II.ÚS 1471/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky D. S., zastoupené Mgr. Petrem Hronem, advokátem, sídlem Pujmanové 1753/10a, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 66/2025-5974 ze dne 12. 3. 2026 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 29/2019-5152 ze dne 31. 10. 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a dále a) Z. S. a b) nezletilého E. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále namítá porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ("obvodní soud") č. j. 14 Nc 1283/2018-55 ze dne 22. 11. 2018 byla schválena dohoda rodičů, podle níž byl nezletilý vedlejší účastník b) svěřen do rovnoměrné střídavé péče stěžovatelky jako matky a vedlejšího účastníka a) jako otce, otci bylo stanoveno výživné 15 000 Kč měsíčně a stěžovatelce výživné stanoveno nebylo.

3. V nyní projednávané věci obecné soudy znovu rozhodovaly o výživném po zrušení dřívějších výroků o výživném v předchozím řízení. Obvodní soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek z roku 2018 tak, že otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého od 13. 4. 2023 částkou 9 000 Kč měsíčně (výrok I) a zaplatit dlužné výživné 166 500 Kč (výrok II). Stěžovatelce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého od 13. 4. 2023 částkou 3 000 Kč měsíčně (výrok III) a zaplatit dlužné výživné 55 500 Kč (výrok IV). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).

4. K odvolání stěžovatelky i otce Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že otci výživné od 1. 3. 2019 do 31. 12. 2022 nestanovil, od 1. 1. 2023 mu uložil povinnost přispívat částkou 6 500 Kč měsíčně a od 1. 9. 2023 částkou 7 000 Kč měsíčně; stěžovatelce uložil povinnost přispívat od 1. 3. 2019 částkou 500 Kč měsíčně, od 1. 1. 2020 částkou 3 000 Kč měsíčně, od 1. 1. 2023 částkou 2 800 Kč měsíčně a od 1. 9. 2023 částkou 3 200 Kč měsíčně (výrok I). Dále rozhodl, že otci dluh na výživném za období od 1. 1. 2023 do 28. 2. 2026 nevznikl a že stěžovatelka je povinna zaplatit dlužné výživné 183 800 Kč za období od 1. 3. 2019 do 28. 2. 2026 (výrok II). Tím změnil rozsudek z roku 2018 ve výrocích o výživném otce a matky (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).

II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nejprve připomíná zákonná a judikaturní východiska rozhodování o výživném. Zdůrazňuje, že soudy mají zkoumat nejen faktické příjmy rodičů, ale i jejich potenciální příjmy, majetkové poměry, životní úroveň a případné benefity.

6. Zaprvé namítá, že odvolací soud nezohlednil, že nerozhoduje o výživném poprvé, nýbrž o změně rozsudku z roku 2018. Podle stěžovatelky nevysvětlil, proč bylo výživné otce sníženo oproti částce 15 000 Kč měsíčně, ačkoliv se jeho deklarované příjmy zvýšily, potřeby nezletilého vzrostly a otec podle ní přestal hradit náklady jejího bydlení, k čemuž se měl původně zavázat.

7. Zadruhé nesouhlasí s tím, že otci nebylo stanoveno výživné za dobu od 1. 3. 2019 do 31. 12. 2022. Tvrdí, že předběžná opatření neměnila formu péče o nezletilého, nýbrž pouze její faktický rozsah. Připouští, že od 1. 3. 2019 do 30. 9. 2019 otec plnil vyživovací povinnost výkonem osobní péče, od 1. 10. 2019 do 31. 12. 2022 však již o nezletilého pravidelně pečovala v rozsahu šesti dnů ze čtrnácti, a proto měla být otci vyživovací povinnost stanovena.

8. Zatřetí namítá, že deklarované příjmy otce neodpovídají jeho životní úrovni tak, jak je známa z průběhu soudního řízení. Odvolací soud nedostatečně zjistil skutečné příjmy, majetkové poměry a životní úroveň otce. Podle ní se nevypořádal zejména s jeho postavením a benefity ve společnosti X, se zvýhodněným bydlením v domě jeho matky ani s tím, že otec měl být ve zprávě o vztazích označen jako společník a ovládající osoba společnosti. Za účelem zjištění skutečných majetkových poměrů si měl odvolací soud vyžádat mimo jiné výpisy z účtů otce, jeho matky a společnosti X. Podle stěžovatelky mělo výživné otce činit alespoň 15 000 Kč měsíčně; v takovém případě by jí nevznikl dluh na výživném, a naopak by dluh vznikl otci.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

10. Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti příslušný ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku obvodního soudu, které byly změněny napadenými částmi výroků rozsudku odvolacího soudu, protože Ústavní soud není oprávněn rušit rozhodnutí (nebo jeho část), které bylo změněno, a tím tak nahrazeno.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, k jejímuž projednání je příslušný, zjevně neopodstatněná.

12. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí o výživném nezletilého. Ústavní soud předesílá, že výše výživného je výsledkem individuálního posouzení konkrétní věci, přičemž oba rodiče přispívají na výživu dítěte podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo podílet se na jejich životní úrovni (§ 913 a § 915 občanského zákoníku). Soud je povinen zjistit skutkový stav v potřebném rozsahu a vycházet nejen z faktických příjmů rodičů, ale i z jejich celkových majetkových poměrů a životní úrovně (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006). Zároveň platí, že stanovení výživného je do značné míry věcí volné úvahy obecných soudů, která musí být přezkoumatelná a nesmí být svévolná (srov. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006).

13. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecné justice a nepřísluší mu přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí o výživném. Zasahuje pouze tehdy, dojde-li k extrémnímu vybočení z mezí ústavnosti, zejména k libovůli, opomenutí podstatných důkazů či nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010). Takové pochybení v projednávané věci neshledal.

14. První okruh námitek směřuje k tomu, že odvolací soud nezohlednil, že nerozhoduje o výživném poprvé, nýbrž o změně původního rozsudku z roku 2018. Odvolací soud však výslovně vyšel z původní úpravy výživného a posuzoval, zda v rozhodném období došlo k podstatné změně poměrů odůvodňující změnu výživného. Za rozhodné přitom považoval zejména vývoj péče o nezletilého, změnu jeho potřeb a změnu poměrů obou rodičů (body 47 až 54 rozsudku odvolacího soudu). Skutečnost, že s tímto hodnocením stěžovatelka nesouhlasí, porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.

15. Zadruhé stěžovatelka brojí proti tomu, že otci nebylo stanoveno výživné za dobu od 1. 3. 2019 do 31. 12. 2022. Její argumentace vychází z toho, že předběžná opatření neměnila meritorní formu péče o nezletilého, nýbrž pouze její faktický rozsah. Pro stanovení výživného však mohl odvolací soud přihlédnout k tomu, jak byla péče v rozhodném období fakticky a na základě vykonatelné zatímní úpravy realizována. Ústavní soud nepovažuje za svévolné, že odvolací soud při posouzení tohoto období vyšel z faktického rozložení péče, nikoli pouze z formálního označení péče v původním meritorním rozhodnutí.

16. Odvolací soud přitom nepominul, že stěžovatelka měla s nezletilým od listopadu 2019 do 31. 12. 2022 stanoven rozšířený styk od pátku lichého týdne do středy sudého týdne. Tuto okolnost výslovně promítl do výše výživného stanoveného stěžovatelce, neboť uvedl, že stěžovatelka v uvedeném období plnila vyživovací povinnost částečně i výkonem osobní péče a zajišťovala potřeby nezletilého (bod 55 rozsudku odvolacího soudu). To, že z této skutečnosti současně nedovodil povinnost otce platit stěžovatelce výživné za totéž období, nepředstavuje ústavně relevantní pochybení.

17. Zatřetí stěžovatelka namítá, že odvolací soud nedostatečně zjistil skutečné příjmy, majetkové poměry a životní úroveň otce. Zde se její argumentace zčásti míjí s obsahem napadeného rozsudku. Odvolací soud nevycházel jen z deklarovaného příjmu otce ve společnosti X. Naopak dospěl k závěru, že otcem deklarovaný příjem neodpovídá jeho skutečné životní úrovni, a právě z tohoto důvodu při stanovení výživného vyšel z vyššího příjmu (bod 53 rozsudku odvolacího soudu).

18. Stěžovatelka sice tvrdí, že odvolací soud měl za účelem zjištění skutečné životní úrovně otce vyžádat výpisy z účtů společnosti X, otce a matky otce. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by šlo o důkazní návrh, který odvolací soud opomenul vypořádat. Stěžovatelka touto námitkou spíše tvrdí, že odvolací soud měl dokazování z úřední povinnosti dále rozšířit. Ústavní soud však v posuzované věci neshledal, že by rozsah dokazování byl z ústavního hlediska zjevně nedostatečný. Odvolací soud měl k dispozici podklady o příjmech rodičů, údaje o výdajích a platbách výživného, zprávy o průměrných výdělcích a skutková zjištění o životní úrovni otce, která promítl do vyššího než deklarovaného příjmu (body 30 až 35 a 53 rozsudku odvolacího soudu).

19. Konečně neobstojí ani závěrečná polemika stěžovatelky, podle níž mělo výživné otce činit alespoň 15 000 Kč měsíčně, takže by jí nevznikl dluh na výživném, a naopak by dluh vznikl otci. Odvolací soud konkrétní částky výživného stanovil s ohledem na jednotlivá rozhodná období, rozsah péče, příjmové a majetkové poměry rodičů a potřeby nezletilého. Zvlášť vyčíslil také dlužné výživné stěžovatelky a uzavřel, že otci dluh na výživném nevznikl, a to s ohledem na částky, které hradil za rozhodné období od ledna 2023 do února 2026 (bod 63 rozsudku odvolacího soudu). Za této situace není úkolem Ústavního soudu řádně odůvodněné úvahy odvolacího soudu dále přehodnocovat.

20. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu