OSPH04 29 C 153/2026-21

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Balciarem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ pro 54 528,53 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 23 355 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5% p.a. od 1.6.2026 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, v němž se žalobkyně vůči žalované domáhá zaplacení částky 31 173,53 Kč, úroku z prodlení z částky 27 507,53 Kč ve výši 11,5 % p.a. od 7.3.2026 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 23 355 Kč ve výši 11,5 % p.a. od 7.3.2026 do 31.5.2026, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 723,60 Kč a úroku z částky 50 862,53 Kč ve výši 7,5 % p.a. od 7.3.2026 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 54 528,53 Kč, úrok 7,5 % ročně z částky 50 862,53 Kč od datum do zaplacení, úrok z prodlení z částky 50 862,53 Kč od datum do zaplacení ve výši 11,5 % p.a., kapitalizovaný úrok ve výši 2 480,16 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 723,60 Kč a náklady řízení. Jistina se sestává z dluhu na úvěru 50 862,53 Kč a úvěrových poplatků 3 666 Kč – 2 000 Kč za 4 upomínky k úhradě po 500 Kč a pojištění 1 666 Kč v 7 splátkách po 238 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se stranou žalovanou dne datum smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě straně žalované téhož dne poskytla úvěr 140 000 Kč a strana žalovaná se zavázala splatit do 60 měsíců v měsíčních splátkách po 2 845 Kč od datum se sjednaným úrokem 7,5% ročně. Jelikož strana žalovaná porušila své smluvní povinnosti a dostala se do prodlení se splácením úvěru, využila žalobkyně svého práva a přistoupila ke dni datum k zesplatnění úvěru. Dlužnou částku nesplatila strana žalovaná ani po předžalobní výzvě.

2. Ve věci je dán cizí prvek, neboť strana žalovaná je občanem Kazachstánu. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalobkyně, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, stanovil soud svoji příslušnost dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná má pobyt na území České republiky.

3. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť banka si se žalovaným jako rozhodné zvolili české právo v čl. 17 všeobecných podmínek smlouvy.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že žalobkyně uzavřela se stranou žalovanou dne datum smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě straně žalované téhož dne poskytla úvěr 140 000 Kč a strana žalovaná se zavázala splatit do 60 měsíců v měsíčních splátkách po 2 845 Kč od datum se sjednaným úrokem 7,5% ročně (důkaz: smlouva o úvěru, všeobecné obchodní podmínky, úvěrové podmínky, informace o spotřebitelském úvěru).

5. Ke dni datum přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru (důkaz: zesplatnění). Před podáním žaloby žalobkyně dne datum vyzvala stranu žalovanou k zaplacení dluhu (důkaz: předžalobní výzva, doklady o doručení).

6. Z historického výpisu z úvěru plyne, že strana žalovaná uhradila celkem 41 splátku úvěru. V rámci splacených 41 měsíční splátky strana žalovaná na úvěr splatila 116 645 Kč (důkaz: historický výpis k úvěru, historický výpis k úvěru):

Datum

Splátka

Datum

Splátka

Datum

Splátka

1 datum

2 845,00 Kč

15 datum

2 845,00 Kč

29 datum

2 845,00 Kč

2 datum

2 845,00 Kč

16 datum

2 845,00 Kč

30 datum

2 845,00 Kč

3 datum

2 845,00 Kč

17 datum

2 845,00 Kč

31 datum

2 845,00 Kč

4 datum

2 845,00 Kč

18 datum

2 845,00 Kč

32 datum

2 845,00 Kč

5 datum

2 845,00 Kč

19 datum

2 845,00 Kč

33 datum

2 845,00 Kč

6 datum

2 845,00 Kč

20 datum

2 845,00 Kč

34 datum

2 845,00 Kč

7 datum

2 845,00 Kč

21 datum

2 845,00 Kč

35 datum

2 845,00 Kč

8 datum

2 845,00 Kč

22 datum

2 845,00 Kč

36 datum

2 845,00 Kč

9 datum

2 845,00 Kč

23 datum

2 845,00 Kč

37 datum

2 845,00 Kč

10 datum

2 845,00 Kč

24 datum

2 845,00 Kč

38 datum

2 845,00 Kč

11 datum

2 845,00 Kč

25 datum

2 845,00 Kč

39 datum

2 845,00 Kč

12 datum

2 845,00 Kč

26 datum

2 845,00 Kč

40 datum

2 845,00 Kč

13 datum

2 845,00 Kč

27 datum

2 845,00 Kč

41 datum

2 845,00 Kč

14 datum

2 845,00 Kč

28 datum

2 845,00 Kč

116 645,00 Kč

7. Ze sazebníku soud nic podstatného nezjistil, proto se mu dále nevěnuje.

Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 občanského zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ Dle § 2991 odst. 1 a 2 obč. zákoníku platí, že „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“, přičemž v § 2999 odst. 1 obč. zákoníku je uvedeno, že „Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.“

8. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“

9. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“

10. Na základě skutečnosti uvedených v bodech 4 a 5 rozsudku vzal soud za prokázané, že žalobkyně straně žalované poskytla na základě smlouvy úvěr ve výši 140 000 Kč. Dále však soud musí zhodnotit 3 otázky, a to: (i) zda soud může bez aktivity strany žalované hodnotit, zda byly při uzavření smlouvy splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru, (ii) zda podmínky splněny byly a (iii) na jakou částku má žalobkyně vůči straně žalované nárok.

11. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 obč. zákoníku, kterou soud musí zkoumat i bez aktivity strany žalované, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp.zn. C679/18 ze dne 5.3.2020 o tom, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“

12. Soud tedy zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost strany žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu žalobkyně úvěruschopnost strany žalované dostatečně nezkoumala, popř. žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

13. Na výzvu soudu k prokázání zkoumání úvěruschopnosti strany žalované žalobkyně nereagovala. V žalobě absentují tvrzení, jakým způsobem ověřovala schopnost strany žalované splácet úvěr stran jejích příjmů a výdajů a zda měla v období před poskytnutím úvěru dostatek finančních zdrojů pro splácení úvěru, tedy skutečnosti zmíněné v předchozím bodě rozsudku. Nedostála-li žalobkyně své povinnosti tvrzení, tak posouzení úvěruschopnosti strany žalované nemohla ani prokázat, jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 619/2011 ze dne 20.6.2012 o tom, že (cit.) „Rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení.“ Jelikož se žalobkyně na jednání soudu nedostavila, nemohl jí soud k chybějícím tvrzením poučit.

14. K posouzení úvěruschopnosti ještě soud na okraj podotýká, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak stanovil i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“

15. Je-li smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona, je strana žalovaná povinna žalobkyni vrátit dle téhož ustanovení jistotu s přihlédnutím k jejím možnostem, které tvoří částka, jež žalobkyně poskytla straně žalované jako úvěr po odečtení jí zaplacené částky, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně a z jí předložených důkazů plyne, že straně žalované poskytla úvěr ve výši 140 000 Kč, nedoplnila však, jako částku jí strana žalovaná zaplatila. Z předložených důkazů (viz výše) soud zjistil, že strana žalovaná splatila 116 645 Kč. Soud proto žalobkyni přiznal rozdíl mezi tím, co na úvěr poskytla a co jí bylo zaplaceno, tj. částku 23 355 Kč (úvěr 140 000 Kč po odečtení zaplacených 116 645 Kč).

16. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení soud vycházel z rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022 uvedl, že (cit.) „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud …(srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“

17. Pokud pak jde o povinnost soudu určit splatnost jistiny dle možností strany žalované, tak ta neposkytla soudu vůbec žádnou součinnost, soud nemá dostatečné informace o jejích poměrech ani z doby uzavření smlouvy. Soud tak vychází z toho, že již v době před zahájením řízení byly straně žalované doručeny oznámení o zesplatnění (únor 2026). Soud tak uzavřel, že je v možnostech strany žalované zbytek jistiny zaplatit do 31.5.2026, tj. za 3 rok a 3 měsíce od poskytnutí úvěru, což soud považuje za dostatečnou dobu pro našetření si dlužné jistiny. Proto soud dospěl k závěru, že k tomuto datu byl nárok žalobkyně splatný a od 1.6.2026 jí náleží úrok z prodlení dle § 1970 obč. zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

18. Jelikož procesně úspěšné straně žalované žádné náklady nevznikly, rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.