IV.ÚS 1564/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Taťány Hanhur a Yosypa Yevchynetse, zastoupených JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Hradešínská 2373/27, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2026 č. j. 27 Co 77/2026-201 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. března 2026 č. j. 5 C 217/2025-187, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Jiřího Hynka a obchodní společnosti Albatros Media a.s., sídlem 5. května 1746/22, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 10 odst. 1, 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud Praha-západ zamítnul návrh stěžovatelů na vydání předběžného opatření, kterým by bylo žalovaným vedlejším účastníkům do doby pravomocného rozhodnutí o žalobě stěžovatelů na ochranu osobnosti ze dne 23. 6. 2025 uloženo společně a nerozdílně zastavit úplatné i bezúplatné šíření knihy Ruský Klondike v Česku, vydané nakladatelstvím Cpress v Brně roku 2025 ve společnosti Albatros Media a.s., první vydání, autor Jiří Hynek, v podobě obsahující konkrétně označené pasáže z podkapitol "Tajemný klášter" a "Loděnice u soudu".

3. K odvolání stěžovatelů ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze, který rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud přisvědčil stěžovatelům, že samotná totožnost či velmi výrazná podobnost petitu návrhu na vydání předběžného opatření s petitem uplatněným ve věci samé nepředstavuje bez dalšího nepřekonatelnou překážku pro nařízení předběžného opatření a v tomto smyslu korigoval kategorickou formulaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud akcentoval, že předběžné opatření by ve svých důsledcích představovalo velmi výrazný zásah do svobody projevu vedlejších účastníků i do šíření již publikovaného díla, a k jeho nařízení proto může dojít jen tehdy, jsou-li tvrzené předpoklady zásahu do práv stěžovatelů osvědčeny mimořádně přesvědčivě a zároveň je zřejmé, že bez okamžité soudní intervence hrozí újma, již by pozdější rozhodnutí ve věci samé nemohlo účinně napravit. Krajský soud uzavřel, že stěžovatelé neosvědčili naléhavou potřebu jimi požadované zatímní úpravy poměrů. Přisvědčil okresnímu soudu, že z předložených tvrzení a listin prozatím nelze učinit dostatečně pevný závěr o zjevné protiprávnosti jednání vedlejších účastníků a o nezbytnosti okamžitého zákazu distribuce knihy. Přihlédl i k tomu, že stěžovatelé ochranu svých osobnostních práv již uplatňují žalobou ve věci samé, v níž bude možno po provedení potřebného dokazování komplexně posoudit jak pravdivost a kontext jednotlivých tvrzení, tak přiměřenost případných prostředků ochrany.

II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé opakují, že jejich začlenění do publikace o negativním ruském vlivu v České republice, a to přes to, že jsou občany Ukrajiny, jež čelí ruské agresi, a prokazatelně nemají jakékoliv proruské vazby, představuje zásah do jejich osobnostních práv. Mají za to, že jejich uvedení ve shora uvedené publikaci je hluboce dehonestující, lidsky neúnosné a lživě stigmatizující. Stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud jejich věc projednal přednostně.

III. Věcné posouzení 5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

6. Ačkoliv má rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření dočasnou povahu a nijak nepředjímá konečné rozhodnutí ve věci, může zasáhnout do základních práv účastníků řízení, a proto proti němu lze podat ústavní stížnost (srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 ). Při jejich přezkumu však Ústavní soud uplatňuje tzv. omezený test ústavnosti (např. usnesení ze dne 19. 3. 2024 sp. zn. II. ÚS 604/24 a ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 101/24 ). Rozhodnutí o předběžných opatřeních totiž zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť do jejich právního postavení nezasahují s konečnou platností. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je tedy věcí obecného soudu, který rozhoduje na základě konkrétních okolností případu (srov. nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 ). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat jeho názor, nýbrž má toliko ověřit, zda mělo rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem za dodržení zásad spravedlivého procesu a nebylo projevem svévole (srov. též nález ze dne 23. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2652/20, bod 12).

7. V tomto kontextu napadená rozhodnutí obstojí. Krajský soud stěžovatelům vysvětlil, proč nelze jejich návrhu vyhovět. Obecně platí, že předběžným opatřením by nemělo být možné dosáhnout toho, čeho lze dosáhnout až pravomocným rozsudkem ve věci po proběhlém řízení, zahrnujícím potřebné dokazování. Nejde však o pravidlo, které by bylo třeba použít bezvýjimečně (srov. např. usnesení ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 1517/21, bod 13). Prolomení shora uvedené obecné zásady Ústavní soud potvrdil např. v řízeních týkajících se nekalosoutěžního jednání či ochrany spotřebitele (srov. např. usnesení ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 419/14 ). Tyto závěry lze využít i v řízeních vztahujících se k ochraně osobnostních práv, mj. též proto, že i v těchto řízeních jsou v široké míře uplatňovány zdržovací nároky. Právě tyto úvahy předestřel již krajský soud (srov. bod 8 napadeného usnesení), který korigoval kategorický závěr okresního soudu (srov. výše bod 3 tohoto usnesení). Pro zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření přitom bylo určující naplnění požadavku mimořádné zdrženlivosti plynoucího z nálezové judikatury Ústavního soudu souvisejícího s předběžnými opatřeními směřujícími k omezení svobody projevu (bod 7 usnesení krajského soudu), jakož i skutečnost, že stěžovatelé v tomto kontextu neosvědčili naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů.

8. Ústavně souladný je též závěr krajského soudu, že objasnění sporných otázek mezi účastníky řízení, které si vyžádá další dokazování, bude vyhrazeno řízení ve věci samé, nikoliv však řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření, kde se tvrzený stav pouze osvědčuje (srov. obdobně např. usnesení ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2164/19, bod 11). Toto východisko vyplývá již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření, pro nějž jsou příznačné krátké lhůty, v nichž musí soudy rozhodnout (srov. např. usnesení ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1037/15, bod 7).

9. Lze proto shrnout, že rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatelů na vydání předběžného opatření nevykazují prvky svévole a jsou ústavně souladná.

10. Ústavní soud konstatuje, že soudy neporušily základní práva stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud nerozhodl, nicméně mu vyhověl fakticky.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu