II.ÚS 1811/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů a) F. V. a b) V. V., zastoupených JUDr. Jiřím Joklem, advokátem, sídlem Londýnská 608/52, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2026, č. j. 5 Tdo 305/2024-15509, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 5 To 40/2022-14799, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2021, č. j. 16 T 12/2018-14435, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) trestního zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2021 pod body 1., 2. a 3. výroku o vině rozsudku krajského soudu), účastenstvím ve formě organizátorství na zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem dokonaného (v bodech 1. a 2.), dílem ve stadiu pokusu (v bodě 4.), účastenstvím ve formě organizátorství na zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, dílem dokonaného (v bodě 1.), dílem ve stadiu pokusu (v bodě 4.) a účastenstvím ve formě organizátorství na pokusu zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) trestního zákoníku (v bodě 4.). Stěžovatelka byla uznána vinnou v bodě 3. výroku o vině rozsudku krajského soudu účastenstvím ve formě pomoci na zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) trestního zákoníku. Stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl uložen peněžitý trest v počtu 150 denních sazeb s výší denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 750 000 Kč. Dále mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, prokuristy či zmocněnce obchodních korporací a družstev na dobu 7 let. Stěžovatelce byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Dále byl stěžovatelce rovněž uložen peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb s výší denní sazby 1 200 Kč, celkem ve výši 96 000 Kč. Rovněž jí byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, prokuristy či zmocněnce obchodních korporací a družstev na 3 roky. Rozsudkem krajského soudu bylo rovněž rozhodnuto podle § 228 odst. 1 trestního řádu o povinnosti stěžovatele a obviněného P. V., aby společně a nerozdílně zaplatili poškozené D. R. škodu ve výši 945 000 Kč. Napadeným rozsudkem krajský soud rozhodl taktéž o spoluobviněných B. R., P. T., P. V., H., M. P., R. W., M. H., V. M. a A. H. Skutkově spočívala trestná činnost všech spoluobviněných, stručně řečeno, v tom, že jako organizovaná skupina realizovali plány, které zosnoval stěžovatel jako vůdčí osobnost této skupiny, které spočívaly v neoprávněném získání majetkového prospěchu v podobě nemovitostí, a to prostřednictvím jednotlivých obviněných, případně obchodních korporací, které byly účelově založeny pro páchání trestné činnosti a které byly ovládány obviněnými.

3. Stěžovatelé, jakož i další spoluobvinění a někteří poškození napadli rozsudek krajského soudu odvoláními, o nichž nyní napadeným rozsudkem rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tak, že ve vztahu ke stěžovateli podle § 258 odst. 1, odst. 2 trestního řádu částečně zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a to z důvodu § 258 odst. 1 písm. b), e) trestního řádu ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu pak vrchní soud znovu rozhodl a uložil stěžovateli při nezměněném výroku o vině za projednávanou trestnou činnost a za sbíhající se trestnou činnost souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl rovněž uložen peněžitý trest v počtu 150 denních sazeb s výší denní sazby 1 200 Kč, v celkové výši 180 000 Kč. Dále mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, prokuristy či zmocněnce obchodních korporací a družstev na dobu 7 let. Vrchní soud současně zrušil výroky o trestu z rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o sbíhající se trestné činnosti stěžovatele, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušené výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Citovaným rozsudkem vrchního soudu bylo dále rozhodnuto podle § 228 odst. 1 trestního řádu o povinnosti stěžovatele a spoluobviněných P. V. a R. W., aby společně a nerozdílně zaplatili poškozené D. R. na náhradě škody částku 945 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. 10. 2019 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená se zbytkem uplatněného nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 trestního řádu vrchní soud zamítl odvolání stěžovatelky jako nedůvodné.

4. Stěžovatelé, jakož i někteří další spoluobvinění, napadli rozsudek vrchního soudu dovoláními. Tato dovolání byla nyní napadeným usnesením Nejvyššího soudu shodně odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatel namítá zjevnou nepravdivost skutkového závěru soudů stran skutku pod bodem 4. rozsudku krajského soudu, z něhož se podává, že stěžovatel jako organizátor naplánoval a koordinoval vyvedení nemovitostí ze společnosti X, čímž měl zmařit uspokojení věřitelů této společnosti. Tento závěr je však v extrémním rozporu s obsahem listinných důkazů, z nichž je nepochybné, že stěžovatel v rozhodné době naopak činil kroky k tomu, aby nemovitosti ze společnosti vyvedeny nebyly. Stěžovatel podal návrh na vydání předběžného opatření a opakovaně argumentoval tím, že dlužníkovi hrozí převod nemovitostí na třetí osobu, a tudíž může dojít k poškození věřitelů. Na základě aktivity stěžovatele pak insolvenční soud skutečně zasáhl a jako předběžného insolvenčního správce ustanovil JUDr. J. Švihlu, a nemovitosti tak zůstaly v majetkové podstatě.

6. Stěžovatel dále namítá, že soudy rezignovaly na prokázání subjektivní stránky trestného činu, konkrétně pak podvodného úmyslu v době spáchání skutků. Zavinění bylo dovozeno až zpětně, a to výhradně na základě nepříznivého ekonomického výsledku realizovaných transakcí a stěžovatelových běžných podnikatelských kontaktů s dalšími spoluobviněnými. S tímto pak souvisí i neudržitelná teze o stěžovatelově vůdčí, organizátorské roli, pod kterou byly automaticky podřazeny všechny kroky stěžovatele.

7. Stěžovatelka nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání, tj. účastenství ve formě pomoci na zločinu podvodu, neboť stojí na pouhých spekulacích a nepřípustném uplatnění principu kolektivní viny. Soudy dospěly k závěru o její vině primárně na základě jejího rodinného a manželského vztahu ke stěžovateli. Celá konstrukce je založena na domněnce, že jako manželka obviněného musela být srozuměna s jeho aktivitami, musela se v nich orientovat a vědomě mu musela pomáhat. V řízení však žádným způsobem nebylo prokázáno, že by stěžovatelka měla jakékoliv povědomí o údajném podvodném záměru stěžovatele. Stěžovatelka podotýká, že někteří svědci ji vůbec neznají, což vyplynulo z jejich výpovědí.

8. Stěžovatelka taktéž zpochybňuje hodnocení důkazů stran role společnosti Y, kdy svědek F. P. jasně uvedl, že ji zastupoval P. T., který jako jediný dával pokyny za společnost. Přesto však soudy učinily svévolný skutkový závěr, že společnost ovládal stěžovatel. Soudy nadto odmítly provést výslech P. T., čímž založily existenci tzv. opomenutého důkazu.

9. Stěžovatelé pak shodně namítají, že trestní řízení v jejich věci bylo vedeno po mimořádně dlouhou dobu přesahující 9 let. Od samotného spáchání skutků do rozhodnutí Nejvyššího soudu pak uběhlo více než 13 let. Soudy pak sice délku trestního řízení v rozhodnutích konstatovaly, avšak pouze formálně, jelikož to nebylo promítnuto do druhu a výše trestu. Uložené sankce pak byly zjevně neproporcionální. U stěžovatelky jde navíc o nepřípustnou kumulaci trestů, když tato byla toliko pomocnicí. V případě stěžovatelky taktéž měla být uplatněna zásada in dubio pro reo. Pochybení lze spatřovat taktéž na straně Nejvyššího soudu, který shora zmíněná zásadní ústavně právní pochybení aproboval a věcně se jimi nezabýval.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ve vztahu k výroku o trestu stěžovatele rozsudku krajského soudu není příslušný. Byl-li výše uvedený ústavní stížností napadený výrok rozsudkem vrchního soudu zrušen a následně o něm rozhodl vrchní soud znovu sám, právně již výrok o stěžovatelově trestu rozsudku krajského soudu neexistuje a jako takový nemůže být předmětem přezkumu Ústavním soudem (není povolán jej eventuálně zrušit podruhé), a proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.

11. Ve zbylé části Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří se účastnili řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť právní řád jim neposkytuje jiný prostředek nápravy.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

13. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé ve své ústavní stížnosti toliko opakují své námitky uplatněné v odvolání i dovolání, které byly již vypořádány v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje všechny tyto námitky za neopodstatněné. Nyní stěžovatelé znovu polemizují především se skutkovými závěry soudů, když se domáhají především jiného hodnocení provedených důkazů. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud stojící mimo soustavu obecných soudů, jehož úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatelé odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry, což stěžovatelé též namítají. Ústavní soud však jejich názor nesdílí, jak bude podrobněji rozvedeno níže.

14. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny tak lze namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů.

15. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Stěžovatel rozporuje skutek pod bodem 4. rozsudku krajského soudu a namítá nesprávné hodnocení důkazů. Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatel nenahlíží spáchanou trestnou činnost komplexně, nýbrž zmiňuje toliko okolnosti, které jsou v jeho prospěch a v dílčím pohledu se jeví jako postup v souladu se zákonem. Soudy však logicky vysvětlily podstatu jednání stěžovatele. Takto lze zkráceně ke skutku pod bodem 4. uvést, že stěžovatel vymyslel a zorganizoval postup, jak si obžalovaný P. V. neoprávněně přisvojí část majetku společnosti X, tedy cizí věc, která mu byla svěřena, a to za pomoci obžalovaného V. M., který za tímto účelem převedl jednatelství v této společnosti na P. V. Převod vlastnictví nemovité věci byl nicméně přerušen příslušným katastrálním úřadem. Jednání obžalovaných tedy v tomto případě bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, obžalovaní se jej dopustili v úmyslu trestný čin spáchat, nicméně k jeho dokonání nedošlo. Vzhledem k hodnotě předmětné nemovité věci se stěžovatel a další obžalovaní pokusili způsobit společnosti X značnou škodu, k dokonání činu však došlo toliko ve výši 649 000 Kč. Vůči poškozené právnické osobě byla uplatněna neexistující pohledávka obžalovaným M. H. jednajícím z titulu prokury za společnost Z za pomoci obžalovaného V. M., který vědomě opatřil svým podpisem padělanou směnku a vědomě podepsal nepravdivé směnečné prohlášení vztahující se k této směnce. Tyto údajné pohledávky pak byly uznány jako pravé, ač si osoba jednající za údajného dlužníka byla vědoma, že se jedná o pohledávku neexistující (viz rozsudek vrchního soudu bod 234. a 235.). Skutek byl prokázán velmi obsáhlým dokazováním zahrnujícím výpovědi svědků, domovní prohlídky, řadou listinných důkazů, znaleckými posudky atd. Krajský soud se rekapitulaci provedených důkazů ke skutku pod bodem 4. věnuje v bodech 268. až 336. a následnému hodnocení důkazů pak v bodech 337. až 352. napadeného rozsudku. Rozhodně tedy nejde o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Z provedeného podrobného dokazování v této otázce žádný rozpor, natož extrémní prokázán nebyl a Ústavní soud neshledal rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

16. Pokud jde o stěžovatelku, která tvrdí, že vina v jejím případě nebyla řádně prokázána, krajský soud její roli v případě skutku pod bodem 3. vysvětluje v bodě 266. napadeného rozsudku. Ústavní soud konstatuje, že i v jejím případě bylo vedeno podrobné dokazování a napadená rozhodnutí jsou i ve vztahu ke stěžovatelce řádně a logicky odůvodněna v souladu s požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Námitka spočívající v opomenutém důkazu výslechem svědka P. T. je taktéž neopodstatněná. Vrchní soud se zabývá odmítnutím důkazního návrhu spočívajícím ve výslechu P. T. v bodě 134. napadeného rozsudku, kde uzavírá, že jsou důvodné pochybnosti o hodnověrnosti výpovědi této osoby, neboť je důvodné podezření o zapojení této osoby do fingovaných úkonů zakrývajících podvodné získání nemovitosti označené v bodu 1. výroku o vině rozsudku krajského soudu. Ústavní soud tedy neshledal, že by soudy opomenuly jakýkoliv důkazní návrh stěžovatele, resp. stěžovatelky.

18. Konečně důvodná není ani námitka týkající se výše trestů v poměru k délce řízení, kterou stěžovatelé považují za nepřiměřenou. V bodech 381. a následujících se krajský soud věnoval kritériím pro ukládání trestu, a to postupně ve vztahu ke všem obžalovaným. Zohlednil jak dobu, která uběhla od spáchání trestné činnosti, tak i délku trestního řízení, kterou však nepovažoval za nepřiměřenou vzhledem k rozsáhlosti trestné činnosti, množství obviněných a ke složitosti věci. Vrchní soud pak zdůraznil i výjimečný rozsah dokazování ve věci, jakož i omezení plynoucí z epidemie COVID-19 (bod 303. rozsudku vrchního soudu). Ústavní soud uzavírá, že soudy dostatečně odůvodnily i druh a výši trestu ve vztahu ke stěžovateli i stěžovatelce.

19. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k výroku o trestu stěžovatele rozsudku krajského soudu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu