II.ÚS 1697/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Janem Šefrankou, M.A., advokátem, sídlem Obořiště 144, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2026 sp. zn. 9 To 136/2026 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 4. 2026 č. j. 64 Nt 2803/2026-68, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Podle jeho názoru jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv uvedených v čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel se v době podání ústavní stížnosti nachází ve výkonu trestu odnětí svobody v délce šesti let. Tento trest mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 18. 11. 2024 sp. zn. 62 T 8/2024, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025 sp. zn. 2 To 1/2025, pro spáchání zvlášť závažných zločinů znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, dílem dokonanými, dílem ve stádiu pokusu.

3. Podáním ze dne 6. 3. 2026 stěžovatel požádal Obvodní soud pro Prahu 6 o přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 325 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ze zdravotních důvodů. V žádosti poukázal na své zdravotní potíže a způsob dosavadní péče poskytované ze strany Vězeňské služby České republiky.

4. Obvodní soud napadeným usnesením žádost stěžovatele zamítl. Svoje odůvodnění opřel zejména o závěry vyplývající z vyjádření Oblastní lékařské komise Zdravotnických zařízení Ministerstva spravedlnosti (dále jen "lékařská komise"). To konstatovalo, že stěžovatel trpí zdravotními potížemi a byl mu diagnostikován karcinom prostaty, což jistě podstatně ovlivňuje jeho zdravotní stav. Zdravotní potíže však podle lékařské komise stěžovatele na jeho životě bezprostředně neohrožují. Při komplexním zhodnocení i s přihlédnutím k vyššímu věku stěžovatele lékařská komise stěžovatelův zdravotní stav označila jako dlouhodobě stabilizovaný. Samotný výkon trestu odnětí svobody i přes závažnost jeho diagnózy nepředstavuje podle soudu příčinnou souvislost s dalším možným zhoršením stěžovatelova zdravotního stavu. Příslušná zdravotnická zařízení jsou totiž schopna stěžovateli zajistit potřebnou lékařskou péči, která probíhá.

5. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal stížnost, kterou Městský soud v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu napadeným usnesením zamítl. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu a plně odkázal na jeho argumentaci. Všechny v řízení provedené důkazy považoval stížnostní soud k rozhodnutí za postačující a konstatoval, že důkazy jsou i dostatečně kvalifikované.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů, neboť podle jeho názoru jsou podmínky pro přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů podle § 325 odst. 1 trestního řádu naplněny. Podle stěžovatele se obecné soudy dopustily pochybení, neboť se náležitým způsobem nevypořádaly s námitkami ohledně dostupnosti a úrovně poskytované zdravotní péče v jeho vážném zdravotním stavu. Bez vlastního zhodnocení tak převzaly izolované závěry zdravotníků, aniž by je posoudily v souhrnu veškerých zdravotních komplikací, kterým je stěžovatel i s ohledem na svůj věk (stěžovatel se narodil v roce 1944) nucen čelit. Nezpochybňuje, že léčbu ve výkonu trestu podstupuje, provázejí ji však organizační komplikace.

7. Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele i napadená rozhodnutí. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Podle § 325 odst. 1 trestního řádu je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou nemocí, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit. Odborná literatura uvádí, že za těžkou nemoc ve smyslu tohoto ustanovení je třeba zpravidla považovat nemoc, v důsledku které hrozí odsouzenému bezprostřední nebezpečí smrti, nebo nemoc, jejíž léčení nelze odložit na dobu po skončení výkonu trestu odnětí svobody bez nebezpečí pro zdraví odsouzeného, ani je nelze zajistit ve zdravotnickém zařízení, které je součástí věznice, ani je nelze krátkodobě zajistit při přerušení výkonu trestu na základě rozhodnutí ředitele věznice podle § 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody"), u příslušného poskytovatele zdravotních služeb mimo věznici. Předseda senátu při tomto rozhodování musí vycházet ze zhodnocení závažnosti nemoci, kterou odsouzený trpí, léčebných možností věznice a přihlíží i k délce zbytku nevykonaného trestu (Škvain, P. § 325. Přerušení výkonu trestu. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, s. 3772).

9. Obecné soudy při svém rozhodování neučinily nic jiného, než že hodnotily naplnění těchto kritérií na základě lékařské dokumentace a dalších ve věci učiněných zjištění. Komplexní posouzení zdravotního stavu s ohledem na onkologické onemocnění i vyšší věk je otázkou odbornou. Závěry lékařských zpráv, které ostatně ani stěžovatel nijak nezpochybňuje, jsou tak pro zhodnocení věci soudem zcela klíčové. Je nesporné, že stěžovatel vyššího věku trpí závažným onkologickým onemocněním. Vliv zdravotních komplikací na zdravotní stav stěžovatele však soudy nepodcenily. Ověřily, že léčba karcinomu prostaty byla zahájena a je zajištěna i nadále. Organizační komplikace ve věci místa určení léčby (namísto Protonového centra Praha, které léčbu odmítlo, byla domluvena v Ústavu radiační terapie ÚVN v Praze) se podařilo odstranit. Při výskytu dalších zdravotních obtíží je stěžovatel pravidelně lékařsky sledován a vězeňská služba na ně reaguje příslušnými úlevami (stěžovatel může odpočívat na lůžku, chodit s hůlkou apod.). Obecné soudy tak při celkovém zhodnocení provedeného dokazování nedospěly k závěru, že by výkon trestu znemožňoval léčbu stěžovatelova onemocnění ani že by vedl k bezprostřednímu ohrožení života či zdraví stěžovatele ve smyslu § 325 odst. 1 trestního řádu.

10. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádné prvky libovůle. Za této situace považuje postup soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat. Ústavní stížnost proto byla mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu