KSBR 41 A 34/2017-130

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: J. T. bytem ……… zastoupen Mgr. Václavem Voříškem advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, 160 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje se sídlem Žerotínovo nám. 449/3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2017, č. j. JMK 82708/2017, sp. zn. S-JMK 56123/2017/OD/Př takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

I. Podstata věci

V půlce listopadu 2015 vozidlo žalobce zastavilo na ulici Divadelní v Brně. Jeho řidič tam zastavil nebezpečně, v místech, kde dopravní značení zastavení zakazovalo. Magistrát města Brna nezjistil, kdo vozidlo žalobce řídil. Proto stíhal samotného žalobce coby provozovatele vozidla. Žalobce nezajistil, aby řidič při užití jeho vozidla dodržoval právní předpisy. Magistrát ho shledal vinným a uložil mu pokutu. Podle žalobce se přitom dopustil mnoha procesních i hmotněprávních pochybení. A žalovaný je nenapravil. Krajský soud proto musel posoudit, zda se tak skutečně stalo.

II. Skutkové okolnosti a rozhodnutí správních orgánů

V pátek 13. 11. 2015 nedlouho před půlnocí Městská policie Brno („městská policie“) zjistila, že neznámá osoba protiprávně parkuje na ulici Divadelní v Brně. Slovy zákonač. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích („zákon o silničním provozu“) nedodržela povinnost plynoucí z dopravní značky „Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13a). Tato značka vyznačovala plochu, na kterou nelze vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat. Vozidlo značky ……..s SPZ …….., které takto na šikmých rovnoběžných čárách mezi tramvajovými pásy stálo, a které provozuje žalobce („vozidlo žalobce“), městská policie nafotila a přestupek oznámila magistrátu.

Magistrát na počátku ledna 2016 vyzval žalobce, aby uhradil částku 700 Kč do 15 dnů ode dne doručení výzvy. Poučil jej, že pokud tuto částku ve stanovené lhůtě uhradí, pak věc odloží. Pro případ, že by se tak nestalo, jej poučil, že bude pokračovat v šetření přestupku. Informoval žalobce, že pokud nezjistí pachatele, pak zahájí řízení o správním deliktu se žalobcem coby provozovatelem vozidla.

Za žalobce zareagovala společnost ODVOZ VOZU s. r. o. („ODVOZ VOZU“), kterou žalobce zplnomocnil k zastupování v řízení před magistrátem. Uvedla, že řidičem vozidla žaloby v inkriminovaný moment byl L. H. N., zaměstnanec společnosti ODVOZ VOZU s doručovací adresou v Praze na Vinohradech („tvrzený řidič“). Magistrát tvrzeného řidiče vyzval k podání vysvětlení. Zásilka se však magistrátu vrátila. Tvrzený řidič byl na dané adrese neznámý. Magistrát proto věc podezření z přestupku ke dni 29. 3. 2016 odložil.

Následovalo zahájení řízení o správním deliktu se žalobcem, který podle § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití jeho vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Oznámil mu, že dne 30. 5. 2016 bude mimo ústní jednání provádět důkazy a vyzval jej, aby se v tomto termínu seznámil s podklady rozhodnutí. Poučil ho o souvisejících následcích nesplnění zákonných povinností a nevyužití jeho práv.

V předposlední květnový den roku 2016 proběhlo dokazování mimo ústní jednání, jak magistrát avizoval. Magistrát podle protokolu k důkazu četl oznámení přestupku a kartu vozidla. Zhlédl také fotodokumentaci. Za žalobce se nikdo nedostavil, ani magistrátu nedoručil vyjádření k podkladům rozhodnutí.

Ve středu 1. 6. 2016, dva dny po provedení důkazů mimo ústní jednání, magistrát vydal rozhodnutí podč. j. ODSČ-33441/16-30, sp. zn. ODSČ-33441/16-HE/V („první rozhodnutí magistrátu“). Shledal žalobce vinným ze spáchání dvou deliktů provozovatele vozidla. Jeden z nich (výrok II. prvního rozhodnutí magistrátu) se týkal porušení § 10 zákona o silničním provozu. Porušení pravidel silničního provozu, za které žalobce coby provozovatel odpovídal, spočívalo v neoprávněném zastavení či stání [§ 4 písm. c) ve spojení s § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu], které zjistila Městská policie Brno dne 13. 11. 2015 v 23: 20 hod u domu na adrese Divadelní 3 v Brně. Magistrát za oba delikty uložil pokutu ve výši 2.000 Kč.

Žalobce se prostřednictvím společnosti ODVOZU VOZU odvolal. Namítal, že magistrát měl nařídit jednání. Žalobce měl zájem se účastnit dokazování, které mělo proběhnout za jeho osobní účasti. Dodával, že magistrát neměl zahajovat řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, ale řízení o přestupku s tvrzeným řidičem.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 9. 2016, č. j. JMK 133738/2016, sp. zn. S-JMK 106281/2016/ODOS/Př („první rozhodnutí žalovaného“) zrušil první rozhodnutí magistrátu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Pochybení spatřoval v tom, že magistrát ve svém prvním rozhodnutí neuvedl, které důkazy provedl. První rozhodnutí magistrátu proto trpělo vadou nepřezkoumatelnosti. Výrok I. prvního rozhodnutí magistrátu byl poté podle žalovaného neurčitý. Navíc ze spisu nevyplývalo, že by jednání, kterého se tento výrok týkal, dopadalo na porušení povinnosti řidiče, které vykazuje znaky přestupku.

Magistrát poté řízení ve věci, na níž dopadal výrok I. prvního rozhodnutí magistrátu, zastavil. Ve zbylé části věci však pokračoval v řízení a dne 5. 12. 2016 vyzval žalobce k seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření k nim. Oznámil mu, že 9. 1. 2017 bude mimo ústní jednání provádět dokazování. Za žalobce se ovšem opět nikdo nedostavil. Magistrát provedl k důkazu oznámení o přestupku, fotodokumentaci, kartu vozidla, a listinu z pasportního informačního systému společnosti Brněnské komunikace.

Dne 15. 2. 2017, podč. j. ODSČ-33441/16-35, sp. zn. ODSČ-33441/16-HE/V, magistrát shledal žalobce znovu vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu („rozhodnutí magistrátu“). Skutková věta výroku rozhodnutí magistrátu zněla, že žalobce „jako provozovatel vozidla tovární značky ….., RZ: ……, v rozporu s § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu; porušení pravidel silničního provozu výše uvedeným vozidlem spočívajícím v neoprávněném zastavení, tedy porušení povinností dle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, mající znaky přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, byla zjištěna Městskou policií Brno na pozemní komunikaci Divadelní 3 v Brně dne 13. 11. 2015 v 23: 20 hod.“ Magistrát již tentokrát ve svém rozhodnutí uvedl výše zmíněné důkazní prostředky, ze kterých dovodil důkazy, na nichž založil své skutkové závěry. Žalobci pak uložil pokutu ve výši 1.500 Kč.

Žalobce se prostřednictvím společnosti ODVOZ VOZU opět odvolal. V odvolání pouze uvedl, že napadá rozhodnutí magistrátu v plném rozsahu. Magistrát jej vyzval k doplnění odvolání s poučením, že pokud jej žalobce nedoplní, pak předá věc žalovanému k přezkoumání v celém rozsahu. Žalobce své odvolání nedoplnil.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 6. 2017, č. j. JMK 82708/2017, sp. zn. S-JMK 56123/2017/OD/Př („rozhodnutí žalovaného“), zamítnul odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí magistrátu. Shledal, že společnost ODVOZ VOZU opakovaně odkazuje na tvrzeného řidiče i v jiných případech. Činí tak podle žalovaného účelově a zneužívá právo. Magistrát správně vyzval žalobce k úhradě peněžité částky nebo sdělení totožnosti řidiče vozidla. Žalobce částku neuhradil a účelově odkázal na tvrzeného řidiče. Proto magistrát věc podezření ze spáchání přestupku odložil a zahájil se žalobcem řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, ve kterém poté rozhodl o vině žalobce. Podle žalovaného učinil vše v souladu se zákonem o silničním provozu. Prokázal dostatečně, že se žalobce tohoto deliktu dopustil.

III. Obsah žaloby

Žalobce namítá, že magistrát nevedl o všech jeho deliktech společné řízení a neuložil za ně společnou pokutu (§ 125g odst. 2 a 3 zákona o silničním provozu). Magistrát naopak žalobce souběžně stíhal pro čtyři další porušení § 125f zákona o silničním provozu. Žalobce by ve společném řízení mohl obdržet pokutu v maximální výši 2 500 Kč. Nyní mu však hrozí, že bude muset v souhrnu platit až 10 000 Kč, i pokud by magistrát uložil sankci na samé spodní hranici sazby.

Žalobce dále namítá, že z popisu skutku ve výroku rozhodnutí magistrátu neplyne, v čem spočívala neoprávněnost zastavení na daném místě. Výrok sice uvádí, že zastavením mělo dojít k porušení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Toto ustanovení však obsahuje obecně definovanou povinnost. Výrok tedy měl výslovně uvádět, jakou dopravní značku, signál, dopravní zařízení nebo zařízení pro provozní informace řidič vozidla žalobce nerespektoval. Ze stejného důvodu nepostačoval popis skutku v oznámení o zahájení řízení. Magistrát tak zkrátil žalobce v možnosti se hájit, protože mu podrobně nesdělil obvinění proti němu.

Výrok rozhodnutí magistrátu uvádí, že k naplnění dané skutkové podstaty mělo dojít porušením § 10 zákona o silničním provozu. Toto ustanovení však obsahuje pět odstavců. Každý z nich stanoví velmi odlišné povinnosti. Z výroku tak nelze jednoznačně dovodit, jakou konkrétní povinnost žalobce porušil. Ani oznámení o zahájení řízení skutek nekvalifikuje přesněji. Ve výroku rozhodnutí magistrátu měl být i odkaz na § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu, protože toto ustanovení obsahovalo pravidla pro výměru pokuty. Nepochybně se tak jedná o ustanovení, podle kterého magistrát rozhodoval, resp. měl rozhodovat.

Z výroku pak nelze dovodit naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty, kterým je skutečnost, zda údajné porušení pravidel provozu mělo či nemělo za následek dopravní nehodu. Podle § 125f odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu je znakem dané skutkové podstaty, že porušení pravidel za následek dopravní nehodu nemělo. V tomto směru se však z výroku nic nepodává. Výrok rozhodnutí magistrátu také nezákonně uvádí, že uloženou pokutu a náklady řízení musí žalobce zaplatit na účet Statutárního města Brna. Žalobce by však podle daňových předpisů mohl uhradit pokutu jiným způsobem, např. hotovostí na pokladně úřadu. Magistrát překročil svou pravomoc, pokud žalobci závazně určil způsob splnění ukládaných povinností.

V další skupině žalobních námitek žalobce argumentuje, že výzva k úhradě určené částky odporovala § 125h odst. 4 zákona o silničním provozu, protože neobsahovala dostatečný popis skutku. Z výzvy nešlo dovodit, že by údajný přestupek spáchaný s vozidlem žalobce, který byl předmětem výzvy, bylo možné projednat jako správní delikt podle § 125f zákona o silničním provozu. Neplynulo z ní, že by se jednalo o neoprávněné zastavení nebo stání, nebo že by přestupek zjistil automatizovaný technický prostředek bez obsluhy [§ 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu]. Žalobci se proto na základě výzvy jevilo, že výzva k úhradě určené částky je neoprávněná. Správní orgán ji může vydat pouze ohledně skutku, který lze projednat jako správní delikt podle § 125f zákona o silničním provozu [§ 125h odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu]. Obdobně žalobce namítá, že z výzvy nebylo možné dovodit ani to, zda měl skutek za následek dopravní nehodu či nikoliv. Zahájení řízení o správním deliktu proto neodpovídalo zákonu.

V žalobních námitkách proti dopravní značce V 13a žalobce vytýká magistrátu, že neprokázal právní základ údajného porušení dopravní značky, tj. že byla právně závazná na základě opatření obecné povahy podle § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu. Pasport komunikací doložený magistrátem nemůže postačovat. Jedná o dokument, který vydává správce pozemních komunikací, tedy subjekt odlišný od příslušného silničního úřadu. Pokud o povaze určitého území rozhoduje určitý správní orgán a je-li povaha území podstatnou skutečností v otázce viny, mělo by takové rozhodnutí (či opatření obecné povahy) být předmětem dokazování.

Porušení uvedené značky podle žalobce navíc nelze stíhat jako správní delikt podle § 125f zákona o silničním provozu. Podmínkou je zjištění tohoto protiprávního jednání automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy. Na tuto značku pak nelze vjíždět a zasahovat nad ní nákladem. Zastavení nebo stání tedy daná značka nezakazuje. Magistrát přitom žalobci klade za vinu, že řidič jeho vozidla na ploše této značky zastavil.

První rozhodnutí magistrátu žalovaný zrušil. Pochybení spatřoval v tom, že magistrát ve svém prvním rozhodnutí neuvedl, které důkazy provedl. Žalobce namítá, že i toto „napravené“ hodnocení důkazů není přezkoumatelné. Magistrát vůbec nepopsal, co vyplývá ze dvou provedených důkazů (oznámení o přestupku a pasportní dokumentace). Je tak otázkou, odkud zjistil, že na fotografiích je vozidlo žalobce a na jakém místě, resp. kdy policie fotografe pořídila. Žalovaný se vůbec nezabýval tím, zda správní orgán respektoval jeho závazný právní názor.

Ve výroku magistrát uvádí, že rozhoduje na základě zákona o silničním provozu účinného v době spáchání údajného správního deliktu. Nicméně v odůvodnění uvádí, že rozhoduje na základě zákona o silničním provozu účinného do 19. 2. 2016. Ke spáchání správního deliktu mělo dojít dne 13. 11. 2015. Dne 31. 12. 2015 ovšem nabyl účinnosti zákonč. 268/2015 Sb., který novelizoval zákon o silničním provozu. Dne 20. 2. 2016 nabyl účinnosti zákonč. 48/2016 Sb., kterým opět novelizoval zákon o silničním provozu. Magistrát tedy rozhodoval na základě zákona o silničním provozu ve znění novelyč. 268/2015 Sb., neboť i tento zákon nabyl účinnosti před 20. 2. 2016. Toto datum magistrát označuje jako den, kdy nabyla účinnosti první výše zmíněná novela zákona o silničním provozu. Současně však magistrát ve výroku i odůvodnění uvádí, že novější právní úpravu na případ žalobce retroaktivně neaplikoval. Výrok tedy odporuje odůvodnění.

Další žalobní námitka se týkala zavinění. Žalobce odkázal na zákonč. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízeních o nich („zákon o odpovědnosti za přestupky“). Podle něj se k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek vyžaduje zavinění. Teprve dne 13. 7. 2017 nabyl účinnosti zákonč. 183/2017 Sb., který zavinění jako znak přestupku odstranil. Žalobce z toho dovozoval, že znakem přestupku (tehdy správního deliktu) nepodnikající fyzické osoby bylo v období od 1. 7. do 13. 7. 2017 zavinění. Podle žalobce je nutné tuto pro něj příznivější právní úpravu aplikovat také na správní delikty spáchané dříve. K této retroaktivitě ve prospěch obviněného musí přihlédnout i soud, ačkoli ke změně došlo po právní moci napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46).

Žalobce připustil, že čl. CCLVII zákonač. 183/2017 Sb. uvádí účinnost dnem 1. 7. 2017. Takové určení účinnosti však odporuje § 3 odst. 3 zákonač. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv. Podle žalobce nabyl tento zákon účinnosti podle obecné úpravy, tedy 15. dnem od jeho vyhlášení, tj. 13. 7. 2017. Žalobce současně odmítnul, že by správní delikt zavinil. Učinil fakticky vše potřebné k tomu, aby porušení zákona o silničním provozu svým vozidlem předešel.

Žalobce pak poukázal na to, že moc výkonná uměle a účelově přenáší odpovědnost a trest na nevinného provozovatele motorového vozidla. Neumí anebo nechce odsoudit a potrestat skutečného pachatele. Vychází ze zásady „lépe, když bude potrestán někdo, byť nevinný, než nikdo“. To je v přímém rozporu s tím, co judikuje Ústavní soud a Nejvyšší správní soud. Český právní řád totiž stojí na principu subjektivní odpovědnosti. Za protiprávní jednání třetí osoby nemůže odpovídat osoba, která se ničeho nedopustila a nic nezanedbala. Samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, je v rozporu s Ústavou.

Dané ustanovení obsahuje pravidlo vyžadující nesplnitelné chování. Provozovatel vozidla nemůže zabránit tomu, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích řidič dodržoval povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Provozovatel vozidla může maximálně poučit řidiče vozidla, že má dodržovat dopravní předpisy. Nicméně, osoba držící řidičské oprávnění musela absolvovat autoškolu a povinné závěrečné zkoušky. Provozovatel vozidla se tedy může legitimně domnívat, že taková osoba zná své povinnosti. Fakticky absolutní odpovědností provozovatele vozidla za dodržení povinnosti řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích při užití jeho vozidla v silničním provozu dochází k porušení základních práv provozovatele. Žalobce má za to, že omezení základního práva provozovatele vozidla svými negativními důsledky přesahuje klady, které představuje veřejný zájem, na jehož základě zákonodárce § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu přijal.

Existence této skutkové podstaty také popírá ústavní právo odepřít výpověď, pokud by tím vyslýchaná osoba vystavila nebezpečí trestního stíhání sebe nebo osobu blízkou. Nejčastěji přitom dochází k situaci, jako v tomto případě, ve které vozidlo řídí provozovatel osobně, nebo osoba jemu blízká. Provozovatel přitom má omezené možnosti. Buď může popravdě sdělit, že vozidlo řídil on nebo osoba blízká. Na základě tohoto sdělení však hrozí takové osobě zahájení sankčního řízení. Pokud provozovatel vozidla sdělení odepře, vede to k zahájení řízení o správním deliktu s ním. Provozovatel vozidla tedy dostává pokutu v podstatě za to, že se odmítl přiznat (což je v rozporu se zákazem donucování k sebeobviňování), nebo případně, že odepřel podat výpověď, která by ohrozila osobu jemu blízkou.

Ve zbytku žaloby žalobce, resp. jeho právní zástupce vyjadřuje svůj nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a navrhuje naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci.

IV. Vyjádření žalovaného

Žalobce podal blanketní odvolání proti rozhodnutí magistrátu. Všechny námitky, které nyní uvádí v žalobě, mohl uplatnit již v rámci odvolání. Pokud tak neučinil, správní orgány vycházely pouze ze spisového materiálu. V rozsudku ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014-43, Nejvyšší správní soud uvedl, že jakkoliv správní soudnictví ovládá princip plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem Jinak řečeno, účastník správního řízení nemůže svoji liknavost zhojit až před soudem. Popíralo by to koncepci správního soudnictví, založeného na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. To platí i v této věci.

Výrok rozhodnutí magistrátu přesně uvádí místo, datum, čas, i druh spáchání přestupku [neoprávněné zastavení, tedy porušení povinnosti podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, mající znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu]. Zprostředkovaně tedy s dostatečnou mírou určitosti popisuje i správní delikt provozovatele vozidla spočívající v nezajištění dodržování uvedené povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2016, č. j. 6 As 128/2015-35). Výrok rozhodnutí magistrátu uvádí všechna ustanovení, podle kterých magistrát rozhodoval o uložení pokuty. Ustanovení § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu se týká výběru pokuty. Není tedy důvod, aby jej uváděl výrok rozhodnutí. Odkaz na § 10 zákona o silničním provozu bez uvedení konkrétního odstavce je s ohledem na ostatní skutečnosti, ale také podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu dostačující (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2016, č. j. 6 As 208/2016-37). Údaje o tom, že jednání nemělo za následek dopravní nehodu, nepředstavuje náležitost výroku rozhodnutí. Údaje o účtu magistrátu nikterak nebránily uhradit pokutu osobně na pokladně.

Popis skutku ve výzvě k úhradě peněžité částky postačoval, pokud popisoval, že došlo k porušení povinnosti podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu tím, že řidič vozidla žalobce nedodržel stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky „Šikmé rovnoběžné čáry“ (V 13a). Ta vyznačovala plochu, do které nelze vjíždět nebo nad ní zasahovat nákladem. Magistrát ve výzvě nemusel uvádět, že jednání nemělo za následek dopravní nehodu. Co se týče námitek vůči dopravní značce, tak podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 8 As 68/2009-83, dopravnímu značení svědčí presumpce správnosti.

Zákaz vjíždět na vodorovné dopravní značení V 13a je třeba chápat v tom smyslu, že pokud na něj nelze vjíždět, pak to rovněž znamená, že na něm nelze i stát (argument a minori ad maius). Vjíždění na plochu představuje předpoklad k následnému stání. Pokud by řidič vozidla žalobce tento zákaz respektoval, vozidlo žalobce by zde nikdy nestálo. Zároveň stáním na takto vymezené ploše řidič porušil povinnost stanovenou § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. V tomto místě totiž ohrožuje bezpečnost a plynulost silničního provozu a zejména jízdu ostatních vozidel (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 As 324/2016-46).

Závěry magistrátu stojí na dostatečných důkazech, jako je fotodokumentace nebo karta vozidla, ze kterých jednoznačně vyplývá místo a čas spáchání správního deliktu (nyní přestupku) a osoba provozovatele vozidla. Žalovaný má za to, že provedené dokazování vedlo ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Se všemi součástmi spisu se žalobce mohl seznámit a vyjádřit se k nim.

Magistrát ukládal pokutu podle zákona účinného do 19. 2. 2016. Nová právní úprava měla za následek to, že výši pokuty nestanovuje § 125c odst. 4, ale § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu. Činí tak v naprosto stejném rozpětí. Nedošlo tedy k porušení zásady zákazu retroaktivity. Jedná se pouze o účelovou námitku. To platí, přestože žalobce zpochybňuje účinnost zákonač. 183/2017 Sb. Žalovaný to však nepovažuje za relevantní, stále by se jednalo o správní delikt založený na objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla.

Povinnost stanovená § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu neodporuje Ústavě. Z judikatury plyne konstantní názor o souladu předmětné úpravy s ústavním pořádkem.

V. Dosavadní průběh věci ve správním soudnictví a jednání před krajským soudem

Krajský soud nejprve usnesením ze dne 19. 1. 2018, č. j. 41 A 34/2017-62, žalobu odmítl z procesních důvodů podle § 46 odst. 1 písm. c) zákonač. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“). Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 26. 11. 2019, č. j. 4 As 26/2018-23, usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, č. j. 41 A 34/2017-85, žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud nicméně opět rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 4 As 67/2020-56, tento rozsudek krajského soudu zrušil. Krajský soud totiž ve věci rozhodl bez nařízení jednání, aniž by předtím účastníkům řízení zaslal výzvu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. či shledal důvody pro rozhodnutí bez jednání.

Krajský soud proto po rozsudku Nejvyššího správního soudu ze září 2020 vyzval účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný výslovně souhlasil. Žalobce však na konání jednání trval.

Následně došlo ke změně ve složení soudu. Samosoudkyni, která doposud ve věci rozhodovala, ke dni 31. 12. 2020 zanikla funkce soudkyně z důvodů podle § 94 písm. a) zákonač. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. V souladu s platným rozvrhem práce krajského soudu pro rok 2021 byla tato věc přidělena novému samosoudci.

Dne 27. 1. 2021 u krajského soudu proběhlo jednání. Podmínky pro jeho konání byly splněny. Žalobce i jeho zástupce se z něj omluvili. Krajský soud dal žalovanému možnost namítnout podjatost nového samosoudce. Po rekapitulaci spisu včetně obsahu žaloby, vyjádření žalovaného a krátkém přerušení krajský soud vyhlásil tento rozsudek.

VI. g) Protiústavnost použité hmotněprávní úpravy

Ve svém posledním žalobním bodu žalobce zpochybňuje ústavnost hmotněprávní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, z jehož spáchání jej správní orgány shledaly vinným.

Nicméně předmětná právní úprava byla předmětem přezkumu Ústavního soudu. A ten nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/16 ze dne 16. 5. 2018 předmětnou úpravu posvětil. Porušení základních práv v ní neviděl. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy pak nálezy Ústavního soudu zavazují všechny orgány včetně krajského soudu. Proto krajský soud nemůže za daných okolností postupovat jinak než tuto námitku žalobce, která směřuje proti použité hmotněprávní úpravě, shledat nedůvodnou.

Na tuto argumentaci ovšem již také v minulosti odpověděl Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 25. 4. 2018, č. j. 8 As 201/2017-39, vyjasnil, že zákonč. 183/2017 Sb. dne 1. 7. 2017 účinnosti nabyl. Dodal, že i pokud by názor žalobce „Nejvyšší správní soud sdílel, nemohl by jen z toho vyvodit, že může čl. CCLVII zákonač. 183/2017 Sb. nerespektovat a v rozporu s ním sám považovat tento zákon za účinný až dnem 13. 7. 2017. Také temporální ustanovení jsou součástí zákona a i jimi je soud dle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán; teprve měl-li by je za rozporná s ústavním pořádkem (což není tento případ) mohl by (a musel) věc předložit dle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu, neboť jen ten by stěžovatelem sporované zákonné ustanovení mohl zrušit. […] Nově přijatá právní úprava kontinuálně navázala na předcházející právní úpravu a žádný prostor pro příznivější právní úpravu, kterou by mohl soud ve prospěch stěžovatele uplatnit, tudíž nevznikl.“ Námitka, že žalovaný měl zkoumat zavinění stěžovatelky, je také nedůvodná, neboť zavinění jako znak přestupku (či dříve správního deliktu) provozovatele vozidla není obsaženo ani v použitém znění právní úpravy, ani v zákoně o odpovědnosti za přestupky, jehož aplikace se stěžovatelka setrvale dovolává (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2020, č. j. 4 As 74/2018-38).

Zákonodárce tedy celou dobu koncipuje odpovědnost za správní delikt (resp. od 1. 7. 2017 přestupek) provozovatele motorového vozidla podle § 125f zákona o silničním provozu jako objektivní. Právní úprava, která nabyla účinnosti v červenci 2017 tak nebyla pro žalobce příznivější (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 1 As 305/2017-32). Námitky žalobce, podle kterých správní orgány pochybily při práci s relevantní právní úpravou a pravidly (přípustné) retroaktivity, proto nejsou důvodné. Nemohou obstát ani navazující námitky, které vychází z předpokladu, že odpovědnost za správní delikt provozovatele motorového vozidla byla odpovědností za zavinění.

Pro úplnost krajský soud dodává, že magistrát v reakci na první rozhodnutí žalovaného vydal usnesení o zastavení řízení týkající se přestupkového jednání zjištěného na pozemní komunikaci u základní školy na ulici Botanická v Brně dne 31. 5. 2015 v 19: 25 hod (původně krytého výrokem I. prvního rozhodnutí magistrátu). Z prvního rozhodnutí žalovaného však neplyne, že by spatřoval vady výroku II. prvního rozhodnutí žalovaného, o nějž jde v této věci. Žalobní námitka, že magistrát nerespektoval závazný právní názor plynoucí z prvního rozhodnutí žalovaného, který to následně nenapravil, je proto nedůvodná. Magistrát závazný právní názor respektoval a žalovaný tak nemusel nic napravovat.

Podle krajského soudu pak součástí výroku rozhodnutí nemusel být odkaz na § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu. Zde zřejmě došlo k několika nedorozuměním. Žalobce měl patrně na mysli znění tohoto ustanovení, které platilo do 30. 6. 2017: „Při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán.“ Pokud pak žalovaný ve vyjádření k žalobě namítal, že se dané ustanovení týká výběru pokut, měl již zřejmě na mysli jeho znění účinné od 1. 7. 2017, podle kterého „[p]okuty vybírá orgán, který je uložil.“ Byť se tedy účastníci řízení ve své argumentaci meritorně „nepotkali“, nic to nemění na nedůvodnosti námitek žalobce. Znění § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu, o které se opírá, se totiž týká ukládání pokut právnickým osobám. A tou žalobce není. Proto nebyl důvod, aby se objevilo ve výroku rozhodnutí magistrátu.

Žalobce také namítá, že ve výroku rozhodnutí magistrátu měl být odkaz na § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu a důvod naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty, kterým je skutečnost, zda porušení pravidel provozu mělo za následek dopravní nehodu. Žalobce se však mýlí, pokud z § 125f odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu dovozuje znak skutkové podstaty předmětného deliktu. Ustanovení § 125f odst. 2 a 5 obsahují popis okolností a podmínek, které musí objektivně nastat, aby právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídala. Jde o podmínky odpovědnosti provozovatele vozidla, nikoli o skutkovou podstatu. Skutkovou podstatu správního deliktu provozovatele vozidla vyjadřuje § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu – ke spáchání deliktu dojde porušením primární povinnosti stanovené provozovateli vozidla § 10 odst. 3 silničního zákona. Znakem skutkové podstaty tedy není absence následku v podobě dopravní nehody (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2019, č. j. 29 A 4/2018-50, bod 25, stvrzený poté rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 5 As 109/2019-45).

Pokud pak žalobce napadá výrok rozhodnutí magistrátu z toho důvodu, že měl uloženou pokutu zaplatit na specifikovaný účet, nečiní tak důvodně. Magistrát tím nijak nekrátil veřejná subjektivní práva žalobce. Šlo o možnost, nikoliv jediný možný způsob splnění dané povinnosti. Žalobce mohl pokutu zaplatit na pokladně magistrátu, jak uvádí žalovaný ve vyjádření k žalobě.

Žalobní námitky namířené vůči výroku rozhodnutí magistrátu proto z právě popsaných důvodů nemohly obstát. S ohledem na to, že oznámení o zahájení řízení obsahuje prakticky totožné vymezení skutku, ze stejných důvodů nemohou být opodstatněné ani tytéž námitky, kterými žalobce napadá právě toto oznámení.

VII. Závěr a náklady řízení

Krajský soud posoudil žalobní námitky jako nedůvodné. Proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl v souladu s § 60 s. ř. s. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Jen pro úplnost pak krajský soud k otázce zveřejňování údajů žalobce a jeho zástupce na webových stránkách Nejvyššího správního soudu odkazuje na právní názor Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 30. 3. 2017, č. j. Nao 118/2017-145.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává přímo u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno 27. ledna 2021 Martin Kopa, v. r. samosoudce