Meliá Hotels International, S.A. contra Associação Ius Omnibus

Rozsudek ze dne 29. 1. 2026 – věc C‑286/24 Meliá Hotels International

Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) 29. ledna 2026 Jednací jazyk: portugalština.

Meliá Hotels International, S. A. proti Associação Ius Omnibus

SOUDNÍ DVŮR (druhý senát), ve složení: K. Jürimäe (zpravodajka), předsedkyně senátu, K. Lenaerts, předseda Soudního dvora vykonávající funkci soudce druhého senátu, F. Schalin, M. Gavalec a Z. Csehi, soudci, generální advokát: M. Szpunar, za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření, která předložili: za Meliá Hotels International S.A.: F. Aguilar de Carvalho, T. L. Faria a G. Neves Lima, advogados, za Associação Ius Omnibus: M. Sousa Ferro, advogado, za portugalskou vládu: C. Alves a P. Barros da Costa, jako zmocněnci, za Evropskou komisi: S. Baches Opi a P. Caro de Sousa, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 12. června 2025 , vydává tento

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 5 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži ( Úř. věst. 2014, L 349, s. 1 ).

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Meliá Hotels International, S.A. (dále jen Meliá ) a Associação Ius Omnibus (dále jen Ius Omnibus ) v rámci zvláštní určovací žaloby podané posledně uvedeným spolkem za účelem zpřístupnění dokumentů souvisejících s porušením práva hospodářské soutěže, kterého se dopustila Meliá.

Článek 7 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101] a [102 SFUE] ( Úř. věst. 2003, L 1, s. 1 ), nadepsaný Zjištění a ukončení protiprávního jednání , v odst.1 první větě uvádí: Pokud Komise na základě stížnosti nebo z vlastního podnětu zjistí jednání v rozporu s články [101] nebo [102 SFEU], může svým rozhodnutím nařídit, aby dotyčné podniky a sdružení podniků takové protiprávní jednání ukončily.

Článek 16 tohoto nařízení, nadepsaný Jednotné uplatňování práva hospodářské soutěže Společenství , v odstavci 1 stanoví: Pokud vnitrostátní soudy rozhodují o dohodách, rozhodnutích nebo jednáních podle článků [101] nebo [102 SFEU], které jsou již předmětem rozhodnutí Komise, nemohou rozhodnout v rozporu s rozhodnutím přijatým Komisí. Musí se rovněž vyvarovat rozhodnutí, která by byla v rozporu s rozhodnutím, které má Komise v úmyslu přijmout v řízení, jež zahájila. Za tímto účelem může vnitrostátní soud přezkoumat, zda je nezbytné, aby své řízení přerušil. Touto povinností nejsou dotčena práva a povinnosti podle článku [267 SFEU].

Body 6, 14 až 16, 22, 27 a 47 odůvodnění směrnice 2014/104 znějí takto: (6) Za účelem zajištění účinného soukromoprávního prosazování žalob podle občanského práva a účinného veřejnoprávního prosazování ze strany orgánů pro hospodářskou soutěž musí docházet k vzájemnému působení obou nástrojů, aby byla zajištěna maximální účinnost pravidel hospodářské soutěže. […] […] (14) Žaloby o náhradu škody způsobené porušením vnitrostátních právních předpisů nebo právních předpisů Unie o hospodářské soutěži obvykle vyžadují složitý rozbor skutkového stavu a ekonomickou analýzu. Důkazy potřebné k prokázání nároku na náhradu škody má často výhradně žalovaný nebo třetí strany a žalobce o nich není dostatečně informován, nebo k nim nemá přístup. V takové situaci mohou přísné právní požadavky na to, aby žalobci na počátku řízení podrobně uvedli veškeré skutečnosti svého případu a předložili přesně stanovené podpůrné důkazy, nepřiměřeně omezit účinný výkon práva na náhradu škody, které je zaručeno ve Smlouvě o fungování EU. (15) Důkazy jsou v řízeních o žalobách o náhradu škody způsobené porušením unijních nebo vnitrostátních právních předpisů o hospodářské soutěži důležitým prvkem. Jelikož se však soudní spory týkající se porušení právních předpisů o hospodářské soutěži vyznačují asymetrií informací, je vhodné zajistit, aby žalobci měli právo na zpřístupnění důkazů, které jsou relevantní pro jejich nárok, aniž by museli jednotlivé důkazy upřesnit. V zájmu zajištění rovnosti zbraní by tyto prostředky měly být k dispozici rovněž žalovaným stranám v řízeních o náhradě škody, aby mohly požádat o zpřístupnění důkazů těmito žalobci. Vnitrostátní soud by však měl mít také možnost nařídit zpřístupnění důkazů třetím stranám, včetně orgánů veřejné moci. […] (16) Vnitrostátní soudy by měly mít možnost nařídit, aby pod jejich přísnou kontrolou, zejména pokud jde o nezbytnost a přiměřenost opatření k zpřístupnění důkazů, byly na žádost některé ze stran zpřístupněny jednotlivé důkazy nebo jejich kategorie. Z požadavku na přiměřenost vyplývá, že zpřístupnění lze nařídit pouze tehdy, pokud žalobce na základě obvykle dostupných skutečností věrohodně prokázal [tvrdí], že mu žalovaný způsobil škodu. […] […] (22) Za účelem zajištění účinné ochrany práva žalobce na náhradu škody není nezbytné, aby byly žalobci pouze z důvodu, že má v úmyslu podat žalobu o náhradu škody, zpřístupněny všechny dokumenty týkající se řízení podle článku 101 nebo 102 Smlouvy o fungování EU, neboť je velmi nepravděpodobné, že by žaloba o náhradu škody musela být založena na veškerých důkazech obsažených ve spisu týkajícím se daných řízení. […] (27) Pravidla pro přístup k jiným dokumentům, než jsou prohlášení v rámci programu shovívavosti a návrhy na narovnání, stanovená v této směrnici zajišťují, aby poškozené strany stále měly dostatek dalších možností, jak získat přístup k relevantním důkazům potřebným k přípravě žaloby o náhradu škody. […] […] (47) K odstranění asymetrie informací a některých problémů spojených s vyčíslením škody způsobené porušením právních předpisů o hospodářské soutěži a k zajištění účinného uplatňování nároků na náhradu škody je vhodné vycházet z domněnky, že v případě porušení právních předpisů o hospodářské soutěži formou kartelu byla způsobena škoda, zejména dopadem na cenu. V závislosti na skutkových okolnostech daného případu vede kartel ke zvýšení cen nebo brání snížení cen, k němuž by jinak došlo nebýt kartelu. Tato domněnka by neměla zahrnovat konkrétní výši škody. Porušitel by měl mít možnost tuto domněnku vyvrátit. Je vhodné tuto vyvratitelnou domněnku omezit na kartely vzhledem k jejich tajné povaze, která zmíněnou asymetrii informací zvyšuje a žalobcům ztěžuje získání potřebných důkazů k prokázání škody.

Článek 1 směrnice, nadepsaný Předmět a oblast působnosti , uvádí: 1. Tato směrnice stanoví určitá pravidla nezbytná k zajištění toho, aby všechny osoby, kterým byla způsobena škoda porušením právních předpisů o hospodářské soutěži ze strany podniku nebo sdružení podniků, mohly účinně uplatnit právo požadovat na takovém podniku nebo sdružení náhradu této škody v plné výši. Směrnice stanoví pravidla podporující nerušenou hospodářskou soutěž na vnitřním trhu a odstraňování překážek jeho řádného fungování zajištěním rovnocenné ochrany všech takto poškozených osob v celé Unii. 2. Tato směrnice stanoví pravidla koordinující prosazování pravidel hospodářské soutěže orgány pro hospodářskou soutěž a prosazování těchto pravidel v řízeních o žalobách o náhradu škody u vnitrostátních soudů.

Článek 2 body 4 a 14 směrnice znějí následovně: Pro účely této směrnice se rozumí: […] 4) žalobou o náhradu škody žaloba podle vnitrostátního práva, jejímž prostřednictvím vznáší u vnitrostátního soudu nárok na náhradu škody údajně poškozená strana nebo osoba, která jedná jménem jedné nebo více údajně poškozených stran, pokud právní předpisy Unie nebo členských států takovou možnost poskytují, nebo fyzická či právnická osoba, která je právním nástupcem takové údajně poškozené strany, včetně osoby, která tento nárok získala; […] 14) kartelem dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě mezi dvěma či více soutěžiteli s cílem koordinovat jejich soutěžní chování na trhu nebo ovlivňovat příslušné parametry hospodářské soutěže, a to prostřednictvím praktik, jako je mimo jiné stanovování či koordinace kupních nebo prodejních cen či jiných obchodních podmínek[…]

Článek 5 směrnice, nadepsaný Zpřístupnění důkazů , v odstavcích 1 až 3 a 8 stanoví: 1. Členské státy zajistí, aby v řízeních týkajících se žaloby o náhradu škody v Unii na žádost žalobce, který předložil zdůvodnění obsahující přiměřeně dostupné skutečnosti a důkazy, jež dostatečně podporují věrohodnost jeho nároku na náhradu škody, měly vnitrostátní soudy možnost žalované straně nebo třetí straně nařídit, aby zpřístupnily relevantní důkazy, které mají pod svou kontrolou, a to za podmínek stanovených v této kapitole. Členské státy zajistí, aby vnitrostátní soudy mohly na žádost žalované strany nařídit zpřístupnění relevantních důkazů rovněž žalobci nebo třetí straně. […] 2. Členské státy zajistí, aby vnitrostátní soudy měly možnost nařídit zpřístupnění jednotlivých důkazů nebo relevantních kategorií důkazů vymezených co nejpřesněji a co nejúžeji na základě přiměřeně dostupných skutečností uvedených ve zdůvodnění. 3. Členské státy zajistí, aby vnitrostátní soudy omezily zpřístupnění důkazů na to, co je přiměřené. Při rozhodování, zda je zpřístupnění požadované určitou stranou přiměřené, uváží vnitrostátní soudy oprávněné zájmy všech stran [účastníků] a dotčených třetích stran. Vnitrostátní soudy zohlední zejména: a) rozsah, v jakém jsou žalobní tvrzení nebo tvrzení protistrany podpořeny dostupnými skutečnostmi a důkazy, jež žádost o zpřístupnění důkazů ospravedlňují; b) rozsah a náklady zpřístupnění, zejména pro případné dotčené třetí strany, včetně předcházení nespecifickému vyhledávání informací, které nejsou pro strany řízení pravděpodobně relevantní; c) skutečnost, zda důkazy, které mají být zpřístupněny, obsahují důvěrné informace, zejména týkající se třetích stran, a zda jsou přijata opatření k ochraně těchto důvěrných informací. […] 8. Aniž jsou dotčeny odstavce 4 a 7 a článek 6, nebrání tento článek členským státům v tom, aby ponechaly v platnosti nebo zavedly pravidla, která umožňují širší zpřístupňování důkazů.

Článek 6 směrnice 2014/104, nadepsaný Zpřístupnění důkazů obsažených ve spisu vedeném u orgánu pro hospodářskou soutěž , v odst. 4 písm. b) uvádí: Při posuzování přiměřenosti zpřístupnění důkazů v souladu s čl. 5 odst. 3 vnitrostátní soudy dále zohlední: […] b) zda strana požadující zpřístupnění tak činí v souvislosti s řízením o žalobě o náhradu škody před vnitrostátním soudem […]

Článek 17 směrnice, nadepsaný Stanovení výše škody , v odstavci 2 stanoví: Vychází se z domněnky, že porušením právních předpisů formou kartelu ke škodě došlo. Porušitel má právo tuto domněnku vyvrátit.

Směrnici 2014/104 do portugalského práva provedl lei č. 23/2018 (zákon č. 23/2018) ze dne 5. června 2018 ( Diário da República , řada 1, č. 290, 5. června 2018 ).

Článek 12 zákona č. 23/2018, nadepsaný Zpřístupnění důkazů v rámci žaloby o náhradu škody , v odstavcích 1 až 4 stanoví: 1 – Soud může na žádost kteréhokoli účastníka řízení o náhradu škody nařídit druhé straně nebo třetí osobě, včetně orgánů veřejné správy, aby zpřístupnila důkazy, které má v držení, s výhradou omezení stanovených v této kapitole. 2 – Žádost uvedená v předchozím odstavci musí být založena na skutečnostech a důkazech, které jsou přiměřeně dostupné a dostatečné k doložení věrohodnosti nároku na náhradu škody nebo obhajoby, a uvádět skutečnosti, které mají být prokázány. 3 – Žádost co nejpřesněji a nejjasněji označí důkazy nebo kategorie důkazů, jejichž zpřístupnění je požadováno, na základě skutečností, na nichž je založena. 4 – Soud nařídí zpřístupnění důkazů, pokud to považuje za přiměřené a relevantní pro rozhodnutí ve věci, přičemž žádosti vyžadující blíže nespecifikované vyhledávání informací budou zamítnuty.

Článek 13 tohoto zákona, nadepsaný Přístup k důkazům před podáním žaloby o náhradu škody , uvádí: 1 – Každý, kdo podle ustanovení článků 573 až 576 občanského zákoníku usiluje o získání informací nebo zpřístupnění důkazů, včetně těch, které osoba, která je má v držení, nechce poskytnout, může s odůvodněním nezbytnosti tohoto opatření a s výhradou dalších omezení stanovených v této kapitole požádat příslušný soud, aby osobu, která poskytnutí odmítá, předvolal a uložil jí tyto informace či důkazy v den, v čase a v místě určeném soudem poskytnout, a to za podmínek stanovených v článcích 1045 až 1047 občanského soudního řádu. 2 – Ustanovení odstavců 2 až 9 předchozího článku se použijí obdobně na žádosti o přístup uvedené v předchozím odstavci.

Dne 21. února 2020 přijala Komise rozhodnutí C(2020) 893 final v řízení podle článku 101 [SFEU] a článku 53 Dohody o EHP [věc AT.40528 – Meliá (Holiday Pricing), jehož shrnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 2. června 2020 ( Úř. věst. 2020, C 182, s. 9 ).

V tomto rozhodnutí, které bylo určeno společnosti Meliá, Komise konstatovala, že v období od 1. ledna 2014 do 31. prosince 2015 porušovala Meliá článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 ( Úř. věst. 1994, L 1, s. 3 ) tím, že ve smlouvách uplatňovala vertikální praktiky, které rozlišovaly mezi spotřebiteli na základě jejich státní příslušnosti nebo země bydliště, a omezovala tím aktivní i pasivní prodej ubytování v hotelech, které provozuje nebo vlastní, na spotřebitele, kteří jsou státními příslušníky jí určených členských států nebo v těchto státech mají bydliště.

Ius Omnibus podal k příslušnému soudu prvního stupně zvláštní určovací žalobu na základě článku 13 zákona č. 23/2018. Touto žalobou se domáhal toho, aby Meliá předložila jí držené dokumenty, které uvedený spolek považoval za nezbytné pro určení a prokázání jednak rozsahu a účinků Komisí konstatovaného protisoutěžního jednání a jednak škody způsobené spotřebitelům tímto jednáním, jakož i jejího vyčíslení. Ius Omnibus zdůrazňoval, že tato žaloba předchází případnému podání hromadné žaloby o náhradu škody, kterou zamýšlel podat na základě práva podat žalobu ve veřejném zájmu jménem poškozených spotřebitelů s bydlištěm v Portugalsku v případě, že by se mu na základě požadovaných dokumentů podařilo prokázat poškození zájmů těchto spotřebitelů, jehož příčinou by byla Komisí konstatovaná protisoutěžní praktika společnosti Meliá.

Tento soud zvláštní určovací žalobě podané uvedeným spolkem vyhověl. Na základě odvolání společnosti Meliá Tribunal da Relação (Odvolací soud, Portugalsko) rozsudek vydaný v prvním stupni v plném rozsahu potvrdil.

Meliá tedy podala mimořádný opravný prostředek k Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud, Portugalsko), který je předkládajícím soudem.

Uvedený soud zdůrazňuje, že musí poprvé vyložit čl. 5 odst. 1 až 3 směrnice 2014/104, jakož i články 12 a 13 zákona č. 23/2018, kterým byla tato směrnice provedena do portugalského právního řádu. V tomto ohledu je nezbytné určit, jak je třeba posuzovat kritéria věrohodnosti, nezbytnosti a přiměřenosti v rámci takové zvláštní určovací žaloby za účelem předložení dokumentů, jako je žaloba podaná spolkem Ius Omnibus. Daný soud se zejména zabývá tím, zda pouhé odvolávání se na rozhodnutí Komise postačuje k odůvodnění předložení požadovaných dokumentů.

Za těchto okolností se Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 1) Je článek 5 odst. 1 směrnice […] 2014/104[…] použitelný na žalobu znějící na poskytnutí přístupu k důkazním prostředkům předcházející podání žaloby o náhradu škody ve smyslu čl. 2 odst. 4 této směrnice? V případě kladné odpovědi na předchozí otázku: 2) Vyžaduje požadavek na věrohodnost škody plynoucí z čl. 5 odst. 1 směrnice […] 2014/104[…], aby žalobce v každém případě prokázal, že v projednávané věci je pravděpodobnější, že zastoupeným spotřebitelům, v tomto případě spotřebitelům s bydlištěm v Portugalsku, byla způsobena újma, než že způsobena nebyla? 3) Mohou vnitrostátní soudy založit kritérium věrohodnosti škody plynoucí z čl. 5 odst. 1 směrnice […] 2014/104[…] pouze na existenci rozhodnutí přijatého příslušnými orgány hospodářské soutěže? Zejména, jaký vliv na tuto analýzu má skutečnost, že jde o rozhodnutí přijaté v postupu narovnání, týkajícím se vertikálního porušení unijního soutěžního práva z hlediska účelu?

Úvodem je třeba připomenout, že v rámci spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem podle článku 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout předkládajícímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Za tím účelem Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, jež jsou mu položeny (viz rozsudky ze dne 17. července 1997 , Krüger , C‑334/95 , EU:C:1997:378 , body 22 a 23 ; ze dne 28. listopadu 2000 , Roquette Frères , C‑88/99 , EU:C:2000:652 , bod 18 , a ze dne 16. února 2023 , Tráficos Manuel Ferrer , C‑312/21 , EU:C:2023:99 , bod 31 ).

Je třeba podotknout, že jak uvedl generální advokát v bodě 23 svého stanoviska, první otázka v projednávané věci spadá do kontextu portugalského práva, které výslovně stanoví možnost podat žádost o zpřístupnění důkazů před podáním žaloby o náhradu škody směřující k náhradě škody způsobené porušením práva hospodářské soutěže. V projednávané věci tedy není třeba určovat, zda směrnice 2014/104 ukládá členským státům povinnost takovou možnost stanovit.

Je naopak třeba určit, zda v případě, že je vnitrostátním právem upravena, spadá žaloba znějící na poskytnutí přístupu k důkazním prostředkům podaná před případnou žalobou o náhradu škody pod čl. 5 odst. 1 uvedené směrnice.

Za těchto okolností je třeba mít za to, že podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na žalobu znějící na poskytnutí přístupu k důkazním prostředkům podanou před žalobou o náhradu škody ve smyslu čl. 2 bodu 4 této směrnice, pokud vnitrostátní právo takovou předchozí žalobu umožňuje.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 5 dané směrnice stanoví určitá obecná pravidla pro zpřístupňování důkazů v řízeních o žalobách o náhradu škody v případě porušení práva hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 12. ledna 2023 , RegioJet , C‑57/21 , EU:C:2023:6 , bod 55 ).

Dle článku 5 odst. 1 prvního pododstavce první věty směrnice 2014/104 členské státy zajistí, aby v řízeních týkajících se žaloby o náhradu škody v Unii na žádost žalobce, který předložil zdůvodnění obsahující přiměřeně dostupné skutečnosti a důkazy, jež dostatečně podporují věrohodnost jeho nároku na náhradu škody, měly vnitrostátní soudy možnost žalované nebo třetí straně nařídit, aby zpřístupnily relevantní důkazy, které mají pod kontrolou, a to za podmínek stanovených v kapitole II směrnice, která se týká zpřístupňování důkazů.

Pro účely výkladu tohoto ustanovení je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora vzít v úvahu nejen znění ustanovení unijního práva, které má být vyloženo, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (viz rozsudky ze dne 17. listopadu 1983 , Merck , 292/82 , EU:C:1983:335 , bod 12 , a ze dne 10. listopadu 2022 , PACCAR a další , C‑163/21 , EU:C:2022:863 , bod 38 a citovaná judikatura).

Zaprvé, pokud jde o doslovný výklad čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104, je třeba podotknout, že znění tohoto ustanovení se v jednotlivých jazykových verzích liší.

Ekvivalent francouzského výrazu procédures relatives aux actions en dommages et intérêts je použit mimo jiné ve španělském ( procedimientos relativos a acciones por daños ), českém ( řízení týkající se žaloby o náhradu škody ), estonském ( kahju hüvitamise hagiga seotud menetluses ), anglickém ( proceedings relating to an action for damages in the Union ) a italském ( procedimenti relativi a un’azione per il risarcimento del danno ) znění uvedeného ustanovení. V těchto jazykových verzích je tedy čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 formulován široce, neboť byl použit neurčitý výraz řízení týkající se . Může se tedy kromě žalob o náhradu škody stricto sensu ve smyslu čl. 2 bodu 4 směrnice 2014/104 vztahovat i na takové jí předcházející žaloby, jako je vnitrostátním právem zavedená žaloba znějící na poskytnutí přístupu k důkazním prostředkům v souvislosti s budoucí žalobou o náhradu škody.

Jiné jazykové verze čl. 5 odst. 1 uvedené směrnice, například řecká ( διαδικασίες αγωγής αποζημίωσης ) nebo polská ( w postępowaniu o odszkodowanie ), jsou však formulovány úžeji, neboť odkazují pouze na řízení o žalobě o náhradu škody nebo řízení o náhradě škody . Tyto formulace by mohly být chápány v tom smyslu, že uvedené ustanovení se na žaloby znějící na poskytnutí přístupu k důkazním prostředkům podané před žalobou o náhradu škody nevztahuje.

V tomto ohledu je nutno připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora nemůže formulace použitá v jedné z jazykových verzí ustanovení unijního práva sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být přiznána přednost před jinými jazykovými verzemi. Nezbytnost jednotného výkladu a uplatňování všech ustanovení unijního práva vylučuje, aby bylo takové ustanovení chápáno izolovaně v jednom z jeho jazykových znění, a vyžaduje naopak, aby bylo vykládáno v závislosti na obecné systematice a účelu právní úpravy, jejíž je součástí [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. listopadu 1969 , Stauder , 29/69 , EU:C:1969:57 , body 2 a 3 , jakož i ze dne 29. února 2024 , Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl (Následná náboženská konverze) , C‑222/22 , EU:C:2024:192 , bod 42 ].

Zadruhé, pokud jde o kontext čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104, je třeba zaprvé podotknout, že jak vyplývá z jejího názvu a článku 1, tato směrnice zavádí určitá pravidla nezbytná k zajištění toho, aby každý, komu byla způsobena škoda porušením práva hospodářské soutěže, mohl účinně uplatnit své právo požadovat její plnou náhradu, a stanoví pravidla koordinující prosazování pravidel hospodářské soutěže orgány pro hospodářskou soutěž a prosazování těchto pravidel v řízeních o žalobách o náhradu škody u vnitrostátních soudů.

S ohledem na její článek 1 již Soudní dvůr rozhodl, že věcná působnost směrnice 2014/104 je omezena na žaloby o náhradu škody podané v souvislosti s porušením pravidel hospodářské soutěže, a nevztahuje se na jiné druhy žalob, jejichž předmětem je porušení ustanovení práva hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. dubna 2023 , Repsol Comercial de Productos Petrolíferos , C‑25/21 , EU:C:2023:298 , body 30 a 31 ). I když tedy Soudní dvůr vyloučil z působnosti uvedené směrnice zejména žaloby na neplatnost podané podle čl. 101 odst. 2 SFEU, nevyjádřil se naproti tomu k použitelnosti téže směrnice, a zejména jejího čl. 5 odst. 1, na žaloby znějící na poskytnutí přístupu k důkazním prostředkům podané před žalobou o náhradu škody.

Zadruhé je třeba uvést, že některá ustanovení směrnice 2014/104 vyjadřují vůli unijního normotvůrce nevylučovat tyto předcházející žaloby z její působnosti.

Článek 6 odst. 4 písm. b) směrnice 2014/104 totiž ohledně důkazů obsažených ve spisu vedeném u orgánu pro hospodářskou soutěž upřesňuje, že při zkoumání přiměřenosti zpřístupnění důkazů podle čl. 5 odst. 3 této směrnice vnitrostátní soudy rovněž zohlední, zda strana požadující zpřístupnění tak činí v souvislosti s řízením o žalobě o náhradu škody před vnitrostátním soudem .

V této souvislosti bod 22 odůvodnění směrnice 2014/104 výslovně zmiňuje zpřístupnění dokumentů žalobci, který má v úmyslu podat žalobu o náhradu škody , za účelem zajištění účinné ochrany práva na tuto náhradu. V tomtéž smyslu bod 27 jejího odůvodnění ještě jasněji zdůrazňuje, že pravidla uvedené směrnice pro přístup k dokumentům zaručují poškozeným stranám možnost přístupu k relevantním důkazům potřebným k přípravě žaloby o náhradu škody .

Unijní normotvůrce v zásadě nehodlal vyloučit z působnosti směrnice 2014/104 veškeré žaloby znějící na poskytnutí přístupu k důkazním prostředkům předcházející podání žaloby o náhradu škody směřující k náhradě škody způsobené porušením práva hospodářské soutěže. Naopak se zdá, že přinejmenším za určitých okolností se tato směrnice výslovně vztahuje na případy, kdy je před podáním žaloby o náhradu škody v rámci její přípravy podána žádost o zpřístupnění důkazů.

I tyto skutečnosti tedy podporují široký výklad čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104, podle kterého se toto ustanovení použije na žalobu znějící na poskytnutí přístupu k důkazním prostředkům podanou před žalobou o náhradu škody, pokud je taková předchozí žaloba upravena vnitrostátním právem.

Zatřetí mohou takový výklad podporovat i cíle sledované směrnicí 2014/104.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že unijní normotvůrce při přijímání směrnice 2014/104 vycházel z konstatování, že boj proti protisoutěžním jednáním z podnětu orgánů veřejné moci, tedy Komise a vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž, nebyl dostatečný k zajištění plného dodržování článků 101 a 102 SFEU a že je důležité usnadnit soukromému sektoru možnost přispět ke splnění tohoto cíle, jak dokládá bod 6 odůvodnění této směrnice (rozsudek ze dne 10. listopadu 2022 , PACCAR a další , C‑163/21 , EU:C:2022:863 , bod 55 ).

Dosažení těchto cílů předpokládalo zavedení nástrojů k nápravě informační asymetrie mezi stranami sporů o náhradě škody způsobené porušením práva hospodářské soutěže, která v neprospěch poškozeného v zásadě charakterizuje tyto spory, jak je připomenuto v bodě 15 odůvodnění směrnice 2014/104, a která mu ztěžuje získání informací nezbytných k podání žaloby na náhradu škody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2022 , PACCAR a další , C‑163/21 , EU:C:2022:863 , body 32 a 59 ).

Článek 5 odst. 1 první pododstavec směrnice 2014/104 má právě tuto informační asymetrii zmírnit tím, že ukládá členským státům povinnost dát vnitrostátním soudům zvláštní pravomoci při posuzování sporů v rámci žalob o náhradu škody směřujících k náhradě škody způsobené porušením práva hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. listopadu 2022 , PACCAR a další , C‑163/21 , EU:C:2022:863 , bod 32 , jakož i ze dne 12. ledna 2023 , RegioJet , C‑57/21 , EU:C:2023:6 , bod 41 ).

Výklad čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 v tom smyslu, že se použije pouze na žaloby o náhradu škody stricto sensu , tedy nikoliv na vnitrostátním právem upravené jim předcházející žaloby znějící na poskytnutí přístupu k důkazním prostředkům, by přitom byl v rozporu s cíli směrnice spočívajícími ve snadnějším uplatňování práva na náhradu škody vzhledem k nutnosti zmírnit informační asymetrii, jež je charakteristická pro tyto spory, a zajistit tak účinnost soukromoprávního prosazování práva hospodářské soutěže.

Žaloba směřující k získání přístupu k důkazům předcházející podání žaloby o náhradu škody může totiž přispět právě k účinnosti posledně uvedené žaloby a tuto informační asymetrii zmírnit.

Takový výklad rovněž umožňuje chránit oprávněné zájmy všech dotčených stran a třetích osob.

Jestliže tedy taková předcházející žaloba spadá do působnosti čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104, podléhá obecným pravidlům pro zpřístupňování důkazů v řízeních o žalobách o náhradu škody v případě porušení práva hospodářské soutěže, stanoveným v témže článku. Ten v zájmu zajištění účinného uplatňování práva na náhradu škody a zabránění zneužívání takových žalob v odstavcích 2 a 3 stanoví mechanismus vyvažování oprávněných zájmů všech dotčených stran a třetích osob za přísného dohledu vnitrostátních soudů, které ve věci rozhodují (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2022 , PACCAR a další , C‑163/21 , EU:C:2022:863 , body 57 a 64 ).

Podřízení vnitrostátním právem upravených žalob znějících na poskytnutí přístupu k důkazním prostředkům podaných před žalobou o náhradu škody těmto obecným pravidlům tedy umožňuje zabránit tzv. fishing expeditions , to jest, podle čl. 5 odst. 3 písm. b) uvedené směrnice, nezacílenému vyhledávání informací, které nejsou pro strany řízení pravděpodobně relevantní.

Ve světle výše uvedených důvodů je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na žalobu znějící na poskytnutí přístupu k důkazním prostředkům podanou před žalobou o náhradu škody ve smyslu čl. 2 bodu 4 této směrnice, pokud je taková předchozí žaloba upravena vnitrostátním právem.

Úvodem je třeba podotknout, obdobně jako to učinila Komise, že třetí otázka, kterou je třeba zkoumat před otázkou druhou, se týká výkladu čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104, a konkrétně kritéria vycházejícího z věrohodnosti škody .

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 podmiňuje získání požadovaných důkazů tím, že žadatel předloží zdůvodnění obsahující přiměřeně dostupné skutečnosti a důkazy, jež dostatečně podporují věrohodnost jeho nároku na náhradu škody .

