OSOL 14 C 103/2026-159

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Frumarem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno - u Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_004⟫ pro 30 744,53 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 13 641,97 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 919,19 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 34 931,07 Kč od datum do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 369,91 Kč za období od datum do datum, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, částku 183,37 Kč, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku ve výši 1604,70 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta B.

1) Výpisem z insolvenčního rejstříku (Pro zjištění, zda proti žalovanému není nebo v minulosti nebylo vedeno insolvenční řízení).

2) Výpisem z databáze odcizených dokladů (Pro verifikaci občanského průkazu a totožnosti žalovaného).

3) Výpisem z Centrální evidence exekucí (Pro získání informací o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce žalovaného, které jsou pro posouzení žádosti o úvěr nutné).

4) Výpisem z registru SOLUS, případně jiného obdobného registru (Pro získání informací o pravidelných splátkách žalovaného, jeho bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce žalovaného, které jsou pro posouzení žádosti o úvěr nutné).

Tyto výstupy však nebyly v řízení předloženy, takže nelze zcela ověřit, zda byly skutečně před poskytnutím úvěru skutečně učiněny. Zcela lehkovážným lze označit hodnocení úvěruschopnosti žalované, pakliže žalobkyně nenahlédla do Nebankovního registru klientských informací (NRKI), kde by jistě zjistila nemalé úvěrové zatížení žalované, což by jistě nutně muselo ovlivnit úsudek o reálné úvěruschopnosti žalované. Dále vyplynulo, že žalovaná před uzavřením smlouvy o úvěru sdělila zdroj svých příjmů, včetně jejich výše. Z Přílohy 1 ke smlouvě o úvěru sice vyplývá, že se žalobkyně zabývala příjmovou a výdajovou stranou žalované a měla k tomu příslušné bankovní výpisy, ovšem soudu nezbývá než uzavřít, že hodnocení žalobkyně bylo tendenční a poplatné tomu, aby úvěr žalované skutečně poskytnut byl. Příjmy žalovanou prohlášené ve výši 36 000 Kč a nalezené na výpisu z účtu ve výši 35 603 Kč, jsou prakticky ve shodě. Zásadní a neodůvodnitelný rozdíl pak soud shledává u výdajů žalované, která prohlásila výdaje na bydlení ve výši 10 000 Kč, na výpise z účtu však bylo nalezeno 41 580 Kč, žalobkyně pak použila tzv.“ vážený průměr“ 28 949 Kč, což však zásadním způsobem ovlivnilo hodnocení úvěruschopnosti žalované, která již podle samotného bankovního výpisu byla v mínusu, tedy výdaje byly vyšší než-li příjmy. Stejně tak výpočty žalobkyně stran nákladů na potraviny při soudu obecně známé cenové hladině ve výši 3 298 Kč jsou nízké. Rezervu na jakoukoliv osobní spotřebu a nenadálé výdaje ve výši 500 Kč lze považovat za neadekvátní. Žalobkyně tedy svými výpočty dovodila, že finanční zůstatek žalované činí měsíčně 1 552 Kč a z toho dovodila, že žalovaná má dostatečnou finanční rezervu na splácení částky 1 550 Kč (ke dni datum pak 1 542 Kč a ke dni datum pak 1 539 Kč), kdy tento závěr je sám o sobě z pohledu hodnocení úvěruschopnosti žalované za alarmující. Finanční rezerva po stanovení měsíční splátky 1 550 Kč ve výši 2 Kč snad nemohla být myšlena ani vážně, kdy již z výše splátky 1 550 Kč při údajné finanční rezervě na splácení úvěru ( spočtené tak, jak byla žalobkyní chybně spočtena- viz. výše) ve výši 1 552 Kč je zřejmé, že úvěr byl koncipován tak, aby mohl být za každou cenu žalované poskytnut, bez ohledu na její reálnou finanční situaci, která ani nebyla řádně prověřena (viz. výše – nesprávné počítání výdajů žalované a nenahlédnutí do NRKI, ze kterého by bylo zjištěno další úvěrové zatížení žalované a její platební morálka). Za této situace tedy dospěl podepsaný soud k závěru, že v daném případě žalobkyně neprokázala, že by řádně prověřila úvěruschopnost žalované. Smlouva o úvěru je tedy v návaznosti na ust. § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru) dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatná, a to pro rozpor se zákonem, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud dle ustanovení § 588 o. z. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

a) oboustrannou kopii občanského průkazu,

b) druhý doklad totožnosti (cestovní pas, rodný list, řidičský průkaz, průkaz zdravotního pojištění nebo zbrojní průkaz).

a) kompletní výpis z bankovního účtu za poslední 3 kalendářní měsíce na jméno spotřebitele.

5. Žalobkyně využívá služeb dvou externích společností (právnická osoba. a právnická osoba.) specializujících se na analýzu úvěruschopnosti a finanční data. První z těchto společností poskytuje relevantní bankovní údaje o klientovi, které jsou nezbytné pro následné posouzení jeho úvěruschopnosti. Druhá společnost, zaměřená na pokročilou analýzu těchto dat, aplikuje moderní statistické modely k hodnocení finanční situace a predikci chování klienta v budoucnosti. V předsmluvní fázi, na základě souhlasu klienta, získává žalobkyně relevantní osobní údaje klienta, včetně údajů o jeho bankovním účtu, majetkové situaci a dalších informací, které jsou nezbytné pro posouzení jeho bonity, důvěryhodnosti a platební morálky. Tyto údaje jsou následně zpracovány, přičemž klíčovým krokem je jejich analýza pomocí statistických a strojově učených modelů. Pro analýzu finanční situace klienta jsou využívány pokročilé modely, které zahrnují například logistickou regresi a neuronové sítě. Tyto metody umožňují efektivně vyhodnotit komplexní vztahy mezi historickými transakcemi klienta a jeho pravděpodobným chováním v budoucnosti. Tento přístup je opřen o rozsáhlé historické databáze a pravidelně aktualizované tržní modely, které zohledňují aktuální ekonomické podmínky a trendy na finančním trhu. Důležitým prvkem této analýzy je její neustálé zlepšování. Modely jsou pravidelně testovány a vyhodnocovány prostřednictvím zpětných analýz, které sledují skutečný vývoj portfolia a chování klientů. Tyto analýzy jsou následně využívány pro optimalizaci modelů, což zajišťuje, že rozhodnutí o úvěruschopnosti jsou vždy založena na nejaktuálnějších a nejpřesnějších údajích. Dále se tato analýza pravidelně přizpůsobuje změnám na trhu, což umožňuje reagovat na nové trendy a rizika v oblasti úvěrového a finančního sektoru. Je třeba zdůraznit, že rozhodování jen na základě výpisů z účtů, jak je běžně praktikováno, je již výrazně omezené, neboť neumožňuje dostatečně přesně modelovat chování klienta do budoucna. Naopak, metodologie využívající pokročilé statistické modely při zpracování surových dat poskytuje komplexní a realistický obraz o schopnosti klienta splácet úvěr a vyhodnocuje různé rizikové faktory, které mohou v budoucnu ovlivnit jeho schopnost plnit závazky. Tento přístup představuje mnohem spolehlivější základ pro rozhodování o poskytnutí úvěru než pouhé ruční zhodnocení obratů na účtu klienta. Žalobkyně za pomocí nástrojů označených společností právnická osoba. a právnická osoba. získává analýzu úvěruschopnosti a surová finanční data, což fakticky nahrazuje výpis z bankovního účtu v běžném formátu PDF. K výše uvedenému žalobkyně doplňuje, že žalovaná žádné námitky proti vyhodnocení jeho bonity nevznesl. V individuálních případech žalobkyně od klientů může požadovat nad rámec výše zmíněného i některý z následujících dokladů prokazující určitou formu příjmu nebo jinou skutečnost: 1. výplatní páska za 3 měsíce nebo potvrzení o příjmu alespoň za 3 měsíce; 2. rozsudek o výživném; 3. dohoda o výkonu pěstounské péče; 4. nájemní smlouva; 5. důchodový výměr; 6. smlouva o založení bankovního účtu; 7. potvrzení o trvalém pobytu.

6. Žalobkyně dále posoudila schopnost žalované splácet revolvingový úvěr podle následujících podkladů:

7. Na základě posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla žalobkyně k závěru, že si žalovaná může dovolit splácet nové závazky až do výše 1 552 Kč, aniž by tím byla dotčena jeho současná životní úroveň. Tento závěr vychází z přiložených tabulek. Po započtení všech závazků a rezerv žalobkyně vypočítala, že finanční měsíční zůstatek žalovaného je 1 552 Kč. Žalovaná má tedy dostatečný zůstatek na splácení měsíční splátky úvěru, která dle úvěrové smlouvy činí 1 539 Kč.“ Podrobné výpočty pak jsou součástí podání žalobkyně ze dne datum, na které soud pro stručnost odkazuje.

8. Žalovaná se ve věci vyjádřila následujícím způsobem:

9. „Mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem byla dne datum uzavřena smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru č. hodnota na základě které, žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky v celkové výši 70 826,97 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní jakožto podnikatelem a žalovanou jakožto spotřebitelem, jedná se o spotřebitelský úvěr v intencích zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na smlouvu a činnost smluvních stran tedy plně dopadají ustanovení tohoto zákona. Žalovaná má za to, že výše uvedená smlouva je absolutně neplatná, a to jednak z důvodu porušení povinnosti žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované jakožto spotřebitele a jednak z důvodu sjednání nepřiměřeně vysoké odměny za poskytnutí úvěru v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na tyto skutečnosti tak žalovaná nárok žalobkyně uplatněný v žalobním návrhu neuznává.

10. Dle ust. § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ust. § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Tyto své povinnosti však žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně nesplnila, když si řádně nezjistila dostatečné informace o příjmech a výdajích žalované, které by byly podloženy relevantními doklady. Pro žalobkyni nemohly být dostačující pouze informace sdělené jí žalovanou, obzvlášť pokud jde o informace o příjmech a výdajích žalované.

11. V souvislosti se zkoumáním úvěruschopnosti je každý poskytovatel spotřebitelských úvěrů povinen činit zejména následující úkony:

a) věřitel musí zkoumat příjmovou stránku spotřebitele, tj. musí zjistit výši pravidelných příjmů a tuto výši musí ověřit relevantními doklady,

b) věřitel musí zkoumat výdajovou stránku spotřebitele, tj. musí zjistit výši pravidelných výdajů a tuto výši musí ověřit relevantními doklady (prohlášení spotřebitele je zcela nedostačující),

c) jakmile věřitel zjistí s odbornou péčí, tj. zajistí si doklady a informace i od zdrojů odlišných od spotřebitele, musí následně porovnat zjištěné příjmy a výdaje a posoudit, zda bude spotřebitel schopen na základě těchto skutečností splácet.

12. Veškeré výše uvedené činnosti ad. a) až c) musí věřitel vykonat před uzavřením úvěrové smlouvy a taktéž musí být věřitel schopen prokázat, že tyto činnosti vykonal před uzavřením úvěrové smlouvy. Pokud tyto činnosti nevykoná nebo neprokáže, že je vykonal před uzavřením úvěrové smlouvy, nemůže být učiněn závěr o tom, že řádně a s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. V takovém případě je úvěrová smlouva absolutně neplatná.

13. Dle ust. § 78 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění této povinnosti mj. uchovává dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle ust. § 88 odst. 1 ZSÚ. Pokud by tedy žalobkyně namítala, že úvěruschopnost žalované posoudila dostatečně, nechť splnění této své povinnosti prokáže patřičnými záznamy. Povinnost tvrzení i povinnost důkazní ohledně splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované před uzavření smlouvy je na straně žalobkyně. Právě žalobkyně je tedy povinna prokázat, jakým způsobem hodnotila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy. Žalobkyně se v žalobním návrhu k posuzování úvěruschopnosti žalované vyjadřuje pouze okrajově a ve velmi obecné rovině, když v tomto ohledu odkazuje na Čl. II smlouvy o úvěru, resp. Přílohu č. hodnota smlouvy o úvěru, v níž je uveden poměrně rozsáhlý, avšak dle názoru žalované nedostatečný, rozbor posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně v rámci přílohy uvádí, že ověřovala úvěruschopnost žalované mj. prostřednictvím nahlédnutí do databází ISIR, CEE, SOLUS, registru neplatných dokladů a také do interní databáze žalobkyně. Žalovaná si nicméně dovoluje podotknout, že žalobkyně k žalobnímu návrhu nepředložila originální výstupy (s identifikačními a časovými příznaky) z lustrace ve zmíněných evidencích, kdy výsledky údajné lustrace v databázích jsou uvedeny toliko na souhrnném dokumentu, který byl vypracován některým ze zaměstnanců žalobkyně. Žalovaná má tedy za to, že žalobkyně v tomto ohledu neunáší břemeno důkazní, neboť z předložených podkladů nelze s jistotou ověřit, že žalobkyně skutečně do zmíněných evidencí a databází nahlédla a že skutečně získala takový výsledek, jak tvrdí. Avšak ani v případě, kdy by žalobkyně skutečně disponovala negativním výpisem z výše uvedených evidencí a registrů, nelze tyto považovat za relevantní doklady, neboť informace dokazující, že žalovaná není evidována v databázi dlužníků, nijak nedokládají její příjmy a výdaje a žalobkyně nemůže při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházet pouze z těchto údajů, které nejsou podloženy reálnými údaji o příjmech a výdajích žalované. Žalobkyně taktéž v žalobním návrhu neuvádí, že by v rámci posuzování úvěruschopnosti žalované nahlédla například do Nebankovního registru klientských informací (NRKI), ačkoliv lze nahlédnutí do tohoto registru považovat v tomto ohledu za jakési „nezbytné minimum“. Na základě údajů evidovaných v rámci NRKI by žalobkyně získala mj. lepší přehled o finanční situaci žalované, resp. o jejích závazcích a taktéž o její platební morálce, pokud jde o stávající finanční závazky žalované. Nadto si žalovaná dovoluje upozornit, že lustrace žalované v registru neplatných dokladů nemá v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti žádný význam, a je tedy zcela bezpředmětná, když (ne)platnost dokladu totožnosti nevypovídá ničeho o reálných příjmech a výdajích žalované ani o její majetkové situaci. Taktéž pokud jde o údajnou lustraci žalované v interní databázi žalobkyně, zde žalobkyně pouze stručně uvádí, že se jedná o „vlastní nabyté informace o spotřebiteli, pokud jsou dostupné, především jde o údaje vztahující se k platební morálce spotřebitele“, aniž by však žalobkyně současně uvedla, jaké konkrétní údaje jsou v takové interní databázi obsaženy a jak jsou následně posuzovány v rámci procesu ověřování úvěruschopnosti spotřebitele. Jestliže žalobkyně tyto skutečnosti v příloze ani v žalobním návrhu neuvádí, činí tím fakticky proces ověřování úvěruschopnosti žalované zpětně neověřitelným, což je však v přímém rozporu se smyslem a účelem právní úpravy v ZSÚ. Ani v případě lustrace žalované v interní databázi žalobkyně neunáší břemeno důkazní, když nepřikládá konkrétní originální výstup z nahlížení do této interní databáze. Žalovaná uvádí, že ačkoliv lze řádné a dostatečné zjištění příjmové a zejména výdajové stránky spotřebitele považovat za klíčový aspekt procesu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy, žalobkyně v tomto ohledu své povinnosti nesplnila. Pokud jde o příjmovou stránku, zde žalobkyně uvádí, že pro účely posuzování úvěruschopnosti použila částku ve výši 35 603 Kč, kterou údajně zjistila z výpisů z bankovního účtu žalované. V tomto ohledu však žalobkyně opětovně neunáší břemeno důkazní, když k žalobnímu návrhu nepřiložila avizované výpisy z bankovního účtu žalované, a žalované tak není jasné, zda žalobkyně skutečně těmito výpisy disponovala, a případně za jaké období byly tyto výpisy vyhotoveny. Současně z žalobního návrhu ani z přílohy nevyplývá, a žalobkyně to ostatně ani netvrdí, že by si žalobkyně od žalované vyžádala v tomto směru jakékoliv další dokumenty, například výplatní pásky či pracovní smlouvu na základě níž by žalobkyně mohla ověřit stálost příjmu žalované. Je nutné podotknout, že bez řádného zjištění stálosti příjmu spotřebitele nelze mít povinnost žalobkyně řádně zjistit příjmovou stránku žalované za splněnou. Žalobkyně by se měla správně zajímat nejen o výši příjmu v době uzavření smlouvy, nýbrž také o skutečnost, zda bude žalovaná zjištěného příjmu dosahovat též v blízké budoucnosti, neboť jen v takovém případě lze postup žalobkyně označit za souladný se ZSÚ, jehož primárním účelem je ochrana spotřebitele coby slabší strany před nezodpovědným úvěrováním. Ohledně posuzování a zjišťování výdajové stránky žalované lze uvést, že i v tomto případě se žalobkyně dopustila několika pochybení. Ohledně nákladů žalované na bydlení použila žalobkyně částku ve výši 28 949 Kč, která představuje „vážený průměr z nákladů prohlášených spotřebitelem a nalezených na bankovním účtu“. Ani v tomto ohledu však žalobkyně neunáší břemeno důkazní, když k žalobnímu návrhu nepřiložila avizované výpisy z bankovního účtu žalované, a není tak jasné, zda žalobkyně skutečně těmito výpisy disponovala, a případně za jaké období byly tyto výpisy vyhotoveny. Je nutné upozornit, že již samotná skutečnost, že částka údajně určená k úhradě nákladů na bydlení nalezená na bankovním účtu žalované ve výši 41 581 Kč výrazně převyšuje příjem žalované ve výši 35 603 Kč údajně zjištěný z výpisů z bankovního účtu, měla žalobkyni jednoznačně upozornit, že výdaje žalované mohou výrazně převyšovat její příjmy a měla této skutečnost věnovat adekvátní pozornost a vyžádat si od žalované v tomto ohledu další doklady, což však zjevně neučinila. Současně je nutné upozornit, že zatímco v případě ověření příjmu žalobkyně přistoupila k použití částky údajně nalezené na bankovním účtu, v případě ověření nákladů na bydlení použila žalobkyně hodnotu váženého průměru, v důsledku čehož zahrnula do celkového zhodnocení výrazně nižší částku (o téměř 13 tis. Kč nižší oproti částce nalezené na bankovním účtu). Žalovaná je přesvědčena, že se žalobkyně tímto postupem snažila jednotlivé hodnoty v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti cíleně ovlivňovat tak, aby byl výsledek posuzování (alespoň formálně) z jejího pohledu příznivý. V takovém případě však nevycházela při posuzování úvěruschopnosti žalované z jejích reálných finančních a majetkových poměrů. Žalobkyně dále nikterak neprokazuje, a ostatně to ani v žalobním návrhu netvrdí, že by věnovala pozornost konkrétním běžným výdajům žalované na případné zabezpečení jiných osob sdílejících s ní rodinnou domácnost. Při svém posuzování nadto žalobkyně zjevně dostatečně nezvážila například mimořádné nepravidelné výdaje žalované, stejně jako určitou rezervu na možné neplánované výdaje potencionálně nutné k životu žalované. Tzv. EXTRA částku ve výši 500 Kč, kterou žalobkyně v tomto smyslu údajně v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti zohlednila, nelze v tomto směru považovat za dostačující, neboť se opět jedná o paušální částku, která nijak nevypovídá o skutečných výdajích žalované, a nelze tak hovořit o relevantní „rezervě“ pro možné nepravidelné či mimořádné výdaje, které mohou žalované nastat. Na základě výše uvedených skutečností je zjevné, že žalobkyně ve skutečnosti neměla ambici zjistit reálnou finanční situaci žalované a její úvěruschopnost posuzovala pouze formálně. O tom svědčí i skutečnost, že v rámci celkového zhodnocení finanční situace spotřebitele (viz str. 23-25 Přílohy č. hodnota ke smlouvě) došla žalobkyně k závěru, že po započtení všech závazků a rezerv činí měsíční zůstatek žalované částku ve výši 1 552 Kč, a dovodila, že z toho důvodu „má tedy dostatečný zůstatek na splácení měsíční splátky úvěru, která dle smlouvy činí 1 550 Kč“. Pakliže žalobkyně došla k pozitivnímu závěru o úvěruschopnosti za situace, kdy po odečtení všech výdajů a splátky předmětného úvěru zůstane žalované na účtu zůstatek ve výši pouhých 2 Kč (!), pak nelze dovodit, že by postupovala s odbornou péčí. V této souvislosti žalovaná uvádí, že v případě, kdy se žalobkyně zjevně dostatečně nezabývala její příjmovou a výdajovou stránkou, nemohla ani řádně posoudit úvěruschopnost žalované. Žalobkyně totiž v takovém případě nemohla mít dostatečný přehled o finanční situaci žalované a o jejích schopnostech na danou smlouvu o úvěru splácet.

14. V souvislosti s posouzením úvěruschopnosti odkazuje žalovaná na rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39. S ohledem na podobnost ustanovení týkajících se posuzovaní úvěruschopnosti v zákoně č. 145/2010 Sb. a v ZSÚ lze závěry Nejvyššího správního soudu vztáhnout i na smlouvu. Dle Nejvyššího správního soudu ČR může s ohledem na konkrétní okolnosti případu být posouzení úvěruschopnosti spotřebitele učiněno na základě prohlášení spotřebitele, pouze pokud budou taková prohlášení podepřena relevantními doklady. Věřitel má povinnost aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost spotřebitele, a nikoli se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná. V této souvislosti odkazuje žalovaná také na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dle kterého: „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele“ a dále „nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ S ohledem na vše shora uvedené je zřejmé, že úvěruschopnost žalované ze strany žalobkyně náležitě prověřena nebyla a smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná v souladu s ust. 87 odst. 1 ZSÚ. Žalobkyně nemohla mít ze shromážděných podkladů, které byly zcela nedostatečné, za to, že žalovaná bude schopna závazek ze smlouvy o úvěru řádně plnit, bez negativních zásahů do majetkových a společenských poměrů žalované. Žalovaná má tedy za to, že výše specifikovaná smlouva je v celém rozsahu absolutně neplatná, a to v důsledku porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost před poskytnutím úvěru. Z této skutečnosti vyplývá, že žalobkyně může požadovat po žalované pouze uhrazení poskytnuté částky (jistiny), a nikoli uhrazení úroků a dalších poplatků či sankcí. Ke shora uvedeným skutečnostem je nutné současně uvést, že žalobkyně porušila své zákonné povinnosti nejen tím, že dostatečně neprověřila schopnost žalované jakožto spotřebitele předmětný úvěr včas a řádně splácet, ale také a zejména tím, že úvěr žalované poskytla, ačkoliv zde v době uzavření výše specifikované smlouvy jednoznačně existovaly objektivní a důvodné pochybnosti o schopnosti žalované na daný úvěr řádně splácet. Žalovaná byla v době, kdy byla výše specifikovaná smlouva mezi účastníky řízení uzavřena (tj. dne 19. 4. 2025), již výrazně a dlouhodobě úvěrově zatížena, přičemž v relativně krátkém časovém období předcházejícímu uzavření smlouvy uzavřela s různými, převážně nebankovními, poskytovateli úvěrů větší počet smluv o úvěru, na základě nichž, jí byly poskytnuty finanční prostředky s jistinou pohybující se v řádu desítek tisíc Kč. Pokud jde o konkrétní specifikaci těchto závazků, například dne datum žalovaná uzavřela smlouvu o úvěru se společností právnická osoba, na základě, níž čerpala částku ve výši 20 000 Kč, dne datum žalovaná uzavřela smlouvu o úvěru se společností Centrofinance, na základě které jí byla poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč; a dne datum uzavřela žalovaná smlouvu o úvěru se společností právnická osoba, na základě které čerpala úvěr ve výši 14 000 Kč. Existenci výše uvedených závazků prokazuje žalovaná přiloženými potvrzeními o příchozích úhradách na bankovní účet žalované, z nichž je zřejmé kdy a jaké částky žalovaná od předmětných poskytovatelů úvěrů čerpala. Jestliže žalobkyně v žalobním návrhu tvrdí, že před uzavřením výše specifikované smlouvy nahlédla v rámci posuzování úvěruschopnosti žalované také do úvěrových registrů, pak si musela žalobkyně být vědoma veškerých již existujících závazků žalované, a tedy i výrazného dluhového zatížení žalované. Pokud však žalobkyně i přes tuto skutečnost žalované úvěr poskytla, pak nelze dovodit, že postupovala s odbornou péčí, když takto velký počet již existujících závazků (spolu s jejich objemem) měl žalobkyni naopak jednoznačně upozornit, že se žalovaná může řítit do dluhové pasti, a nemusí být proto schopna na závazek z výše specifikované smlouvy včas a řádně hradit. Uvedené zjištění mělo žalobkyni minimálně motivovat k důkladnějšími prozkoumání příjmové a výdajové stránky žalované, což však žalobkyně zjevně neučinila. Rovněž, pokud si žalobkyně vyžádala v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti od žalované výpisy z jejího bankovního účtu (jak žalobkyně tvrdí), jednoduše z nich musela zjistit, že příjmová stránka žalované je do značné míry tvořena právě finančními prostředky poskytnutými ze strany poskytovatelů úvěrů, a současně že velká část její výdajové stránky (odchozích plateb) představuje náklady na úhradu stávajících závazků. Žalovaná se tedy v době uzavření výše specifikované smlouvy nacházela v klasické dluhové pasti (či spirále), tedy v situaci, kdy dlužník není schopen splácet své závazky a nově sjednané úvěry používá k úhradě starších závazků, přičemž takto nově sjednané úvěry představují pouze jakési dočasné oddálení platebních potíží a překlenutí stavu nedostatku likvidity. Tento závěr nepřímo potvrzuje mj. skutečnost, že žalovaná již dne datum, tedy jen pár týdnů po uzavření výše specifikované smlouvy, čerpala částku 11 000 Kč od společnosti právnická osoba, částku 5 000 Kč od společnosti Centrofinance a částku 10 000 Kč od společnosti právnická osoba a dne datum čerpala částku 5 000 Kč od společnosti právnická osoba, a je tedy zjevné, že žalovaná nebyla jednoduše schopna plnit své dosavadní závazky ze svých běžných příjmů. Pro žalobkyni jakožto profesionálního poskytovatele spotřebitelského úvěru muselo být z veškerých výše uvedených okolností zřejmé, že poskytnutí dalšího úvěru povede toliko k dalšímu prohloubení zadlužení žalované a taktéž ke zvýšení rizika prodlení s úhradami a sankcí, a přesto byl žalované úvěr z její strany poskytnut. V projednávané věci se tak nejedná pouze o pochybení při posuzování úvěruschopnosti, ale přímo o situaci, kdy úvěr vůbec neměl být žalované poskytnut, neboť již v době jeho sjednání byla její finanční situace taková, že další úvěr objektivně vedl k prohloubení jejího zadlužení a k vyvolání dluhové spirály, což bylo pro věřitele jakožto odborníka ve svém oboru zřejmé a předvídatelné. Je tedy zjevné, že (jak již bylo zmíněno výše) žalobkyně přistoupila k posouzení úvěruschopnosti žalované toliko formálně, aniž by měla snahu zjistit její reálné majetkové poměry a situaci, kdy se naopak nabízí závěr, že právě vidina problémů žalované s úhradou splátek a následná aktivace sankčních mechanismů dle smluvních ujednání, které pro žalobkyni coby poskytovatele úvěru znamenají navýšení celkové částky, kterou může po dlužníkovi vymáhat, byly primární motivací žalobkyně k uzavření smlouvy s žalovanou. Poskytnutím úvěru tak došlo k popření smyslu a účelu právní úpravy v ZSÚ, kterým je zejména ochrana dlužníka před nezodpovědným úvěrováním. Pokud by žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, zejména kdyby věnovala pozornost výpisům z bankovního účtu žalované za bezprostředně předcházející období, zjistila by nejen to, že je žalovaná významně zatížena finančními závazky, které musí splácet, ale také současně to, že finanční prostředky k úhradě těchto závazků pocházejí z jiných úvěrů, kdy se jedná o typický příklad tzv. dluhové pasti. Lze tedy uzavřít, že, s ohledem na existenci objektivně daných důvodných pochybností o schopnosti žalované na předmětný úvěr splácet, neměla žalobkyně úvěr žalované vůbec poskytnout. Skutečnost, že úvěr i přes tyto skutečnosti poskytnut byl, vede k závěru, že ze strany žalobkyně nebyly dodrženy řádné postupy a žalobkyně nepostupovala při posuzování úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí v souladu s ZSÚ.

15. V rámci procesní opatrnosti žalovaná dále uvádí, že ujednání o nákladech a odměně ve smlouvě je zcela zjevně nepřiměřené, a je tedy v hrubém rozporu s dobrými mravy. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR lze za nepřiměřenou výši úroků považovat takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby se v době uzavření smlouvy pohybovaly ve výši 5 až 10 % p. a. Úrok stanovený žalobkyní ve smlouvě ve výši 57,99 % p. a. (!) tyto úrokové sazby uplatňované bankami několikanásobně přesahuje. RPSN bylo ve smlouvě sjednáno ve výši 76,18 %. Celková částka, kterou byla žalovaná povinna dle smlouvy (čl. 4.7.) uhradit žalobkyni, činila 116 000 Kč, tj. téměř 4násobek (!) poskytnuté jistiny. Takové právní jednání se zjevně příčí dobrým mravům, a je tudíž v celém rozsahu neplatné. Výše specifikovaná odměna za poskytnutí úvěru je tak z výše uvedených důvodů zcela zjevně nepřiměřená. Žalovaná má tedy za to, že z uvedeného důvodu je neplatné nejen předmětné ujednání, ale celá úvěrová smlouva. Jen na ujednání o výši odměny by se neplatnost vztahovala tehdy, pokud by takové ujednání bylo od zbytku ujednání oddělitelné, a bylo by možno předpokládat, že by žalobkyně jako poskytovatelka úvěru uzavřela úvěrovou smlouvu i bez takového neplatného ujednání. Podle názoru žalované žalobkyně jakožto „údajná“ profesionálka v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů musela velmi dobře vědět, že sjednaná odměna je nepřiměřeně vysoká, přičemž právě vysoký zisk z nepřiměřených odměn byl důvodem uzavření této smlouvy. Úvěrová smlouva je proto absolutně neplatná v celém svém rozsahu také z důvodu sjednání nepřiměřeně vysokého úroku.

16. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo. Účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti a plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje plnění z neplatného právního jednání. Na základě absolutně neplatné smlouvy poskytla žalobkyně žalované částku v celkové výši 70 826,97 Kč, jak vyplývá z přiloženého přehledu čerpání na smlouvu (nikoliv částku ve výši 30 782,16 Kč, jak tvrdí chybně žalobkyně v žalobním návrhu), a žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku ve výši 57 185 Kč, kdy konkrétně: dne datum uhradila částku ve výši 2 000 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 30 891 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 147 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 2 000 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 10 000 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 1 200 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 508 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 1 131 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 8 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 2 000 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 1 800 Kč, dne 21. 10.2025 uhradila částku ve výši 2 000 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 1 500 Kč, a dne datum uhradila částku ve výši 2 000 Kč, jak vyplývá z přiloženého přehledu odchozích plateb. Žalovaná upozorňuje, že všechny výše uvedené odchozí platby jsou v přehledu označeny variabilním symbolem var. symbol, který odpovídá číselnému označení výše specifikované smlouvy.

17. Žalobkyně by tak měla vhledem k výše uvedené neplatnosti smlouvy nárok pouze na vrácení poskytnuté jistiny (vrácení bezdůvodného obohacení). Na žádné jiné plnění, tj. na částky na poplatky a úroky, nemá žalobkyně od počátku žádný právní nárok. Zákonodárce v ust. § 87 odst. 1 větě třetí ZSÚ, které představuje lex specialis k obecnému režimu vypořádání bezdůvodného obohacení, výslovně stanovil, že spotřebitel je za situace neplatné úvěrové smlouvy z důvodu porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost povinen vrátit věřiteli pouze úvěrovou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, nic více. S ohledem na vše shora uvedené žalovaná navrhuje, aby byla žaloba částečně zamítnuta, když žalobkyně má nárok pouze na uhrazení částky ve výši 13.641,97 Kč představující bezdůvodné obohacení z absolutně neplatné smlouvy. Pokud je o příslušenství žalované částky v podobě zákonného úroku z prodlení, jehož úhrady se žalobkyně vůči žalované domáhá, dovoluje si žalovaná v tomto ohledu odkázat na závěry Nejvyššího soudu ČR formulované v rozsudku ze dne 20.4.2022 ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Nejvyšší soud ČR v odkazovaném rozhodnutí uzavřel, že ust. § 87 ZSÚ „lze označit za speciální k obecné úpravě bezdůvodného obohacení (…) v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ“, přičemž zdůraznil, že účelem právní úpravy je primárně ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit poskytovateli celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet, když text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří právě na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase, resp. na stanovení dostatečně dlouhé doby pro vrácení poskytnuté jistiny s ohledem na konkrétní poměry dlužníka, v tomto případě žalovaného. Žalovaná je přesvědčena, že v projednávané věci lze za přiměřenou lhůtu k plnění (tj. vrácení zbývající části poskytnuté jistiny) považovat lhůtu 30 dnů. Jak Nejvyšší soud ČR dále shrnul v rozsudku ze dne 20.9.2023 ve věci sp. zn. 23 Cdo 101/2023, kterým na shora citované rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 navázal, v obecné rovině platí, že „dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení dle ust. § 1970 OZ“. Pokud tedy spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele. Nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení tak vznikne teprve v okamžiku prodlení žalované s vrácením přisouzené částky v takto nově stanovené splatnosti. Vzhledem k výše uvedenému má tedy žalovaná v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR za to, že žalobkyně nemůže v projednávané věci po žalovaném požadovat úhradu zákonného úroku z prodlení z žalované částky, když žalovaná se dosud do prodlení s úhradou (resp. vrácením) poskytnuté jistiny nedostala“.

18. Z listinných důkazů soud učinil skutková zjištění:

19. Soud zjistil, že věřitel uzavřel s žalovanou dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota včetně Přílohy 1 smlouvy, v rámci které věřitel hodnotil úvěruschopnost žalované, když příjmy žalovanou prohlášené byly ve výši 36 000 Kč a nalezené na výpisu z účtu ve výši 35 603 Kč,, výdaje na bydlení žalovanou prohlášené byly ve výši 10 000 Kč, na výpise z účtu však bylo nalezeno 41 580 Kč, žalobkyně pak použila tzv. “vážený průměr“ 28 949 Kč, náklady na potraviny byly hodnoceny částkou ve výši 3 298 Kč. Rezerva na jakoukoliv osobní spotřebu činila 500 Kč. Žalobkyně tedy svými výpočty dovodila, že finanční zůstatek žalované činí měsíčně 1 552 Kč a z toho dovodila, že žalovaná má dostatečnou finanční rezervu na splácení částky nových závazků ve výši 1 552 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána na 57,99 % ročně a RPSN 76,18 % ročně. Dle uvedené smlouvy žalovaná načerpala 31 000 Kč, při pravidelné měsíční splátce 5 % z načerpané a dosud nesplacené jistiny, kdy minimální splátka ke dni uzavření smlouvy musela činit 1 550 Kč, kdy splátka byla splatná vždy do 15. dne každého kalendářního měsíce.

20. Z žádosti o čerpání tranše revolvingového úvěru ze dne datum soud zjistil, že žalovaná požádala o čerpání dalších 9 000 Kč (k výplatě 8 930,62 Kč), při měsíční výši splátky úvěru 1 542 Kč.

21. Z žádosti o čerpání tranše revolvingového úvěru ze dne datum soud zjistil, že žalovaná požádala o čerpání dalších 9 000 Kč (k výplatě 8 826,97 Kč), při měsíční výši splátky úvěru 1 539 Kč. Další žádosti o čerpáni tranše nebyly soudu předloženy.

22. Z bankovního výpisu žalobkyně soud zjistil, že žalované byla dne datum vyplacena částka 31 000 Kč, dne datum částka 31 000 Kč a dne datum částka 8 826,97 Kč. Další platby na účet žalované nebyly žalobkyní předloženy.

23. Z výpisu o příchozích platbách od žalované soud zjistil, že žalovaná dne datum zaslala žalobkyni verifikační platbu 1 Kč.

24. Z upomínek ze dne 20. 11.2025 a dne datum soud zjistil, že žalovaná byla upomínána o zaplacení dlužné částky.

25. Z přípisu ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně zesplatnila úvěr.

26. Z výpisu z účtu žalované za období od datum do datum soud zjistil, že byly identifikovány příjmy a výdaje, které žalobkyně uváděla v Příloze č. hodnota smlouvy o revolvingovém úvěru.

27. Z datového výstupu Credit Info CEE ze dne datum se podávají dotazy na insolvenční rejstřík, SOLUS, CEE, kdy příslušné výpisy z těchto evidencí soudu nebyly předloženy.

28. Z přehledu plateb na účet žalobkyně soud zjistil, že tato načerpala úvěry: částku 11 000 Kč od společnosti právnická osoba, částku 5 000 Kč od společnosti Centrofinance a částku 10 000 Kč od společnosti právnická osoba a dne datum čerpala částku 5 000 Kč od společnosti právnická osoba.

29. Z potvrzení o příchozích platbách na účet žalované soud zjistil, že žalované od žalobkyně byla dne datum zaslána částka 31 000 Kč, dne datum částka 31 000 Kč a dne datum částka 8 826,97 Kč.

30. Z potvrzení o odchozích platbách z účtu žalované na účet žalobkyně soud zjistil, že žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku ve výši 57 185 Kč, a to konkrétně: dne datum uhradila částku ve výši 2 000 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 30 891 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 147 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 2 000 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 10 000 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 1 200 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 508,- Kč, dne datum uhradila částku ve výši 1.131,- Kč, dne datum uhradila částku ve výši 8,- Kč, dne datum uhradila částku ve výši právnická osoba,- Kč, dne datum uhradila částku ve výši 1.800,- Kč, dne datum uhradila částku ve výši právnická osoba,- Kč, dne datum uhradila částku ve výši 1.500,- Kč, a dne datum uhradila částku ve výši právnická osoba,- Kč.

31. Ze skutkových zjištění soud vyvodil následující závěr o skutkovém stavu:

32. Věřitel uzavřel s žalovanou dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota včetně Přílohy 1 smlouvy, v rámci které věřitel hodnotil úvěruschopnost žalované, když příjmy žalovanou prohlášené byly ve výši 36 000 Kč a nalezené na výpisu z účtu ve výši 35 603 Kč, výdaje na bydlení žalovanou prohlášené byly ve výši 10 000 Kč, na výpise z účtu však bylo nalezeno 41 580 Kč, žalobkyně pak použila tzv. “vážený průměr“ 28 949 Kč, náklady na potraviny byly hodnoceny částkou ve výši 3 298 Kč. Rezerva na jakoukoliv osobní spotřebu činila 500 Kč. Žalobkyně tedy svými výpočty dovodila, že finanční zůstatek žalované činí měsíčně 1 552 Kč a z toho dovodila, že žalovaná má dostatečnou finanční rezervu na splácení částky nových závazků ve výši 1 552 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána na 57,99 % ročně a RPSN 76,18 % ročně. Dle uvedené smlouvy žalovaná načerpala 31 000 Kč, při pravidelné měsíční splátce 5 % z načerpané a dosud nesplacené jistiny, kdy minimální splátka ke dni uzavření smlouvy musela činit 1 550 Kč, kdy splátka byla splatná vždy do 15. dne každého kalendářního měsíce. Na základě dalších žádostí o čerpání tranší revolvingového úvěru ze dne datum se podává, že žalovaná požádala o čerpání dalších 9 000 Kč (k výplatě 8 930,62 Kč), při měsíční výši splátky úvěru 1 542 Kč a dne datum žalovaná požádala o čerpání dalších 9 000 Kč (k výplatě 8 826,97 Kč), při měsíční výši splátky úvěru 1 539 Kč. Dne 26. 5.2025 byla žalované vyplacena částka 31 000 Kč, dne datum částka 31 000 Kč a dne datum částka 8 826,97 Kč. Bylo prokázáno, že žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku ve výši 57 185 Kč, a to konkrétně: dne datum uhradila částku ve výši 2 000 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 30 891 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 147 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 2 000 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 10 000 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 1 200 Kč, dne datum uhradila částku ve výši 508,- Kč, dne datum uhradila částku ve výši 1.131,- Kč, dne datum uhradila částku ve výši 8,- Kč, dne datum uhradila částku ve výši právnická osoba,- Kč, dne datum uhradila částku ve výši 1.800,- Kč, dne datum uhradila částku ve výši právnická osoba,- Kč, dne datum uhradila částku ve výši 1.500,- Kč, a dne datum uhradila částku ve výši právnická osoba,- Kč. Dále bylo prokázáno, že žalovaná načerpala další úvěry: částku 11 000 Kč od společnosti právnická osoba, částku 5 000 Kč od společnosti Centrofinance a částku 10 000 Kč od společnosti právnická osoba a dne datum čerpala částku 5 000 Kč od společnosti právnická osoba. Smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná z důvodu nedostatečného a nesprávného posouzení úvěruschopnosti žalované.

33. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

34. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

35. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

36. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

37. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

38. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

39. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

40. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

41. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

42. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

43. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

44. Po provedeném dokazování dospěl soud v rámci právního hodnocení k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Pokud pak jde o samotné posouzení úvěruschopnosti, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr 5 75 Co 202/2021 Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek. V daném řízení žalobkyně tvrdila, že řádně prověřila úvěruschopnost žalované, a to mimo jiné rešeršemi v příslušných databázích a registrech dlužníků, a to –

45. Soud se dále - v podstatě již jen nad rámec - zabýval zkoumáním platnosti uzavřené úvěrové smlouvy i z pohledu povinnosti povinné zaplatit žalobkyni smluvní úrok 57,99 % ročně a RPSN 76,18 % a dovodil, že uvedené ujednání o úroku je v daném případě v rozporu s dobrými mravy a z toho důvodu absolutně neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, z kdy je zcela zjevné, že takto ujednaná úroková sazba mnohonásobně převyšuje úrokové sazby, za které poskytovaly úvěry obchodní banky (soudu známo z úřední činnosti). Za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná vrátit jistinu se shora uvedenými úroky, je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout podle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

46. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ustanovení § 576 občanského zákoníku tedy platí, že je-li ujednání od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná [srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1–654). Komentář k prvnímu vydání. Praha. C. H. Beck 2014. strana 2060 až 2064]. Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o úrokové sazbě a že poskytování úvěrů je předmětem činnosti žalobkyně, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úrokové sazby uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o úroku.

47. Nároky z neplatné smlouvy o úvěru je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně by tedy měla nárok na uhrazení zůstatku původní jistiny, nikoliv však dalších nákladů či příslušenství, jak žalobkyně také požaduje, když tento požadavek je s ohledem na výše uvedené nedůvodným.

48. V souladu s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 zákona o spotřebitelském úvěru speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.

49. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala žalované celkem částku 70 826,97 Kč na bankovní účet uvedený žalovanou ve smlouvě o úvěru. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná na poskytnutou částku žalobkyni vrátila pouze 57 185 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku zavázal žalovanou k vrácení dosud nevrácené částky ve výši 16 919,19 Kč.

50. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikl nárok na úhradu smluvního úroku, smluvních pokut, jakož i nákladů na upomínání žalované. Rovněž žalobkyni nebyl přiznán nárok na úhradu požadovaného zákonného úroku z prodlení, neboť doba splatnosti jistiny byla soudem stanovena (za situace, kdy se účastníci nedohodli na jiné) až uplynutím 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, a žalovaná proto není s úhradou jistiny úvěru (prozatím) v prodlení. Lhůtu 15 dnů soud považuje k výši plnění za adekvátní, když není na místě lhůta delší, neboť o svém prodlení žalovaná ví již delší dobu. Soud proto žalobu v této části výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

51. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud zavázal žalobkyni uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 604,70 Kč, když žalobkyně měla úspěch ve věci 44,37 %, žalovaná pak 55,63 %, a tudíž žalovaná má právo na náhradu svých 11,26 % nákladů řízení. Náhrada nákladů se sestává z nákladů na právní zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 4 x 2 340 Kč (příprava a převzetí, odpor + vyjádření ve věci, replika ze dne datum, účast u jednání dne datum), když nelze žalované přiznat úkon právní služby za odpor a současně za vyjádření, když žalované nic nebránilo v tom, aby takto učinila v jednom úkonu, účelně vynaložený úkon právní služby je tedy pouze jeden. Náklady dále tvoří hotové výdaje advokáta v podobě 4 režijních paušálů po 450 Kč za provedené úkony právní služby, dále pak jízdné advokáta k jednání soudu osobním automobilem Toyota 6M25049, a to při průměrné spotřebě benzínu ve výši 6 litrů na 100 km při v vzdálenosti 2 x 20 km, při amortizační složce za km 5,90 Kč dle vyhl. č. 573/2025 Sb. a při průměrné ceně benzínu 34,70 Kč dle shodné vyhlášky, tedy jízdné celkem 236 Kč na amortizační složce a 81,80 Kč na spotřební složce. Dále jsou náklady tvořeny náhradou za ztrátu času advokáta za cestu ze Šternberka do Olomouce a zpět - 2 započaté půlhodiny – celkem 300 Kč. Všechny částky byly zvýšeny o 21 % DPH. Celkem tedy uložil soud žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 604,70 Kč, a to v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalované, v obecné třídenní pariční lhůtě dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.