III.ÚS 482/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Petrem Šupalem, LL.M., advokátem, sídlem Hořínůška 126, Dolní Lhota, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2025 č. j. 5 To 345/2025-598 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 4. listopadu 2025 č. j. 3 T 102/2025-580, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalován pro jednání kvalifikované jako dva zvlášť závažné zločiny loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku.

3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že se stěžovatel podle § 72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ponechává ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu, a že podle § 71a a § 73b odst. 2 trestního řádu se zamítá žádost stěžovatele o propuštění z vazby.

4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti usnesení okresního soudu jako nedůvodné.

II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soud rozhodoval o prodloužení vazby bez řádně podaného návrhu státního zástupce, jak je v přípravném řízení vyžadováno. Vyšel totiž z toho, že ve věci již byla podána obžaloba (dne 15. 10. 2025). Stěžovatel má za to, že takový postup je nesprávný, protože ve věci obžaloba sice byla podána, avšak aniž k tomu byly splněny nezbytné podmínky. Před podáním obžaloby totiž musí být obviněnému umožněno seznámit se spisem, učinit návrhy na doplnění vyšetřování a shledá-li policejní orgán tyto návrhy důvodnými a vyšetřování doplní, musí znovu umožnit obviněnému a obhájci prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění. V projednávané věci policejní orgán po prvotním seznámení stěžovatele se spisem opatřil a do spisu založil další důkazy, avšak ke stěžovatelovu seznámení s těmito doplněními před podáním obžaloby již nedošlo.

6. Stěžovatel má dojem, že státní zastupitelství opomnělo požádat včas (ve lhůtě podle § 72 odst. 2 trestního řádu) o prodloužení vazby a obžalobu podalo ve snaze udržet jej ve vazbě. Takové podání obžaloby však představuje zneužití práva. Pokud krajský soud v této souvislosti argumentuje, že dne 3. 10. 2025 bylo znovu rozhodováno o stěžovatelově vazbě (rozhodnutím stížnostního soudu ve věci jeho žádosti o propuštění z vazby) a dřívější lhůta pro státní zastupitelství k návrhu na prodloužení vazby již tak ani nehrála roli, stěžovatel s takovým právním výkladem nesouhlasí, neboť klíčové je, že lhůta 15 dnů před uplynutím 3 měsíců již jednou uplynula.

7. Stěžovatel podotýká, že Ústavní soud ve své judikatuře (např. usnesení ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 2940/17 ) zdůrazňuje nutnost před případným návrhem na zásah Ústavního soudu vyčerpat jiné možnosti právní ochrany, jako je podání podnětu k předběžnému projednání obžaloby s návrhem, aby byla věc z důvodu pochybení při skončení vyšetřování ve smyslu § 166 trestního řádu vrácena státnímu zástupci k došetření. Takový podnět již stěžovatel vyčerpal.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazbou umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04).

10. V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel nezpochybňuje existenci skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu. Namítá jiná pochybení v trestním řízení, totiž že bylo rozhodováno o vazbě v režimu po podání obžaloby (tedy bez návrhu státního zástupce), ač tato obžaloba byla podána, aniž pro to byly splněny nezbytné podmínky, když při skončení vyšetřování nebylo obhajobě dostatečně umožněno prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění dokazování. K těmto pochybením však mělo dojít mimo rámec vazebního rozhodování, které je předmětem ústavní stížnosti, a Ústavní soud je proto nyní nemůže přezkoumávat. Ústavní soud se v tomto směru ve své praxi již vyslovil, a to právě i ohledně námitek proti nedostatku prostoru k prostudování spisu před podáním obžaloby či jiným pochybením provázejícím její podání (usnesení ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 3320/15, část V.10). Námitku, že soud rozhodoval o prodloužení vazby stěžovatele bez řádně podaného návrhu státního zástupce, tedy nelze považovat za důvodnou, neboť otázka existence důvodů, pro které stěžovatel dovozuje nezbytnost podání takového návrhu státního zástupce, přesahuje rozsah přezkumu ústavnosti, jehož provedení nyní Ústavnímu soudu přísluší.

11. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani stěžovatelem uváděné usnesení sp. zn. II. ÚS 2940/17, ve kterém Ústavní soud toliko v obecnější rovině upozornil, že stěžovatelé mohou v souvislosti s námitkami proti řádnému postupu při skončení vyšetřování podávat po podání obžaloby podněty k jejímu předběžnému projednání. Nikoliv tedy, že by se vyčerpáním takového podnětu staly dané námitky přezkoumatelnými v rámci ústavních stížností proti vazebním rozhodnutím.

12. Lze dodat, že podání obžaloby v situaci, kdy státní zástupce nepodal návrh na prodloužení vazby, představuje obecně zcela standardní postup. Periodický přezkum zákonnosti a důvodnosti vazby je v přípravném řízení prováděn soudcem na základě návrhu státního zástupce nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě. Marným uplynutím lhůty k podání návrhu na prodloužení vazby podle § 72 odst. 2 trestního řádu ztrácí státní zástupce právo tento návrh podat; opožděnému návrhu již soudce v přípravném řízení nemůže vyhovět. Neznamená to však, že se vazba obviněného okamžikem marného uplynutí této lhůty stává automaticky nezákonnou. Za předpokladu, že jsou naplněny také ostatní požadavky vyžadované trestním řádem, lze vazbu označit za zákonnou až do konce tříměsíční lhůty stanovené podle § 72 odst. 1 trestního řádu. Pakliže státní zástupce nepodá včasný návrh na prodloužení vazby, má ve zbytku tříměsíční lhůty možnost podat obžalobu, případně přijmout jiná vazbu nahrazující opatření (nálezu sp. zn. III. ÚS 2387/24, bod 28). Výjimku ze standardního postupu, kterou by bylo možné označit za zneužití práva, by mohlo představovat podání blanketní obžaloby, nepředstavující završení přípravného řízení (viz tamtéž bod 31). O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, o čemž ostatně svědčí i to, že nebyla soudem vrácena k došetření.

13. Podáním obžaloby počíná prvostupňovému soudu běžet nová propadná třicetidenní lhůta pro rozhodnutí o dalším trvání vazby obviněného (usnesení sp. zn. III. ÚS 2385/15 ). Jelikož okresní soud o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl dne 4. 11. 2025, naplnil svoji povinnost a rozhodl řádně v zákonem stanovené lhůtě.

14. Kromě toho lze plně souhlasit s poukazem krajského soudu (bod 20 až 23 jeho usnesení) na to, že dne 3. 10. 2025 bylo znovu rozhodováno o stěžovatelově vazbě (totiž o jeho žádosti o propuštění z vazby) a dřívější lhůta pro státní zastupitelství k podání návrhu na prodloužení vazby již tak pozbyla relevance, a nemohla tedy v této souvislosti představovat motivaci k podání obžaloby. V době, kdy státní zastupitelství podalo obžalobu, mělo k dispozici novou lhůtu k podání návrhu na prodloužení vazby. Jiným rozhodnutím o vazbě podle § 72 odst. 1 trestního řádu, na které se váže nový běh lhůt, je totiž právě rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 832).

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu