I.ÚS 1770/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ch. D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, přechodně hospitalizován ve Věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem, sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. července 2025 č. j. 11 To 42/2025-3343 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2025 č. j. 10 T 6/2020-3323, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 6. 2021 sp. zn. 10 T 6/2020 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 4. 2022 sp. zn. 11 To 73/2021, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců se zařazení do věznice s ostrahou. Dále je pro věc podstatné, že stěžovatel byl dne 18. 5. 2019 vzat do vazby, ze které byl dne 17. 3. 2020 propuštěn na svobodu a zároveň mu byla kromě jiného uložena povinnost zdržovat se v obydlí na adrese X, a to od pondělí do pátku v čase od 23:00 do 8:00 hodin (s opuštěním bydliště každé pondělí v 8:00 hodin), a dále v sobotu, pokud bude mít pracovní směnu, s opuštěním bydliště v 8:00 hodin ráno a návratem v 23:00 hodin. Tato povinnost trvala do 31. 8. 2022, kdy stěžovatel nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody.

3. Předmětem projednávané věci je otázka započtení období od 17. 3. 2020 do 31. 8. 2022, kdy byla stěžovateli uložena povinnost zdržovat se na určité adrese, do výkonu trestu odnětí svobody. Městský soud napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele, aby mu bylo do uloženého trestu odnětí svobody započítáno 481 dnů. Městský soud vysvětlil, že stěžovateli již bylo započítáno 416 dnů a 9 hodin, což přesně odpovídá době, kdy se musel zdržovat v obydlí a byl tedy omezen na svobodě. Dle městského soudu není namístě započíst celou požadovanou dobu (tedy všechny dny od 17. 3. 2020 do 31. 8. 2022 v jejich celé délce) do výkonu trestu odnětí svobody, jelikož jeden den po propuštění z vazby na svobodu, kdy jsou uloženy povinnosti a zároveň oprávnění, není možné srovnávat s jedním dnem výkonu vazby. Napadeným usnesením vrchního soudu byla následně zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu. Podle vrchního soudu postupoval městský soud správně podle zákona a judikatury Ústavního soudu.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva, když do výkonu trestu odnětí svobody nezapočítaly dobu tzv. domácího vězení v celém rozsahu. Tuto argumentaci podporuje tvrzením, že po dobu omezení se nemohl stýkat se svými nezletilými dětmi, jelikož mu bylo zakázáno opustit území Prahy. Stěžovatel byl tedy fakticky vyloučen z rodinného života. Dále nemohl vycestovat za svojí partnerkou do Bulharska, i proto byla omezení srovnatelná s výkonem vazby. Nepřiléhavé jsou také úvahy soudů, že stěžovatel měl doma zajištěno osobní volno. Pokud neměl směnu, musel se zdržovat doma. Na stěžovatele měla tedy opatření nahrazující vazbu stejný účinek jako vazba samotná. Kromě toho stěžovatel argumentuje rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 28. 7. 2016 ve věci C-294/16.

II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a posouzení věci 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zápočtem doby, po niž se na základě rozhodnutí soudu podle § 73 odst. 3 trestního řádu zdržoval ve vymezeném časovém období v určeném obydlí se stanovenými omezeními, do doby výkonu trestu odnětí svobody. Touto problematikou se Ústavní soud opakovaně zabýval a jeho judikatura je ustálená.

7. V nálezu ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 2879/22, na který stěžovatel i vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení odkazují, Ústavní soud konstatoval, že ze žádného zákonného ustanovení nelze jednoznačně dovodit, že by odsouzenému bylo možno v jeho neprospěch do trestu odnětí svobody započítat jen na základě volné úvahy soudu zkrácenou část z doby, po kterou se zdržoval převážně v domácím prostředí. V tehdy posuzovaném případě vrchní soud započetl do výkonu trestu odnětí svobody 1/2 období, po které byly povinnosti odsouzeného upraveny soudem, a to s ohledem na vyšší komfort domácího prostředí oproti výkonu vazby. Ač Ústavní soud nepochyboval, že snahou vrchního soudu bylo spravedlivé zohlednění domácího prostředí, současně zdůraznil, že je vždy třeba použít ústavně konformní výklad právních předpisů. Vrchní soud pochybil v tom, že započtení provedl "jen na základě volné úvahy", k čemuž zákon nedává podklad. Jako obiter dictum nicméně Ústavní soud dodal, že z obecného hlediska byla úvaha vrchního soudu o vhodnosti individuálního posouzení míry zásahu do osobní svobody u odsouzených racionální, neboť se skutečně jeví jako spravedlivé, aby byl zohledněn rozdíl mezi jednotlivci, kteří byli po celou dobu ve vazbě a těmi, kteří měli vazbu nahrazenou možností zdržovat se v domácím prostředí.

8. Na zmíněný nález Ústavní soud navázal nálezem ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 2831/23, ve kterém uvedl, že opatření podle § 73 odst. 3 trestního řádu zasahují sice do práv obviněných osob, ale zjevně méně intenzivním způsobem, než je tomu u vazby. Stěží tak lze shledat nepřiměřeným princip, že méně intenzivní zásah do osobní svobody se započítává do trestu méně a intenzivnější zásah (vazba) naopak více. Ústavní soud dále uvedl, že podle § 92 odst. 4 trestního zákoníku započtení doby, po kterou odsouzený vykonával povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, jež mu byla uložena podle § 73 odst. 3 trestního řádu, do trestu pravomocně uloženého pro týž skutek, výslovně předpokládá. Postrádá-li toto ustanovení pravidlo pro případné stanovení poměru, v němž je doba, v rámci které se odsouzený podrobil dohledu probačního úředníka nahrazujícího vazbu, jenž byl spojen s omezujícím opatřením spočívajícím v jeho povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí, způsobilá k zápočtu do uloženého trestu odnětí svobody, je třeba vycházet z obdobného užití pravidel obsažených v § 92 odst. 1 až 3 trestního zákoníku, na něž § 92 odst. 4 trestního zákoníku výslovně odkazuje. Je-li tedy do uloženého trestu odsouzenému započítávána doba, kterou v daném řízení strávil ve vazbě, pak není - při vědomí zákazu extenzivního výkladu trestních zákonů a zákazu analogie v neprospěch pachatele - žádný důvod, jež by měl oporu v zákoně, postupovat jinak než obdobně v případě opatření nahrazujícího vazbu, které bylo odsouzenému uloženo podle § 73 odst. 3 trestního řádu.

9. V nyní posuzovaném případě městský soud v napadeném usnesení na základě takového "obdobného" přístupu detailně vyčíslil, kolik dní celkově je třeba započíst do trestu odnětí svobody uloženému stěžovateli na základě počtu hodin, kdy se stěžovatel zdržoval v určeném obydlí, tedy vykonával povinnost, jež mu byla uložena podle § 73 odst. 3 trestního řádu. Městský soud dospěl konkrétně k závěru, že započítat je nutno 416 dnů a 9 hodin. Tomuto výsledku, jak ověřil Ústavní soud, odpovídá postup, kdy městský soud sečetl v období od 17. 3. 2020 do 30. 8. 2022 (včetně těchto dnů; 31. 8. stěžovatel nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody) počet dnů od pondělí do soboty, přičemž v každém takovém dnu je započitatelných přesně 9 hodin (stěžovatel byl omezen od 23:00 do 8:00), a pak 24 hodin za každou neděli ve zmíněném období.

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený výklad § 92 odst. 4 trestního zákoníku a z něj vyplývající výpočet je možno považovat za ústavně konformní. Nejde totiž o projev libovůle, jak tomu bylo v případě, v němž Ústavní soud zasáhl nálezem sp. zn. II. ÚS 2879/22, kdy vrchní soud na základě své volné úvahy uzavřel, že je namístě dny, kdy byla vazba stěžovatele nahrazena dohledem probačního úředníka, započítat v přiměřeném poměru, přičemž za přiměřený považoval zápočet ve výši 1/2. Městský soud sečetl přesně ty hodiny, po které byl stěžovatel omezen na volném pohybu (svobodě) v podstatě srovnatelně s výkonem vazby, přičemž ke svému rozhodnutí si opatřil podklady od Probační a mediační služby, která prováděla kontrolu stěžovatele, a od společnosti Belizart s. r. o., kde měl stěžovatel v příslušném období pracovní směny.

11. Výklad § 92 odst. 4 trestního zákoníku jako ustanovení podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je nadto v zásadě věcí obecných soudů, přičemž o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavnímu soudu se s ohledem na okolnosti nyní posuzovaného případu nejeví problematickým, že městský soud a následně vrchní soud odmítly stěžovateli započítat zbylé hodiny (které by daly dohromady stěžovatelem požadovaných 481 dnů) do trestu odnětí svobody. "Povinný" pobyt v domácím prostředí odpovídá pobytu ve vazbě, a proto započítání pouze doby takového setrvání v domácím prostředí v období od 17. 3. 2020 do 30. 8. 2022 do výkonu trestu odnětí svobody není v rozporu s trestním řádem a odpovídá jeho ústavně konformnímu výkladu.

12. Pokud stěžovatel argumentuje tím, že opatření, kterými byl omezen, měla v celkovém kontextu účinek stejný jako vazba (nemožnost vycestovat do Bulharska či z Prahy), pak to nemění nic na skutečnosti, že započitatelné jsou jen ty hodiny, které započítaly obecné soudy. V případě stěžovatele byly aplikovány instituty nahrazující vazbu, což neznamená, že vazební důvody u něj netrvaly. Je tedy logické, že jeho způsob života se musel po dobu těchto omezení určitým způsobem modifikovat. To ovšem neznamená, že mohl stěžovatel očekávat, že mu případně do trvání uloženého trestu odnětí svobody budou započítány celé dny, kterých se daná omezení týkala, neboť tato omezení (s výjimkou pobytu v určeném obydlí) jsou stále nesrovnatelná s výkonem vazby ve věznici. A nakonec pokud jde o rozhodnutí SDEU ve věci C-294/16 PPU, to se týká výkonu evropského zatýkacího rozkazu a je tedy pro posuzovanou věc irelevantní. Hodí se nicméně podotknout, že SDEU v něm řešil předběžnou otázku a dospěl k závěru, že: "Taková opatření, jako je domácí vězení po dobu devíti hodin v noci spojené se sledováním dotyčné osoby prostřednictvím elektronického náramku, povinností hlásit se denně nebo několikrát týdně ve stanovených hodinách na policejním komisařství, jakož i zákazem žádat o vydání dokladů umožňujících vycestování do zahraničí, v zásadě nejsou, s ohledem na druh, délku, účinky a podmínky výkonu všech těchto opatření natolik omezující, aby jejich účinkem bylo zbavení osobní svobody srovnatelné s takovým účinkem, jaký vyplývá z uvěznění, a mohla být kvalifikována jako,vazba' ve smyslu uvedeného ustanovení; předkládajícímu soudu nicméně přísluší, aby tuto skutečnost ověřil." 13. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu