VšĮ Vilniaus tarptautinė mokykla prieš Valstybinę kalbos inspekciją

Rozsudek ze dne 12. 2. 2026 – věc C‑48/24 Vilniaus tarptautinė mokykla

Rozsudek Soudního Dvora (prvního senátu) 12. února 2026 Jednací jazyk: litevština.

VšĮ Vilniaus tarptautinė mokykla proti Valstybinė kalbos inspekcija

SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení: F. Biltgen, předseda senátu, T. von Danwitz (zpravodaj), místopředseda Soudního dvora, I. Ziemele, A. Kumin a S. Gervasoni, soudci, generální advokát: N. Emiliou, za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření, která předložili: za litevskou vládu: K. Dieninis, S. Grigonis a V. Kazlauskaitė-Švenčionienė, jako zmocněnci, za lotyšskou vládu: J. Davidoviča, K. Pommere a S. Zābele, jako zmocněnkyně, za nizozemskou vládu: E. M. M. Besselink a M. K. Bulterman, jako zmocněnkyně, za Evropskou komisi: L. Armati, G. Meeßen a A. Steiblytė, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 10. července 2025 , vydává tento

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 49 SFEU a článku 53 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací ( Úř. věst. 2005, L 255, s. 22 ) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/55/EU ze dne 20. listopadu 2013 ( Úř. věst. 2013, L 354, s. 132 ) (dále jen směrnice 2005/36 ).

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi VšĮ Vilniaus tarptautinė mokykla (Mezinárodní škola ve Vilniusu, Litva) (dále jen VTM ) a Valstybinė kalbos inspekcija (Státní jazyková inspekce, Litva) (dále jen VKI ) ohledně požadavku, aby VTM zajistila, aby její učitelé a administrativní pracovníci složili zkoušku prokazující určitou úroveň znalosti litevského jazyka.

V bodě 26 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/55/EU ze dne 20. listopadu 2013 , kterou se mění směrnice 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací a nařízení (EU) č. 1024/2012 o správní spolupráci prostřednictvím systému pro výměnu informací o vnitřním trhu ( nařízení o systému IMI ) ( Úř. věst. 2013, L 354, s. 132 ), je uvedeno: Směrnice 2005/36/ES již pro odborníky stanovila povinnost mít nutné jazykové znalosti. Přezkum uplatňování této povinnosti ukázal na potřebu vyjasnit úlohu příslušných orgánů a zaměstnavatelů, a to zejména v zájmu lepšího zajištění bezpečnosti pacientů. Příslušné orgány by měly mít možnost provést kontrolu jazykových znalostí po uznání odborných kvalifikací. Zejména u povolání, která mají dopad na bezpečnost pacientů, je důležité, aby byly kontroly jazykových znalostí podle směrnice 2005/36/ES provedeny před tím, než odborníci začnou vykonávat své povolání v hostitelském členském státě. Kontroly jazykových znalostí by ale měly zůstat přiměřené a nutné pro výkon dotyčných povolání a jejich cílem by nemělo být vyloučení odborníků z trhu práce hostitelského členského státu. […] Také zaměstnavatelé by měli i nadále plnit důležitou úlohu při ověřování jazykových znalostí nezbytných pro výkon odborných činností na jejich pracovištích.

Článek 2 odst. 1 první pododstavec směrnice 2005/36 stanoví: Tato směrnice se vztahuje na každého státního příslušníka členského státu, který chce vykonávat regulované povolání včetně svobodných povolání, v jiném státě, než ve kterém získal svou odbornou kvalifikaci, buď jako osoba samostatně výdělečně činná, nebo jako zaměstnanec.

Článek 53 této směrnice, nadepsaný Jazykové znalosti , v odstavcích 1 až 3 stanoví: 1. Příslušníci povolání, kteří využijí uznávání odborných kvalifikací, musí mít jazykové znalosti nezbytné k výkonu povolání v hostitelském členském státě. 2. Členský stát zajistí, že veškeré kontroly prováděné orgánem příslušným pro kontrolu splnění povinností podle odstavce 1 nebo pod jeho dohledem se omezují na znalost jednoho úředního jazyka hostitelského členského státu nebo jednoho správního jazyka hostitelského členského státu, pokud je tento jazyk rovněž úředním jazykem Unie. 3. Kontroly prováděné v souladu s odstavcem 2 jsou uloženy tehdy, má-li vykonávané povolání důsledky pro bezpečnost pacientů. Kontroly mohou být uloženy i s ohledem na jiná povolání, pokud existují vážné a konkrétní pochybnosti o dostatečnosti jazykových znalostí daného příslušníka povolání ve vztahu k odborným činnostem, které tato osoba zamýšlí vykonávat. Kontroly mohou být prováděny pouze po vydání evropského profesního průkazu v souladu s článkem 4d nebo případně po uznání odborné kvalifikace.

Článek 14 Lietuvos Respublikos Konstitucija (Ústava Litevské republiky) stanoví, že úředním jazykem Litevské republiky je litevština.

Článek 2 Lietuvos Respublikos valstybinės kalbos įstatymas Nr. I‑779 (zákon Litevské republiky č. I‑779 o úředním jazyce) ze dne 31. ledna 1995 (Žin., 1995, č. 15-344, dále jen zákon o úředním jazyce ) stanoví: Úředním jazykem Litevské republiky je litevština.

Článek 6 tohoto zákona stanoví: Vedoucí pracovníci, úředníci a zaměstnanci orgánů veřejné moci, veřejných institucí a dalších veřejnoprávních subjektů, jakož i vedoucí pracovníci, úředníci a zaměstnanci policie, orgánů činných v trestním řízení, spojů, veřejné dopravy, veřejného zdraví a sociální ochrany a v dalších veřejných službách musí ovládat úřední jazyk podle kategorií znalostí jazyka stanovených vládou Litevské republiky.

Lietuvos Respublikos Vyriausybės nutarimas dėl valstybinės kalbos mokėjimo kategorijų patvirtinimo ir įgyvendinimo Nr. 1688 (nařízení vlády Litevské republiky č. 1688 o schválení a provedení kategorizace znalosti úředního jazyka) ze dne 24. prosince 2003 (Žin., 2003, č. 123-5618) bylo přijato na základě článku 6 zákona o úředním jazyce.

Body 2 až 4 tohoto nařízení, ve znění použitelném na skutkové okolnosti sporu v původním řízení (dále jen nařízení č. 1688 ), stanoví: 2. Vedoucí veřejných orgánů a institucí, vzdělávacích zařízení plně nebo částečně závislých na státu nebo obcích, orgánů regionálního rozvoje a dalších veřejných služeb vypracují seznamy pracovních míst úředníků a státních zaměstnanců a zaměstnanců odměňovaných ze státního rozpočtu, obcí nebo jiných veřejných prostředků, u nichž je vyžadována určitá úroveň znalosti úředního jazyka. 3. Vedoucím pracovníkům jiných veřejnoprávních subjektů, sdružení, podniků, zařízení a orgánů, než které jsou uvedeny v bodě 2 tohoto nařízení, se doporučuje, aby stanovili kategorii znalosti úředního jazyka požadovanou pro každé z pracovních míst, jejichž náplň předpokládá kontakt s veřejností, jakož i vypracovávání a zpracovávání dokumentů, a aby vypracovali seznam těchto pracovních míst. 4. Požadavek znalosti úředního jazyka určité kategorie se nevztahuje na zahraniční zaměstnance, kteří požívají nebo požívali dočasné ochrany v Litvě, po dobu dvou let od udělení uvedené dočasné ochrany.

V bodech 2, 5, 6 a 8 popisu kategorií znalosti úředního jazyka a prováděcích pravidel k těmto kategoriím, který je obsažen v nařízení č. 1688, je uvedeno: 2. Kategorie znalosti úředního jazyka umožňuje prokázat úroveň znalosti tohoto jazyka, kterou má daná osoba. […] […] 5. Stanoví se následujících šest úrovní znalosti litevského jazyka (od nejnižší A1 po nejpokročilejší C2): […] 5.3. úroveň znalosti litevského jazyka B1 ( Mezní úroveň ) (nezávislý uživatel). Uživatel je schopen porozumět mluvenému slovu nebo psanému textu na známá témata, hovořit o široké škále témat každodenního života nebo práce, vyprávět o zážitcích, událostech, popisovat sny, naděje nebo přání, stručně vyjadřovat názory nebo popisovat plány, vyplňovat formuláře, psát krátké texty o tématech z každodenního života nebo práce, napsat jednoduchý a souvislý text o tématech, která mu jsou známa nebo jej osobně zajímají. Je rovněž schopen porozumět mluvené řeči, psanému textu a komunikovat; 6. Stanoví se tyto tři kategorie znalosti úředního jazyka (od nejnižší kategorie I po nejvyšší kategorii III): […] 6.2 Kategorie II znalosti úředního jazyka odpovídá úrovni B1 v litevštině (požadavky odpovídající této úrovni jsou uvedeny v bodě 5.3 tohoto popisu); […] 8. Pracovníci, úředníci a státní zaměstnanci v oblasti školství, kultury, zdravotnictví, sociální ochrany a v dalších oblastech, kteří musí prokázat nejvýše jedno vyšší neuniverzitní vzdělání, vyšší odborné vzdělání absolvované před rokem 2009 nebo středoškolské odborné vzdělání absolvované před rokem 1995, musí mít znalost litevského jazyka na úrovni kategorie II, pokud jejich pracovní povinnosti předpokládají pravidelnou komunikaci s veřejností nebo zpracovávání standardních formulářů (s výjimkou učitelů vyučujících v úředním jazyce).

Článek 2 bod 2 Lietuvos Respublikos švietimo įstatymas Nr. I‑1489 (zákon Litevské republiky č. I‑1489 o vzdělávání) ze dne 25. června 1991 (Lietuvos aidas, 1991, č. 153-0), ve znění použitelném na skutkové okolnosti sporu v původním řízení (dále jen zákon o vzdělávání ), stanoví, že pojem všeobecné vzdělávání zahrnuje základní, nižší středoškolské a vyšší středoškolské vzdělávání.

Článek 48 zákona o vzdělávání obsahuje v odstavci 1 seznam osob oprávněných k výkonu učitelského povolání a v odstavci 3 stanoví, že učitelé uvedení v odstavci 1 musí mít kvalifikaci stanovenou ministrem školství a vědy . Tentýž článek 48 v odstavci 4 stanoví: Povolání učitele v Litvě může vykonávat každá osoba, která získala v členském státě nebo ve Švýcarské konfederaci kvalifikaci, jež byla uznána v souladu s Lietuvos Respublikos reglamentuojamų profesinių kvalifikacijų pripažinimo įstatymas Nr. X-1478 [(zákon Litevské republiky o uznávání odborných kvalifikací) ze dne 3. dubna 2008 (Žin., 2008, č. 47-1747)], a která splňuje podmínky stanovené v odstavcích 1 a 3 tohoto článku.

Článek 72 zákona o vzdělávání, nadepsaný Poskytování vzdělávacích programů cizích států a mezinárodních organizací , v odstavcích 1 a 3 stanoví: 1. Školy cizích států a mezinárodních organizací (kromě vysokých škol) jsou v Litevské republice zřizovány a provozovány za podmínek a způsoby stanovenými v tomto zákoně, v mezinárodních dohodách uzavřených Litevskou republikou, jakož i v jiných právních a správních předpisech. Vzdělávací programy cizích států a mezinárodních organizací (kromě vysokých škol) mohou být poskytovány (nebo pozastaveny) v souladu s podmínkami stanovenými vládou na základě písemného povolení ministra školství a vědy. […] 3. Vzdělávací programy cizích států a mezinárodních organizací mohou být v litevských školách poskytovány v jiném jazyce než v litevštině. Osoby, které v Litvě absolvovaly vzdělávací program cizího státu nebo mezinárodní organizace, obdrží od tohoto cizího státu nebo této mezinárodní organizace po ukončení studia příslušný diplom.

Lietuvos Respublikos švietimo, mokslo ir sporto ministras įsakymas Nr. V-774 Dėl Reikalavimų mokytojų kvalifikacijai aprašo patvirtinimo (vyhláška ministra školství, vědy a sportu Litevské republiky č. V-774 o schválení popisu požadavků na kvalifikaci učitelů) ze dne 29. srpna 2014 (TAR, 2014, č. 2014-11394) byla přijata na základě článku 48 zákona o vzdělávání. Bod 7 tohoto popisu požadavků, ve znění použitelném na skutkové okolnosti sporu v původním řízení, stanoví: Učitelé vykonávající činnost v rámci všeobecného vzdělávání, odborného vzdělávání a neformálního vzdělávání musí mít úroveň znalosti litevského jazyka, která odpovídá kategoriím znalostí úředního jazyka schválených nařízením [č. 1688]; […]

Bod 26 Lietuvos Respublikos Vyriausybės nutarimas Nr. 649 Dėl Sutikimo vykdyti užsienio valstybių ir tarptautinių Organjų švietimo programas (išskyrus aukštojo mokslo studijų programas) išdavimo, galiojimo sustabdymo ir galiojimo panaikinimo tvarkos aprašo patvirtinimo“ (nařízení vlády Litevské republiky č. 649, kterým se schvaluje řízení o udělení, pozastavení a zrušení povolení k poskytování vzdělávacích programů cizích států a mezinárodních organizací (s výjimkou vysokoškolského vzdělávání] ze dne 6. června 2012 (Žin. 2012, č. 66-3343), ve znění použitelném na skutkové okolnosti sporu v původním řízení, stanoví: 26. Držitel povolení, který poskytuje vzdělávací program cizího státu nebo mezinárodní organizace [(dále jen vzdělávací program )] uvedený v tomto povolení musí: 26.1. […] kontrolovat znalosti úředního jazyka v souladu s obecnými programy schválenými ministrem školství a vědy; 26.2. zajistit, aby odborná příprava a kvalifikace učitelů a poskytovatelů pedagogických služeb odpovídaly požadavkům stanoveným ve [vzdělávacím programu]; 26.3. dodržovat požadavky litevského zákona o vzdělávání a dalších právních předpisů; 26.4. poskytovat kontrolním orgánům na jejich žádost dokumenty a údaje týkající se poskytování [vzdělávacího programu] a umožnit jejich ověření; […]

VTM je soukromou vzdělávací institucí, která byla zřízena litevskou státní příslušnicí a působí v Litvě od roku 2004. V době rozhodné z hlediska skutkových okolností sporu v původním řízení vlastnila její kapitál ve výši 49,96 % finská státní příslušnice, 25,02 % dánská státní příslušnice a 25,02 % státní příslušnice Spojených států amerických.

VTM získala správní povolení požadovaná k poskytování mezinárodních maturitních programů pro základní a nižší střední stupeň, jakož i středoškolský vzdělávací program Cambridge International AS/A levels v anglickém jazyce.

Ve dnech 19. a 25. května 2022 provedla VKI kontrolu u VTM za účelem ověření, zda škola dodržuje požadavky stanovené zákonem o úředním jazyce a nařízením č. 1688. V rámci této kontroly zjistila, že osmnáct zaměstnanců VTM, včetně ředitelky, její zástupkyně pro vzdělávání, sociální pedagožky a patnácti učitelů nesložilo jazykovou zkoušku odpovídající kategorii II znalosti úředního jazyka, která je definována nařízením č. 1688, nebo nepředložilo požadované dokumenty. Z těchto osmnácti zaměstnanců bylo pět státních příslušníků členských států, zatímco dalších třináct bylo státními příslušníky třetích zemí.

Za těchto podmínek vydala VKI dne 26. května 2022 příkaz, kterým uložila VTM povinnost zajistit, aby dotyční zaměstnanci složili tuto jazykovou zkoušku nejpozději do 2. února 2023 a aby o tom byl příslušný orgán informován do 9. února 2023 . VKI rovněž VTM sdělila, že za nesplnění těchto požadavků bude uložena sankce v souladu s pravidly stanovenými litevskými právními předpisy (dále jen příkaz ze dne 26. května 2022 ).

VTM podala žalobu k Vilniaus apygardos administracinis teismas (Krajský správní soud ve Vilniusu, Litva), kterou se domáhala zrušení příkazu ze dne 26. května 2022 .

Vzhledem k tomu, že tato žaloba byla zamítnuta, podala VTM odvolání k Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy), který je předkládajícím soudem.

Uvedený soud se nejprve táže, zda situace dotčená ve věci v původním řízení spadá do působnosti článku 49 SFEU. V tomto ohledu uvádí, že VTM má sice sídlo v Litvě a byla zřízena litevskou státní příslušnicí, avšak její kapitál je zčásti ve vlastnictví státních příslušníků jiných členských států než Litevské republiky. Dodává, že VTM poskytuje vzdělávací programy za úplatu. Pro případ, že by se na takovou situaci vztahoval článek 49 SFEU, si předkládající soud dále klade otázku, zda je překážka svobody usazování vyplývající z litevské právní úpravy odůvodněna naléhavým důvodem obecného zájmu a je v souladu se zásadou proporcionality, přičemž zejména zdůrazňuje, že tato právní úprava nestanoví z jazykového požadavku, který stanoví, žádnou výjimku. Nakonec si předkládající soud klade otázku, zda směrnice 2005/36 umožňuje použití takového požadavku na zaměstnance takové mezinárodní školy, jako je VTM, kteří vykonávají regulované povolání.

Za těchto podmínek se Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 1) Musí být článek 49 SFEU vykládán v tom smyslu, že do jeho působnosti spadá požadavek na znalost úředního jazyka stanovený vnitrostátním právem, který se vztahuje na administrativní pracovníky a učitele ve vzdělávacím zařízení zřízeném soukromou fyzickou osobou, které poskytuje mezinárodní středoškolský vzdělávací program a mezinárodní maturitní programy pro základní a nižší střední stupeň? 2) Je-li odpověď na první otázku kladná, musí být článek 49 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, podle níž se požadavek na znalost úředního jazyka uplatní bez výjimky, zaprvé na všechny učitele pracující ve vzdělávacím zařízení zřízeném soukromou fyzickou osobou, které poskytuje mezinárodní středoškolský vzdělávací program a mezinárodní maturitní programy pro základní a nižší střední stupeň, a zadruhé na administrativní pracovníky takového vzdělávacího zařízení, a to bez ohledu na okolnosti specifické pro činnost dotčeného vzdělávacího zařízení? 3) Musí být článek 53 směrnice [2005/36] vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, podle níž se požadavek na znalost úředního jazyka vztahuje bez výjimky na všechny učitele pracující ve vzdělávacím zařízení zřízeném soukromou fyzickou osobou, které poskytuje mezinárodní středoškolský vzdělávací program a mezinárodní maturitní programy pro základní a nižší střední stupeň, a to bez ohledu na okolnosti specifické pro činnost dotčeného vzdělávacího zařízení?

Litevská vláda tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná, jelikož litevské právo neukládá požadavek znalosti litevského jazyka učitelům takové soukromé vzdělávací instituce, jako je VTM, která poskytuje mezinárodní středoškolský vzdělávací program a mezinárodní maturitní programy pro základní a nižší střední stupeň. Otázky položené předkládajícím soudem nemají tedy podle uvedené vlády žádný vztah k realitě a předmětu sporu v původním řízení a výklad unijního práva, jehož se tyto otázky týkají, není nezbytný pro vyřešení tohoto sporu.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že domněnka relevance, která se vztahuje na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, nemůže být vyvrácena argumenty zpochybňujícími výklad vnitrostátního práva, který poskytl předkládající soud, neboť pouze tento soud má pravomoc vykládat a aplikovat toto právo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2018 , OTP Bank a OTP Faktoring , C‑51/17 , EU:C:2018:750 , bod 41 ).

Předkládající soud kromě toho ve své odpovědi na žádost o informace, kterou mu Soudní dvůr zaslal dne 12. prosince 2024 , potvrdil na základě podrobné analýzy ustanovení svého vnitrostátního práva, že požadavek znalosti litevského jazyka se vztahuje na všechny učitele a administrativní pracovníky, kteří pravidelně komunikují s veřejností a se správními orgány takových vzdělávacích institucí, jako je VTM.

Z toho plyne, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 49 SFEU vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci soukromé vzdělávací instituce, která je usazena v členském státě a na jejímž kapitálu mají podíl státní příslušníci jiných členských států, pokud tato instituce poskytuje v členském státě svého usazení mezinárodní středoškolský vzdělávací program, jakož i mezinárodní maturitní programy pro základní a nižší střední stupeň.

V tomto ohledu článek 49 SFEU ve druhém pododstavci stanoví, že svoboda usazování zahrnuje přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon, jakož i zřizování a řízení podniků, zejména společností ve smyslu čl. 54 druhého pododstavce, za podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky právem země usazení, nestanoví-li kapitola o pohybu kapitálu jinak.

Z ustálené judikatury vyplývá, že pojem usazení ve smyslu SFEU je velmi široký a znamená možnost státního příslušníka členského státu podílet se stálým a nepřetržitým způsobem na hospodářském životě jiného členského státu, než je jeho stát původu, a těžit z této možnosti [rozsudek ze dne 4. října 2024 , Litva a další v. Parlament a Rada (Balíček mobility) , C‑541/20 až C‑555/20 , EU:C:2024:818 , bod 363 , jakož i citovaná judikatura].

Tento pojem tedy zahrnuje skutečný výkon hospodářské činnosti prostřednictvím stálé provozovny v hostitelském členském státě po neurčitou dobu. Předpokládá tedy skutečné usazení dotyčného hospodářského subjektu v tomto členském státě a výkon v něm skutečné hospodářské činnosti [rozsudek ze dne 4. října 2024 , Litva a další v. Parlament a Rada (Balíček mobility) , C‑541/20 až C‑555/20 , EU:C:2024:818 , bod 364 ].

Soudní dvůr již tedy rozhodl, že svoboda usazování zahrnuje situaci, kdy státní příslušník členského státu získá podíl na základním kapitálu společnosti usazené v jiném členském státě umožňující mu vykonávat určitý vliv na rozhodování této společnosti a určovat její činnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016 , AGET Iraklis , C‑201/15 , EU:C:2016:972 , bod 46 a citovaná judikatura).

V projednávané věci je nesporné, že kapitál VTM, která je usazena v Litvě a poskytuje zde stále a nepřetržitě vzdělávací programy, byl ke dni přijetí příkazu ze dne 26. května 2022 vlastněn mimo jiné finskou státní příslušnicí ve výši 49,96 % a dánskou státní příslušnicí ve výši 25,02 %, což těmto státním příslušnicím v zásadě umožnilo vykonávat určitý vliv na rozhodování této vzdělávací instituce a její činnosti (obdobně viz rozsudek ze dne 22. prosince 2008 , Truck Center , C‑282/07 , EU:C:2008:762 , body 28 a 29 ).

Z toho vyplývá, že situace dotčená ve věci v původním řízení může spadat pod článek 49 SFEU, pokud je v souladu s judikaturou citovanou v bodě 31 tohoto rozsudku prokázáno, že VTM skutečně vykonává hospodářskou činnost prostřednictvím své provozovny v Litvě.

Ačkoli se předkládající soud táže pouze na výklad článku 49 SFEU, nizozemská vláda má za to, že situace dotčená ve věci v původním řízení musí být zkoumána z hlediska článku 45 SFEU, jelikož požadavek znalosti litevského jazyka je uložen zaměstnancům VTM.

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že má-li vnitrostátní opatření vztah současně k několika základním svobodám, Soudní dvůr toto opatření v zásadě zkoumá pouze z hlediska jediné z těchto svobod, ukáže-li se, že za okolností projednávaného případu jsou ostatní svobody zcela druhotné ve vztahu k první a mohou s ní být spojeny. Za účelem určení převažující základní svobody je třeba zohlednit předmět dotčené právní úpravy a případně i skutkové okolnosti sporu v původním řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2020 , KOB , C‑206/19 , EU:C:2020:463 , body 23 a 25 , a rozsudek ze dne 7. září 2022 , Cilevičs a další , C‑391/20 , EU:C:2022:638 , body 50 a 51 , jakož i citovaná judikatura).

Soudní dvůr rovněž rozhodl, že ačkoli platí, že práva volného pohybu stanovená v článku 45 SFEU mají pracovníci, nic ve znění uvedeného článku nenaznačuje, že by se těchto práv nemohly dovolávat i jiné osoby, zejména zaměstnavatelé. Má-li být totiž právo pracovníků na přijetí do zaměstnání a jeho výkon bez diskriminace účinné a účelné, musí být nezbytně doplněno právem zaměstnavatelů přijmout je do zaměstnání v souladu s pravidly upravujícími volný pohyb pracovníků (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. května 1998 , Clean Car Autoservice , C‑350/96 , EU:C:1998:205 , body 19 a 20 , jakož i ze dne 13. prosince 2012 , Caves Krier Frères , C‑379/11 , EU:C:2012:798 , bod 28 ).

Kromě skutečnosti, že žaloba v původním řízení byla podána VTM jejím jménem, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, a aniž je zpochybněno ve vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru, že příkaz ze dne 26. května 2022 , který je předmětem této žaloby, nebyl určen dotyčným osmnácti zaměstnancům, ale samotné VTM, jíž VKI vytýkala, že nesplnila svou povinnost zajistit, aby její zaměstnanci splňovali požadavek znalosti litevského jazyka, který je stanoven vnitrostátní právní úpravou. Podle této právní úpravy je totiž držitel povolení k poskytování vzdělávacích programů cizích států a mezinárodních organizací povinen zejména kontrolovat znalosti úředního jazyka v souladu se všeobecnými programy schválenými ministrem školství a vědy, zajistit, aby vzdělání, jakož i kvalifikace učitelů a poskytovatelů pedagogických služeb splňovaly požadavky stanovené ve vzdělávacím programu, dodržovat požadavky zákona o vzdělávání a jiných právních předpisů a poskytovat kontrolním orgánům na jejich žádost dokumenty a údaje týkající se plnění vzdělávacího programu a umožnit jejich ověření.

A konečně v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není uvedeno, že by VTM uplatnila u předkládajícího soudu své právo na to, aby mohla zaměstnávat své zaměstnance v souladu s pravidly v oblasti volného pohybu pracovníků.

S ohledem jak na předmět vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení, tak na předmět sporu v původním řízení je proto třeba tento spor posoudit z hlediska článku 49 SFEU.

V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že organizace vysokoškolské výuky za úplatu je hospodářskou činností, na kterou se vztahuje kapitola 2 hlavy IV části třetí Smlouvy o FEU týkající se práva usazování, je-li vykonávána státním příslušníkem jednoho členského státu v jiném členském státě stále a trvale z hlavní nebo vedlejší provozovny v posledně uvedeném členském státě (rozsudek ze dne 7. září 2022 , Cilevičs a další , C‑391/20 , EU:C:2022:638 , bod 52 a citovaná judikatura). Vzhledem k tomu, že kvalifikace vzdělávací činnosti jako hospodářské činnosti závisí na tom, zda je výuka poskytována za úplatu, a nikoli na stupni vzdělání, s nímž je tato výuka spojena, použije se tato judikatura obdobně na organizaci výuky základního, nižšího i vyššího středního vzdělání za úplatu soukromým vzdělávacím zařízením usazeným v jednom členském státě, na jehož kapitálu má státní příslušník jiného členského státu podíl, který mu umožňuje vykonávat určitý vliv na jeho rozhodnutí a určovat jeho činnosti.

V projednávané věci musí tedy předkládající soud zkoumat, zda jsou vzdělávací programy, které VTM poskytuje, organizovány za úplatu.

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci soukromé vzdělávací instituce, která je usazena v členském státě a na jejímž kapitálu má podíl státní příslušník jiného členského státu, který mu umožňuje vykonávat určitý vliv na rozhodování této instituce a určování jejích činností, pokud tato instituce poskytuje v členském státě svého usazení za úplatu mezinárodní středoškolský vzdělávací program, jakož i mezinárodní maturitní programy pro základní a nižší střední stupeň.

Úvodem je třeba uvést, že litevská právní úprava ukládá soukromým vzdělávacím institucím povinnost ověřit, zda jejich učitelé a administrativní pracovníci, kteří pravidelně komunikují s veřejností a se správními orgány, ovládají litevský jazyk na úrovni kategorie II, která odpovídá schopnosti těchto osob zejména porozumět mluvenému slovu nebo psanému textu, které se týkají známých témat, vyjadřovat se k různým tématům z každodenního života nebo práce, nebo také psát jednoduché a souvislé texty na známá témata.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 49 SFEU vykládán v tom smyslu, že v situaci, která spadá do jeho oblasti působnosti, brání právní úpravě členského státu, podle které soukromá vzdělávací instituce, která poskytuje mezinárodní středoškolský vzdělávací program, jakož i mezinárodní maturitní programy pro základní a nižší střední stupeň v jiném jazyce, než je úřední jazyk tohoto členského státu, je povinna ověřovat, zda její učitelé a administrativní pracovníci, kteří pravidelně komunikují s veřejností a se správními orgány, splňují požadavek znalosti tohoto úředního jazyka na středně pokročilé úrovni.

Podle článku 6 SFEU má Unie pravomoc provádět činnosti, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, mimo jiné v oblasti vzdělávání. Unijní právo sice nezasahuje do této pravomoci členských států, co se týče jednak obsahu výuky a organizace vzdělávacích systémů a jejich kulturní a jazykové rozmanitosti a jednak obsahu a organizace odborného vzdělávání, jak vyplývá z čl. 165 odst. 1 a čl. 166 odst. 1 SFEU, avšak to nemění nic na tom, že členské státy musejí při výkonu této pravomoci dodržovat unijní právo, mimo jiné ustanovení týkající se svobody usazování (rozsudek ze dne 7. září 2022 , Cilevičs a další , C‑391/20 , EU:C:2022:638 , body 58 a 59 , jakož i citovaná judikatura).

V této souvislosti článek 49 první pododstavec SFEU stanoví, že v rámci ustanovení obsažených v kapitole 2 hlavy IV části třetí Smlouvy o FEU jsou zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území jiného členského státu. Za omezení svobody usazování musí být považována jakákoliv opatření, která zakazují, brání nebo činí méně atraktivním výkon svobody zaručené článkem 49 SFEU (rozsudek ze dne 7. září 2022 , Cilevičs a další , C‑391/20 , EU:C:2022:638 , body 60 a 61 , jakož i citovaná judikatura).

V projednávané věci se sice mohou státní příslušníci jiných členských států než Litevské republiky usazovat na jejím území a poskytovat tam v rámci soukromé vzdělávací instituce vzdělávací programy v jiném než litevském jazyce, avšak taková možnost zůstává v zásadě podřízena povinnosti dodržet jazykový požadavek stanovený platnou právní úpravou. Právě z důvodu nedodržení tohoto požadavku uložila VKI příkazem ze dne 26. května 2022 VTM, aby její učitelé a administrativní pracovníci, kteří pravidelně komunikují s veřejností a se správními orgány, prokázali znalost litevského jazyka na úrovni kategorie II.

Vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení by přitom mohla v důsledku omezení, k nimž může vést při přijímání do zaměstnání kvalifikovaných zaměstnanců, snížit atraktivitu zakládání a provozování vzdělávacích zařízení, která mají za cíl poskytovat vzdělávací programy v jiném než litevském jazyce, státními příslušníky jiných členských států, což představuje omezení svobody usazování.

Podle ustálené judikatury lze omezení svobody usazování připustit pouze za podmínky, že je zaprvé odůvodněno některým z naléhavých důvodů obecného zájmu a zadruhé respektuje zásadu proporcionality, což znamená, že musí být způsobilé zajistit soudržným a systematickým způsobem uskutečnění sledovaného cíle, nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné k jeho dosažení, a nesmí být nepřiměřené ve vztahu k tomuto cíli (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2022 , Cilevičs a další , C‑391/20 , EU:C:2022:638 , bod 65 , jakož i citovaná judikatura).

Pokud jde v projednávané věci o existenci naléhavého důvodu obecného zájmu, ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že cílem vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení je podle všeho ochrana a podpora používání úředního jazyka Litevské republiky, což představuje legitimní cíl, který může v zásadě odůvodnit omezení základních svobod stanovených unijním právem (obdobně viz rozsudek ze dne 7. září 2022 , Cilevičs a další , C‑391/20 , EU:C:2022:638 , body 67 až 70 , jakož i citovaná judikatura).

Podle čl. 3 odst. 3 čtvrtého pododstavce SEU, jakož i článku 22 Listiny základních práv Evropské unie totiž Unie respektuje svou bohatou kulturní a jazykovou rozmanitost a podle čl. 4 odst. 2 SEU ctí rovněž národní identitu svých členských států, jejíž součástí je rovněž ochrana úředního jazyka dotyčného členského státu (rozsudek ze dne 7. září 2022 , Cilevičs a další , C‑391/20 , EU:C:2022:638 , bod 68 , jakož i citovaná judikatura).

Pokud jde o otázku, zda je vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení způsobilá zajistit uskutečnění legitimního cíle ochrany a podpory litevského jazyka, zda nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k jeho dosažení, a zda není nepřiměřená ve vztahu k tomuto cíli, je v konečném důsledku věcí předkládajícího soudu, který má jako jediný pravomoc posoudit skutkové okolnosti sporu v původním řízení a vyložit vnitrostátní právní úpravu, aby určil, zda a do jaké míry taková právní úprava tyto podmínky splňuje (obdobně viz rozsudek ze dne 7. září 2022 , Cilevičs a další , C‑391/20 , EU:C:2022:638 , bod 72 , jakož i citovaná judikatura).

Soudní dvůr, který má předkládajícímu soudu podat užitečnou odpověď, má však pravomoc poskytnout mu na základě spisu vztahujícího se k věci v původním řízení, jakož i na základě písemných vyjádření, která mu byla předložena, vodítka, která předkládajícímu soudu umožní rozhodnout (obdobně viz rozsudek ze dne 7. září 2022 , Cilevičs a další , C‑391/20 , EU:C:2022:638 , bod 73 , jakož i citovaná judikatura).

V tomto ohledu je zaprvé nutno konstatovat, že taková právní úprava členského státu, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, se jeví jako způsobilá zajistit uskutečnění cíle ochrany a podpory úředního jazyka tohoto členského státu. Taková právní úprava totiž podporuje používání uvedeného jazyka osobami, na něž se tento jazykový požadavek vztahuje, v jejich vztazích s žáky, s rodiči žáků a se širokou veřejností, jakož i s vnitrostátními správními orgány, pokud jde konkrétně o administrativní pracovníky.

Je pravda, že uvedená právní úprava je k tomu, aby zajistila uskutečnění sledovaného cíle, způsobilá pouze tehdy, pokud skutečně odpovídá snaze tohoto cíle dosáhnout a je-li uplatňována soudržným a systematickým způsobem (rozsudek ze dne 7. září 2022 , Cilevičs a další , C‑391/20 , EU:C:2022:638 , bod 75 , jakož i citovaná judikatura.

Tak je tomu podle všeho v projednávané věci, neboť jak vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení se vztahuje nejen na všechny vzdělávací instituce v Litvě, ale rovněž na všechny zaměstnance těchto institucí, jejichž práce zahrnuje zejména pravidelnou komunikaci s jinými osobami a nutnost vyplňovat úřední formuláře.

Pokud jde zadruhé o nezbytnost vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení, a především jazykového požadavku, který obsahuje, je nutno připomenout, že opatření omezující základní svobodu nemohou být odůvodněna, pokud lze zamýšleného cíle dosáhnout méně omezujícími opatřeními (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2022 , Cilevičs a další , C‑391/20 , EU:C:2022:638 , bod 81 , jakož i citovaná judikatura).

Členské státy sice mají v tomto ohledu široký prostor pro uvážení při volbě opatření k uskutečnění cílů své politiky směřující k ochraně úředního jazyka, jelikož taková politika je výrazem národní identity ve smyslu čl. 4 odst. 2 SEU, to však nemění nic na tom, že tento prostor pro uvážení nemůže odůvodnit vážný zásah do práv, která pro jednotlivce vyplývají z ustanovení Smluv zakotvujících jejich základní svobody (rozsudek ze dne 7. září 2022 , Cilevičs a další , C‑391/20 , EU:C:2022:638 , bod 83 , jakož i citovaná judikatura).

Ačkoli Litevská republika zamýšlí zajistit vysokou úroveň ochrany a podpory svého úředního jazyka, jak o tom svědčí její právní předpisy, v projednávané věci není prokázáno, jak uvedl generální advokát v bodě 54 svého stanoviska, že by méně omezující opatření, než je jazykový požadavek dotčený ve věci v původním řízení, mohla zajistit dosažení takového cíle se stejnou účinností.

Jazykový požadavek dotčený ve věci v původním řízení tedy jako takový splňuje podle všeho podmínku nezbytnosti.

Při zkoumání této podmínky je však rovněž nutno zohlednit způsob, jakým má být splnění tohoto jazykového požadavku prokázáno podle vnitrostátní právní úpravy.

V tomto ohledu předkládající soud v rámci odpovědi na žádost o informace uvedenou v bodě 27 tohoto rozsudku uvedl, že vnitrostátní právní úprava stanoví, že osoba, která zamýšlí prokázat, že má požadovanou úroveň znalosti litevského jazyka, je povinna předložit osvědčení vydané Nacionalinė švietimo agentūra (Národní agentura pro vzdělávání, Litva) na základě jazykových testů organizovaných na litevském území.

Je pravda, že předložení osvědčení může představovat kritérium umožňující posoudit požadované jazykové znalosti (obdobně viz rozsudek ze dne 5. února 2015 , Komise v. Belgie , C‑317/14 , EU:C:2015:63 , bod 27 ). Nemožnost uchazeče o zaměstnání v soukromé vzdělávací instituci předložit důkaz o tom, že splňuje stanovený jazykový požadavek jinak než získáním takového osvědčení, jako je osvědčení vyžadované litevskou právní úpravou, však zjevně překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného legitimního cíle, neboť vylučuje jakékoli zohlednění úrovně znalosti, kterou by umožňovaly předpokládat u jejich držitele, s ohledem na povahu a délku výuky, osvědčení nebo diplom získané v jiném členském státě, jejíž absolvování osvědčují (obdobně viz rozsudek ze dne 5. února 2015 , Komise v. Belgie , C‑317/14 , EU:C:2015:63 , bod 29 ).

Za těchto podmínek se jeví, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která osobám, na které se vztahuje, ukládá k prokázání toho, že mají požadovanou úroveň znalosti úředního jazyka, povinnost předložit osvědčení vydané subjektem dotyčného členského státu na základě jazykových zkoušek organizovaných na jeho území, překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení jejího legitimního cíle, což musí ověřit předkládající soud.

Pokud jde zatřetí o přiměřenost, v úzkém slova smyslu, vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení, je třeba připomenout, že vnitrostátní opatření nemůže sledovat takový cíl obecného zájmu, jako je ochrana a podpora úředního jazyka, aniž by byla zohledněna potřeba uvést tyto cíle do souladu se základními právy a zásadami, jichž se toto opatření dotýká a které jsou zakotveny ve Smlouvách, a to na základě vyváženého poměření tohoto cíle obecného zájmu na jedné straně a dotčených práv a zásad na straně druhé ve snaze zajistit, aby nepříznivé následky způsobené uvedeným opatřením nebyly nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (obdobně viz rozsudek ze dne 18. prosince 2025 , Slagelse Almennyttige Boligselskab, Afdeling Schackenborgvænge , C‑417/23 , EU:C:2025:1017 , bod 168 ).

Pokud tedy členský stát zamýšlí za účelem dosažení cíle ochrany a podpory svého úředního jazyka uložit učitelům a některým administrativním pracovníkům soukromých vzdělávacích institucí povinnost znalosti jazyka, musí provést vyvážené poměření tohoto cíle obecného zájmu na jedné straně a práv vyplývajících z článku 49 SFEU na straně druhé. Takové vyvážené poměření by bylo provedeno například v případě, že by vnitrostátní právní úprava stanovila možnost postupného dosahování úrovně znalosti úředního jazyka po přijetí do zaměstnání, zmírnění požadované úrovně znalosti v závislosti na délce zaměstnání nebo výjimku z tohoto jazykového požadavku odůvodněnou vhodnými okolnostmi, zejména pokud pro volné pracovní místo není k dispozici žádný dostatečně kvalifikovaný uchazeč (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2022 , Cilevičs a další , C‑391/20 , EU:C:2022:638 , body 84 a 85 ).

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že jazykový požadavek dotčený ve věci v původním řízení je uložen všem učitelům a administrativním pracovníkům, kteří pravidelně komunikují s veřejností a správními orgány a jsou zaměstnáni u soukromé vzdělávací instituce, a to od okamžiku jejich nástupu do zaměstnání a bez ohledu na délku jejich pracovní smlouvy, aniž je v tomto ohledu stanovena výjimka nebo zmírnění požadavků.

Z toho vyplývá, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení zjevně nesplňuje zásadu proporcionality v úzkém slova smyslu, jelikož se jeví jako nepřiměřená ve vztahu ke sledovanému cíli, což musí posoudit předkládající soud.

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že v situaci, která spadá do jeho oblasti působnosti, nebrání právní úpravě členského státu, podle které soukromá vzdělávací instituce, která poskytuje mezinárodní středoškolský vzdělávací program, jakož i mezinárodní maturitní programy pro základní a nižší střední stupeň v jiném jazyce, než je úřední jazyk tohoto členského státu, je povinna ověřovat, zda její učitelé a administrativní pracovníci, kteří pravidelně komunikují s veřejností a se správními orgány, splňují požadavek znalosti tohoto úředního jazyka na středně pokročilé úrovni, za podmínky, že tato právní úprava je odůvodněna cílem ochrany a podpory uvedeného úředního jazyka a je nezbytná a přiměřená k dosažení tohoto cíle. Tato podmínka není splněna, pokud se uvedená právní úprava použije bez možnosti výjimky nebo zmírnění požadavků na všechny osoby, na které se vztahuje, a ukládá jim, aby požadovanou úroveň znalosti úředního jazyka prokázaly osvědčením vydaným subjektem dotyčného členského státu na základě jazykových zkoušek organizovaných na jeho území.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 53 odst. 1 směrnice 2005/36 musí být vykládán v tom smyslu, že v situaci, která spadá do jeho oblasti působnosti, brání právní úpravě členského státu, podle které se na učitele soukromé vzdělávací instituce, která poskytuje mezinárodní středoškolský vzdělávací program, jakož i mezinárodní maturitní programy pro základní a nižší střední stupeň v jiném jazyce než v úředním jazyce tohoto členského státu, vztahuje požadavek znalosti tohoto úředního jazyka na středně pokročilé úrovni.

Je nutno připomenout, že směrnice 2005/36 se podle jejího čl. 2 odst. 1 prvního pododstavce vztahuje na každého státního příslušníka členského státu, který chce vykonávat regulované povolání v jiném členském státě, než ve kterém získal svou odbornou kvalifikaci.

Podle článku 53 této směrnice platí, že příslušníci povolání, kteří využijí systému uznávání odborných kvalifikací, musí mít jazykové znalostí nezbytné k výkonu povolání v hostitelském členském státě.

V projednávané věci musí tedy nejprve předkládající soud za účelem ověření, zda spor v původním řízení spadá do působnosti čl. 53 odst. 1 směrnice 2005/36, zkoumat, zda ti z učitelů VTM, kteří nejsou litevskými státními příslušníky, získali odbornou kvalifikaci v jiných členských státech než v Litevské republice a tato odborná kvalifikace jim byla v posledně uvedeném členském státě uznána.

S výhradou tohoto zjištění je třeba mít za to, že s ohledem na význam, který má vzdělávání pro účely provádění politiky, jejímž cílem je ochrana a podpora jazyka členského státu, a na skutečnost, že učitelé hrají zásadní úlohu nejen prostřednictvím výuky, kterou poskytují, ale také prostřednictvím své účasti na každodenním životě školy a privilegovaných vztahů se svými žáky, může být požadavek znalosti úředního jazyka členského státu, v němž vykonávají své povolání, považován za podmínku, která odpovídá jazykovým znalostem nezbytným k výkonu jejich povolání ve smyslu čl. 53 odst. 1 směrnice 2005/36 (obdobně viz rozsudek ze dne 28. listopadu 1989 , Groener , C‑379/87 , EU:C:1989:599 , body 19 až 21 ).

Je však nutno zohlednit skutečnost, že v případě, že tak jako ve věci v původním řízení ukládá právní úprava členského státu vzdělávacím institucím usazeným na jeho území povinnost zajistit, aby jejich učitelé splňovali určitý jazykový požadavek, musí být směrnice 2005/36 vykládána ve světle základních svobod zaručených unijním právem a zejména článku 49 SFEU.

Soulad takové právní úpravy s čl. 53 odst. 1 směrnice 2005/36 ve spojení s článkem 49 SFEU musí být tedy posuzován podle stejných kritérií, jako jsou kritéria použitelná na zkoumání souladu této právní úpravy s článkem 49 SFEU, která jsou uvedena v bodech 51 až 68 tohoto rozsudku, což předpokládá ověření, zda je uvedená právní úprava odůvodněna cílem ochrany a podpory úředního jazyka dotčeného členského státu a je nezbytná a přiměřená k dosažení tohoto cíle.

Jen pro úplnost je nutno uvést, že čl. 53 odst. 3 směrnice 2005/36 stanoví, že kontroly, jejichž cílem je ověřit dodržení povinnosti stanovené v odstavci 1 tohoto článku, mohou být uloženy u jiných povolání než těch, která mají důsledky pro bezpečnost pacientů, pouze pokud existují vážné a konkrétní pochybnosti o dostatečnosti jazykových znalostí daného příslušníka povolání ve vztahu k odborným činnostem, které tato osoba zamýšlí vykonávat.

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že čl. 53 odst. 1 směrnice 2005/36 ve spojení s článkem 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že v situaci, která spadá do jeho oblasti působnosti, nebrání právní úpravě členského státu, podle které se na učitele soukromé vzdělávací instituce, která poskytuje mezinárodní středoškolský vzdělávací program, jakož i mezinárodní maturitní programy pro základní a nižší střední stupeň v jiném jazyce než v úředním jazyce tohoto členského státu, vztahuje požadavek znalosti tohoto úředního jazyka na středně pokročilé úrovni, za podmínky, že tato právní úprava je odůvodněna cílem ochrany a podpory tohoto úředního jazyka a je nezbytná a přiměřená k dosažení tohoto cíle. Tato podmínka není splněna, pokud se uvedená právní úprava použije bez možnosti výjimky nebo zmírnění požadavků na všechny osoby, na které se vztahuje, a ukládá jim, aby požadovanou úroveň znalosti úředního jazyka prokázaly osvědčením vydaným subjektem dotyčného členského státu na základě jazykových zkoušek organizovaných na jeho území.

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci soukromé vzdělávací instituce, která je usazena v členském státě a na jejímž kapitálu má podíl státní příslušník jiného členského státu, který mu umožňuje vykonávat určitý vliv na rozhodování této instituce a určování jejích činností, pokud tato instituce poskytuje v členském státě svého usazení za úplatu mezinárodní středoškolský vzdělávací program, jakož i mezinárodní maturitní programy pro základní a nižší střední stupeň.

Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že v situaci, která spadá do jeho oblasti působnosti, nebrání právní úpravě členského státu, podle které soukromá vzdělávací instituce, která poskytuje mezinárodní středoškolský vzdělávací program, jakož i mezinárodní maturitní programy pro základní a nižší střední stupeň v jiném jazyce, než je úřední jazyk tohoto členského státu, je povinna ověřovat, zda její učitelé a administrativní pracovníci, kteří pravidelně komunikují s veřejností a se správními orgány, splňují požadavek znalosti tohoto úředního jazyka na středně pokročilé úrovni, za podmínky, že tato právní úprava je odůvodněna cílem ochrany a podpory uvedeného úředního jazyka a je nezbytná a přiměřená k dosažení tohoto cíle. Tato podmínka není splněna, pokud se uvedená právní úprava použije bez možnosti výjimky nebo zmírnění požadavků na všechny osoby, na které se vztahuje, a ukládá jim, aby požadovanou úroveň znalosti úředního jazyka prokázaly osvědčením vydaným subjektem dotyčného členského státu na základě jazykových zkoušek organizovaných na jeho území.

Článek 53 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/55/EU ze dne 20. listopadu 2013 ve spojení s článkem 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že v situaci, která spadá do jeho oblasti působnosti, nebrání právní úpravě členského státu, podle které se na učitele soukromé vzdělávací instituce, která poskytuje mezinárodní středoškolský vzdělávací program, jakož i mezinárodní maturitní programy pro základní a nižší střední stupeň v jiném jazyce než v úředním jazyce tohoto členského státu, vztahuje požadavek znalosti tohoto úředního jazyka na středně pokročilé úrovni, za podmínky, že tato právní úprava je odůvodněna cílem ochrany a podpory tohoto úředního jazyka a je nezbytná a přiměřená k dosažení tohoto cíle. Tato podmínka není splněna, pokud se uvedená právní úprava použije bez možnosti výjimky nebo zmírnění požadavků na všechny osoby, na které se vztahuje, a ukládá jim, aby požadovanou úroveň znalosti úředního jazyka prokázaly osvědčením vydaným subjektem dotyčného členského státu na základě jazykových zkoušek organizovaných na jeho území.

Podpisy