III.ÚS 1993/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Štěpánem Lichovníkem, advokátem, sídlem Pellicova 23/8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 83/2026-490 ze dne 21. května 2026 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 0 Nc 29028/2025-392 ze dne 22. prosince 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a L. B.a nezletilých J. a N. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel (otec) a první vedlejší účastnice (matka) jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků (synové). Staršímu je 9 let, mladšímu 5 let.

3. Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným rozsudkem rozhodl, že v péči otce budou synové od středy lichého kalendářního týdne od 15 hodin do pondělí sudého kalendářního týdne do 9 hodin, ve zbývajícím čase budou v péči matky (výrok I). Upravil letní prázdniny se střídáním péče rodičů ve 14denních intervalech (výrok II) a způsob předávání synů (výrok III). Otci stanovil vyživovací povinnost tak, že ji rozdělil na částku odpovídající školnému pro každé z dětí, dále na částku 35 000 Kč měsíčně pro J. a 30 000 Kč měsíčně pro N., pro každého k rukám matky, a konečně částku 25 000 Kč měsíčně pro J. a částku 20 000 Kč měsíčně pro N., pro každého na účet vedený na jeho jméno (výroky IV a V). Vyčíslil nedoplatek otce na výživném od 1. července 2025 do 31. prosince 2025 (výrok VI). Matce stanovil povinnost platit na výživu J. 8 000 Kč měsíčně a N. 7 000 Kč měsíčně (výroky VII a VIII). Rozhodl o nákladech řízení (výrok IX).

4. K odvolání obou rodičů Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že v péči otce budou synové v každém sudém týdnu od čtvrtka 15 hodin do neděle 18 hodin (výrok I). Ve výroku II jej změnil tak, že v péči otce o letních prázdninách budou synové první, čtvrtý a sedmý týden od pondělí do neděle (výrok II). Ve výroku III rozsudek potvrdil (výrok III). Ve výrocích IV a V o vyživovací povinnosti otce rozsudek změnil jen tak, že od 1. července 2025 je otec povinen platit na účet vedený na jméno J. 25 000 Kč a na jméno N. 20 000 Kč měsíčně s povinností zaslání výpisů z účtů matce na konci každého čtvrtletí (výrok IV). Ve výroku VI jej změnil tak, že otci od 1. července 2025 do 31. května 2026 nedoplatek na výživném pro oba syny nevznikl (výrok V). Ve výrocích VII a VIII o vyživovací povinnosti matky jej změnil tak, že matce povinnost k placení výživného neuložil (výrok VI). Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok VIII).

5. Otec v ústavní stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů pro extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, hodnocením důkazů a právními závěry, tj. zásah do práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že městský soud odmítl zásadní důkaz pro stanovení výživného. Výroky napadených rozhodnutí jsou podle něj v logickém rozporu s jejich odůvodněním.

6. Zaprvé proto, že platby otce na školné synů soudy vyloučily z úvah o výši výživného a oddělily je. Tím zasáhly rovněž do práva otce vlastnit majetek, protože kategorii školného vedle výživného zákon nezná a v případně započítání školného do výživného je takové výživné nepřiměřené. Kromě toho při stanovení výživného nezohlednily ani další vyživovací povinnosti otce. Současně založily extrémní nepoměr v právech a povinnostech obou rodičů v neprospěch otce, neboť původní třináctinásobné výživné otce v poměru k výživnému matky městský soud umocnil tím, že matce povinnost neuložil. Otec je nadále přesvědčen, že stanovení výživného je z hlediska potřeb synů zcela neúčelné a je pouze majetkovým transferem mezi rodiči, protože oba rodiče se o odůvodněné potřeby synů i před vydáním rozsudků postarali a děti nebyly nijak ohroženy.

7. Zadruhé jsou výroky v logickém rozporu s odůvodněním proto, že městský soud zúžil rozsah péče s odkazem na názor synů navzdory postoji opatrovníka, že synové nejsou ve věku, kdy by byli schopni vyhodnotit dopad svých přání a potřebu péče obou rodičů.

8. Zásah do práva na výchovu dětí spatřuje otec v tom, že mu obecné soudy uložily platit výživné v absurdní výši v jejím souhrnu včetně spořící složky. Výše výživného nevychází primárně s odůvodněných potřeb synů, ale objemu majetku otce. Obecné soudy tak nevyšly z obecných racionálních a mravních hledisek, nezkoumaly poměry obou rodičů a rozhodly v rozporu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. prosince 2015.

9. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, až na dále uvedenou výjimku. Proti výrokům I, II, VII a VIII a částem výroků IV a V obvodního soudu, které byly městským soudem změněny, příslušný není, neboť nemůže rušit to, co bylo změněno. Ve vztahu k výroku V rozsudku městského soudu není otec osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť tímto výrokem městský soud plně vyhověl odvolání otce.

10. Ostatní procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti jsou splněny.

11. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně-právních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit tomu odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jimi zjištěný skutkový stav. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zruší jen tehdy, jsou-li neústavní. V případě výživného by k tomu došlo tehdy, pokud by bylo stanoveno ve zjevně excesivní výši, případně pokud by soud rozhodl svévolně.

12. Otec především namítá, že obecné soudy vyčlenily platbu školného z platby výživného a sečtou-li se tyto částky, je výživné nepřiměřené. Ústavní soud v samotném vyčlenění platby školného nespatřuje neústavní svévoli, naopak, jde o účinnou eliminaci potenciálních třecích ploch mezi rodiči, přičemž platba školného je součástí výdajů na dítě a uspokojování jeho potřeb (tradičně zjednodušeně označovaných jako výživné, ač zdaleka nejde jen o výživu) - zde vzdělávacích (srov. např. aktuální závěry 10. Rodinněprávního sympozia). Ostatně výrok III rozsudku obvodního soudu výslovně zahrnuje platbu školného pod vyživovací povinnost otce s tím, že jednotlivé částky (složky) váže na určitý účel a spojuje je podle toho s platebním místem. Obecné soudy s platbou školného pracovaly jako s výdajem otce ve prospěch dětí. Nepoužily-li tento výdaj vždy v odůvodnění důsledně jako platbu výživného, nejde o zásah do ústavně zaručených práv, jako spíše o terminologickou nepřesnost, která může souviset s tím, že sám pojem "výživné" není přesný. Každopádně zatížení otce platbou školného nevykazuje žádné znaky svévole. Majetkové poměry otce a jeho životní úroveň, a podle všeho i jeho vlastní zájem, korespondují se vzděláváním synů na prestižní škole s vysokým školným.

13. Současně ani v součtu obou částek spotřební složky výživného nelze mít za to, že by výživné bylo stanoveno v excesivní výši s ohledem na dohodu rodičů o soukromé škole a způsobu života obou rodičů (např. bydlení, luxusní vozy). A není žádný rozumný důvod, proč by výživné neexcesivní výše placené nad rámec školného mělo být v důsledku platby školného nižší. Stanovení výživného pouze v hranicích průměrných či běžných potřeb dětí by znamenalo rezignaci na zákonný princip shody životní úrovně dětí a každého z rodičů a na výslovnou přednost tohoto hlediska před odůvodněnými potřebami dítěte (§ 914 občanského zákoníku).

14. Ústavní soud proto nespatřuje rozpor s citovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 650/15 . Obecné soudy příjmové a majetkové poměry a životní úrovně obou rodičů zjišťovaly a posuzovaly velmi komplexně. K námitce neprovedení důkazu analýzou KPMG Ústavní soud poznamenává, že městský soud řádně a velmi podrobně odůvodnil, proč důkazní návrh nemůže zvrátit závěry o životní úrovni otce a na to navázané výši vyživovací povinnosti. Jak obvodní, tak městský soud důkladně vysvětlily úvahy ke stanoveným výším výživného a jeho složek, a to rovněž s přihlédnutím k životní úrovni obou rodičů a přiměřenosti výživného pro denní spotřebu. Jejich závěry mají racionální základ, jsou logicky, srozumitelně a řádně odůvodněny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Právě specifické rozdělení vyživovací povinnosti na tři samostatné částky (běžné výživné k rukám matky, přímá úhrada školného a tvorba úspor na účet synů) je vyjádřením přísně racionálního a mravního přístupu k individuálním okolnostem této věci a prevencí rizika nekontrolovaného transferu prostředků k rukám druhého rodiče.

15. Nestanovil-li městský soud matce vyživovací povinnost, ani to porušení ústavně zaručených práv otce nezakládá. Obecné soudy v úvahách o poměrech rodičů jasně přihlížely nejen k tomu, že oba rodiče sice mají nadstandardní životní úroveň, ale také k tomu, že navzdory této úrovni jsou mezi nimi násobné rozdíly (sedminásobně vyšší příjem a majetek otce). Proto je třeba odmítnout argument otce, že v takovém případě je vhodnější výživné nestanovovat ani jednomu z rodičů. Kromě toho městský soud následně poměr péče otce snížil, což se promítá i do vyživovací povinnosti každého z rodičů.

16. Jde-li o spořící složku, i nad její přiměřeností městský soud uvažoval. Nález, na který otec odkazoval, byl vydán za odlišného skutkového stavu. Šlo tam o chlapce ve věku blížící se zletilosti, který měl mít dosažením zletilosti (do roka) k dispozici takřka 8 000 000 Kč. V posuzované věci jsou synové velmi nízkého věku, dosažením zletilosti každého z nich naspořená částka o něco překročí 3 000 000 Kč, plus úročení dle zvoleného finančního produktu. Úvaha obecných soudů, že částku budou moci synové využít po dosažení zletilosti při samostatném startu do života a při dalším vzdělávání - zejména s ohledem na současnou volbu vzdělávání - není nijak excesivní. Nelze navíc pomíjet skutečnost, že tvorba úspor (a ostatně i další složky výživného) odráží současnou majetkovou a příjmovou situaci rodiče, která se však v průběhu let může kdykoli změnit, tj. i zhoršit. Bylo by v rozporu s nejlepším zájmem dětí, aby se na současné životní úrovni otce nepodílely formou spoření.

17. Pokud jde o námitku otce týkající se přehlížení další vyživovací povinnosti otce (v době rozhodování obecných soudů k dalšímu synovi narozenému v roce 2014, aktuálně navíc k nově narozené dceři) ani sám otec nezmiňuje, jak konkrétně se mělo takové přihlédnutí ve výši projevit. Poměry otce jsou vysoce nadstandardní, a z ničeho neplyne, že jeho další vyživovací povinnosti snižují jeho životní úroveň a prolamují zákonný princip shody životní úrovně dětí a každého z rodičů. I to je výrazem toho, že stanovené výživné není excesivní ("až zbytečně vysoké") a nepředstavuje skrytý nucený převod majetku otce na syny, nýbrž adekvátně plní svou funkci, a jeho výše se odvozuje od otcovy životní úrovně.

18. Městský soud respektoval kritéria nálezové judikatury i při rozvržení péče. Námitka otce, že synové nejsou dostatečně vyspělí, aby soudy vzaly jejich názor za zásadní, přehlíží, že městský soud pracoval právě s názorem devítiletého, nikoli pětiletého syna - na rozdíl od opatrovníka, který s nimi pracoval paušálně. Byť starší syn by si přál trávit u otce pouze kratší čas, a oproti tomu opatrovník navrhoval jako prospěšnou co nejširší péči každého z rodičů, městský soud akcentoval jak konzistentnost názoru staršího syna, kvalitu interakce s otcem (trávení společného času a postoj chlapce), tak i výsledky navykacího režimu od září 2025 a potřebu, aby změna rozvržení péče nebyla kontraproduktivní vzhledem k názoru staršího syna a potřeby navyknutí si na delší interval péče otce. Závěry městského soudu tak náležitě zohledňují nejlepší zájem dětí, jsou přezkoumatelné a Ústavní soud neshledává nic, co by jim vytknul.

19. Podstatou námitek otce je tedy nesouhlas s právními závěry městského soudu, tzn. výlučně hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu věci, a nemá tudíž ústavněprávní rozměr. Otec tím staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale nepřísluší.

20. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr stěžovatele o porušení jeho základních práv. Ústavní stížnost tak odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona] a dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona].

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 22. července 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu