OSPH02 28 C 199/2025-48

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Anonymizováno, IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Anonymizováno za níž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 163 268,53 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na zaplacení částky 163 268,53 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 1 350 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 31. 10. 2025 domáhala na žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „OdpŠk“), a to ve formě peněžitého plnění ve výši 163 268,53 Kč s úrokem z prodlení z této částky ode dne 30. 10. 2025 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že byla účastníkem soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 199/2014. Řízení bylo pravomocně skončeno až dne 19. 11. 2024, předmětné řízení tak trvalo 10 let a skoro 9 měsíců. Nepřiměřená délka řízení byla zapříčiněna postupem na straně soudu. Z toho důvodu žalobkyně požadovala částku ve výši 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení (za první dva roky částku poloviční). Dále požadovala navýšení celkové částky o 55 % dle stanoviska Nejvyššího soudu, celkem tedy 301 018,53 Kč. Svůj nárok žalobkyně uplatnila u žalované dne 28. 4. 2025, žalovaná však stanoviskem ze dne 13. 10. 2025 pouze konstatovala porušení práva žalobkyně a poskytla jí zadostiučinění ve výši 137 750 Kč.

2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala. Zrekapitulovala průběh řízení a zopakovala své stanovisko, které poskytla již ve fázi předběžného uplatnění nároku, že celkovou délku řízení je nutné posuzovat v době, kdy byla žalobkyně účastníkem samotného řízení, tedy od 12. 3. 2014, kdy bylo žalobkyni doručena výzva soudu k vyjádření k věcné příslušnosti, do 19. 11. 2024. Uvedenou délku lze hodnotit jako nepřiměřenou a představovala tak nesprávný úřední postup. Žalovaná při stanovení odškodnění vycházela z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu s tím, že z důvodu složitosti věci základní částku snížila o 20 %, současně však z důvodu postupu soudu základní částku navýšila o 15 %. Význam řízení hodnotila jako standardní. Žalovaná tedy poskytla žalobkyni finanční zadostiučinění ve výši 137 750 Kč. Tuto formu kompenzace považuje žalovaná za dostačující.

3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, vzal za svá skutková zjištění i nesporná tvrzení účastníků a takto zjistil a vzal za prokázané níže uvedené skutečnosti:

4. Žalobkyně uplatnila u žalované dne 28. 4. 2025 svůj nárok na peněžité zadostiučinění ve výši 271 600 Kč. Dne 13. 10. 2025 vyhotovila žalovaná ve věci stanovisko, v němž s odkazem na rekapitulaci posuzovaného řízení a relevantní tuzemskou i zahraniční judikaturu konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a tím k porušení práva žalobců na projednání jejich věci v přiměřené lhůtě. Dále pak žalovaná uvedla, že poskytnutí finančního zadostiučinění ve výši 137 750 Kč představuje odpovídající formu odškodnění. Ve zbytku byl proto uplatněný nárok žalobkyně shledán nedůvodným (nesporná tvrzení účastníků, uplatnění nároku - čl. 6 spisu, stanovisko žalované z 13. 10. 2025 – čl. 11 spisu).

5. Ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. Anonymizováno soud zjistil následující: Dne 4. 3. 2014 byla Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, doručena žaloba od žalobkyně právnická osoba, kterou se domáhala po žalované Anonymizovánozdejší žalobkyně) zaplacení částky 860 784,32 Kč jakožto bezdůvodného obohacení. Soud dne 10. 3. 2014 vydal usnesení s výzvou účastníkům, aby se vyjádřili k případnému předložení věci Vrchnímu soudu v Olomouci k posouzení otázky věcné příslušnosti, výzva byla žalované (zdejší žalobkyni) doručena 12. 3. 2014. Dne 21. 3. 2014 byl spis předložen k rozhodnutí a dne 1. 4. 2014 bylo rozhodnuto o příslušnosti a postoupení věci Okresnímu soudu v Olomouci, spis byl postoupen na příslušný soud dne 20. 5. 2014. Usnesením ze dne 29. 5. 2014 vydal soud výzvu na zaplacení soudního poplatku, dne 3. 6. 2014 byl poplatek uhrazen a dne 29. 7. 2014 byl vydán platební rozkaz, proti kterému byl dne 13. 8. 2014 doručen odpor žalované a dne 12. 9. 2014 odůvodnění odporu. Dne 30. 9. 2014 a 7. 10. 2014 se k odporu vyjádřila žalobkyně, dne 7. 11. 2014 soud nařídil jednání na 8. 1. 2015, dále se vyjádřila žalovaná a žalobkyně podala dne 5. 1. 2025 podání se skutkovým tvrzením a návrhy důkazů. Dne 8. 1. 2015 se konalo jednání, kde byla sdělena stanoviska stran a jednání bylo přerušeno do 26. 2. 2015, soud nato dožádal další subjekty k dodání podkladů ohledně žalobkyně. Dne 29. 1. 2015 vydal usnesení o nařízení povinnosti účastníkům zúčastnit se setkání s mediátorem a řízení bylo přerušeno na 3 měsíce. Dne 3. 2. 2015 byly dodány podklady dotazovaného subjektu, dne 16. 2. 2015 žalobkyně sdělila údaje o osobě mediátora a dne 19. 2. 2015 žalovaná, usnesením ze dne 25. 2. 2015 soud ustanovil mediátora. Dne 23. 4. 2015 podal mediátor zprávu o výsledku mediace, že nedošlo ke smírnému vyřešení sporu, soud tak nařídil jednání na 10. 7. 2015. Dne 4. 6. 2015 požádala žalovaná o odročení z důvodu plánované dovolené, soud odročil na 16. 7. 2015, kdy se konalo jednání, kde byl vyslechnut jednatel žalobkyně a svědkyně, řízení bylo přerušeno do 24. 8. 2015. Dne 27. 7. 2015 se vyjádřila žalobkyně, dne 19. 8. 2015 se vyjádřila žalovaná a dne 20. 8. 2015 doplnila důkazy k vyjádření. Dne 24. 8. 2015 se konalo jednání, kde se pokračovalo ve výpovědi a výslechu svědků, bylo odročeno na neurčito. Dne 7. 9. 2015 žalovaná doplnila skutková tvrzení a důkazy, stejného dne žalobkyně doplnila tvrzení a souhlasila se vstupem dalších účastníků řízení na straně žalobkyně, současně navrhla přistoupení dalších účastníků řízení (tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO), zároveň doložila jejich souhlasy, dne 25. 9. 2015 se vyjádřila k podání žalované. Dále soud dne 19. 1. 2016 nařídil jednání na 4. 3. 2016, poté odročil z důvodu nepřítomnosti soudkyně na 8. 4. 2016, kdy se jednání konalo a byli vyslechnuti další svědci, jednání odročeno na den 16. 5. 2016 za účelem dalšího dokazování. Dne 3. 5. 2016 se vyjádřila žalovaná k vyjádření žalobce, soud dne 4. 5. 2016 požádal o součinnost v souvislosti s hledáním svědků, odpověď byla doručena dne 6. 5. 2016. Dne 16. 5. 2016 se konalo jednání, na kterém byli vyslechnuti svědci, jednání bylo odročeno na den 14. 7. 2016 za účelem dalšího dokazování, svědkům bylo mezitím přiznáno a vyplaceno svědečné. Dne 14. 7. 2016 se konalo jednání, na kterém byli vyslechnuti další svědci, jednání bylo odročeno na den 8. 9. 2016 za účelem dalšího dokazování. Dne 29. 7. 2016 podali žalobci zpětvzetí návrhu na přistoupení dalšího účastníka na straně žalobkyně, společně s vyjádřením. Dne 8. 9. 2016 se konalo jednání, na kterém byli vyslechnuti svědci, jednání bylo odročeno na neurčito za účelem dalšího dokazování, dne 6. 12. 2016 byl dán pokyn k vyhledání znalce. Usnesením ze dne 24. 4. 2017 byl ustanoven znalec z oboru patenty a vynálezy k posouzení žalobcova díla zpracovaného pro žalovanou. Spis byl znalci odeslán dne 17. 5. 2017, dne 24. 7. 2017 znalec požádal o prodloužení lhůty k vypracování posudku, lhůta byla prodloužena usnesením ze dne 25. 7. 2017. Znalec doručil vypracovaný posudek dne 8. 9. 2017, dne 12. 9. 2017 bylo soudem vydáno usnesení o znalečném, proti kterému se odvolal znalec a žalobkyně, dne 26. 9. 2017 se žalovaná vyjádřila k posudku, žalobkyně požádala o prodloužení lhůty k vyjádření, dne 25. 10. 2017 podala námitky ke znaleckému posudku. Spis předložen na odvolací soud dne 8. 11. 2017, napadené rozhodnutí o znalečném bylo potvrzeno usnesením dne 20. 12. 2017. Dne 27. 11. 2017 se žalovaná vyjádřila k námitkám proti znaleckému posudku, k tomu se vyjádřil znalec dne 4. 12. 2017, dne 3. 1. 2018 bylo přiznáno znalečné za podané vyjádření, do kterého se znalec odvolal, dne 1. 3. 2018 bylo zasláno na odvolací soud, a napadené usnesení soud potvrdil dne 27. 3. 2018. Dne 8. 6. 2018 bylo nařízeno jednání na 10. 7. 2018, dne 4. 7. 2018 se žalobkyně vyjádřila k reakci znalce. Dne 10. 7. 2018 se konalo jednání, na kterém byl vyslechnut znalec, jednání bylo odročeno na neurčito za účelem dalšího dokazování, dne 17. 7. 2018 bylo přiznáno znalečné za účast na jednání. Dne 24. 9. 2018 podala vyjádření žalobkyně a upřesnila důkazní návrhy, žalovaná se k výzvě soudu vyjádřila dne 23. 10. 2018. Dne 27. 3. 2019 soud nařídil jednání na 16. 4. 2019, dne 28. 3. 2019 žalovaná požádala o odročení z důvodu plánované dovolené, jednání bylo odročeno na 2. 5. 2019. Dne 18. 4. 2019 bylo požádáno žalobkyní o odročení jednání z důvodu plánované jednání a zároveň kolize s jiným jednáním, jednání odročeno na 18. 6. 2019. Dne 18. 6. 2019 se konalo jednání, kde strany sdělily svá stanoviska, a jednání bylo odročeno na neurčito. Dne 20. 6. 2019 a 28. 6. 2019 byl dán pokyn k vyhledání znalců, následně byla založena sdělení znalců a dne 27. 9. 2019 byla uložena záloha a ustanoven znalec z oboru ekonomika se specializací veřejných zakázek a PPP projektů pro stanovení ceny předmětného díla a další otázky, dne 27. 1. 2020 znalec dodal vypracovaný znalecký posudek. Dne 18. 2. 2020 bylo vydáno usnesení o znalečném, dne 21. 2. 2020 se k posudku vyjádřila žalovaná, dne 25. 2. 2020 žalobkyně, po urgencích soudu se dne 25. 5. 2020 vyjádřil k vyjádřením stran znalec. Dne 8. 6. 2020 reagovala na vyjádření znalce žalovaná, dne 11. 6. 2020 podala žalobkyně repliku k vyjádření znalce, dne 14. 10. 2020 repliku k vyjádření žalované. Dne 22. 12. 2020 bylo soudem nařízeno jednání na 26. 1. 2021, dne 21. 1. 2021 podala žalovaná vyjádření ke změně právní kvalifikace předmětu sporu a dne 22. 1. 2021 vyjádření doplnila – vznesla námitku promlčení. Dne 26. 1. 2021 se konalo jednání, kde byl vyslechnut znalec, a bylo odročeno na neurčito. Dne 10. 2. 2021 žalobkyně doplnila důkazní návrhy, dne 16. 2. 2021 bylo vydáno usnesení o znalečném za účast na jednání a žalovaná podala vyjádření k proběhlému jednání, poté byly soudem zjišťovány informace od právnická osoba (pokyny z 18. 3. 2021, 7. 6. 2021 a 29. 6. 2021), dne 13. 7. 2021 byla poskytnuta odpověď. Dne 16. 8. 2021 usnesením bylo nařízeno doplnění znaleckého posudku, dne 7. 9. 2021 byl spis odeslán znalci. Dne 20. 1. 2022 dán pokyn k vyzvání znalce k předložení spisu a doplňku posudku, doplnění posudku znalcem bylo doručeno dne 9. 2. 2022, dne 2. 3. 2022 bylo přiznáno znalečné. Dne 10. 3. 2022 se žalovaná vyjádřila k doplňku posudku a podala odvolání do znalečného, dne 22. 3. 2022 podala vyjádření žalobkyně. Dne 5. 4. 2022 byl spis předložen na odvolací soud, dne 26. 4. 2022 bylo napadené usnesení potvrzeno. Dne 28. 7. 2022 účastníci soudem dotázání na svá procesní stanoviska s ohledem na délku trvání řízení a změnu obsazení soudu, dne 12. 8. 2022 se vyjádřila žalovaná, dne 15. 8. 2022 žalobkyně, soud nařídil jednání na 2. 12. 2022, které následně odročil na 6. 1. 2023 z důvodu na straně soudu a poté na 28. 3. 2023. Dne 22. 3. 2023 žalovaná doplnila argumentaci ve vztahu k promlčení a prodlení. Dne 28. 3. 2023 se konalo jednání, kde byl vyslechnut znalec a bylo odročeno na 4. 5. 2023. Dne 29. 3. 2023 byl zaslán přípis s žádostí o informace agentuře Anonymizováno, dne 30. 3. 2023 doplnila žalovaná vyjádření k výslechu znalce, dne 3. 4. 2023 byla dodána odpověď Anonymizováno, dne 6. 4. 2023 se vyjádřila žalovaná a soudem byl zadán pokyn k přípisu několika institucím ohledně studie proveditelnosti, následně byly doručovány odpovědi. Dne 28. 4. 2023 bylo nařízené jednání odročeno z důvodu nepřítomnosti soudkyně, dne 12. 7. 2023 byl dán referát s oznámením změny obsazení senátu z důvodu odchodu soudkyně na mateřskou dovolenou. Dne 24. 7. 2023 byl soudem zadán pokyn s dotazem institucím ohledně ceny díla při zhotovení studie proveditelnosti, odpovědi průběžně byly doručovány. Dne 31. 7. 2023 byla soudem vyzvána žalovaná ke sdělení informací, dne 7. 8. 2023 se vyjádřila žalobkyně k návrhu na smírné vyřešení sporu, dne 18. 8. 2023 žalovaná požádala o prodloužení lhůty k vyjádření, lhůta byla prodloužena. Dne 28. 8. 2023 byla podána sdělení žalobkyně k výzvě soudu, dne 25. 9. 2023 zaslala žalovaná požadované informace a podklady. Dne 9. 10. 2023 bylo soudem nařízeno jednání na 12. 12. 2023, dne 22. 11. 2023 se k podkladům vyjádřila žalobkyně, dne 7. 12. 2023 reagovala žalovaná. Dne 12. 12. 2023 se konalo jednání, kde se provedly listinné důkazy a sdělily procesní stanoviska stran, bylo odročeno na 30. 1. 2024 za účelem dalšího dokazování. Dne 22. 1. 2024 se k provedeným důkazům vyjádřila žalovaná, dne 26. 1. 2024 podala závěrečný návrh žalobkyně. Dne 30. 1. 2024 se konalo jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek č. j. Anonymizováno o částečném vyhovění a částečném zamítnutí nároku. Dne 6. 3. 2024 podala odvolání žalovaná, dne 7. 3. 2024 byla vyzvána k úhradě soudního poplatku. Dne 2. 4. 2024 se k odvolání vyjádřila žalobkyně, spis byl odeslán na odvolací soud dne 9. 4. 2024. Odvolací soud nařídil jednání, žalovaná požádala o odročení z důvodu kolize s jiným jednáním a doplnila odvolání. Dne 31. 10. 2024 se konalo jednání, které bylo odročeno na 7. 11. 2024 za účelem vyhlášení rozhodnutí a tohoto dne byl vydán rozsudek č.j. Anonymizováno, který odvolání částečné odmítl a částečné napadený rozsudek potvrdil. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 11. 2024, stejně tak prvostupňový rozsudek ve výroku I., III. a IV. Ve výroku II. nabyl právní moci dne 9. 3. 2024.

6. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu soudního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

7. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

8. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

9. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

10. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

12. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (k tomu srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/201). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií demonstrativně stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk.

14. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci. Na druhou stranu stát neodpovídá za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).

15. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

16. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

17. Soud se zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pro řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen „ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Po zjištěném skutkovém stavu věci vyšel soud z toho, že řízení trvalo od pravomocného vstupu žalobkyně do řízení dne 12. 3. 2014 do pravomocného skončení řízení dne 19. 11. 2024. Řízení tedy trvalo 10 let a 8 měsíců.

19. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

20. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 12. 3. 2014, kdy se z výzvy soudu o soudním sporu dozvěděla, do 19. 11. 2024, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu, tedy 10 let a 8 měsíců, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu nepřiměřená. K uvedenému závěru vede soud právě vyhodnocení kritérií § 31 odst. 3 OdpŠk, přičemž v posuzovaném případě tyto soud vyhodnotil souhrnně. Soud tak dospěl k závěru, že došlo v posuzovaném soudním řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení a odpovědnostní titul je dán. Existenci odpovědnostního titulu ostatně žalovaná ani nesporovala, když sama poskytla žalobkyni částečné plnění.

21. V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Apicella vs. Itálie ze dne 29. 3. 2006, § 93). Presumovaný vznik újmy žalovaná v řízení ani kvalifikovaně nevyvracela a soud se dále zabýval otázkou odškodnění nemajetkové újmy, jejíž příčiny tkví v nesprávném úředním postupu. V citovaném § 31a odst. 2 OdpŠk je vymezena jak forma, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V posuzovaném případě nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když zároveň je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobkyně a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení.

22. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 OdpŠk nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 OdpŠk, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 OdpŠk), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst. 66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakým je zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. Vyšší než spodní hranice této základní částky se dle zavedené praxe užije u soudních řízení, která překročí délku trvání 10 let. Nejvyšší soud při závěru, že každé řízení vždy nějakou dobu trvá, vychází z doby dvou let. Při úvaze, že výše uvedené rozmezí má být rovnoměrně rozloženo a horní hranice tohoto rozmezí se použije až u mimořádně dlouhých řízení, považuje soud v souladu se žalovanou za odpovídající, aby základní částka ročního odškodnění činila 16 000 Kč, neboť posuzované řízení více než 10 let. Celková nemodifikovaná částka finančního zadostiučinění tak činí pro žalobkyni 154 664 Kč.

23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil též v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (viz NS sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Soud k tomu dále dodává, že poskytnuté peněžité zadostiučinění není ani trestem pro žalovaný stát za to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho dobu, ani nemá poškozenému kompenzovat majetkovou újmu. Poskytnuté zadostiučinění má odčinit nejistotu, v níž se žalobce nacházel ohledně toho, jak řízení dopadne. Tato újma je stále stejná a nesnižuje se ani nezvyšuje s ohledem na kupní sílu měny. Není proto žádný důvod tuto částku navyšovat z důvodu inflačních vlivů.

24. Takto stanovenou základní částku odškodnění je nutné přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle těchto kritérií, představujících neuzavřený výčet okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit.

25. Co se týče postupu soudu, zdejší soud shledal, že v řízení došlo k průtahům ze strany soudu

26. Řízení bylo složitější po stránce právní, skutkové i procesní. Předmětem posuzovaného řízení bylo zaplacení částky 860 784,32 Kč z titulu ceny za dílo. Byly vyhotovovány znalecké posudky, vyslýcháni znalci, rozhodováno o znalečném a opakovaně o odvolání do znalečného, vyslýcháni svědci apod. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 30 % z důvodu složitosti věci a víceinstančnosti řízení.

27. Žalobkyně se na délce řízení nepodílela, ale ani nijak nepřispěla k urychlení řízení. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku nemodifikoval.

28. Pokud se jedná o postup soudu, nutno konstatovat, že soud prvního stupně se snažil postupovat ve věci plynule a koncentrovaně, kdy odvolací soud postupoval zcela bez průtahů. Soud I. stupně však zatížil řízení několika průtahy, a to zejména v období září 2016, kdy bylo odročeno jednání do května 2017, kdy byl spis odeslán znalci, dále v období od července 2018, kdy byl vyslechnut znalce do dubna 2019, kdy bylo nařízeno další jednání, dále v období od ledna 2020, kdy znalec dodal vypracovaný znalecký posudek. do prosince 2020, kdy bylo nařízeno jednání a konečně v období roku od dubna 2022, po vrácení spisu odvolacím soudem do ledna 2023, kdy bylo nařízeno jednání. Postup soudu zejména při zadávání znaleckého posudku a nařizování jednání tak skutečně nebyl koncentrovaný, soud proto přistoupil modifikace zvýšením o 15 %.

29. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni soud uvádí, že dle Stanoviska je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestní (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení lze typově zařadit mezi ta, která mají standardní význam pro účastníky, neboť se sice jednalo o spor týkající se majetku žalobkyně, ovšem v tomto případě není presumovaný zvýšený význam řízení pro žalobkyni a z provedeného dokazování nelze ani dovodit závěr o vyšší míře významu řízení pro žalobkyni. Žalobkyně ostatně ani zvýšený význam řízení pro svou osobu netvrdila. Soud proto základní částku pro toto kritérium nemodifikoval.

30. Základní odškodnění je tak po zohlednění shora provedených procentních modifikací namístě snížit o 15 % na výsledných 131 464,40 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni poskytla finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení v částce 137 750 Kč před podáním žaloby, nezbylo soudu než žalobu v plném rozsahu výrokem I zamítnout.

31. O nákladech řízení (výrok II) soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla procesně zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba podaná až po poskytnutí částečného peněžitého odškodnění v celém rozsahu zamítnuta, když soud neshledal pro peněžité odškodnění důvod. Proto soud žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši tří režijních paušálů po 450 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření k žalobě, přípravu a účast na jednání podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud výši režijního paušálu určil nikoliv ve výši 300 Kč, a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Cdo 2638/2025-615, který uvedl, že: „Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229).“

32. Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se domáhat nuceného splnění povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí nebo návrhem na nařízení exekuce.