OSTU 16 C 107/2026-37

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Novotnou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Anonymizováno Jméno žalobce., IČO IČO žalobce ⟪LB:lb_002⟫ se sídlem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ se sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 26 411,87 Kč s příslušenstvím – účet

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 22 236,87 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 22 236,87 Kč od 16. 2. 2025 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 4 175 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 6 054,30 Kč k rukám zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 18. 4. 2026 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 26 411,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % p. a. z částky 22 236,87 Kč od 16. 2. 2025 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobce společnost služba právnická osoba. uzavřel dne 24. 11. 2024 se žalovanou Smlouvu k službě služba účet, v rámci které byly mezi žalobcem a žalovanou upraveny podmínky čerpání prostředků prostřednictvím služby služba účet. Jednalo se o online smlouvu, která byla podepsána právě aktivací služba účtu. Na základě této smlouvy byla žalované zřízena služba služba nákupní účet, přičemž dle čl. 1.2 Smlouvy činil limit odložených plateb žalované až 3 000 Kč s tím, že žalovaná mohla čerpat opakovaně vždy až do vyčerpání úvěrového limitu. Smlouva byla uzavřena za použití prostředků komunikace na dálku tak, že žalovaná prostřednictvím těchto prostředků požádala elektronickým podepsáním návrhu Smlouvy právního předchůdce žalobce o její uzavření s tím, že elektronický odpis tohoto návrhu byl připojen na základě zadaného kódu, který byl žalované zaslán prostřednictvím SMS a právní předchůdce žalobce tento návrh akceptoval opatřením Smlouvy elektronickým podpisem pověřeného pracovníka právního předchůdce žalobce. Právní předchůdce žalobce dále uzavřel dne 24. 11. 2024 se žalovanou Smlouvu o splátkovém limitu, na základě které právní předchůdce žalobce žalované poskytl prostřednictvím odložené platby úvěr až do výše 20 000 Kč. Takto poskytl žalované spotřebitelský úvěr na dobu neurčitou, který měl být žalovanou splácen pravidelnými měsíčními splátkami včetně úroků dle dohody mezi účastníky. Na základě Smlouvy o splátkovém limitu ve znění Přílohy ze dne 25. 11. 2024 se žalovaná zavázala úvěr hradit ve 12 splátkách ve výši 1 939,91 Kč splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce. Žalovaná využila v období od 24. 11. 2024 do 31. 1. 205 služeb v celkové výši 22 236,87 Kč, jak vyplývá z předložených vyúčtování, přičemž částku ve výši 1 053,41 Kč prostřednictvím karty a částku ve výši 21 183,46 Kč prostřednictvím smlouvy o splátkovém limitu. Žalovaná neplnila své závazky řádně a včas, proto právní předchůdce žalobce využil oprávnění ze smlouvy a úvěr zesplatnil ke dni 15. 2. 2025. Dlužná částka sestává z nesplaceného úvěru ve výši 22 236,87 Kč a naúčtovaných poplatků za prodlení ve výši 4 175 Kč. Vzhledem k prodlení žalované se zaplacením se žalobce domáhá též přiznání zákonného úroku z prodlení po dobu prodlení do zaplacení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 2. 2026 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobce, o čemž byla žalovaná vyrozuměna. Naposledy byl žalovaná o zaplacení upomenuta předžalobní výzvou ze dne 3. 3. 2026

2. Soud vyzval žalobce, aby doplnil skutková tvrzení k tomu, jak před uzavřením smlouvy ověřil původní věřitel schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Žalobce k tomu sdělil, že při posuzování úvěruschopnosti prověřil výši závazků a platební morálku žalované nejdříve z databází (tzv. úvěrových registrů) umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované a dalších informačních zdrojů nezávislých na žalované. Právní předchůdce žalobce je přesvědčen o tom, že zachoval potřebnou úroveň zvláštních dovedností a péče, které lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Žalovaná uvedla svůj příjem 22 000 Kč, výdaje 5 000 Kč, nemá žádné splátky mimo právního předchůdce žalobce, je zaměstnaná, svobodná a bezdětná. Ke svým tvrzením připojil žalobce výstup z interního systému k posouzení úvěruschopnosti žalované.

3. Pro případ, že by měl soud za to, že nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalované, uplatnil žalobce nárok z důvodu bezdůvodného obohacení. Žalovaná čerpala služby v celkové částce 22 236,87 Kč a neuhradila ničeho.

4. K jednání dne 22. 6. 2026 se žalovaná bez omluvy nedostavila, ačkoli k němu byla řádně a včas předvolána. O odročení jednání nepožádala. Soud proto projednal žalobu v nepřítomnosti žalované.

5. V tomto řízení vzal soud na základě provedených důkazů za prokázané, že žalobce je ve věci aktivně legitimován, když mu sporná pohledávky byla postoupena písemnou smlouvou ze dne 23. 2. 2026. Právní předchůdce žalobce a žalovaná uzavřeli dne 24. 11. 2024 Smlouvu k službě služba účet a dále Smlouvu o splátkovém limitu. Na základě smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr s limitem ve výši 20 000 Kč. Tento úvěr měl být uhrazen ve splátkách. Předpoklady a podmínky splácení úvěru měly být uvedeny v příloze ke smlouvě, která měla obsahovat informace o zápůjční úrokové sazbě, roční procentní sazbě nákladů a výši, počtu a četnosti plateb, které měl zákazník provést. Práva a povinnosti stran byly dále upraveny ve Všeobecných obchodních podmínkách k služba účtu. Na základě smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr na dobu neurčitou, který měl být splácen měsíčními splátkami včetně úroků. Šlo o bezúčelový spotřebitelský úvěr. Pro případ prodlení se splátkami bylo dohodnuto, že zákazník zaplatí účelně vynaložené náklady na vymáhání, jejichž výše se odvíjela od délky prodlení s úhradou vyúčtované splátky. Žalobce následně vždy jednou měsíčně vystavoval vyúčtování, a to za měsíce listopad 2024 až leden 2025. Smlouvou k službě služba nákupní účet se žalobce zavázal poskytnout žalované limit odložených plateb až 3000 Kč s tím, že žalovaná mohla čerpat opakovaně vždy až do vyčerpání uvedeného úvěrového limitu. Pro případ neplnění povinností zákazníka byl žalobce oprávněn ukončit či pozastavit oprávnění čerpat prostředky prostřednictvím služba účtu. Zákazník se zavázal hradit řádně a včas vyúčtování plateb a nákupů provedených prostřednictvím služba účtu, a to vždy alespoň ve výši 10 % všech neuhrazených čerpání. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky služba právnická osoba., ceník, podmínky služba Pay, podmínky služba účet a služba karta. Žalobce prováděl měsíční vyúčtování žalovanou čerpaných částek za jednotlivé nákupy s uvedením částky, kterou měla žalovaná zaplatit vždy do konkrétního data. Vyúčtování byla vystavována v době od listopadu 2024 do ledna 2025. V rámci posledního vyúčtování žalobce požadoval po žalované zaplacení částky 25 955,46 Kč. V rámci předžalobní výzvy ze dne 3. 3. 2026 žalobce po žalované požadoval částku 38 653,40 Kč, která měla být uhrazena do 7 dnů.

6. Výše uvedené skutečnosti soud zjistil ze smluv s obchodními podmínkami, z vyúčtování ceny služeb poskytnutých na základě obou smluv, ze smlouvy o postoupení pohledávek a z předžalobní výzvy s potvrzením o jejím odeslání.

7. Podle § 86 odst. 1, 2 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1, 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

9. Podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

11. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Smluvní vztah mezi účastníky je spotřebitelskou smlouvou, když žalobce smlouvu uzavíral jako podnikatel (viz § 420 a násl. o. z.)., žalovaná smlouvu uzavírala jako spotřebitelka (§ 419 o. z.). Na posuzovaný právní vztah je proto třeba aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

13. Soud dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalované. Žalobce nedoložil, zda a jakým způsobem ověřil údaje o příjmech a výdajích žalované. Žalovaná deklarovala příjem ze zaměstnání ve výši 22 000 Kč a pravidelné měsíční výdaje ve výši 5 000 Kč. Dle soudu tak nelze než dovodit, že závěr o úvěruschopnosti žalované nebyl náležitě zjištěn a ověřen. Žalobce tak nepostupoval s odbornou péčí a řádně nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalované. Takový postup dle judikatury nemůže obstát. V tomto směru lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, v němž se uvádí: „Nejvyšší soud se k otázce výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu právnická osoba v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“

14. Lustrace ve veřejně dostupných databázích (například ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI) sama o sobě ke splnění povinnosti věřitele ověřit úvěruschopnost dlužníka nepostačuje. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků či úpadců.

15. Soud je povinen zkoumat prověřování úvěruschopnosti a jeho vliv na platnost úvěrové smlouvy z úřední povinnosti. To jednoznačně vyplývá z aktuálního znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (znění účinné od 29. 5. 2022). Protože žalobce řádně neprověřil úvěruschopnost žalované, jsou uzavřené smlouvy mezi účastníky dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatné a soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobce se proto nemůže úspěšně domáhat plnění sjednaných ve smlouvě. Žalobce vyplatil žalované celkem částku 22 236,87 Kč na kterou žalovaná neuhradila ničeho. Bezdůvodné obohacení tak představuje tuto částku.

16. Žalovaná byla v řízení nečinná. Netvrdila ani neprokázala, že žalobci poskytla jakákoliv plnění. Na základě neplatné smlouvy došlo k plnění bez právního důvodu, na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat. Výše bezdůvodného obohacení je dána poskytnutou částkou žalobcem v celkové výši 22 236,87 Kč. Tuto částku soud žalobci přiznal a vzhledem k tomu, že je žalovaná v prodlení se zaplacením bezdůvodného obohacení bylo ji uloženo za povinnost zaplatit žalobci též zákonný úrok z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z. ode dne následujícího po zesplatnění úvěru do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu (poplatků za prodlení) pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení, neboť měl neúspěch v poměrně nepatrné části. Náklady žalobce spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 057 Kč a nákladech zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za 3 úkony právní služby po 400 Kč včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 100 Kč a dále za úkon spočívající v účasti přijednání podle § 7 cit. vyhlášky ve výši 2 180 Kč včetně paušální náhrady ve výši 450 Kč a DPH ve výši 21 % z odměny.

18. Žalobce se domáhal, aby odměna za 1 úkon právní pomoci byla stanovena dle § 7 advokátního tarifu, nikoliv dle § 14b tohoto předpisu. Soud dovodil, že v konkrétním sporu jsou splněny podmínky pro aplikaci ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobce vymáhá zaplacení dlužných částek z úvěrů z postoupených pohledávek ve větším množství případů ročně. Skutkové vymezení uplatněných nároků je v jednotlivých soudních řízeních prováděno obdobným způsobem. Jednotlivé žaloby se liší pouze v označení žalovaných, v označení smlouvy o úvěru (případně o zápůjčce) a ve vyčíslení samotných dlužných částek. Rovněž právní odůvodnění uplatněných nároků je v jednotlivých soudních řízeních prováděno shodně. Soud z uvedeného dovozuje, že postup při uplatňování nároků žalobkyně soudní cestou je do značné míry automatizovaný a alespoň ve fázi, která předchází případné procesní obraně žalovaného, nevyžaduje individuální posouzení každého jednotlivého případu ani odborné právní znalosti. V případě, kdy by se žalovaný v konkrétním řízení bránil, a žalobkyně na procesní obranu reagovala, bylo by již postavení obou účastníků v řízení z hlediska nákladů právního zastoupení shodné (viz § 14b odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Ministerstvo spravedlnosti přistoupilo k novelizaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. na základě zákonného zmocnění obsaženého v zákoně o advokacii (§ 2 odst. 3). V této souvislosti nelze přehlédnout, že Ústavní soud před účinností ust. § 14b vyhl. č. 177/96 Sb. opakovaně konstatoval, že je nepřiměřeně vysoká sazba mimosmluvních odměn (§ 7 vyhlášky) a v nálezu sp. zn. I ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 judikoval, co považuje za řízení zahájené tzv. „formulářovou“ žalobu, když uvedl, že „v takovém řízení, jež je zahájeno „formulářovou“ žalobou, nárok je uplatňován vůči spotřebiteli, přičemž ten vznikl ze smlouvy, anebo jiného právního důvodu, avšak spotřebitel je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvu o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistnou smlouvu, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů)“. I z výše uvedeného je zřejmé, že nárok žalobce na zaplacení dlužné částky z poskytnutého úvěru, právně kvalifikovaného jako bezdůvodné obohacení, uplatněný formou vyplnění návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, je typicky nárokem, který má namysli ust. § 14b advokátního tarifu.

19. Lhůta k zaplacení přisouzené částky a k náhradě nákladů řízení byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř., když soudu nebyly s ohledem na nečinnost žalované v řízení tvrzeny důvody pro delší lhůtu splatnosti.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení. Odvolání se podává ke zdejšímu soudu a rozhoduje o něm Krajský soud v Hradci Králové.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.