OSSO 23 C 155/2026-30

Okresní soud v Sokolově rozhodl soudkyní Mgr. Janou Zálišovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 30 426 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 20 000 Kč od 3. 3. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ohledně částky 10 426 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 30 426 Kč od 30. 9. 2025 do 2. 3. 2026 a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10 426 Kč od 3. 3. 2026 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 854 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Sokolově doplatek soudního poplatku ve výši 304 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet soudu č. 3703-126391/0710 pod variabilním symbolem 2311015526.

1. Předmětem řízení byl původní nárok žalobkyně na zaplacení částky 30 426 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru č. anonymizováno ze dne datum uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, se adresa, IČO IČO, na jejímž základě poskytla tato žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč se splatností do 29. 9. 2025. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Žalobkyně nabyla pohledávku na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2025. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu, naposledy předžalobní upomínkou právního zástupce žalobkyně. Žalobkyně uvedla, že v případě, že by soud neměl její nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, požaduje žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.

2. Na výzvu, která byla žalovanému doručena do jeho aktivní datové schránky postupem dle § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, aby se ve smyslu § 114a o. s. ř. vyjádřil k žalobě, nereagoval. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a o.s.ř., bez nařízení jednání.

3. Žalovaný netvrdil ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ani neprokázal ve smyslu § 120 odst. 1 o.s.ř. existenci skutečností, které by zčásti nebo zcela vyvracely žalobou uplatněný nárok. Soud tak vycházel z tvrzení a důkazů předložených žalobkyní.

4. Z předložených listin bylo zjištěno následující. Původní věřitel a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru č. anonymizováno, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Úvěr byl splatný jednorázově do 29. 9. 2025. Zápůjční úroková sazba činila 279,83 % a procentní sazba nákladů činila 1 141 %. Z potvrzení o provedené platbě a zprávy právnická osoba bylo zjištěno, že žalovanému byla vyplacena dne 22. 7. 2025 částka 20 000 Kč od společnosti právnická osoba. Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2025 vč. příloh a seznamu pohledávek bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena společností právnická osoba žalobkyni. Oznámením ze dne 21. 2. 2026 byl žalovaný informován o postoupení pohledávky. Výzvou k úhradě ze dne 21. 2. 2026, kterou dle podacího lístku ze dne 24. 2. 2026 žalobkyně prokazatelně odeslala žalovanému, bylo doloženo, že žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnutých prostředků ve lhůtě tří dnů.

5. Podle ustanovení § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), věřitel může celou pohledávku, nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o.z., postoupením pohledávky nabývá postupník také i její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

6. V řízení žalobkyně listinnými důkazy prokázala, že je ve sporu aktivně legitimována.

7. Dle ustanovení § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Dle ustanovení § 6 o.z., (1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. (2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

9. Podle § 419 o.z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

10. Podle § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 96/2022 Sb., účinného od 7. 5. 2022, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle ustanovení § 547 o.z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

12. Dle ustanovení § 580 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Dle ustanovení § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Soud se tedy nejprve zabýval obsahem smlouvy označené jako smlouva o úvěru a posoudil, zda nebyla uzavřena v rozporu s ustanovením § 547 o.z., a to právě s ohledem na jednání právní předchůdkyně žalobkyně a zásadu dobrých mravů. Bylo zjištěno, že právní předchůdkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 279,83 % ročně, RPSN 1 141 %. Soud proto posuzoval, zda poskytnuté plnění a sjednané náklady za úvěr a úroky neodporují dobrým mravům, a dospěl k závěru, že tomu tak je, neboť výše sjednaných úroků a poplatků je zcela nepřiměřená. Soud má za to, že sjednaná úroková sazba vysoce přesahuje přijatelnou hranici úrokových sazeb, které lze považovat za běžné a akceptovatelné. Soud proto již jenom z těchto skutečností považuje předloženou smlouvu o spotřebitelském úvěru za rozpornou s dobrými mravy, a tudíž i absolutně neplatnou podle § 588 o. z. Poukazuje rovněž na databázi České národní banky, z níž vyplývá, že v roce 2025 činila obvyklá úroková sazba spotřebitelských úvěrů poskytovaných v bankovním sektoru domácnostem na spotřebu do 8 % ročně. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. V posuzovaném případě cena za poskytnutí spotřebitelského úvěru v podobě souhrnných plateb uvedených ve smlouvě výrazně převyšuje trojnásobnou výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy, přičemž jednotlivá ujednání smlouvy jsou provázaná a nelze je od sebe oddělit. Je zřejmé, že bez sjednání neúměrně vysokého úroku by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému neposkytl. Soud proto uzavřel, že smlouva je absolutně neplatná s odkazem na ustanovení § 580 o.z., neboť se příčí dobrým mravům.

15. Vzhledem k tomu, že soud učinil závěr, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná, nezabýval se podrobněji tím, zda byla před poskytnutím úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně na výzvu soudu, jak byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, reagovala odkazem na listiny založené ve spisu.

16. Jelikož nelze aplikovat ustanovení § 2395 o.z. o úvěru pro absolutní neplatnost smlouvy a bylo prokázáno, že původní věřitel, společnost právnická osoba poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, jedná se o plnění bez právního důvodu, které je ten, kdo jej přijal povinen vydat (§ 2991 o.z.).

17. Soud z tvrzení žalobkyně zjistil, že z částky 20 000 Kč nebylo uhrazeno ničeho, tato částka tak byla žalobkyni přiznána. Pokud jde o úrok z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení, vychází soud z § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož: „Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Žalobkyně prokazatelně vyzvala žalovaného k plnění výzvou ze dne 21. 2. 2026, která mu byla odeslána doporučeně dne 24. 2. 2026 (úterý). Následujícího dne 25. 2. 2026 se písemnost mohla dostat do dispozice žalovaného, lhůta k úhradě byla žalobkyní stanovena tři dny, tedy do 28. 2. 2026, resp. 2. 3. 2026 (pondělí). Ode dne následujícího, tj. 3. 3. 2026, má žalobkyně právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o. z. a ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta pro zaplacení byla žalovanému stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.. Ve zbytku soud žalobu zamítl.

18. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. dle poměru úspěchu ve věci. Soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1792/2015 ze dne 11. 5. 2016, podle kterého musí soud při zvažování poměru úspěchu ve věci zohlednit celý předmět řízení, tedy i příslušenství žalované pohledávky, přičemž k vyčíslení příslušenství pohledávky je rozhodující stav příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně žalobou požadovala částku 30 426 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 30 426 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva absolutně neplatná, přiznal žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 3. 3. 2026 do zaplacení. Ve zbytku žalobu zamítl. Ke dni vyhlášení rozsudku by činil nárok žalobkyně 32 995,12 Kč (jistina a úrok 11,5 % ročně z částky 30 426 Kč za období od 30. 9. 2025 do 24. 6. 2026 ve výši 2 569,12 Kč), přiznáno bylo 20 718,36 Kč (jistina 20 000 Kč a úrok 11,5 % z této částky za období od 3. 3. 2026 do 24. 6. 2026 ve výši 718,36 Kč). Žalobkyně tak byla úspěšná v 62,79 %, žalovaný 25,58 %. Soud proto přiznal žalobkyni 25,58 % nákladů řízení (62,79 % – 25,58 %).

19. Plná náhrada nákladů řízení by činila 3 337 Kč, která se skládá ze soudního poplatku v částce 1 522 Kč a nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 000 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. S ohledem na poměr úspěchu ve věci soud přiznal žalobkyni 25,58 % z částky 3 337 Kč, tedy 854 Kč. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokátky žalobkyně. Zdejší soud se neztotožnil s vyúčtováním nákladů žalobkyní a o nákladech řízení rozhodl dle § 14b a.t. Podaná žaloba je dle mínění soudu ustáleným vzorem uplatněným opakovaně žalobkyní u zdejšího soudu ve skutkově i právně obdobných věcech, přičemž účelem přijetí § 14b a. t. bylo právě postihnout obdobné případy. V uvedeném návrhu jsou měněna pouze data smlouvy o postoupení pohledávek, vyčíslení dlužné částky a data výzev. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokátky žalobkyně.

20. Vzhledem k tomu, že nebyl vydán elektronický platební rozkaz, jelikož byly pochybnosti o nárocích žalobkyně, a v řízení bylo pokračováno, postupoval soud dle sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, položka 2 odst. 2, a žalobkyni uložil povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 304 Kč. Soudní poplatek činí dle položky 1 částku 1 522 Kč (z žalované částky) a dosud bylo zaplaceno 1 218 Kč.

Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím soudu podepsaného.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená tímto rozsudkem, lze se domáhat soudního výkonu rozhodnutí, nebo exekuce.