OSPH02 19 C 65/2026-24

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Mgr. Ing. Danielem Zejdou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: AvaFin Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou JUDr. Bc. Martinou Pixovou sídlem Bozděchova 1840/7, 150 00 Praha ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného A, narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného B ⟪LB:lb_004⟫ pro 57 290 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 40 000 Kč od 4. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 290 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6 477,22 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 57 290 Kč s příslušenstvím, sestávající z jistiny ve výši 40 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 15 840 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 450 Kč, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 40 000 Kč od 4. 2. 2025 do zaplacení. Tvrdila, že mezi účastníky byla dne 3. 11. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky formou revolvingového úvěru s možností opakovaného čerpání až do celkové výše úvěrového limitu, který byl navýšen na částku 40 000 Kč. Peněžní prostředky byly žalovanému poskytovány postupně v několika čerpáních. Žalovaný se zavázal hradit pravidelné měsíční splátky odpovídající smluvnímu úroku a vrátit jistinu nejpozději při ukončení smluvního vztahu. Žalovaný však své povinnosti neplnil, nehradil sjednané splátky již od počátku splácení, a proto žalobkyně uplatnila své právo vyplývající ze smlouvy a dne 3. 2. 2025 úvěr zesplatnila, přičemž přes následné výzvy žalovaný dlužnou částku neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě ani k výzvám soudu nevyjádřil, neuplatnil žádné skutkové ani právní námitky a v řízení zůstal zcela nečinný.

3. Ve věci bylo možno rozhodnout bez nařízení jednání. Žalobkyně s rozhodnutím bez jednání vyslovila souhlas již v žalobním návrhu a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž projevil souhlas mlčky ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. Skutkový stav bylo možné zjistit výhradně z listinných důkazů založených ve spise a nebylo třeba provádět jiné důkazy. Soud proto postupoval podle § 115a o. s. ř. Tento postup je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 2368/22, podle něhož je rozhodnutí bez nařízení jednání ústavně konformní, jestliže soud vychází ze skutkového stavu zjištěného z listinných důkazů, účastníkům řízení byla dána možnost uplatnit jejich procesní práva a soud současně splnil svou poučovací povinnost. Soud současně žalobkyni usnesením vyzval podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a důkazů k otázce posouzení úvěruschopnosti, přičemž ji poučil o následcích neunesení tvrzení a důkazního břemene; žalobkyně však na tuto výzvu reagovala pouze obecnými tvrzeními a nepředložila konkrétní individuální vyhodnocení.

4. Na základě předložených listin učinil soud následující skutková zjištění:

5. Dne 3. 11. 2024 uzavřely strany smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky do určité výše a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a hradit sjednané platby (smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 11. 2024). Úvěrový rámec byl téhož dne navýšen na částku 40 000 Kč (dodatek ke smlouvě ze dne 3. 11. 2024). Poskytnutí úvěru žalovanému bylo žalobkyní potvrzeno elektronickou zprávou obsahující schválení žádosti (potvrzení o schválení úvěru). Žalobkyně poskytla žalovanému v období od 3. 11. 2024 do 8. 11. 2024 peněžní prostředky postupně v jednotlivých částkách 6 000 Kč, 3 000 Kč, 1 000 Kč, 1 800 Kč, 2 600 Kč, 2 400 Kč a 23 200 Kč, tedy celkem částku 40 000 Kč (přehled čerpání, potvrzení o provedené platbě). Podle smluvního ujednání byla součástí závazku žalovaného též povinnost hradit náklady spojené s prodlením ve výši stanovené sazebníkem (sazebník poplatků). Žalovaný sjednané splátky nehradil a dostal se do prodlení. Žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění celé dlužné částky ke dni 3. 2. 2025 (oznámení o zesplatnění ze dne 3. 2. 2025, potvrzení o odeslání oznámení o zesplatnění). Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky (předžalobní výzva, potvrzení o odeslání předžalobní výzvy).

6. Na základě tvrzení účastníků řízení a obsahu předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: mezi účastníky byl uzavřen závazkový vztah, na jehož základě žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 40 000 Kč, žalovaný tyto prostředky nevrátil a žalobkyně závazek zesplatnila.

7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací a úvěr poskytne pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 téhož zákona se posouzení úvěruschopnosti opírá zejména o porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a o způsob plnění jeho dosavadních závazků. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

9. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, výslovně konstatoval, že obecné soudy nesmějí akceptovat pouhá obecná tvrzení věřitele o tom, že úvěruschopnost byla posouzena interním či odborným procesem, aniž by bylo zřejmé, z jakých konkrétních údajů vycházel, jak je vyhodnotil a jaký závěr učinil, a že posouzení úvěruschopnosti musí být přezkoumatelné a individuální. Z tohoto nálezu rovněž plyne, že schopnost spotřebitele splácet musí být hodnocena výhradně k okamžiku uzavření smlouvy (ex ante). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 1056/2025, zdůraznil, že porušení povinnosti dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nemusí vždy vést k neplatnosti smlouvy, pokud je objektivně doloženo, že spotřebitel byl schopen úvěr splácet, přičemž takový závěr musí vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu o jeho reálné finanční situaci.

10. V projednávané věci žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů získaných prostřednictvím aplikace Kontomatik a z údajů z úvěrových registrů, přičemž na základě těchto dat zjistila měsíční příjmy žalovaného ve výši 55 780,67 Kč a měsíční výdaje ve výši 8 413,20 Kč a na jejich základě dospěla k závěru o jeho schopnosti úvěr splácet. Toto posouzení bylo podle tvrzení žalobkyně provedeno automatizovaným scoringovým systémem, který kategorizuje jednotlivé položky na bankovním účtu a vyhodnocuje souhrnné ukazatele úvěruschopnosti. Ze stejného zdroje však plyne, že příjmová stránka žalovaného byla tvořena převážně četnými jednotlivými příchozími platbami různé výše, často v nižších částkách a bez zjevné pravidelnosti, přičemž vedle nich se na účtu objevují i příjmy pocházející z úvěrových zdrojů či jiných mimořádných plnění. Současně z výpisu vyplývá, že žalovaný realizoval velké množství odchozích plateb, včetně opakovaných plateb směřujících k provozovatelům hazardních her, četných karetních transakcí a výběrů hotovosti, jakož i plateb svědčících o existenci dalších úvěrových závazků a jejich splácení. Tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že příjmy žalovaného nebyly stabilní ani dlouhodobě předvídatelné a že jeho výdajová zátěž byla významná a proměnlivá. Z předložených listin přitom nevyplývá, jakým konkrétním způsobem žalobkyně tyto skutečnosti vyhodnotila, zda rozlišila mezi stabilními a nestabilními příjmy, zda vyloučila příjmy pocházející z půjček či jiných mimořádných zdrojů a jak konkrétně zohlednila zjištěnou výdajovou strukturu, včetně plateb spojených s hazardním chováním a splácením dalších závazků. Stejně tak není zřejmé, že by byl proveden konkrétní výpočet disponibilního zůstatku či jiný přezkoumatelný ukazatel schopnosti žalovaného hradit další závazek. Z předložených podkladů dále neplyne, jaké konkrétní vstupní údaje byly do scoringového modelu zahrnuty, jaká kritéria byla při rozhodování uplatněna, jaký byl konkrétní výstup hodnocení ani jaký závěr o schopnosti žalovaného splácet úvěr z tohoto hodnocení žalobkyně učinila. Takové posouzení tak vystupuje jako nepřezkoumatelný automatizovaný proces bez možnosti ověřit jeho konkrétní obsah a závěry. Soud současně přihlédl k tomu, že žalobkyně sama uvedla, že některé konkrétní skutečnosti nebyly samostatně ověřovány, což neodpovídá požadavku § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož musí být posouzení úvěruschopnosti založeno na nezbytných, spolehlivých a dostatečných informacích o konkrétní finanční situaci spotřebitele.

11. Za této situace nelze z provedených důkazů učinit přezkoumatelný závěr, že v době uzavření smlouvy nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet, a posouzení úvěruschopnosti provedené žalobkyní tak neodpovídá požadavkům § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud proto uzavírá, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Za této situace nelze žalobkyni přiznat nároky vyplývající ze smluvního příslušenství, tedy sjednané úroky, smluvní sankce a poplatky, neboť tyto nároky jsou vázány na platný smluvní titul. Následkem porušení této povinnosti je vznik nároku žalobkyně nikoli ze smlouvy, ale z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, spočívajícího v plnění poskytnutém žalovanému bez právního důvodu. Žalovaný je proto povinen vrátit žalobkyni částku 40 000 Kč, kterou od ní přijal a nevrátil. Jelikož byl žalovaný vyzván k vrácení tohoto plnění při zesplatnění úvěru ke dni 3. 2. 2025, dostal se od následujícího dne do prodlení, a je proto podle § 1970 občanského zákoníku povinen zaplatit zákonný úrok z prodlení z částky 40 000 Kč od 4. 2. 2025 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu, pokud jde o smluvní pokutu a poplatky, žaloba důvodná není, neboť tyto nároky nemají při absenci platného smluvního titulu oporu v právu. Soud proto žalobě vyhověl co do jistiny a úroku z prodlení a ve zbytku ji zamítl.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 477,22 Kč, přičemž tato částka představuje 39,64 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69,82 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 30,18 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 292 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 57 290 Kč sestávající z částky 3 420 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 420 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 3 420 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 11 610 Kč ve výši 2 438,10 Kč.

13. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty jiné.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.