OSPV 4 C 65/2026-95

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Švarcovou, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 76 660,19 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 33 799,99 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Soud žalobu zamítá pro 39 411,88 Kč s 11,5% úrokem z prodlení ročně z 35 766,25 Kč od 27. 8. 2025 do zaplacení a pro 3 448,32 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyni bude z účtu soudu vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 106 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Předmětem řízení je zaplacení 73 211,87 Kč s 11,5% úrokem z prodlení ročně z 35 766,25 Kč od 27. 8. 2025 do zaplacení, částky 3 448,32 Kč, jakožto dluhu žalovaného ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 26. 4. 2025 prostředky komunikace na dálku (www.Anonymizováno.cz), na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 33 900 Kč, žalovaný se zavázal k jejich postupnému splácení v pravidelných denních splátkách, včetně sjednaného úroku 0,93 % denně z nesplacené části jistiny a včetně sjednaných poplatků (služba „Anonymizováno“ 1 155 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 1,99 % z vyplacené tranše, služba „Anonymizováno“ 109,80 Kč, informační SMS servis zpoplatněný částkou 28,08 Kč) a to od 26. 5. 2025 s konečným obdobím ke splacení 31. 3. 2030. Dne 26. 4. 2025 byla žalovanému na základě uvedené smlouvy bezhotovostně poskytnuta částka 7 600 Kč, dne 27. 4. 2025 byla žalovanému na základě uvedené smlouvy bezhotovostně poskytnuta částka 2 605 Kč a 941,25 Kč, dále 8 500,31 Kč, dne 28. 4. 2025 byla žalovanému na základě uvedené smlouvy bezhotovostně poskytnuta částka 6 095,07 Kč a 6 043,77 Kč, dne 29. 4. 2025 byla žalovanému na základě uvedené smlouvy bezhotovostně poskytnuta částka 2 014,59 Kč, celkem mu žalobkyně bezhotovostně převodem na bankovní účet č. č. účtu poskytla 33 799,99 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení. Žalovaný ničeho neuhradil. Emailem ze dne 26. 8. 2025 žalobkyně vypověděla sjednaný úvěr a celou dlužnou částku zesplatnila, ode dne 27. 8. 2025 je žalovaný v prodlení se zaplacením celé dlužné částky. Žalobkyně požaduje kromě dlužné jistiny 33 799,99 Kč, neuhrazeného poplatku za tranši 672,66 Kč, neuhrazeného poplatku za službu „Anonymizováno“ 1 155 Kč, neuhrazeného poplatku za službu „Anonymizováno“ 109,80 Kč, neuhrazeného poplatku za službu „Informační SMS servis“ 28,80 Kč, sjednaný úrok 37 445,62 Kč (0,93 % denně z nesplacené jistiny od okamžiku čerpání úvěru do jeho zesplatnění). Co do zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, v jakých rejstřících byl žalovaný lustrován (Bankovní a nebankovní registr klientských informací, Centrální evidence exekucí, Insolvenční rejstřík, neplatné doklady právnická osoba, Registr Anonymizováno, právnická osoba., Registr hledaných osob PČR, Registr politicky aktivních osob, tzv. Starostové, Katastrální rejstřík pro kontrolu adresy a Registr sankčních seznamů), přičemž kontrolu učinila zpřístupněním informací z bankovního účtu žalovaného. Žalovaný byl ověřen pomocí bankovní identity. Žalobkyně po žalovaném požadovala sdělení počtu členů domácnosti a z toho počtu členů v domácnosti s příjmem, sdělení jeho výdajů a sdělení čistého měsíčního příjmu. Údaje sdělené žalovaným ověřovala z výpisu z bankovního účtu žalovaného. Protože žalovaný měl pravidelný (ověřený) příjem cca 20 166 Kč, pak i s ohledem na výši sjednaného úvěru dospěla žalobkyně k tomu, že je osobou solventní.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

4. Z doložených listinných důkazů zjistil soud následující.

5. Z listiny nazvané smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru „Anonymizováno“ č. hodnota soud zjistil, že žalobkyně, coby věřitel, a žalovaný, coby klient, měli tuto smlouvu sjednat dne 26. 4. 2025 (pozn. podpis za žalovaného však není nijak zaznamenán), žalobkyně se žalovanému zavázala poskytnout spotřebitelský úvěr s možností postupného a opakovaného čerpání až do výše 33 900 Kč (kreditní rámec). Konkrétní částka, kterou je klient oprávněn čerpat, je dána tzv. maximální částkou k čerpání, která může být nižší, než sjednaný kreditní rámec. Její konkrétní výše je dle čl. IV uvedena v klientské sekci na internetových stránkách žalobkyně (ve smlouvě tak není uvedena konkrétní částka). V čl. III klient prohlašuje, že uvedl veškeré a pravdivé informace o svých finančních závazcích. Čl. VI shrnuje parametry tohoto úvěru, jedná se o spotřebitelský, revolvingový, bezúčelový úvěr, RPSN 1492,94 %, roční úroková sazba 0,933 %, první splátka je splatná 26. 5. 2025, poslední den trvání smlouvy, a tedy splatnost celého úvěru 31. 3. 2030, poplatek za vyplacení tranše 1,99 % z čerpané částky. Čl. VII upravuje základní poplatky a poplatky za volitelné služby, a to poplatek za „Anonymizováno“ službu, expresní vyplacení každé tranše 165 Kč, poplatek za „Anonymizováno“ 3,66 Kč denně, možnost odkladu splatnosti splátek o 60 dnů, dále poplatek 0,96 Kč denně za Informační SMS servis. Čl. VIII upravuje sankce, mimo jiné smluvní pokutu 0,1 % denně z celkové dlužné částky. V čl. I je uvedeno, že nedílnou součástí smlouvy jsou Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Souhlas se zpracováním a uchováním osobních údajů, Předpis denních splátek a Všeobecné obchodní podmínky. Dle čl. V se klient zavázal ke splácení v pravidelných denních splátkách ve výši určené odkazem na příslušný článek obchodních podmínek. Splatnost první denní splátky je 30. den po dni, v němž byla vyplacena příslušná částka úvěru. Obdobné informace navozuje listina označená jako údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru. Z listiny označené jako souhlas se zpracováním osobních údajů soud nezjistil ničeho podstatného pro rozhodnutí této věci, obdobně z listiny označené jako informace pro spotřebitele (soud dodává, že listiny nejsou nijak podepsány). Z všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že tyto upravují mj. způsob sjednání úvěru prostřednictvím klientské sekce, možnost volitelných služeb, možnost věřitele k zesplatnění celé dlužné částky v případě prodlení klienta, sankce za prodlení, čl. 8 odpovědnost a sankce, čl. 9 výpověď a odstoupení od smlouvy (listina není nijak podepsána). Žalobkyně doložila oboustrannou kopii občanského průkazu žalovaného. Ke ztotožnění žalovaného žalobkyně doložila také listinu označenou jako autorizace ověření totožnosti prostřednictvím BankID od právnická osoba.

6. Dne 26. 4. 2025 byla bezhotovostně vyplacena částka 7 600 Kč, dne 27. 4. 2025 byla bezhotovostně vyplacena částka 2 605 Kč, 941,25 Kč, 8 500,31 Kč, dne 28. 4. 2025 byla bezhotovostně vyplacena částka 6 095,07 Kč a 6 043,77 Kč, dne 29. 4. 2025 byla bezhotovostně vyplacena částka 2 014,59 Kč, to vše na bankovní účet č. č. účtu. Celkem se jedná o 33 799,99 Kč (listina na č. l. 33 spisu).

7. Sdělením právnická osoba., bylo zjištěno, že bankovní účet č. č. účtu je bankovním účtem žalovaného, který má zřízen od datum. Z pohybu peněžních prostředků na tomto bankovním účtu za dobu od listopadu 2024 do dubna 2025 je zřejmé, že žalovaný měl pravidelný příjem ze zaměstnání v právnická osoba, v rozmezí od 15 544 Kč do 24 093 Kč a že se jednalo o bankovní účet s možností přečerpání, konečný zůstatek na tomto bankovním účtu byl po celou dobu záporný. V měsíci listopad 2024 celkem přišlo 18 418 Kč a celkem odešlo 18 709,88 Kč, konečný zůstatek mínus 19 398,90 Kč. V měsíci prosinec 2024 celkem přišlo 21 108 Kč a celkem odešlo 22 277,38 Kč, konečný zůstatek mínus 20 568,28 Kč. V lednu 2025 celkem přišlo 16 703 Kč a celkem odešlo 16 534,44 Kč, konečný zůstatek mínus 20 399,72 Kč. V únoru 2025 celkem přišlo 24 093 Kč a celkem odešlo 23 638,72 Kč, konečný zůstatek mínus 19 945,44 Kč. V březnu 2025 celkem přišlo 15 544 Kč a celkem odešlo 16 056,05 Kč, konečný zůstatek mínus 20 457,49 Kč. V dubnu 2025 celkem přišlo 67 715,94 Kč a celkem odešlo 64 937,83 Kč, konečný zůstatek mínus 17 679,38 Kč. Nárůst příchozích plateb v dubnu 2025 spočívá vedle příjmu ze zaměstnání sjednáním několika úvěrů. Dne 22. 4. 2025 příchozí částka 10 000 Kč od právnická osoba., výpis potvrzuje příchozí platby, jak jsou žalovány žalobkyní. Výdajové položky zjevně neodpovídaly tvrzení žalovaného o jeho měsíčních výdajích. Toto ostatně plyne také z výpisu z bankovního účtu žalovaného, ze kterého vycházela žalobkyně při sjednání úvěru, a který měla k dispozici za období od 30. 4. 2024 do 25. 4. 2025. Z tohoto výpisu také plyne, že se žalovaný pravidelně věnoval sázení a hazardním hrám.

8. Z předpisu splátek, který má být dle textu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru její nedílnou součástí, soud zjistil, že splátky byly rozepsány od 27. 4. 2025 do 1. 4. 2030 po dnech.

9. Listina označená jako Obecné principy posuzování a filozofie společnosti obsahuje toliko obecné informace k tomu, jakým způsobem žalobkyně obecně přistupuje ke splnění své zákonné povinnosti ověřovat úvěruschopnost úvěrovaných při sjednávání spotřebitelských úvěrů. Tato listina je pouhou obecnou proklamací toho, jak podniká žalobkyně a jak má obecně postupovat. Listina informace o zprostředkovateli shrnuje podstatné skutečnosti k žalobkyni, coby zprostředkovateli spotřebitelského úvěru. Soud z ní nezjistil ničeho podstatného pro posouzení této věci. Listina „identifikované příjmy“ potvrzuje, z jakých příjmových položek na bankovním účtu žalovaného žalobkyně vycházela, a to z částky 20 166 Kč. Listina na č. l. 31 spisu označená jako Výpis o posouzení úvěruschopnosti potvrzuje, že žalobkyně vycházela z údajů, že žalovaný žije v domácnosti s dalšími dvěma osobami s příjmem, jeho pravidelné měsíční výdaje na bydlení jsou 6 000 Kč, pravidelné měsíční výdaje na půjčky jsou 2 000 Kč, jeho ostatní nezbytné výdaje jsou nulové, zbytné výdaje uvedl 6 000 Kč, ověřený čistý měsíční příjem 20 166 Kč, přičemž žalovaný sám uvedl příjem 20 000 Kč, protože žalobkyně uvažovala rezervu 500 Kč, vypočetla jeho minimální výdaje 10 509,33 Kč a dospěla k závěru o tom, že žalovaný disponuje měsíčně volně s peněžními prostředky 9 490,66 Kč, proto jej považovala za osobu solventní.

10. Emailem zaslaným žalovanému dne 26. 8. 2025 na e-mail žalobkyně žalovanému oznámila, že z důvodu prodlení se splacením dlužné částky po dobu 92 dnů po splatnosti vypovídá sjednaný úvěr a vyzvala žalovaného k zaplacení celé dlužné částky s upozorněním na možnost jejího soudního vymáhání.

11. Dopisem ze dne 14. 12. 2025 žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky a opětovně jej upozornila na možnost jejího soudního vymáhání. Žalobkyně doložila doklad o odeslání žalovanému.

12. Závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, vzniklý dne 26. 4. 2025 mezi žalobkyní a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), dále zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

13. Ust. § 419 o. z., definuje spotřebitele, ust. § 420 odst. 1 a 2 o. z., definuje podnikatele.

14. Dle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2397 o. z., úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá. Dle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne ji úvěrující bez zbytečného odkladu. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

16. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Dle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Dle § 76 odst. 1 uvedeného zákona, poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dle § 78 odst. 1, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Ve smyslu § 78 odst. 2 písm. b), se jedná zejména o dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dle § 78 odst. 4, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta.

18. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění platném a účinném od 1. 1. 2024), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění platném a účinném od 29. 5. 2022), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 věta první o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

21. Dle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

22. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Právní úprava spotřebitelského úvěru je postavena na ochraně slabší smluvní strany, spotřebitele. Tato právní úprava navazuje na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, zejména čl. 8 a čl. 23. Přístupem věřitele při zkoumání úvěruschopnosti se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, úvěruschopnost spotřebitele je třeba hodnotit v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu. Byť se tento rozsudek vztahuje k právní úpravě zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (platného a účinného do 30. 11. 2016), tyto závěry jsou použitelné i pro právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb. (obdobně je tomu také v dalších uvedených rozhodnutích, jinak by nebyla v tomto odůvodnění citována). Úvěrující nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá ověřit údaje, které dlužník věřiteli uvedl, respektive je objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Zásadní je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, přiměřené a nezbytné informace představují zjištění běžných poměrů spotřebitele, jako jsou příjmy a výdaje a vyživovací povinnosti či jiné závazky, mohou se rozšiřovat dle toho, co bude zjištěno, přiměřenost a dostatečnost je dána individuálními okolnostmi. Nepodložená prohlášení spotřebitele nejsou dostatečná. Ověřování úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být zpětně ověřitelné. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, soud je povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet. Reálné splacení dluhu by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu i bez ohledu na to, zda je v některém zákoně zakotven, anebo nikoliv. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, potvrdil, že unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Ačkoliv doslovné znění § 87 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění platném a účinném do 28. 2. 2022, shledávalo soukromoprávní sankci věřitele za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, a to neplatnost sjednaného úvěru, neplatností relativní, unijně konformní výklad jednoznačně vedl k tomu, že se jedná o neplatnost absolutní. Neboť jenom tak se jedná o přiměřenou, účinnou a odrazující sankci. To zohlednil zákonodárce změnou právní úpravy v § 87 odst. 1, platnou a účinnou od 29. 5. 2022, dle které soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 974/2021, otázku náležité péče věřitele poskytujícího spotřebitelský úvěr je třeba při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka hodnotit vždy v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu, a to se zřetelem k pravděpodobné udržitelnosti měsíčních příjmů dlužníka, k chování smluvních stran před uzavřením smlouvy či ke zkušenostem spotřebitele při sjednávání půjček a úvěrů s bankovními i nebankovními subjekty. Tento výklad povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost spotřebitele potvrzuje rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 věci C755/22, dle kterého účelem právní úpravy je zajistit odpovědné úvěrování ze strany věřitelů a předcházet nezodpovědným praktikám a chránit spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023 - 57, nelze zaměňovat dostatečnost informací a jejich spolehlivost. Zákon poskytovateli úvěru sice dává prostor pro určitou samostatnou úvahu, tato úvaha je však omezena jednak požadovanou kvalitou informací, jednak požadavkem odborné péče poskytovatele. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. výslovně vyžaduje obojí. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tak jen jedním ze zákonem výslovně uvedených kritérií, jež je poskytovatel povinen zvažovat v rámci posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a jeho schopnosti splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání. Uvedené znamená, že pokud rozumnou úvahou nad takto zjištěnými poměry spotřebitele dojde úvěrující k přesvědčivému závěru, že spotřebitel nebude mít zjevný problém poskytnutý úvěr splatit, může úvěr poskytnout, v opačném případě nikoliv. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., je zvláštní úpravou bezdůvodného obohacení k úpravě obecné, dle které je spotřebitel povinen vrátit pouze jistinu v době přiměřené jeho možnostem, to znamená, že soud nepřizná ani příslušenství, ani poplatky. Pokud bylo spotřebitelem něčeho plněno, původní započtení úhrad spotřebitele ztrácí na významu, neboť smlouva je od počátku neplatná. Proto je potřebné úhrady započíst pouze na jistinu. Pro tuto zvláštní úpravu nelze přiznat ani úroky z prodlení, nenastala totiž ještě splatnost bezdůvodného obohacení. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného plyne, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení (logický výklad). Ust. § 87 lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu dle § 1958 odst. 2 o. z. Splatnost bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné úvěrové smlouvy tak určuje až rozhodnutí soudu nebo nová dohoda stran. Na tomto místě soud poznamenává, že je mu známo, že rozhodovací praxe odvolacích soudů se liší v právním názoru na to, zda je možné přiznat zákonné úroky z prodlení z částky bezdůvodného obohacení v tomto soudním řízení či nikoli, a to s odkazem na výklad splatnosti částky bezdůvodného obohacení spotřebitele (příkladem rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2025, č. j. 74 Co 147/2024 - 217, dále ze dne 14. 1. 2026, č. j. 74 Co 62/2025 -153, oproti tomu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2026, č. j. 27 Co 55/2025 - 208, nebo ze dne 30. 10. 2025, č. j. 27 Co 138/2024 - 135). Zdejší soud se ztotožňuje s výkladem podaným shora, kdy spotřebitel se dostane do prodlení teprve poté, co neuhradí vzniklé bezdůvodné obohacení ve lhůtě uložené tímto rozsudkem, byť si je vědom, že dokud nebude v tomto ohledu vydáno z důvodu předvídatelnosti a právní jistoty sjednocující rozhodnutí alespoň Nejvyšším soudem, či nedojde jinak k ustálení judikatury, bude se rozhodovací praxe jednotlivých nalézacích soudů v tomto ohledu odlišovat. Pokud soud zjistí poměry žalovaného, uloží zaplacení bezdůvodného obohacení v přiměřené době dle § 87 odst. 1 poslední věta. Jedná se o hmotněprávní lhůtu vycházející z poměrů spotřebitele. Pokud je spotřebitel v soudním řízení pasivní, nelze rozhodnout jinak, než lhůtu k plnění spojit s procesní pariční lhůtou dle § 160 o. s. ř. Tomu nasvědčuje také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, dle kterého povinnost tvrdit a prokázat, jaká je doba přiměřená jeho možnostem k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru, má spotřebitel.

24. Soud má s ohledem na shora uvedené za to, že mezi žalobkyní a žalovaným proběhlo dne 26. 4. 2025 prostředky komunikace na dálku jednání, vedoucí ke sjednání smlouvy o úvěru (§ 2395 an. o. z.), na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 33 900 Kč, a to i opakovaně. Totožnost žalovaného, coby úvěrovaného, byla řádně zjištěna. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně se sjednaným úrokem z úvěru a sjednanými poplatky, a to v pravidelných denních splátkách splatných dle smlouvy od 26. 5. 2025. Je však rozporné, jak určitě byly žalovanému sděleny jednotlivé zásadní parametry sjednaného úvěru, neboť samotný předpis splátek, coby nedílná součást smlouvy, obsahuje rozpis splácení již od 27. 4. 2025. Je sporné, zda žalovaný projevil souhlas s jednotlivými ujednáními dle písemného znění smlouvy, neboť není nijak zaznamenán jeho podpis a odsouhlasení písemného znění smlouvy. S ohledem na dále uvedenou právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu se těmito spornými otázkami soud dále nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné, proto na ně toliko upozorňuje. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelský úvěr, o komerčně nazývaný „rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost úvěrovaného poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Pokud žalobkyně uvedla, že žalovaného lustrovala v rejstřících, to nepostačuje ke skutečnému zjištění majetkových poměrů žalovaného. Ty je přitom nutné zkoumat ve vztahu k výši úvěru, který je sjednáván. Žalobkyně nedoložila záznamy z tvrzených lustrací. V tomto případě mohl žalovaný čerpat úvěr až do částky 33 900 Kč, a ve vztahu k této částce je nutno posuzovat majetkové poměry žalovaného. Ostatně toto byl kreditní rámec sjednaného úvěru a z doložených listin nelze zjistit, zda a nakolik se lišil od možné maximální částky k čerpání. Pokud žalobkyně uvedla, že vycházela z bankovního účtu žalovaného, pak má soud za to, že dle pohybu peněžních prostředků na tomto bankovním účtu nemohla dospět k závěru o solventnosti žalovaného, neboť z něj zjistila, že žalovaný se věnuje hazardním hrám a sázení, obstarává si peněžní prostředky i od jiných nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, ale hlavně, že jeho celkové měsíční příjmy neodpovídají tvrzené částce a že jeho celkové měsíční výdaje přesahují výdaje žalovaným uvedené. Pohyb peněžních prostředků na bankovním účtu žalovaného vzbuzuje mnoho otázek ohledně jeho majetkové situace a jeho způsobu hospodaření s peněžními prostředky. Žalovaný byl permanentně v mínusu kolem 20 000 Kč. Za tohoto stavu to mělo žalobkyni pobídnout k tomu, aby se více zajímala o poměry žalovaného, než s ním úvěr sjedná. Ačkoliv žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, ničeho v tomto ohledu žalobkyně k doložení nepožadovala. Tvrzení ohledně majetkových poměrů žalovaného je tak nevěrohodné, což mělo žalobkyni vést k tomu, aby po žalovaném vyžadovala sdělení dalších skutečností a jejich doložení. To žalobkyně nepožadovala. Soud má za to, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti a úvěr v nemalé výši stran možného čerpání poskytla přesto, že informace, které měla, byly kusé, nevěrohodné a samostatně nestačily k posouzení úvěruschopnosti. Důsledkem nesplnění povinnosti v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, jedná se o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy (úroky z úvěru a další poplatky). Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Protože žalovanému byla bezhotovostně poskytnuta částka 33 799,99 Kč, na kterou žalovaný ničeho nevrátil, představuje tato částka bezdůvodné obohacení, k jehož vydání je žalovaný povinen, a v tomto rozsahu je žaloba důvodná. Protože se však žalovaný v řízení nevyjádřil, soud nemohl posoudit, jaká doba je dobou přiměřenou jeho možnostem ke splacení dle § 87 odst. 1 poslední věta, povinnost tvrzení a důkazní nese žalovaný (srov. uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025), proto soud rozhodl v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku soud žalobu s ohledem na absolutní neplatnost uvedeného ujednání zamítl, to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť dle § 87 odst. 1 poslední věta, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně dle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb., vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo, a povinnost tvrzení a důkazní žalovaný v tomto ohledu v řízení z důvodu své nečinnosti neplnil. Soud má za to, že přiznání úroků z prodlení by bylo navíc v rozporu s principem poctivosti (§ 6 až 8 o. z.) a ochrany slabší strany, která je v těchto typech sporů poskytovateli spotřebitelských úvěrů, již při samotném sjednání závazku, zcela (a záměrně) pomíjena. S ohledem na uvedené soud žalobu zamítl pro částku dle výroku II.

25. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř., o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je dále odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je zjevné, že převážně úspěšný je žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III.

26. Protože žalobkyně zaplatila na soudním poplatku více, než činila její poplatková povinnost, neboť soudní poplatek žalobkyně neplatí z úroku z úvěru (byť byl požadován v kapitalizované výši 37 445,62 Kč), soud rozhodl o vrácení části soudního poplatku v souladu s § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Protože žalobkyně zaplatila soudní poplatek vypočtený z částky 76 660,19 Kč, avšak byla povinna zaplatit soudní poplatek vypočtený toliko z částky 39 214,57 Kč, a z této částky činí soudní poplatek v souladu s položkou 2 bodu 2, položkou 1 bod 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., 1 961 Kč, soud rozhodl o vrácení částky 1 106 Kč, jak je to uvedeno ve výroku IV.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, které se podává do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.