Mimoto z ustálené judikatury Soudního dvora plyne, že každý je oprávněn domáhat se náhrady vzniklé škody, je-li dána příčinná souvislost mezi uvedenou škodou a porušením unijního práva hospodářské soutěže. Škoda je pouze jedním z nezbytných předpokladů pro žaloby na náhradu škody, když dalšími dvěma jsou existence porušení práva hospodářské soutěže a existence příčinné souvislosti mezi ním a škodou (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. července 2006 , Manfredi a další , C‑295/04 až C‑298/04 , EU:C:2006:461 , bod 61 , jakož i ze dne 22. června 2022 , Volvo a DAF Trucks , C‑267/20 , EU:C:2022:494 , body 58 a 60 ).

Za těchto okolností je třeba v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 21 tohoto rozsudku třetí otázku za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu přeformulovat.

Je tudíž třeba mít za to, že podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí Komise, kterým se konstatuje porušení unijního práva hospodářské soutěže ve formě vertikálního omezení z hlediska účelu, postačuje k prokázání věrohodnost nároku na náhradu škody, a zda je odpověď na tuto otázku ovlivněna tím, že toto rozhodnutí bylo vydáno v rámci postupu narovnání.

Jak vyplývá z bodů 50 a 51 tohoto rozsudku, čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 v podstatě vyžaduje, aby osoba poškozená porušením práva hospodářské soutěže předložila na podporu své žádosti o zpřístupnění důkazů zdůvodnění obsahující přiměřeně dostupné skutečnosti a důkazy, jež dostatečně podporují věrohodnost jejího nároku na náhradu škody, tj. věrohodnost porušení, škody a příčinné souvislosti mezi nimi.

V první řadě je třeba připomenout, že pokud podle čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003 vnitrostátní soudy rozhodují o dohodách, rozhodnutích nebo jednáních spadajících mimo jiné do působnosti článku 101 SFEU, které již byly předmětem rozhodnutí Komise, nemohou rozhodnout v rozporu s Komisí přijatým rozhodnutím.

Podle judikatury Soudního dvora tato povinnost nepřijímat rozhodnutí, jež by byla v rozporu s rozhodnutím Komise konstatujícím porušení článku 101 SFEU, platí pro vnitrostátní soud i v případě, že toto rozhodnutí ještě není konečné. Článek 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003 totiž k tomu, aby vnitrostátní soud musel postupovat v souladu s rozhodnutím Komise, nevyžaduje, aby rozhodnutí Komise nabylo právní moci. A dále, dosud nepravomocné rozhodnutí, v němž Komise konstatuje porušení práva hospodářské soutěže, má závazný účinek, dokud není zrušeno, a je na vnitrostátním soudu, aby z něj vyvodil příslušné důsledky v řízení, které vede [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. dubna 2024 , Heureka Group (Internetové srovnávače cen) , C‑605/21 , EU:C:2024:324 , body 74 a 77 ].

Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že uvedená povinnost vnitrostátního soudu nepřijímat rozhodnutí, jež by byla v rozporu s rozhodnutím Komise, kterým se konstatuje porušení článku 101 SFEU, předpokládá, že tento soud bude muset uznat existenci kartelové dohody nebo zakázané praktiky. Posouzení existence škody a přímé příčinné souvislosti mezi touto škodou a danou kartelovou dohodou nebo praktikou naproti tomu přísluší vnitrostátnímu soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. listopadu 2012 , Otis a další , C‑199/11 , EU:C:2012:684 , bod 65 ).

Z toho plyne, že jak uvedl generální advokát v bodech 43 a 45 svého stanoviska, rozhodnutí Komise konstatující porušení článku 101 SFEU umožňuje vnitrostátnímu soudu konstatovat, že existence, a tím spíše věrohodnost protiprávního jednání jsou prokázány. Dopad takového konstatování založeného na tomto rozhodnutí se však týká povahy porušení, jakož i jeho věcné, osobní, časové a územní působnosti pouze v rozsahu určeném Komisí. Naproti tomu uvedené rozhodnutí jako takové nepostačuje k tomu, aby za všech okolností podepíralo věrohodnost návrhu na náhradu škody. Za tímto účelem je třeba ještě prokázat věrohodnost škody a příčinné souvislosti.

V tomto ohledu je třeba ve druhé řadě připomenout, že podle čl. 17 odst. 2 směrnice 2014/104 se vychází z domněnky, že porušením právních předpisů v rámci kartelu došlo ke škodě. Porušitel má nicméně právo tuto domněnku vyvrátit.

Ze znění uvedeného ustanovení vyplývá, že stanoví vyvratitelnou domněnku o existenci kartelem způsobené škody. Jak vyplývá z bodu 47 odůvodnění směrnice 2014/104, unijní normotvůrce tuto domněnku omezil na kartely vzhledem k jejich tajné povaze, která zvyšuje informační asymetrii a poškozeným ztěžuje získání důkazů potřebných k prokázání škody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. června 2022 , Volvo a DAF Trucks , C‑267/20 , EU:C:2022:494 , bod 91 ).

Z jejího článku 2 bodu 14 přitom vyplývá, že pro účely této směrnice se kartelovou dohodou rozumí horizontální omezení hospodářské soutěže ze strany dvou nebo více soutěžitelů.

Vyvratitelná domněnka existence škody stanovená v čl. 17 odst. 2 směrnice 2014/104 se tudíž nepoužije v případě vertikálního omezení hospodářské soutěže, jehož se účastní vzájemně si nekonkurující podniky působící na různých úrovních výrobního nebo distribučního řetězce.

Z toho plyne, že v případě rozhodnutí Komise konstatujícího kartelovou dohodu zakázanou článkem 101 SFEU musí být věrohodnost škody způsobené protiprávním jednáním považována za prokázanou, ledaže by žalovaná strana tuto domněnku vyvrátila.

Naproti tomu rozhodnutí Komise, kterým se konstatuje porušení článku 101 SFEU ve formě vertikálního omezení hospodářské soutěže, samo o sobě to, že je věrohodnost škody způsobené protiprávním jednáním prokázána, konstatovat neumožňuje.

Tento závěr platí i v případě, že vertikální omezení konstatované v rozhodnutí Komise je omezením hospodářské soutěže z hlediska účelu .

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 101 odst. 1 SFEU jasně rozlišuje mezi pojmy omezení z hlediska účelu a omezení z hlediska důsledku , přičemž každý z těchto pojmů podléhá odlišnému režimu dokazování [rozsudek ze dne 30. ledna 2020 , Generics (UK) a další , C‑307/18 , EU:C:2020:52 , bod 63 ]. Je-li tedy prokázán protisoutěžní účel dohody, není třeba zkoumat její účinky na hospodářskou soutěž (rozsudky ze dne 20. ledna 2016 , Toshiba Corporation v. Komise , C‑373/14 P , EU:C:2016:26 , bod 25 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 29. června 2023 , Super Bock Bebidas , C‑211/22 , EU:C:2023:529 , bod 31 ).

Jak však uvedl generální advokát v bodě 53 svého stanoviska, konstatování vertikálního omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu neznamená, že byla způsobena škoda konkrétní osobě ani že existuje příčinná souvislost mezi tímto omezením a případnou újmou. Jak rovněž upřesnil generální advokát, tentokrát v bodě 54 stanoviska, míra věrohodnosti vyžadovaná pro žádosti o zpřístupnění důkazů podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 musí být žalobcem ještě doložena, pokud jde o škodu a příčinnou souvislost.

Rozhodnutí, kterým se konstatuje vertikální omezení z hlediska účelu, nicméně může obsahovat skutečnosti relevantní pro posouzení věrohodnosti škody a příčinné souvislosti ve spojení s dalšími skutečnostmi a důkazy, jež jsou žalobci přiměřeně dostupné a které předkládá.

V projednávané věci z bodů 46 a 49 rozhodnutí Komise ze dne 21. února 2020 vyplývá, že dotčené smlouvy omezovaly možnost poskytovatelů souborných služeb cestovního ruchu volně prodávat ubytování ve všech státech Evropského hospodářského prostoru (EHP). Toto konstatování Komise je nepřímým důkazem toho, že dotyčné protiprávní jednání se mohlo dotknout portugalských spotřebitelů. Tento nepřímý důkaz může být ve spojení s dalšími přiměřeně dostupnými skutečnostmi a důkazy předloženými spolkem Ius Omnibus zohledněn při posouzení věrohodnosti škody a příčinné souvislosti mezi ní a tímto protiprávním jednáním.

Zatřetí je s ohledem na otázky předkládajícího soudu třeba dodat, že okolnost, že rozhodnutí Komise, kterým se konstatuje porušení článku 101 SFEU, bylo přijato na základě postupu narovnání, je v rámci odpovědi na třetí otázku irelevantní.

Rozhodnutí přijaté na tomto základě totiž představuje rozhodnutí podle článků 7 a 23 nařízení č. 1/2003, kterým Komise konstatuje účast adresátů rozhodnutí na porušení práva hospodářské soutěže.

Ve světle výše uvedených důvodů je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí Komise, kterým se konstatuje porušení unijního práva hospodářské soutěže ve formě vertikálního omezení z hlediska účelu, nepostačuje k prokázání věrohodnost nároku na náhradu škody, jelikož takový návrh vyžaduje prokázání nejen věrohodnosti takového porušení, což takové rozhodnutí činí, ale i věrohodnosti škody a příčinné souvislosti mezi ní a tímto porušením. Okolnost, že toto rozhodnutí bylo vydáno v rámci postupu narovnání, neodůvodňuje odlišnou odpověď.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba v souladu s úvahami uvedenými v bodech 21 a 50 až 52 tohoto rozsudku přeformulovat, je, zda čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 musí být vykládán v tom smyslu, že k doložení věrohodnosti nároku na náhradu škody ve smyslu tohoto ustanovení je třeba prokázat, že pravděpodobnost, že podmínky zakládající odpovědnost za porušení práva hospodářské soutěže jsou splněny, je vyšší, než že splněny nejsou.

Jak bylo připomenuto v bodě 54 tohoto rozsudku, čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 v podstatě vyžaduje, aby osoba poškozená porušením práva hospodářské soutěže předložila na podporu své žádosti o zpřístupnění důkazů zdůvodnění obsahující přiměřeně dostupné skutečnosti a důkazy, jež dostatečně podporují věrohodnost jejího nároku na náhradu škody.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že směrnice 2014/104 nedefinuje, co je třeba rozumět pod pojmem věrohodnost nároku na náhradu škody, ani neodkazuje na právo členských států za účelem jeho definování. Tento pojem tedy musí být v unijním právu vykládán autonomním způsobem s ohledem nejen na své znění, ale i s přihlédnutím ke kontextu a k cílům sledovaným právní úpravou, jejíž je součástí [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. ledna 1984 , Ekro , 327/82 , EU:C:1984:11 , bod 11 ; ze dne 30. dubna 2024 , M. N. (EncroChat) , C‑670/22 , EU:C:2024:372 , bod 109 , a ze dne 9. ledna 2025 , Delda , C‑583/23 , EU:C:2025:6 , bod 27 ].

V prvé řadě, podle obvyklého významu odkazuje pojem věrohodnost na uvěřitelnost, důvěryhodnost nebo pravděpodobnost. Věrohodné je to, co lze podle všeho připustit, akceptovat nebo považovat za pravdivé, co je akceptovatelné, přijatelné, uvěřitelné, možné, přípustné nebo pravděpodobné.

Takto chápaný pojem věrohodnost nevyžaduje, aby osoba údajně poškozená porušením práva hospodářské soutěže prokázala zvláště vysoký stupeň pravděpodobnosti, že všechny tři podmínky založení odpovědnosti jsou splněny. Naopak, jak uvedl generální advokát v bodě 76 svého stanoviska, s ohledem na obvyklý smysl pojem věrohodnost nároku na náhradu škody naznačuje, že je nezbytné a současně dostatečné, aby tato osoba přesvědčila vnitrostátní soud rozhodující o její žádosti o zpřístupnění důkazů o tom, že předpoklad, že tyto tři podmínky jsou splněny, je rozumně přijatelný.

Ve druhé řadě je tento výklad podpořen kontextuální analýzou pojmu věrohodnost návrhu na náhradu škody uvedeného v čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104.

V tomto ohledu je třeba zaprvé podotknout, že v obecné systematice čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 vykládaného zejména ve světle bodů 6, 14 a 15 jejího odůvodnění vede prokázání věrohodnosti nároku na náhradu škody nikoliv k přiznání náhrady škody v rámci žaloby ve věci samé, nýbrž k uložení předchozího zpřístupnění důkazů, které je nezbytné pro účinnost takové žaloby. Důkazní úroveň vyžadovaná k získání důkazů nezbytných pro účely žaloby ve věci samé přitom musí být nižší než úroveň požadovaná pro prokázání splnění podmínek založení věcné odpovědnosti ve věci samé, jelikož v opačném případě by byly procesní režimy žaloby ve věci samé a žádosti o předložení důkazů zaměňovány a bylo by nadměrně ztíženo, či dokonce znemožněno jejich uplatnění.

Zadruhé je třeba upřesnit, že podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 musí věrohodnost nároku na náhradu škody žadatel podepřít tím, že předloží zdůvodnění obsahující přiměřeně dostupné skutečnosti a důkazy, jež dostatečně podporují věrohodnost jeho nároku na náhradu škody . Mimoto, jak plyne z bodu 16 odůvodnění této směrnice, z požadavku na přiměřenost [stanoveného v jejím čl. 5 odst. 3] vyplývá, že zpřístupnění lze nařídit pouze tehdy, pokud žalobce na základě obvykle dostupných skutečností věrohodně prokázal [tvrdí], že mu žalovaný způsobil škodu .

Ve světle těchto skutečností je třeba mít za to, že okolnost, že věrohodnost nároku na náhradu škody musí být žadateli prokazována na základě toliko přiměřeně dostupných skutečností a důkazů, odráží vůli unijního normotvůrce neukládat jim nadměrné důkazní břemeno. Naopak jde o to, aby žadatel pouze věrohodně tvrdil , že mu porušení práva hospodářské soutěže způsobilo škodu.

Tyto skutečnosti podporují výklad uvedený v bodě 77 tohoto rozsudku, podle něhož prokázání věrohodnosti nároku na náhradu škody nezbytně vyžaduje pouze to, aby se žadateli podařilo přesvědčit vnitrostátní soud rozhodující o jeho žádosti o zpřístupnění důkazů o tom, že předpoklad, že všechny tři kumulativní podmínky pro založení odpovědnosti jsou splněny, je rozumně přijatelný.

Ve třetí řadě je tento výklad rovněž jako jediný slučitelný s cíli směrnice 2014/104.

Jak vyplývá v tomto ohledu z bodů 40 až 42 tohoto rozsudku, cílem uvedené směrnice je zejména usnadnit uplatňování práva na náhradu škody a zajistit tak účinnost soukromoprávního prosazování práva hospodářské soutěže.

Za tímto účelem tato směrnice směřuje zejména k nápravě informační asymetrie, která je charakteristická pro žaloby o náhradu škody způsobené porušením právních předpisů o hospodářské soutěži, jak plyne z bodu 14 jejího odůvodnění. Jak se totiž zdůrazňuje v uvedeném bodě, důkazy potřebné k prokázání nároku na náhradu škody mají často výhradně žalovaný nebo třetí strany a žalobce o nich není dostatečně informován nebo k nim nemá přístup. Jak za těchto okolností vyplývá z bodů 14 až 16 odůvodnění směrnice 2014/104, nesmí žalobce podléhat přísným právním požadavkům , které by mohly nepřiměřeně omezit účinný výkon práva na náhradu škody.

Uložení žalobci, aby na podporu žádosti o zpřístupnění důkazů nezbytných pro účely žaloby na náhradu škody prokázal, že pravděpodobnost, že podmínky zakládající odpovědnost za porušení práva hospodářské soutěže jsou splněny, je vyšší, než že splněny nejsou, by přitom takový přísný právní požadavek, který by mohl nepřiměřeně omezit účinný výkon práva na náhradu škody, mohl představovat. Takový důkazní požadavek by byl neslučitelný s cílem usnadnit podávání žalob o náhradu škody, jelikož požadované dokazování by dosahovalo míry, která by prakticky znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala podávání žalob o náhradu škody.

Cíle směrnice 2014/104 tedy podporují výklad pojmu věrohodnost nároku na náhradu škody a důkazního břemene, které nese žalobce, podle něhož musí tento na základě přiměřeně dostupných informací přesvědčit vnitrostátní soud rozhodující o jeho žádosti o zpřístupnění důkazů o tom, že předpoklad, že všechny tři kumulativní podmínky pro založení odpovědnosti jsou splněny, je rozumně přijatelný.

Ve světle výše uvedených důvodů je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 musí být vykládán v tom smyslu, že k doložení věrohodnosti nároku na náhradu škody ve smyslu tohoto ustanovení není třeba prokázat, že pravděpodobnost, že podmínky zakládající odpovědnost za porušení práva hospodářské soutěže jsou splněny, je vyšší, než že splněny nejsou. Stačí, aby žadatel prokázal, že předpoklad, že tyto podmínky jsou splněny, je rozumně přijatelný.

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Článek 5 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na žalobu znějící na poskytnutí přístupu k důkazním prostředkům podanou před žalobou o náhradu škody ve smyslu čl. 2 bodu 4 této směrnice, pokud je taková předchozí žaloba upravena vnitrostátním právem.

Článek 5 odst. 1 směrnice 2014/104 musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí Evropské komise, kterým se konstatuje porušení unijního práva hospodářské soutěže ve formě vertikálního omezení z hlediska účelu, nepostačuje k prokázání věrohodnost nároku na náhradu škody, jelikož takový návrh vyžaduje prokázání nejen věrohodnosti takového porušení, což takové rozhodnutí činí, ale i věrohodnosti škody a příčinné souvislosti mezi ní a tímto porušením. Okolnost, že toto rozhodnutí bylo vydáno v rámci postupu narovnání, neodůvodňuje odlišnou odpověď.

Článek 5 odst. 1 směrnice 2014/104 musí být vykládán v tom smyslu, že k doložení věrohodnosti nároku na náhradu škody ve smyslu tohoto ustanovení není třeba prokázat, že pravděpodobnost, že podmínky zakládající odpovědnost za porušení práva hospodářské soutěže jsou splněny, je vyšší, než že splněny nejsou. Stačí, aby žadatel prokázal, že předpoklad, že tyto podmínky jsou splněny, je rozumně přijatelný.

Podpisy