, u ostatních porovnávaných hodnot by byl násobek překročen ještě ve větší míře). Samotný obsah úvěrové smlouvy, konkrétně sjednanou výši úroku, tak považuje soud za dostačující důvod pro závěr, že v dané věci je smlouva o úvěru v rozporu s dobrými mravy (§ 580 o. z.). Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání dle § 588 o. z. Tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť ve smyslu § 576 o. z. nelze předpokládat, že by smlouva byla ze strany žalobkyně uzavřena bez sjednání takto vysokých úroků, které představují úplatu za poskytnutí úvěru v rámci její podnikatelské činnosti, tedy že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

30. Ačkoliv právní řád preferuje výklad zachovávající platnost právních jednání (§ 574 o. z.) a respektuje zásadu smluvní autonomie, tato autonomie není bezbřehá. V případech, kdy dochází ke zjevně nepřiměřenému zásahu do rovnováhy práv a povinností stran, je nutné ji korigovat prostřednictvím zásady ochrany dobrých mravů, jak vyplývá i z judikatury. V daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku ze úvěru natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat právě zásadou ochrany dobrých mravů. S ohledem na výše uvedené soud úvěrovou smlouvu shledal jako absolutně neplatnou. Neplatnost právního jednání, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, pojištění a dalších plněních.

31. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná jako celek, přičemž tato neplatnost dopadá i na všechna s ní spojená ujednání, včetně úroků, smluvních pokut, poplatků či dalších plateb.

32. V důsledku neplatnosti smlouvy je třeba právní vztah posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. o. z.). Ten, kdo bez právního důvodu získal majetkový prospěch, je povinen jej vydat. Plnila-li strana bez existence platného závazku, má právo na vrácení poskytnutého plnění.

33. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 100 000 Kč, žalovaná na poskytnuté finanční prostředky uhradila žalobkyni alespoň částečně, a to částku 71 922,34 Kč. Částka 28 077,66 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, které je žalovaná povinna vrátit žalobkyni. Splatnost pohledávky nelze odvíjet od smlouvy o úvěru, neboť ta je neplatná jako celek včetně ujednání o splatnosti. Nárok žalobkyně se opírá o ustanovení o bezdůvodném obohacení a splatnost pohledávky se tak řídí doručením výzvy, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena. S ohledem na předžalobní výzvu ze dne 31. 10. 2025 odeslanou dne 5. 11. 2025 a třídenní lhůtu k plnění, se počínaje dnem 14. 11. 2025 žalovaná nachází v prodlení a žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

34. Jelikož, jak výše uvedeno, uzavřená smlouva o úvěru včetně sjednaní v žalobě uplatněných úroků a poplatků je neplatná, soudu nezbylo než žalobu co do částky 261 611,55 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 289 689,21 Kč od 6. 10. 2025 do 13. 11. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 261 611,55 Kč od 14. 11. 2025 do zaplacení (výrok II.).

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnější žalovaná v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nepožadovala.

36. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud žalované dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci rozsudku; důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek soud neshledal, žalovaná o delší lhůtu, případně splátky nepožádala.

37. Soudní poplatek za žalobu činí podle položky č. 2 bodu 2 ve spojení s položkou č. 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatků 14 485 Kč. Poplatník na tomto poplatku dosud zaplatil pouze 11 588 Kč a zbývá tedy doplatit 2 897 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.