II.ÚS 1914/26

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Martinem Smolkem o ústavní stížnosti stěžovatele Královehradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem, Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 19/2026-794 ze dne 31. 3. 2026, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti BAK stavební společnost, a. s., sídlem Žitenická 871/1, Praha 9, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Vymezení věci a rekapitulace procesního vývoje 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Vedlejší účastnice se proti stěžovateli žalobou u Okresního soudu v Hradci Králové ("okresní soud") domáhá zvýšení ceny za dílo a zaplacení 27 001 015,12 Kč. Okresní soud ve věci mezitímním rozsudkem č. j. 9 C 391/2023-717 ze dne 24. 9. 2025 rozhodl, že základ uplatněného nároku je zčásti důvodný. Proti rozsudku podali odvolání oba účastníci; stěžovatel tak však učinil zhruba dvě a půl hodiny po uplynutí odvolací lhůty.

3. Stěžovatel podal s odvoláním rovněž návrh na prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že advokátka jednající na základě substituční plné moci pod vlivem únavy v kombinaci s požitými analgetiky proti náhlé bolesti žaludku večer v poslední den odvolací lhůty usnula. Okresní soud usnesením č. j. 9 C 391/2023-766 ze dne 9. 12. 2025 stěžovateli zmeškání lhůty neprominul. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové ("odvolací soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu.

II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předesílá, že proti napadenému usnesení odvolacího soudu podal dovolání, které je podle jeho názoru přípustné. Poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání považuje za nesprávné. Ústavní stížnost podává souběžně z procesní opatrnosti.

5. Stěžovatel namítá, že podmínky pro prominutí zmeškání lhůty byly v projednávané věci splněny. Výklad § 58 o. s. ř. provedený obecnými soudy považuje za ústavně nekonformní, svévolný a nerespektující judikaturu Nejvyššího soudu. Události vedoucí k opožděnému podání odvolání soudy podle něj nesprávně hodnotily jako opomenutí, ačkoli šlo o objektivně nastalou příčinu spočívající v náhlé zdravotní indispozici advokátky. Odvolací soud měl podle stěžovatele všechny okolnosti hodnotit v jejich vzájemné souvislosti a dospět k závěru, že k opožděnému podání odvolání došlo z omluvitelného důvodu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Těmito prostředky se podle § 72 odst. 3 téhož zákona rozumějí rovněž mimořádné opravné prostředky, s výjimkou návrhu na obnovu řízení. Uvedená ustanovení vyjadřují princip subsidiarity ústavní stížnosti, podle něhož Ústavní soud zasahuje do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci zásadně až tehdy, nemůže-li být tvrzený zásah do základních práv napraven v řízení před nimi.

8. Stěžovatel napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o zamítnutí jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti mezitímnímu rozsudku. V ústavní stížnosti současně uvádí, že proti napadenému usnesení odvolacího soudu podal dovolání, jehož znění připojil k ústavní stížnosti. O tomto dovolání dosud nebylo rozhodnuto.

9. Ústavní soud nepřehlédl, že odvolací soud stěžovatele v napadeném usnesení poučil, že dovolání není přípustné. Takové poučení však samo o sobě nemůže přípustnost dovolání založit ani vyloučit. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat pouze dovolací soud. Posouzení, zda stěžovatelovo dovolání splňuje zákonné předpoklady přípustnosti, proto náleží Nejvyššímu soudu a Ústavní soud nemůže jeho rozhodnutí předjímat.

10. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu na prominutí zmeškání lhůty přitom nelze považovat předem za vyloučené. Nejvyšší soud se dovoláními týkajícími se splnění podmínek pro prominutí zmeškání lhůty podle § 58 o. s. ř. ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž je za splnění předpokladů podle § 237 o. s. ř. shledal přípustnými a napadená rozhodnutí věcně přezkoumal (srov. stěžovatelem citovaná usnesení sp. zn. 33 Cdo 2634/2024 ze dne 30. 1. 2025 a sp. zn. 32 Cdo 976/2017 ze dne 14. 1. 2019; dále např. usnesení ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 26 Cdo 1650/2015). Nelze proto předem uzavřít, že stěžovatelem podané dovolání zjevně nepředstavuje procesní prostředek způsobilý k ochraně jeho práv.

11. Současně nejde o případ, v němž by ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v řízení o návrhu na prominutí zmeškání lhůty byla obecně nepřípustná jen proto, že řízení o opožděně podaném odvolání, případně řízení ve věci samé, dosud nebylo skončeno. Ústavní soud taková rozhodnutí po vyčerpání dostupných procesních prostředků samostatně přezkoumává (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1681/25 ze dne 3. 9. 2025 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3279/25 ze dne 3. 12. 2025).

12. Dokud Nejvyšší soud o dovolání nerozhodl, nelze tento procesní prostředek považovat za vyčerpaný. Věcným projednáním ústavní stížnosti by Ústavní soud nepřípustně souběžně zasahoval do řízení probíhajícího před Nejvyšším soudem a mohl by rozhodovat o otázkách, které má nejprve posoudit dovolací soud. Na tom nic nemění stěžovatelovo přesvědčení o přípustnosti či důvodnosti dovolání ani poučení odvolacího soudu. Za těchto okolností je ústavní stížnost stěžovatele předčasná, a tudíž nepřípustná.

13. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutím nynější ústavní stížnosti se stěžovateli neuzavírá možnost budoucího ústavního přezkumu. Odmítá-li totiž Ústavní soud nynější ústavní stížnost jako předčasnou právě proto, že o souběžně podaném dovolání dosud nebylo rozhodnuto, nemůže být stěžovateli následně kladeno k tíži, dospěje-li Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nebylo (objektivně) přípustné. Podá-li stěžovatel novou ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze ji pouze z tohoto důvodu odmítnout jako opožděnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2869/13 ze dne 20. 11. 2013 či sp. zn. I. ÚS 2062/16 ze dne 13. 7. 2016); je však vhodné, aby v ní výslovně poukázal na toto usnesení. Tím není předjímáno posouzení ostatních procesních předpokladů případné nové ústavní stížnosti, zejména otázky, zda stěžovatel dovolání uplatnil řádně a zda v něm Nejvyššímu soudu umožnil zabývat se jeho přípustností.

14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2026 Martin Smolek v. r. soudce zpravodaj