OSPH04 29 C 103/2026-75

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Balciarem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 549 603,08 Kč s příslušenstvím

Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 549 603,08 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 547 503,08 Kč ve výši 12 % p.a. od 19.8.2025 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 24 030,30 Kč od 2.1.2025 do 18.8.2025, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 41 610,15 Kč od 3.1.2025 do 18.8.2025, úrok 6,9 % p.a. z částky 547 503,08 Kč od 19.8.2025 do zaplacení, a nahradit žalobkyni, k rukám jejího právního zástupce, náklady řízení ve výši 88 232,50 Kč, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 549 603,08 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 547 503,08 Kč ve výši 12 % p.a. od 19.8.2025 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 24 030,30 Kč od 2.1.2025 do 18.8.2025, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 41 610,15 Kč od 3.1.2025 do 18.8.2025, úrok 6,9 % p.a. z částky 547 503,08 Kč od 19.8.2025 do zaplacení a náklady řízení.

2. Žaloba je odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 19.7.2019 smlouvu o úvěru č. hodnota („smlouva“), na jejímž základě poskytla straně žalované úvěr 800 000 Kč a ten se jej zavázal splatit po splátkách 9 326 Kč měsíčně spolu se smluvním úrokem ve výši 6,9 % p.a. a s dalšími poplatky dle smlouvy. Úvěr sloužil ke konsolidaci jiných dluhů u Anonymizováno a.s. ve výši 312 675 Kč, u Anonymizováno ve výši 110 406 Kč a u téže společnosti ještě ve výši 29 625 Kč. Jelikož žalovaný porušil své smluvní povinnosti a dostala se do prodlení se splácením úvěru, využila žalobkyně svého práva a ke dni 1.1.2025 úvěr zesplatnila. Do tohoto data strana žalovaná žalobkyni uhradila částku 512 847,92 Kč. Žalovaná částka se sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 219 767,93 Kč, z dlužného smluvního úroku a z úroku z prodlení. Strana žalované nic nezaplatila ani přes předžalobní výzvu.

3. Žalovaný namítl nedostatek pravomoci českého soudu k rozhodnutí věci, neboť žije na Slovensku, a navrhl zastavení řízení.

4. Žalovaný je občanem Slovenské republiky. Soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť žalovaný měl svůj závazek splnit v místě sídla žalobkyně, tedy v Praze 4.

5. Námitka žalovaného, že český soud nemůže věc rozhodnout, je tedy nesprávná. Že není dána ani výlučná pravomoc slovenského soudu dle čl. 17 výše citovaného nařízení plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 23 Cdo 823/2020 ze dne 19.10.2021, neboť smlouva byla uzavřena v ČR.

6. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť žalobkyně si se žalovaným jako rozhodné zvolily české právo v čl. 8.6 všeobecných obchodních podmínek

7. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne smlouvu, na jejímž základě poskytla straně žalované úvěr 800 000 Kč a ten se jej zavázal splatit po splátkách 9 326 Kč měsíčně spolu se smluvním úrokem ve výši 6,9 % p.a. Úvěr sloužil ke konsolidaci jiných dluhů, a to u Anonymizováno a.s. ve výši 312 675 Kč, u Anonymizováno a.s. ve výši 110 406 Kč a u téže společnosti ještě ve výši 29 625 Kč (důkazy: žádost o poskytnutí úvěrového produktu, úvěrová smlouva, výpisy z úvěrového účtu).

8. Ke dni 1.1.2025 byl celý úvěr prohlášen za splatný (výzva ke splatnosti celého dluhu, doklady o odeslání). Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 512 847,92 Kč (výpisy z úvěrového účtu).

9. V žádosti o úvěr uvedl žalovaný příjem ve výši 20 497 Kč a tento i doložil (potvrzení o výši pracovního příjmu, žádost o úvěr). Pracovník banky příjem zkontroloval na základě doloženého potvrzení o příjmu vystaveného zaměstnavatelem.

10. Žalobkyně ověřila, že žalovaný není účasten insolvenčního řízení a nemá žádné závazky po splatnosti. Žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného na základě dat jím sdělených (počet vyživovaných osob, způsob bydlení atd.) v kombinaci s interními informacemi žalobkyně, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení prostřednictvím ekonomického modelu pro potřeby dokladování úvěruschopnosti) na 6 230 Kč, přičemž po odečtení těchto výdajů a splátky úvěru 9 326 Kč žalovanému každý měsíc zbyla částka 11 171 Kč (posouzení úvěruschopnosti).

11. Dne 21.8.2025 žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu (předžalobní výzva, doklady o odeslání).

12. Z ceníku a všeobecných obchodních podmínek soud nic podstatného nezjistil, proto se jim dále nevěnuje.

13. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 obč. zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“

14. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“

15. Dle § 5 odst. 4 zákona platí, že „Na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě, se použijí pouze § 1 až 4, § 84, § 88 až 91, § 94, 97, § 99 odst. 3, 4 a 6, § 100 odst. 1 písm. b), odst. 2 až 4, § 101 odst. 2, § 102 odst. 1 a 4, § 104, 105, 108, 109, § 112 až 117a a § 120 až 177.“

16. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“

17. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu a žalovanému poskytla úvěr 800 000 Kč, přičemž žalovaný na něj zaplatil 512 847,92 Kč. Úvěrem byly konsolidovány mimo jiné i dluhy u Anonymizováno. ve výši 312 675 Kč, u Anonymizováno ve výši 110 406 Kč a u téže společnosti ještě ve výši 29 625 Kč. Soud dále zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu žalobkyně úvěruschopnost žalovaného dostatečně zkoumala, což žalobkyně taktéž prokázala v podání ze dne 14.4.2026. Soud má za to, že žalobkyně řádně zkoumala příjmy a výdaje žalovaného.

18. Soud mimo jiné vychází z rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 274/2025 ze dne 14.1.2026, který zastává názor, že (cit.) „Poskytování spotřebitelských úvěrů bankami je přísně regulováno právem EU, zejména směrnicemi EBA (Evropský orgán pro bankovnictví). Standardy EU zahrnují i posuzování úvěruschopnosti úvěrovaného spotřebitele a jeho bonity bankou. Banky vytváří na základě údajů Českého statistického úřadu i na základě vlastních interních údajů interní odhady normovaných výdajů a algoritmy pro automatizované výpočty úvěrových rizik, tyto normované výdaje jsou přitom zpravidla spolehlivější než konkrétní výdaje udávané úvěrovaným, neboť reflektují průměrné výdaje na bydlení či stravu, léky a oblečení. Je tomu tak proto, že v průběhu doby splácení úvěru může dojít ke změně bydliště i změně výše nájmu úvěrovaného. Také dosud vydávané výdaje na jídlo, léky, společenský život, nepředstavují nutné výdaje, neboť výše konkrétních výdajů spotřebitele se logicky mění s ohledem na výši jeho příjmů. Posuzování bonity spotřebitele prostřednictvím automatizovaného vyhodnocování založeného na interních modelech bonity fyzických osob je standardním nástrojem bank a jako součást postupu úvěrování bank a řízení jejich úvěrových rizik je předmětem kontroly ČNB dle jejího plánu kontrol. Z obsahu spisu ani úřední činnosti soudu neplyne žádná pochybnost, že by u úvěrující banky, jako velkého bankovního ústavu, ČNB shledala pochybení při kvalitě posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů, případně shledala chybné nastavení jejího výpočetního modelu. Ani žalovaný k tomuto modelu žádnou konkrétní prokazatelnou výhradu nevznesl. Obecně patří posuzování bonity úvěrovaného za využití údajů o jeho platební a úvěrové historii, kterou má banka k dispozici, k jedněm z nejspolehlivějších reálně možných způsobů prověření bonity úvěrovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně tak disponovala z vlastního interního systému (dlouhodobě vedený běžný účet žalovaného) i z běžně dostupných externích systémů (např. insolvenční rejstřík) v relaci k výši úvěru dostatkem údajů k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a v rámci jejího výpočtu bonity klienta dospěla k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet. Otázka, zda je spotřebitel skutečně úvěruschopný, je otázkou vysoce odbornou a odpověď na ni nemusí být zejména v mezních případech zcela objektivní. Podstatou soudní kontroly posuzování úvěruschopnosti spotřebitele je proto posouzení, zda proces posouzení úvěruschopnosti proběhl, zda proběhl správným způsobem za použití dostatečného množství ověřených dat a zda výsledek tohoto posouzení není zjevně nepřiměřený. Nevznikne-li poté konkrétní pochybnost o chybnosti postupu banky, není úkolem soudu posuzovat správnost výpočetního modelu banky ani správnost jejích interních dat a už vůbec není na místě od banky přesný popis tohoto postupu požadovat. Žalobkyně předložila soudu prohlášení k protokolu o posouzení úvěruschopnosti, kde banka uvedla své konkrétní závěry, z nichž vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Odvolací soud v nich neshledává nic, co by vzbuzovalo pochybnost o jejich nesprávnosti či správnosti postupu banky.“

19. Navíc se jednalo o konsolidovaný úvěr, u kterého se úvěruschopnost nezkoumá, jak se domnívá ve stejném rozhodnutí Městský soud v Praze „Ustanovení § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru totiž vylučuje použití § 86 zákona o spotřebitelském úvěru pro konsolidované úvěry.“

20. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. obč. zákoníku. Žalovaný byl povinen v souladu se smlouvou zaplatit žalobkyni poskytnutou finanční částku spolu s příslušenstvím. Žalovaný však poskytnuté finanční prostředky nesplatil řádně a včas. Taktéž vzal soud za prokázané, že žalobkyně se dostatečně zabývala zkoumáním úvěruschopností žalovaného před poskytnutím úvěru. Soud tedy učinil závěr, že žalovanému vznikla povinnost celý dluh uhradit.

21. Žalovaný neuhradil na jistině částku 549 603,08 Kč. Za dobu od zesplatnění úvěru 1.1.2025 do 18.8.2025 představuje úrok ve výši 6,9% p.a. částku v kapitalizované výši 24 030,30 Kč. Dále je žalovaný povinen hradit žalobkyni úrok z jistiny ve výši 6,9% p.a. od 19.8.2025 do zaplacení. Kapitalizovaný úrok z prodlení v zákonné výši 12% p.a. od 3.1.2025 do 18.8.2025 odpovídá 41 610,15 Kč v souladu s § 1968 a § 1970 obč. zák., ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dále pak ve výši 12% p.a. z jistiny dluhu od 19.8.2025 do zaplacení.

22. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, dospěl soud s ohledem na uvedená zákonná ustanovení k závěru, že žaloba je důvodná, a proto jí v plném rozsahu vyhověl.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 88 232,50 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 21 985 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 549 603,08 Kč sestávající z částky 10 500 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, žaloba, doplnění 14.4.2026 a účast na jednání soudu datum) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 54 750 Kč ve výši 11 497,50 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.