Eisenberger Gerüstbau GmbH gegen JK

Rozsudek ze dne 5. 3. 2026 – věc C‑564/24 Eisenberger Gerüstbau

Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) 5. března 2026 Jednací jazyk: němčina.

Eisenberger Gerüstbau GmbH proti JK

SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení: M. L. Arastey Sahún (zpravodajka), předsedkyně senátu, J. Passer, E. Regan, D. Gratsias a B. Smulders, soudci, generální advokát: A. Biondi, za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření, která předložili: za českou vládu: M. Smolek, S. Šindelková a J. Vláčil, jako zmocněnci, za Evropskou komisi: P. Kienapfel a I. Rubene, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 18. září 2025 , vydává tento

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 bodu 7, čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 4 písm. a) a čl. 14 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ( Úř. věst. 2011, L 304, s. 64 ).

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Eisenberger Gerüstbau GmbH, společností založenou podle německého práva, a JK ve věci zaplacení odměny za poskytnutí a montáž lešení touto společností.

Body 4, 5, 7, 14, 17, 20 a 57 odůvodnění směrnice 2011/83 uvádějí: (4) […] Harmonizace určitých aspektů spotřebitelských smluv uzavřených na dálku nebo mimo obchodní prostory je nezbytná pro podporu skutečného spotřebitelského vnitřního trhu, na němž je nastolena správná rovnováha mezi vysokou úrovní ochrany spotřebitele a konkurenceschopností podniků při současném zajištění dodržování zásady subsidiarity. (5) […] Úplná harmonizace v oblasti informací pro spotřebitele a práva odstoupit od smluv uzavřených na dálku a smluv uzavřených mimo obchodní prostory […] přispěje k vysoké míře ochrany spotřebitelů a k lepšímu fungování spotřebitelského vnitřního trhu. […] (7) Úplnou harmonizací některých klíčových regulačních aspektů by se významným způsobem měla zvýšit právní jistota jak pro spotřebitele, tak pro obchodníky. […] Kromě toho by spotřebitelé měli požívat společné vysoké úrovně ochrany v celé [Evropské u]nii. […] (14) Touto směrnicí by neměly být dotčeny vnitrostátní právní předpisy v oblasti smluvního práva ve věci těch aspektů smluvního práva, které nejsou touto směrnicí upraveny. Touto směrnicí by tudíž neměly být dotčeny vnitrostátní právní předpisy upravující například uzavírání či platnost smluv (jako je např. absence souhlasu). Stejně tak by touto směrnicí neměly být dotčeny vnitrostátní právní předpisy v oblasti obecných smluvních opravných prostředků, pravidla týkající se veřejného ekonomického řádu, například pravidla ohledně nepřiměřených či přemrštěných cen, a pravidla týkající se neetických právních úkonů. […] (17) Definice spotřebitele by měla zahrnovat fyzické osoby, které jednají mimo rámec své obchodní činnosti, podnikání, řemesla nebo [svobodného] povolání. Pokud je však v případě smluv majících dvojí účel smlouva uzavřena za účelem částečně spadajícím do rámce a částečně mimo rámec obchodní činnosti dané osoby a obchodní účel této činnosti je natolik okrajový, že nepřevažuje v celkovém kontextu dotčené transakce, tato osoba by rovněž měla být považována za spotřebitele. […] (20) […] Pojem organizovaný systém prodeje či poskytování služeb na dálku by měl zahrnovat systémy nabízené třetí stranou, kterou není obchodník sám, nýbrž kterou obchodník využívá, jako je například on-line platforma. Nezahrnuje však případy, kdy internetové stránky pouze nabízejí informace o obchodníkovi, zboží nebo službách, které nabízí, a kontaktní údaje [kontaktních údajích] obchodníka. […] (57) Je nutné, aby členské státy stanovily sankce za porušení této směrnice a zajistily jejich vymáhání. Sankce by měly být účinné, přiměřené a odrazující.

Článek 1 této směrnice zní následovně: Účelem této směrnice je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu dosažením vysoké úrovně ochrany spotřebitele a sblížením určitých aspektů právních a správních předpisů členských států týkajících se smluv uzavíraných mezi spotřebiteli a obchodníky.

Její článek 2 stanoví: Pro účely této směrnice se rozumí: 1) spotřebitelem fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem, který nelze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo [svobodné] povolání; 2) obchodníkem fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na to, zda je v soukromém či veřejném vlastnictví, která jedná, i prostřednictvím jiné osoby jednající jejím jménem nebo v jejím zastoupení, za účelem, který lze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo [svobodné] povolání v souvislosti se smlouvami, na které se vztahuje tato směrnice; […] 6) smlouvou o poskytování služeb jakákoli smlouva jiná než kupní smlouva, na jejímž základě obchodník poskytuje službu spotřebiteli nebo se zavazuje k jejímu poskytnutí a spotřebitel hradí cenu této služby nebo se zavazuje k její úhradě; 7) smlouvou uzavřenou na dálku jakákoli smlouva uzavřená mezi obchodníkem a spotřebitelem v rámci organizovaného systému prodeje či poskytování služeb na dálku bez současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele s výhradním použitím jednoho nebo více prostředků komunikace na dálku až do okamžiku uzavření smlouvy, včetně tohoto okamžiku; 8) smlouvou uzavřenou mimo obchodní prostory jakákoli smlouva uzavřená mezi obchodníkem a spotřebitelem, která je: a) uzavřena za současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele v místě, které není obchodními prostorami [obchodním prostorem] obchodníka; b) pro kterou byla předložena nabídka spotřebitelem za stejných okolností, které stanoví písmeno a); c) uzavřena v obchodních prostorách obchodníka nebo s použitím prostředků komunikace na dálku bezprostředně po osobním a individuálním oslovení spotřebitele na místě, které není obchodními prostorami [obchodním prostorem] obchodníka, za současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele, nebo d) uzavřena během zájezdu organizovaného obchodníkem za účelem nebo s účinkem propagace a prodeje zboží či služeb spotřebiteli; […] 15) doplňkovou smlouvou smlouva, na základě níž získává spotřebitel zboží nebo služby, které souvisejí se smlouvou uzavřenou na dálku nebo smlouvou uzavřenou mimo obchodní prostory, a toto zboží nebo služby jsou poskytovány obchodníkem nebo třetí stranou na základě ujednání mezi uvedenou třetí stranou a obchodníkem .

Článek 3 odst. 5 směrnice stanoví: Touto směrnicí není dotčeno obecné smluvní právo jednotlivých států, například pravidla týkající se platnosti, sestavení nebo účinku smluv, pokud tyto aspekty obecného smluvního práva nejsou upraveny touto směrnicí.

Podle článku 4 směrnice 2011/83 platí: Členské státy nesmí v rámci svého vnitrostátního práva ponechat v platnosti ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice, včetně více či méně přísných ustanovení za účelem zajištění odlišné úrovně ochrany spotřebitele, pokud není v této směrnici stanoveno jinak.

Článek 6 odst. 1 směrnice zní následovně: Před tím, než je spotřebitel vázán smlouvou uzavřenou na dálku nebo smlouvou uzavřenou mimo obchodní prostory či odpovídající smluvní nabídkou, poskytne obchodník spotřebiteli jasným a srozumitelným způsobem tyto informace: […] h) pokud lze využít práva odstoupit od smlouvy, pak podmínky, lhůtu a postupy pro uplatnění tohoto práva v souladu s čl. 11 odst. 1, jakož i vzorový formulář pro odstoupení od smlouvy uvedený v části B přílohy I[…] […].

Její článek 9 uvádí: 1. S výhradou výjimek uvedených v článku 16 je spotřebiteli poskytnuta lhůta 14 dnů pro odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku nebo smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory bez uvedení důvodu a bez vzniku jiných nákladů než těch, které jsou uvedeny v čl. 13 odst. 2 a článku 14. 2. Aniž je dotčen článek 10, lhůta pro odstoupení od smlouvy uvedená v odstavci 1 tohoto článku končí po uplynutí 14 dnů: a) v případě smluv o poskytování služeb ode dne uzavření smlouvy[…] […]. 3. Členské státy nebrání smluvním stranám v plnění jejich smluvních závazků během lhůty pro odstoupení od smlouvy. […]

Článek 10 směrnice stanoví: 1. Pokud obchodník neposkytl spotřebiteli informace o právu odstoupit od smlouvy, jak vyžaduje čl. 6 odst. 1 písm. h), uplyne lhůta pro odstoupení od smlouvy 12 měsíců od uplynutí původní lhůty pro odstoupení od smlouvy stanovené v souladu s čl. 9 odst. 2. 2. Pokud obchodník poskytl spotřebiteli informace podle odstavce 1 tohoto článku do 12 měsíců ode dne uvedeného v čl. 9 odst. 2, uplyne lhůta pro odstoupení od smlouvy 14 dnů ode dne, kdy spotřebitel tyto informace obdrží.

V článku 11 odst. 1 směrnice je uvedeno následující: Spotřebitel před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy informuje obchodníka o svém rozhodnutí odstoupit od smlouvy. K tomuto účelu může spotřebitel buď: a) použít vzorový formulář pro odstoupení od smlouvy, který je uveden v části B přílohy I, nebo b) učinit jakékoli jiné jednoznačné prohlášení o svém rozhodnutí odstoupit od smlouvy. Členské státy nestanoví žádné jiné formální požadavky na vzorový formulář pro odstoupení od smlouvy než požadavky stanovené v části B přílohy I.

Článek 12 směrnice stanoví: Uplatněním práva odstoupit od smlouvy jsou ukončeny závazky stran, pokud jde o: a) plnění smlouvy uzavřené na dálku nebo smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory[…] nebo b) uzavření smlouvy na dálku nebo smlouvy mimo obchodní prostory v případech, kdy spotřebitel učinil nabídku.

Článek 13 odst. 1 první pododstavec směrnice zní následovně: Obchodník vrátí veškeré platby, které obdržel od spotřebitele, případně včetně nákladů na dodání, bez zbytečné prodlevy, a v každém případě nejpozději do čtrnácti dnů ode dne, kdy byl informován o rozhodnutí spotřebitele odstoupit od smlouvy v souladu s článkem 11.

Podle jejího článku 14 platí toto: […] 4. Spotřebitel nenese žádné náklady na: a) poskytování služeb nebo dodávky vody, plynu nebo elektřiny, které nejsou prodávány v omezeném objemu nebo ve stanoveném množství, či tepla z dálkového vytápění, provedené zcela nebo částečně během lhůty pro odstoupení od smlouvy, pokud i) obchodník neposkytl informace podle čl. 6 odst. 1 písm. h) nebo j) nebo ii) spotřebitel výslovně nepožádal o to, aby služby začaly být poskytovány během lhůty pro odstoupení od smlouvy v souladu s čl. 7 odst. 3 a čl. 8 odst. 8[…] […]. 5. Není-li v čl. 13 odst. 2 a v tomto článku stanoveno jinak, nenese spotřebitel žádnou odpovědnost v důsledku využití svého práva odstoupit od smlouvy.

Článek 15 směrnice stanoví: 1. Aniž je dotčen článek 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru [a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS ( Úř. věst. 2008, L 133, s. 66 )], jestliže spotřebitel uplatní své právo odstoupit od smlouvy uzavřené na dálku nebo smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory v souladu s články 9 až 14 této směrnice, jsou veškeré související smlouvy automaticky ukončeny bez jakýchkoli jiných nákladů pro spotřebitele, než jsou náklady stanovené v čl. 13 odst. 2 a v článku 14 této směrnice. 2. Členské státy stanoví podrobná pravidla pro ukončení těchto smluv.

Článek 24 odst. 1 směrnice zní následovně: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých podle této směrnice a přijmou všechna nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

Ustanovení §242 Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník, dále jen BGB ) uvádí: Dlužník je povinen plnit způsobem, který je v souladu s dobrou vírou, a s přihlédnutím ke zvyklostem.

Podle §312c BGB platí následující: (1) Smlouvami uzavřenými na dálku jsou smlouvy, ve kterých obchodník nebo osoba jednající jeho jménem nebo v jeho zastoupení a spotřebitel používají při sjednávání a uzavírání smlouvy výhradně prostředky dálkové komunikace, ledaže k uzavření smlouvy nedojde v rámci organizovaného systému prodeje nebo poskytování služeb na dálku. (2) Pro účely tohoto zákona se prostředky dálkové komunikace rozumí všechny komunikační prostředky, které mohou být použity pro přípravu nebo uzavření smlouvy, aniž by smluvní strany byly současně fyzicky přítomny, jako například dopisy, katalogy, telefonní hovory, telefaxy, e-maily, zprávy zasílané prostřednictvím mobilní telefonní služby (SMS), jakož i rozhlasové a televizní vysílání.

Ustanovení §357 BGB zní takto: (1) Získaná plnění musí být vrácena do 14 dnů. […] (8) Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy o poskytování služeb, dluží spotřebitel obchodníkovi náhradu hodnoty za služby poskytnuté do odstoupení, pokud spotřebitel od obchodníka výslovně požadoval, aby poskytování služby zahájil před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy. Nárok vyplývající z první věty existuje pouze tehdy, pokud obchodník informoval spotřebitele v souladu s čl. 246a §1 odst. 2 první větou bodů 1 a 3 [Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuch (uvozující zákon k občanskému zákoníku)]. […] Při výpočtu náhrady hodnoty je třeba vycházet z celkové dohodnuté ceny. Pokud je dohodnutá celková cena nepřiměřeně vysoká, je třeba vypočítat náhradu hodnoty na základě tržní hodnoty poskytnuté služby. […]

Eisenberger Gerüstbau pronajímá v rámci své podnikatelské činnosti lešení, které pro své zákazníky sestavuje a následně i rozebírá. JK, která je německou státní úřednicí, je majitelkou pozemku v Berlíně, který je zastavěn několikapatrovým činžovním domem.

V roce 2020 se JK rozhodla pro účely vlastního bydlení zvýšit podkroví domu o dvě nová patra s celkem čtyřmi bytovými jednotkami. Za tímto účelem pověřila projektováním a dohledem architekta, který měl rovněž vypracovat rozvrh potřebných stavebních prací, poptat služby u specialistů a následně se podílet na uzavření smluv přípravou jejich návrhů (dále jen architekt ). V rámci těchto pověření zaslal tento architekt mimo jiné společnosti Eisenberger Gerüstbau zadávací dokumentaci pro pronájem a montáž lešení a vyzval ji, aby na jejím základě předložila nabídku. Uvedená společnost tuto dokumentaci odsouhlasila, specifikovala jednotkové ceny a odhadovanou celkovou cenu ve výši 45663,18 eur brutto, dne 24. dubna 2020 dokumentaci podepsala a zaslala ji zpět architektovi.

Architekt pro pronájem a montáž lešení vybral uvedenou společnost. Na základě nabídky ze dne 24. dubna 2020 vypracoval návrh smlouvy, který e-mailem dne 14. prosince 2020 zaslal oběma stranám, tj. společnosti Eisenberger Gerüstbau a JK. V uvedeném návrhu nebyla žádná zmínka o tom, že by JK mohla od smlouvy odstoupit. Eisenberger Gerüstbau dne 14. prosince 2020 podepsala návrh beze změn a předala jej JK. Ta dne 15. prosince 2020 návrh rovněž podepsala a poštou zaslala exemplář podepsaný oběma stranami společnosti Eisenberger Gerüstbau (dále jen dotčená smlouva ).

Dne 1. ledna 2021 zaslala Eisenberger Gerüstbau e-mailem JK návrh dodatku k dotčené smlouvě týkajícího se dvou dodatečných zvedacích plošin a znějícího na 7730,00 eur brutto za jejich montáž, demontáž a údržbu po dobu čtyř týdnů a 517,65 eur brutto za každý další týden jejich pronájmu. JK tento návrh též podepsala a e-mailem ze dne 22. ledna 2021 ho zaslala společnosti Eisenberger Gerüstbau zpět. Ta začala v lednu 2021 lešení montovat.

Dne 26. ledna 2021 poskytla Eisenberger Gerüstbau JK lešení pro provedení plánovaných stavebních prací na dotčené budově. Na základě zálohových faktur vystavených touto společností jí JK na konci května 2021 zaplatila celkovou částku 95937,84 eura.

Dopisem ze dne 7. prosince 2021 JK uvedené společnosti oznámila, že odstupuje od svých projevů vůle směřujících k uzavření dotčené smlouvy a jejího dodatku, odmítá provést další platby z jejich titulu a požaduje vrácení zaplacených záloh. V prosinci 2021 byly dokončeny všechny JK plánované stavební práce, pro které bylo nezbytné lešení. Na žádost JK bylo lešení dne 20. prosince 2021 rozebráno.

Eisenberger Gerüstbau podala k Landgericht Berlin (Zemský soud v Berlíně, Německo) žalobu proti JK, kterou se domáhala zaplacení odměny, která k okamžiku podání žaloby zůstávala nezaplacena, tedy částky 101000,25 eura za montáž lešení. V rámci uvedeného řízení podala JK vzájemnou žalobu na vrácení zaplacených záloh ve výši 95937,84 eura.

Landgericht Berlín (Zemský soud v Berlíně) rozsudkem ze dne 19. května 2023 zamítl žalobu a v plném rozsahu vyhověl vzájemné žalobě.

Eisenberger Gerüstbau podala proti uvedenému rozsudku odvolání ke Kammergericht Berlin (Vrchní zemský soud v Berlíně, Německo), předkládajícímu soudu.

Ten má za to, že dotčená smlouva uzavřená prostřednictvím architekta, který jednal jako vyjednavač, nespadá do působnosti §312c odst. 1 BGB, který do německého práva provádí čl. 2 bod 7 směrnice 2011/83.

V tomto ohledu uvedený soud upřesňuje, že je pravdou, že až do uzavření této smlouvy Eisenberger Gerüstbau na jedné straně a JK a architekt na straně druhé komunikovali výlučně prostředky dálkové komunikace, a to poštou nebo e-mailem. Avšak to, že se JK při přípravě smlouvy obrátila na architekta, který je odborníkem, vylučuje, že by se na tuto smlouvu vztahovala ochrana podle §312c BGB.

V souladu s přípravnými pracemi na §312c BGB, jakož i judikaturou Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) je cílem tohoto ustanovení, které se opírá rovněž o bod 37 odůvodnění směrnice 2011/83, chránit spotřebitele, který nemůže dotčené zboží nebo službu před uzavřením smlouvy zkontrolovat a nemůže v tomto ohledu získat další informace.

V takovém případě, jako je případ předložený předkládajícímu soudu, kdy spotřebitel využívá odborníka jako vyjednavače, který má dostatečné know-how ohledně plnění, která jsou předmětem smlouvy, a je spotřebiteli k dispozici, aby zodpověděl případné otázky v tomto ohledu, se přitom nejedná o nedostatek informací na straně spotřebitele.

V každém případě by spotřebitel neměl právo od smlouvy odstoupit v případě, že odborník jednající jako vyjednavač vymezí předmět plnění a kontaktuje obchodníka, který je druhou stranou smlouvy, pouze pro vyjasnění určitých smluvních podmínek.

Pokud spotřebitel nemá právo odvolat svůj projev vůle směřující k uzavření hlavní smlouvy, nemůže mu být toto právo přiznáno ani ve vztahu k doplňkovým dohodám nebo dodatkům k této smlouvě.

Pro případ, že by v projednávané věci bylo JK právo od dotčené smlouvy odstoupit nicméně přiznáno, má předkládající soud za to, že Eisenberger Gerüstbau by neměla nárok na odměnu za poskytnutou službu a v souladu s §357 odst. 8 BGB, jakož i čl. 14 odst. 4 písm. a) a čl. 14 odst. 5 směrnice 2011/83 by neměla nárok ani na kompenzaci.

Uvedený soud má za to, že skutečnost, že spotřebitel, který odstoupil od smlouvy za takových okolností, jako jsou okolnosti věci, která mu byla předložena, odmítne zaplatit obchodníkovi, s nímž byl touto smlouvou vázán, kompenzaci, by mohla být kvalifikována jako jednání v rozporu s požadavkem dobré víry.

Uvedený soud se však zabývá tím, zda je toto posouzení v souladu s rozsudkem ze dne 17. května 2023 , DC (Odstoupení od smlouvy po jejím splnění) ( C‑97/22 , EU:C:2023:413 ), v němž Soudní dvůr rozhodl, že čl. 14 odst. 4 písm. a) a čl. 14 odst. 5 směrnice 2011/83 musí být vykládány v tom smyslu, že osvobozují spotřebitele od jakékoli povinnosti zaplatit za plnění poskytnutá v rámci smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, pokud mu dotyčný obchodník neposkytl informace uvedené v odst. 4 písm. a) bodě i) uvedeného článku 14 a tento spotřebitel uplatnil své právo odstoupit od smlouvy po jejím splnění.

Za těchto podmínek se Kammergericht Berlin (Vrchní zemský soud v Berlíně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 1) Jedná se o smlouvu uzavřenou na dálku podle čl. 2 odst. 7 směrnice 2011/83[…], od které je možné odstoupit podle čl. 9 odst. 1 směrnice 2011/83/EU, pokud spotřebiteli před uzavřením smlouvy nebo při něm pomáhá odborník, kterého k tomu spotřebitel pověřil nezávisle na poskytovateli služby? 2) V případě kladné odpovědi na první otázku: jedná se o smlouvu uzavřenou na dálku podle čl. 2 odst. 7 směrnice 2011/83, od které podle jejího čl. 9 odst. 1 může spotřebitel odstoupit, i tehdy, je-li splněna jedna z následujících dalších podmínek: a) kontakt mezi spotřebitelem a poskytovatelem služeb navázal odborník, který je spotřebiteli nápomocen; b) odborník, který je spotřebiteli nápomocen, se před uzavřením smlouvy podílel na formulování podstatných prvků jejího obsahu (například specifikací plnění nebo vypracováním návrhu smlouvy)? 3) V případě, že by Soudní dvůr měl za to, že v situacích popsaných v první otázce a ve druhé otázce písm. a) nebo b) se nejedná o smlouvu uzavřenou na dálku, od které může spotřebitel odstoupit: pokud smluvní strany po uzavření této smlouvy a opět výhradně prostřednictvím komunikace na dálku uzavřou další dohodu, jejímž předmětem jsou doplňková plnění poskytovatele, která mají v porovnání s první smlouvou podružný význam, je tento dodatek sám o sobě smlouvou uzavřenou na dálku ve smyslu čl. 2 odst. 7 směrnice 2011/83, od které podle jejího čl. 9 odst. 1 může spotřebitel odstoupit, nebo obdobně jako hlavní smlouva, kterou doplňuje, smlouvou uzavřenou na dálku, od níž by bylo možné odstoupit, není? 4) Pokud spotřebitel u smlouvy uzavřené na dálku, od které může odstoupit, využil práva na odstoupení poté, co jeho smluvní partner již poskytl plnění: může mít spotřebitel navzdory čl. 14 odst. 4 písm. a) a čl. 14 odst. 5 směrnice 2011/83 povinnost poskytnout obchodníkovi přiměřenou náhradu hodnoty jeho plnění, jestliže by každé jiné řešení představovalo s ohledem na veškeré okolnosti daného případu zneužití práva nebo jednání v rozporu se zásadou dobré víry?

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 2 bod 7 směrnice 2011/83 musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely kvalifikace uvedené smlouvy jako smlouva uzavřená na dálku ve smyslu tohoto ustanovení je relevantní skutečnost, že spotřebiteli je před uzavřením smlouvy mezi ním a obchodníkem i při něm nápomocen jím vybraný jiný obchodník, který inicioval navázání kontaktu mezi tímto spotřebitelem a prvně uvedeným obchodníkem a který se podílel na formulování podstatných prvků obsahu této smlouvy.

Úvodem je třeba připomenout, že podle uvedeného ustanovení musí být k tomu, aby smlouva mohla být kvalifikována jako smlouva uzavřená na dálku, splněny současně tři podmínky. Zaprvé tato smlouva musí být uzavřena mezi spotřebitelem a obchodníkem ve smyslu definic stanovených v čl. 2 bodech 1 a 2 směrnice 2011/83. Zadruhé musí být uzavřena v rámci organizovaného systému prodeje či poskytování služeb na dálku. Zatřetí musí toto uzavření proběhnout bez současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele výhradně s použitím jednoho nebo více prostředků komunikace na dálku, což platí pro celé období od navázání smluvního vztahu až do tohoto uzavření.

Je pravdou, že z předkládacího rozhodnutí jednoznačně nevyplývá, o kterých z těchto podmínek má předkládající soud pochybnosti. Tento však upřesnil, že až do uzavření smlouvy JK a architekt na jedné straně a Eisenberger Gerüstbau na straně druhé komunikovali výhradně prostředky komunikace na dálku, a sice poštou nebo e-mailem, z čehož vyplývá, že třetí z uvedených podmínek považuje za splněnou. Je tedy třeba zkoumat pouze první dvě podmínky.

Zaprvé je třeba ověřit, zda taková osoba, jako je JK, která je vlastníkem pozemku, na kterém je postaven několikaposchoďový činžovní dům, a která využila služeb obchodníka, tedy společnosti Eisenberger Gerüstbau, musí být pro účely dostavby dalších dvou poschodí zahrnujících čtyři bytové jednotky kvalifikována, pokud jde o dotčenou smlouvu, jako spotřebitel .

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 2 bodu 1 směrnice 2011/83 se spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem, který nelze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo svobodné povolání.

Podle ustálené judikatury je cílem směrnice 2011/83 zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitelů, kteří se nacházejí v nerovném postavení vůči obchodníkům, jelikož jsou považováni za méně informované, ekonomicky slabší a méně zkušené v právních záležitostech než jejich smluvní partneři [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. března 2019 , slewo , C‑681/17 , EU:C:2019:255 , bod 32 , a ze dne 14. května 2020 , NK (Projekt individuálního domu), C‑208/19 , EU:C:2020:382 , bod 39 ].

Pojem spotřebitel ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách ( Úř. věst. 1993, L 95, s. 29 ; Zvl. vyd. 15/02, s. 288), který odpovídá pojmu spotřebitel ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2011/83, má objektivní povahu a je nezávislý na konkrétních znalostech, které dotyčná osoba může mít, nebo na informacích, které má tato osoba skutečně k dispozici (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. září 2015 , Costea , C‑110/14 , EU:C:2015:538 , bod 21 , a ze dne 8. května 2025 , Pielatak , C‑410/23 , EU:C:2025:325 , bod 36 ).

Za účelem ověření, zda lze dotčenou osobu kvalifikovat jako spotřebitele ve smyslu tohoto ustanovení, musí vnitrostátní soud zohlednit všechny okolnosti projednávané věci, a zejména povahu zboží nebo služeb, které jsou předmětem posuzované smlouvy, umožňující prokázat, za jakým účelem byly toto zboží nebo služba pořízeny [rozsudek ze dne 8. června 2023 , YYY. (Pojem spotřebitel ), C‑570/21 , EU:C:2023:456 , bod 55 a citovaná judikatura].

Z vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že se zabývá tím, zda skutečnost, že JK byl nápomocen jí vybraný obchodník, zde konkrétně architekt, který měl vliv na podstatné náležitosti obsahu dotčené smlouvy, je relevantní pro účely kvalifikace JK jako spotřebitelky.

Jak v tomto ohledu v podstatě uvedl generální advokát v bodě 29 svého stanoviska, skutečnost, že stejně jako ve věci v původním řízení byl spotřebiteli při sjednávání a uzavírání smlouvy mezi ním a obchodníkem nápomocen obchodník, zde konkrétně architekt, nemůže zpochybnit nerovnost postavení tohoto spotřebitele, zmíněnou v bodě 44 tohoto rozsudku, vůči tomuto obchodníkovi, a to bez ohledu na to, že obchodník, který byl uvedenému spotřebiteli nápomocen, inicioval navázání kontaktu mezi tímto spotřebitelem a jiným obchodníkem a měl vliv na obsah této smlouvy.

A dále, jak bylo připomenuto v bodě 45 tohoto rozsudku, je třeba použít výklad pojmu spotřebitel ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2011/83, který má objektivní povahu a je nezávislý na konkrétních znalostech, které dotyčná osoba může mít, nebo na informacích, jež má tato osoba skutečně k dispozici. Skutečnost, že takové osobě byl nápomocen obchodník, tak nemůže zpochybnit její postavení spotřebitele, ani ostatně neznamená, že by dotyčné smlouvě dodávala podnikatelský účel (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2015 , Costea , C‑110/14 , EU:C:2015:538 , body 21 a 25 až 27 ).

V případě, že by měl předkládající soud za to, že JK musí být pro účely smlouvy dotčené ve věci v původním řízení považována za spotřebitelku, bylo by třeba zadruhé zkoumat, zda s ohledem na skutkové okolnosti týkající se podmínek uzavření smlouvy mezi JK a společností Eisenberger Gerüstbau a podpory poskytnuté v tomto rámci architektem, jehož služeb JK využila, uvedené tímto soudem v předkládacím rozhodnutí, musí být taková smlouva považována za uzavřenou v rámci organizovaného systému prodeje nebo poskytování služeb na dálku ve smyslu čl. 2 bodu 7 směrnice 2011/83.

V tomto ohledu bod 20 odůvodnění této směrnice uvádí, že pojem organizovaný systém prodeje či poskytování služeb na dálku by měl zahrnovat systémy nabízené třetí stranou, kterou není obchodník sám, ale kterou využívá, jako je například on-line platforma, ale neměl by zahrnovat případy, kdy internetové stránky pouze nabízejí informace o obchodníkovi a o jeho zboží nebo službách nebo jeho kontaktní údaje.

V projednávané věci je nutno konstatovat, že jak rovněž uvedl generální advokát v bodě 33 svého stanoviska, spis, který má Soudní dvůr k dispozici, neobsahuje jakoukoliv informaci týkající se organizovaného systému prodeje nebo poskytování služeb na dálku, které by Eisenberger Gerüstbau praktikovala. Skutkové okolnosti uvedené předkládajícím soudem však nasvědčují tomu, že dotčená smlouva nebyla uzavřena v rámci takového systému. Z těchto okolností totiž vyplývá, že tato smlouva byla uzavřena na základě návrhu smlouvy, za jehož přípravu byla výhradně odpovědná JK a který upřesňoval konkrétní plnění, která chtěla společnosti Eisenberger Gerüstbau svěřit, přičemž tento návrh byl e-mailem zaslán této společnosti k podpisu, který na něj tato bez jakýchkoliv změn v něm připojila. Proto i za předpokladu, že by uvedená společnost měla k dispozici organizovaný systém prodeje nebo poskytování služeb na dálku, nejeví se, že by smlouva dotčená v původním řízení byla uzavřena prostřednictvím takového systému, ověření čehož však přísluší předkládajícímu soudu.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první a druhou otázku odpovědět tak, že čl. 2 bod 7 směrnice 2011/83 musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely kvalifikace uvedené smlouvy jako smlouva uzavřená na dálku ve smyslu tohoto ustanovení není relevantní skutečnost, že spotřebiteli je před uzavřením smlouvy mezi ním a obchodníkem i při něm nápomocen jím vybraný jiný obchodník, který inicioval navázání kontaktu mezi tímto spotřebitelem a prvně uvedeným obchodníkem a který se podílel na formulování podstatných prvků obsahu této smlouvy.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 2 bod 7 směrnice 2011/83 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud strany smlouvy, kterou nelze považovat za smlouvu uzavřenou na dálku ve smyslu tohoto ustanovení, uzavřou výlučně s využitím prostředků dálkové komunikace dodatek k této smlouvě týkající se doplňkových služeb majících ve vztahu ke službám sjednaným uvedenou smlouvou druhořadý význam, představuje tento dodatek smlouvu uzavřenou na dálku ve smyslu uvedeného ustanovení.

Pro účely odpovědi na tuto otázku je třeba úvodem připomenout, že čl. 2 bod 15 směrnice 2011/83 definuje doplňkovou smlouvu jako smlouvu, na základě níž získává spotřebitel zboží nebo služby, které souvisejí se smlouvou uzavřenou na dálku nebo mimo obchodní prostory, a toto zboží nebo služby jsou poskytovány obchodníkem nebo třetí stranou na základě ujednání mezi uvedenou třetí stranou a obchodníkem.

V tomto ohledu článek 15 uvedené směrnice stanoví účinky uplatnění práva odstoupit od smlouvy uzavřené na dálku nebo mimo obchodní prostory na doplňkové smlouvy.

Dotčená směrnice nicméně nestanoví zvláštní pravidla týkající se právní kvalifikace dohody o změně jiné smlouvy, jejíž právní kvalifikace jako smlouvy uzavřené na dálku byla vyloučena, jako takto uzavřené smlouvy.

Za těchto podmínek bude za účelem ověření, zda smlouva o změně jiné smlouvy musí být považována za smlouvu uzavřenou na dálku ve smyslu čl. 2 bodu 7 směrnice 2011/83, předkládající soud muset zkoumat, zda jsou u této pozměňovací smlouvy, konkrétně tedy dodatku k dotčené smlouvě, splněny podmínky uvedené v bodě 40 tohoto rozsudku.

Na třetí otázku je tudíž třeba odpovědět tak, že čl. 2 bod 7 směrnice 2011/83 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud strany smlouvy, kterou nelze považovat za smlouvu uzavřenou na dálku ve smyslu tohoto ustanovení, uzavřou výlučně s využitím prostředků dálkové komunikace dodatek k této smlouvě týkající se doplňkových služeb majících ve vztahu ke službám sjednaným uvedenou smlouvou druhořadý význam, představuje tento dodatek smlouvu uzavřenou na dálku ve smyslu uvedeného ustanovení, jsou-li splněny v něm stanovené podmínky.

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být směrnice 2011/83 vykládána v tom smyslu, že v případě, že spotřebitel odstoupil od smlouvy uzavřené na dálku na konci lhůty pro odstoupení prodloužené v souladu s jejím čl. 10 odst. 1, kdy již byla poskytnuta plnění, která jsou předmětem této smlouvy a která nelze vrátit, může obchodník platně tvrdit, že tento spotřebitel uplatnil právo odstoupit od smlouvy zneužívajícím způsobem.

V tomto ohledu čl. 6 odst. 1 písm. h) směrnice 2011/83 stanoví, že před tím, než je spotřebitel vázán smlouvou uzavřenou na dálku, poskytne mu obchodník v souladu s čl. 11 odst. 1 této směrnice jasným a srozumitelným způsobem informace týkající se podmínek, lhůt a postupů pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, jakož i vzorový formulář pro odstoupení uvedený v části B přílohy I uvedené směrnice.

Kromě toho podle čl. 9 odst. 1 směrnice 2011/83 se mimo případy výjimek uvedených v článku 16 této směrnice spotřebiteli poskytuje lhůta 14 dnů pro odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku nebo mimo obchodní prostory bez uvedení důvodu, a aniž by mu tím vznikaly jiné náklady, než které jsou stanoveny v čl. 13 odst. 2 a článku 14 uvedené směrnice.

Navíc podle čl. 9 odst. 2 písm. a) směrnice 2011/83, a aniž je dotčen její článek 10, uplyne lhůta pro odstoupení od smlouvy uvedená v odstavci 1 tohoto článku 9 v případě smluv o službách po uplynutí čtrnácti dnů ode dne uzavření smlouvy.

Nicméně neposkytnutí informací uvedených v čl. 6 odst. 1 písm. h) této směrnice má v souladu s jejím čl. 10 odst. 1 za následek prodloužení lhůty pro odstoupení od smlouvy o dvanáct měsíců od uplynutí původní lhůty.

Článek 14 odst. 4 písm. a) bod i) uvedené směrnice navíc stanoví, že spotřebitel nenese žádné náklady na poskytnutí služby, pokud obchodník nesdělil informace uvedené v jejím čl. 6 odst. 1 písm. h) nebo j).

Mimoto nestanoví-li podle čl. 14 odst. 5 směrnice 2011/83 její čl. 13 odst. 2 nebo článek 14 jinak, spotřebitel nenese žádnou odpovědnost v důsledku využití svého práva odstoupit od smlouvy.

Úvodem je třeba konstatovat, že položená otázka vychází z předpokladu, že JK splňuje podmínky pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy stanoveného v článku 9 směrnice 2011/83 ve spojení s jejím čl. 10 odst. 1.

Proto je třeba zkoumat, zda v případě, kdy spotřebitel tak jako JK odstoupí od smlouvy uzavřené na dálku během lhůty pro odstoupení prodloužené v souladu s čl. 10 odst. 1 směrnice 2011/83, kdy již obchodník na základě této smlouvy poskytl plnění, která nelze vrátit, se tento obchodník může dovolávat zneužívající povahy výkonu práva odstoupit od smlouvy ze strany tohoto spotřebitele.

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že použití unijní právní úpravy nemůže být pojato až tak široce, že by zahrnovalo i úkony prováděné s cílem získat podvodně nebo zneužívajícím způsobem výhody stanovené unijním právem (rozsudek ze dne 21. prosince 2023 , BMW Bank a další , C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21 , EU:C:2023:1014 , bod 282 ).

K prokázání zneužití je zapotřebí souhrnu objektivních okolností, ze kterých vyplývá, že i přes formální dodržení podmínek stanovených unijní právní úpravou nebylo dosaženo jí sledovaného cíle, a dále subjektivního znaku spočívajícího v záměru získat výhodu vyplývající z uvedené úpravy umělým vytvořením podmínek vyžadovaných pro její získání (rozsudek ze dne 21. prosince 2023 , BMW Bank a další , C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21 , EU:C:2023:1014 , bod 285 ).

Ověření existence zneužití vyžaduje, aby předkládající soud zohlednil všechny skutečnosti a okolnosti projednávaného případu, včetně těch, které následovaly po krocích, jejichž zneužívající povaha je namítána (rozsudek ze dne 21. prosince 2023 , BMW Bank a další , C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21 , EU:C:2023:1014 , bod 286 ).

Je tedy na předkládajícím soudu, aby v souladu s důkazními pravidly vnitrostátního práva ověřil, není-li tím narušena účinnost unijního práva, zda jsou ve sporu v původním řízení splněny znaky zakládající zneužití, jak jsou připomenuty v bodě 70 tohoto rozsudku. Soudní dvůr však v případě potřeby může při rozhodování o předběžné otázce poskytnout upřesnění, která poslouží předkládajícímu soudu jako vodítko pro jeho výklad (rozsudek ze dne 21. prosince 2023 , BMW Bank a další , C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21 , EU:C:2023:1014 , bod 287 ).

Pokud jde o existenci objektivního prvku odhalujícího zneužívající praktiku, uvedeného v bodě 70 tohoto rozsudku, je třeba uvést, že jak v tomto ohledu vyplývá z článku 1 směrnice 2011/83 ve spojení s body 4, 5 a 7 jejího odůvodnění, cílem této směrnice je dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitelů, a to tak, že jim bude v rámci transakcí s obchodníky zajištěna informovanost a bezpečnost. Účelem uvedené směrnice je tak poskytnout spotřebitelům rozsáhlou ochranu tím, že jim jsou přiznána určitá práva zejména v oblasti smluv uzavřených na dálku, mimo jiné právo na odstoupení od nich. Cílem unijního normotvůrce bylo zamezit tomu, aby použití prostředků komunikace na dálku vedlo k omezení rozsahu informací poskytovaných spotřebiteli (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. ledna 2019 , Walbusch Walter Busch , C‑430/17 , EU:C:2019:47 , body 34 a 35 ).

Konkrétně cílem článku 9 směrnice 2011/83 je umožnit spotřebiteli, aby si vybral smlouvu, která nejlépe odpovídá jeho potřebám, a tedy odstoupit od smlouvy, o níž po jejím uzavření v rámci lhůty na rozmyšlenou stanovené pro uplatnění práva na odstoupení vyjde najevo, že těmto potřebám neodpovídá. V tomto rámci je cílem čl. 10 odst. 1 této směrnice zajistit, aby spotřebitel obdržel informace o podmínkách, lhůtě a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, jakož i vzorový formulář pro odstoupení od smlouvy, a penalizovat obchodníka, který mu výše uvedené informace neposkytne (obdobně viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023 , BMW Bank a další , C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21 , EU:C:2023:1014 , bod 288 ).

Jak v podstatě uvádí generální advokát v bodech 54 až 56 svého stanoviska, tytéž cíle sleduje i čl. 14 odst. 4 písm. a) bod i) směrnice 2011/83 ve spojení s odstavcem 5 téhož článku, který vylučuje, aby spotřebitel, který neobdržel informace uvedené v čl. 6 odst. 1 písm. h) směrnice, nesl náklady vyvolané uplatněním svého práva odstoupit od smlouvy.

Je pravda, že Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, co se týče práva odstoupit od smlouvy stanoveného v čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48, že k tomu, aby byl obchodník odrazen od porušování povinností, které mu podle směrnice 2008/48 vznikají vůči spotřebiteli, tento obchodník, neposkytl-li informace uvedené v článku 10 směrnice a spotřebitel se rozhodne odstoupit od úvěrové smlouvy po uplynutí lhůty čtrnácti dnů po jejím uzavření, nemůže vytýkat uvedenému spotřebiteli, že zneužil svého práva odstoupit od smlouvy, i když doba, která uplynula mezi jejím uzavřením a odstoupením od ní, je značná (rozsudky ze dne 9. září 2021 , Volkswagen Bank a další , C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20 , EU:C:2021:736 , body 126 a 127 , jakož i ze dne 21. prosince 2023 , BMW Bank a další , C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21 , EU:C:2023:1014 , body 289 a 290 ).

Z obdobných důvodů nelze mít za to, že pouhá skutečnost, že spotřebitel uplatní své právo odstoupit od smlouvy stanovené v čl. 9 odst. 1 směrnice 2011/83 ke konci lhůty pro odstoupení prodloužené podle jejího čl. 10 odst. 1, sama o sobě postačuje k prokázání takového objektivního prvku.

V projednávané věci však spotřebitel nejenže uplatnil své právo na odstoupení ke konci lhůty takto prodloužené o dvanáct měsíců od uplynutí původní lhůty pro odstoupení, ale rovněž, jak bylo uvedeno v bodě 52 tohoto rozsudku a jak v podstatě rovněž zdůraznil generální advokát v bodě 61 svého stanoviska, smlouva byla uzavřena na základě návrhu připraveného ve výhradní odpovědnosti spotřebitele jím vybraným zprostředkovatelem a v souladu s pokyny, které tento zprostředkovatel formuloval ohledně konkrétních plnění očekávaných od obchodníka, který tento návrh následně beze změn podepsal.

V takovém případě se přitom nejeví jako vyloučené, že to, že spotřebitel uplatní své právo odstoupit od smlouvy, neodpovídá cílům uvedeným v bodě 73 tohoto rozsudku.

Tyto okolnosti svádí ke konstatování, že zde je objektivní prvek svědčící o zneužívajícím jednání spotřebitele, tedy JK, jenž odstoupil od smlouvy uzavřené na dálku, které však musí v konečném důsledku učinit předkládající soud.

Je-li tomu tak, musí předkládající soud ověřit existenci subjektivního prvku na straně spotřebitele, který je navzdory pochybnostem vyjádřeným uvedeným soudem nezbytnou podmínkou pro kvalifikaci zneužívající praktiky ve smyslu judikatury připomenuté v bodech 69 a 70 tohoto rozsudku. V tomto ohledu mohou být relevantní skutečnosti naznačující, že o okamžiku uplatnění tohoto práva spotřebitel zjevně rozhodl pouze s cílem získat plný prospěch z plnění, které obchodník v plném nebo téměř plném rozsahu poskytl, aniž by byl povinen zaplatit za toto plnění jakoukoli náhradu.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že směrnice 2011/83 musí být vykládána v tom smyslu, že v případě, že spotřebitel odstoupil od smlouvy uzavřené na dálku na konci lhůty pro odstoupení prodloužené v souladu s jejím čl. 10 odst. 1, kdy již byla poskytnuta plnění, která jsou předmětem této smlouvy a která nelze vrátit, může obchodník platně tvrdit, že tento spotřebitel svým jednáním právo odstoupit od smlouvy zneužil, pokud ze všech okolností vyplývá, že uplatnění tohoto práva spotřebitelem neodpovídá cílům sledovaným touto směrnicí, pokud jde o jeho informování a bezpečnost při transakcích s obchodníky, a dále že svým jednáním se spotřebitel snažil zneužívajícím způsobem získat výhodu na úkor tohoto obchodníka.

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Článek 2 bod 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely kvalifikace uvedené smlouvy jako smlouva uzavřená na dálku ve smyslu tohoto ustanovení není relevantní skutečnost, že spotřebiteli je před uzavřením smlouvy mezi ním a obchodníkem i při něm nápomocen jím vybraný jiný obchodník, který inicioval navázání kontaktu mezi tímto spotřebitelem a prvně uvedeným obchodníkem a který se podílel na formulování podstatných prvků obsahu této smlouvy.

Článek 2 bod 7 směrnice 2011/83 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud strany smlouvy, kterou nelze považovat za smlouvu uzavřenou na dálku ve smyslu tohoto ustanovení, uzavřou výlučně s využitím prostředků dálkové komunikace dodatek k této smlouvě týkající se doplňkových služeb majících ve vztahu ke službám sjednaným uvedenou smlouvou druhořadý význam, představuje tento dodatek smlouvu uzavřenou na dálku ve smyslu uvedeného ustanovení, jsou-li splněny v něm stanovené podmínky.

Směrnice 2011/83 musí být vykládána v tom smyslu, že v případě, že spotřebitel odstoupil od smlouvy uzavřené na dálku na konci lhůty pro odstoupení prodloužené v souladu s jejím čl. 10 odst. 1, kdy již byla poskytnuta plnění, která jsou předmětem této smlouvy a která nelze vrátit, může obchodník platně tvrdit, že tento spotřebitel svým jednáním právo odstoupit od smlouvy zneužil, pokud ze všech okolností vyplývá, že uplatnění tohoto práva spotřebitelem neodpovídá cílům sledovaným touto směrnicí, pokud jde o jeho informování a bezpečnost při transakcích s obchodníky, a dále že svým jednáním se spotřebitel snažil zneužívajícím způsobem získat výhodu na úkor tohoto obchodníka.

Podpisy