IV.ÚS 1507/26

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Klímové, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2026 č. j. 71 ICm 1404/2016, 104 VSPH 106/2026-593 (KSUL 71 INS 8388/2015), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. Bc. Davida Vandrovce, sídlem Na Míčánce 1044/39, Praha 6 - Dejvice, insolvenčního správce dlužníka Pavla Klímy, zastoupeného Mgr. Filipem Lorenzem, advokátem, sídlem Římská 1222/33, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů (stěžovatelky a dlužníka) Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem změnil předchozí rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2025 č. j. 71 ICm 1404/2016-554 tak, že žalobu vedlejšího účastníka zamítl (výrok I) a vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 14 689 Kč (výrok II).

3. Stěžovatelka nesouhlasí s nákladovým výrokem rozsudku vrchního soudu, který považuje za extrémně nespravedlivý, nepřiměřený, nepředvídatelný a mající intenzivní dopad do jejího majetku.

4. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

5. Vrchní soud se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

6. Vedlejší účastník ve vyjádření mj. uvedl, že ústavní stížnost považuje za předčasnou, neboť proti rozsudku vrchního soudu podal ve věci samé dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Jinak má zato, že ústavní stížnost je nedůvodná.

7. Ústavní soud zaslal vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelce, která však možnosti podat k němu repliku nevyužila.

8. Soudkyně zpravodajka ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinna zkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V nyní posuzované věci soudkyně zpravodajka shledala, že tomu tak není.

9. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08 a další).

10. Ústavní stížnost proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považuje Ústavní soud za předčasně podanou, a tudíž nepřípustnou tehdy, podá-li (týž) účastník řízení souběžně s ústavní stížností i dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Za této situace Ústavní soud považuje oddělení meritorního a nákladového výroku za nelogické a neefektivní, neboť by při posuzování nákladů řízení nemohl pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení, když právě od této úspěšnosti v meritu věci se zásadně odvíjí otázka nákladů řízení (srov. usnesení ze dne 15. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 2075/18 a další).

11. V nyní posuzované věci stěžovatelka dovolání do věci samé nepodala, neboť rozhodnutím vrchního soudu jí bylo ve věci samé vyhověno (žaloba vedlejšího účastníka byla zamítnuta). Vzhledem k tomu, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu přípustné, neměla již k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohla proti rozhodnutí vrchního soudu o náhradě nákladů řízení bránit.

12. Přípustnost její ústavní stížnosti však vylučuje skutečnost, že dovolání podal vedlejší účastník, což Ústavní soud zjistil až z jeho vyjádření, přičemž tuto skutečnost ověřil i ve veřejném insolvenčním rejstříku (dostupný na https://isir.justice.cz). V době rozhodování o ústavní stížnosti nebylo řízení o dovolání proti výroku ve věci samé dosud skončeno. Je třeba přihlédnout k tomu, že pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, mohl by nejen zrušit nebo změnit rozsudek vrchního soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorické výroky o nákladech řízení (§ 243e občanského soudního řádu). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se vrchní soud opětovně zabýval i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich případně přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Přezkoumával-li by Ústavní soud výrok rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany Nejvyššího soudu rozhodnuto o dovolání vedlejšího účastníka proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, mohl předjímat i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. například usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18, ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19, ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19 aj.).

13. Závěr, že ústavní stížnost podaná proti výroku vrchního soudu o nákladech řízení předtím, než Nejvyšší soud rozhodne o dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, lze plně vztáhnout i na situaci, kdy dovolání do věci samé podá (jiný) účastník řízení, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je ve střetu se zájmem stěžovatele (viz unesení ze dne 28. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1074/23 nebo ze dne 13. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 722/24 ). Odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost.

14. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok. Není totiž přijatelné, aby Ústavní soud (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou jako "opožděnou".

15. Z tohoto pohledu tak není relevantní, že stěžovatelka s mimořádným opravným prostředkem nedisponuje, neboť i když Nejvyšší soud dovolání meritorně, resp. kvazimeritorně neposoudí, stěžovatelce stále zůstává zachována možnost obrátit se na Ústavní soud, avšak až po skončení dovolacího řízení.

16. Z uvedených důvodů Ústavní soud soudkyní zpravodajkou ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka