OSTA 9 C 90/2026-22

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 14 310,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 114,74 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 195,71 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 081,99 Kč od 16. 7. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 032,75 Kč od 16. 8. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v předmětu tohoto řízení, neboť mezi právním předchůdcem žalobkyně (právnická osoba.) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o nákupním účtu, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně uhradil za žalovaným cenu za odebrané zboží prostřednictvím e-shopu, a to v rámci sjednaného limitního úvěrového rámce a žalovaný se zavázal do 15. dne měsíce následujícího po měsíci v němž proběhl nákup zboží uhradit částku, kterou právní předchůdce žalobkyně vynaložil na pořízení zboží, a to nejméně ve výši 10 % z částky neuhrazeného čerpání. V případě prodlení byla stanovena povinnost žalovaného uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky v prodlení. Žalovaný však nehradil úvěr řádně a včas a dostal se splácením do prodlení. Dlužil tak žalobkyni částku ve výši 7 105,74 Kč na jistině, 1 317 Kč na poplatcích, 3 653 Kč na poplatcích z prodlení, 1 925 Kč na smluvní pokutě a 300 Kč představující náklady na vymáhání. Tuto pohledávku následně právní předchůdce žalobkyně postoupil na žalobkyni. Žalovaný pak neuhradil dlužnou částku ani na základě předžalobní upomínky ze dne 25. 6. 2025.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Závěr o skutkovém stavu je takový, že žalovaný prostřednictvím e-shopu uzavřel v období od února 2024 do července 2024 kupní smlouvy za zboží v celkové částce 16 699,98 Kč a zároveň uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o předfinancování nákupu zboží, jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky a ceník. Na základě této smlouvy ze dne 10. 9. 2023 ve spojení se smlouvu o splátkovém limitu z téhož dne byl žalovanému zřízen nákupní účet, jehož limit činil 20 000 Kč, který žalovaný mohl čerpat prostřednictvím Twisto karty. Právní předchůdce žalobkyně se dále touto smlouvou zavázal uhradit příslušnému e-shopu kupní cenu za žalovaným a žalovaný se zavázal, že v případě, poskytnutý úvěr bude splácet alespoň ve výši 10 % z částky neuhrazeného čerpání měsíčně. Uvedenou službu poskytuje právní předchůdce žalobkyně na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s vybranými e-shopy, jejímž předmětem je postoupení práv e-shopů požadovat po zákazníkovi zaplacení celkové kupní ceny vzniklé na základě kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaný nakoupil zboží v ceně 16 699,98 Kč, od kupních smluv neodstoupil, a v rozporu se smlouvou o nákupním účtu žalobkyni neuhradil kupní cenu objednaného zboží, kterou žalobkyně za žalovaným uhradila, ocitl se v prodlení s úhradou vyúčtované kupní ceny. Ze strany žalobkyně mu byly proto účtovány poplatky ve výši 1 317 Kč, poplatky za prodlení ve výši 3 653 Kč, smluvní pokuta ve výši 1 925,71 Kč a náhrada nákladu na vymáhání pohledávku ve výši 300 Kč. Žalovaný uhradil celkem 9 585,24 Kč. Postoupení pohledávky z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni má soud za prokázané ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2025. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 25. 6 2025, žalovaný však žalobkyni dosud neuhradil ničeho.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Podle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Právním posouzením věci dospěl soud k závěru, že inominátní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je podle svého obsahu smlouvu o spotřebitelském úvěru. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, bylo (i s odkazem na konkrétní odbornou literaturu) Nejvyšším soudem dovozeno, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. adresa: právnická osoba. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Dle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. Z předložených důkazů dospěl soud k závěru, že předmětná smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 odst. 1 o. z. absolutně neplatná, neboť žalobkyně v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru při jejím uzavření řádně nezkoumala schopnost žalovaného daný úvěr splatit, když v průběhu registračního procesu, tj. procesu uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, se spokojila s údaji poskytnutými spotřebitelem. Při tzv. „procesu registrace“ není ve formulářích vůbec dána možnost, aby spotřebitel osvědčil jím uváděné údaje o svých příjmech minimálním standardem pro ověření úvěruschopnosti dle výše uvedené judikatury, tj. potvrzením zaměstnavatele (či jiného subjektu) o svém příjmu. Tento nedostatek ve zjišťování úvěruschopnosti spotřebitele při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nemůže zhojit ani případná lustrace žalobkyně v databázi dlužníků. Skutečnost, že poskytovatel úvěru musí řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr opět potvrdil např. Finanční arbitr v rozhodnutí o námitkách ze dne 3. 6. 2024 č. j. FA/SR/SU/1646/2023 – 28, a to mimo jiné s odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, právnická osoba. proti právnická osoba. Z uvedeného závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ.

6. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 16 699,98 Kč. Z předložených listin plyne, že žalovaný zaplatil toliko částku 9 583,60 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaná vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 7 114,74 Kč ( 16 699,98 – 9 585,24), která jí byla přiznána výrokem I. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku a úroky z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě požadovaných úroků z prodlení a určení počátku prodlení žalovaného vycházel podepsaný soud z judikatury Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to konkrétně z rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Upravuje soukromoprávní sankci spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. S tímto judikaturním závěrem se soud plně ztotožňuje, žalovaný není v prodlení s plněním peněžitého závazku, neboť doba splatnosti závazku bude teprve soudem určena, a není proto důvodným žalobkyní vznesený nárok na úroky z prodlení.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho stejnopisu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.