KSBR 16 CO 45/2021-132

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D. a soudců Mgr. Andrey Růžové a JUDr. Petra Ševčíka, LL. M. ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa žalobkyně a žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení částky 223.000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve obec ze dne 17. 12. 2020, č. j. 7 C 272/2019-84,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7.500 Kč, ode dne datum do zaplacení; jinak se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 74.766 Kč k rukám právního zástupce žalovaného ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Výše uvedeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 223.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 223.000 Kč ode dne datum do zaplacení (výrok I.) a dále pokud jde o náhradu nákladů řízení, zavázal žalobkyni k povinnosti nahradit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 58.148 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání proti oběma výrokům s tím, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (ustanovení § 205 odstavec 2 písm. e/ o. s. ř.), a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (ustanovení § 205 odstavec 2 písm. g/ o. s. ř.). Dle žalobkyně je nesporné, že žalovanému poslala na jeho účet částku 223.000 Kč, z čehož částka 195.500 Kč byla hrazena v pravidelných měsíčních platbách ve výši 4.000 až 5.500 Kč, dále šlo o částku 20.0000 Kč a částku 7.500 Kč, jež byla žalobkyní uhrazena na účet obce Zbýšov. příjmení 195.500 Kč byla jejím příspěvkem na splácení hypotečního úvěru žalovaného, částka 20.000 Kč byla mimořádnou splátkou tohoto hypotečního úvěru a částka 7.500 Kč byla cenou za připojení nemovitosti žalovaného ke kanalizaci. V rámci svého odvolání se pak vyjadřovala, proč pokládá zaplacení částky 195.500 Kč za příspěvek na splácení hypotéky, že tyto platby nelze považovat za její příspěvek na společnou domácnost, dále se neztotožnila se závěry soudu I. stupně obsaženými v bodě 19., k žalovaným tvrzené pohledávce ve výši 100.000 Kč uvedla, že se jednalo o dar a nešlo tak o půjčku. Vyjádřila se i k vrácení částky 26.500 Kč žalovanému, k okolnostem vrácení a z toho, že z poznámky„ vracím“ nelze dovodit, zda byla vrácena jako dar či půjčka. Závěrem navrhla napadené rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil tak, že ze strany soudu I. stupně nedošlo k žádnému pochybení, odvolací důvody nemají oporu v provedeném dokazování. Uvedl, že žalobkyně za něj nikdy nehradila splátky hypotečního úvěru, on sám jí poskytl peněžitou zápůjčku ve výši 100.000 Kč, tuto částku mu vrátila jen částečně. Navrhl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdit.

4. Žalobkyně své odvolání ještě doplnila, kdy závěr soudu o platbách žalobkyně žalovanému měly představovat jakousi obdobu nájemného, je nesprávný, a poukazovala na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že dle žalobkyně je z ustálené judikatury patrné, že mezi nesezdanými páry je zcela obvyklé uzavření neformální nepojmenované dohody o společném bydlení, která obsahuje také právo jednoho partnera k bezplatnému užívání nemovitosti ve vlastnictví druhého partnera a jeví se tak zcela absurdní závěr soudu I. stupně o tom, že by snad žalobkyně měla hradit žalovanému pravidelnou částku představující nájemné za užívání bytu, a to v situaci, kdy oba účastníci byli v partnerském vztahu, žili společně jako rodina a v průběhu vztahu se jim také narodilo dítě. Znovu zdůraznila, že částky, které hradila, je nutno považovat za investici do výlučného majetku žalovaného, kdy pro tuto investici měla žalobkyně právní důvod, neboť se tímto podílela na pořízení nemovitostí za účelem získání prostor pro společné bydlení. Takový právní důvod pak odpadl okamžikem ukončení vztahu účastníků a od tohoto okamžiku je pak nutné považovat investice žalobkyně za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.

5. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno včas, oprávněným subjektem proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dovodil, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné jen ohledně nepatrné výše jí uplatňovaného nároku.

6. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

7. Podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně se po žalovaném domáhala vydání bezdůvodného obohacení s příslušenstvím s tím, že svými platbami v celkové výši 223.000 Kč přispívala žalovanému na splácení hypotečního úvěru a zaplatila za žalovaného obci obec připojení jeho nemovitosti ke kanalizaci. Žalovaného vyzvala k vrácení této částky s tím, že lhůta k vrácení uplynula datum.

9. Soud I. stupně z hlediska skutkového a právního dospěl k závěru, že žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, v případě částek 20.000 Kč a 7.500 Kč byl toho názoru, že šlo o dar a v části bodu 17. svého odůvodnění pak vysvětluje, na základě jakých skutečností dospěl k tomuto závěru. Pokud jde o částku 195.000 Kč, pak dle soudu I. stupně žalobkyně nedoložila žádný důkaz, který by její skutkové tvrzení, že tuto částku hradila na hypoteční úvěr žalovaného, dosvědčil. V bodech 18. až 20. svého odůvodnění pak opět soud I. stupně vysvětluje, proč zamítl návrh žalobkyně, proč nepovažuje částku 195.500 Kč za splátky hypotečního úvěru a bylo zdůrazněno, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, že se jednalo výhradně o hrazení hypotečního úvěru, a za bydlení nehradila žádnou částku s tím, že by toto odporovalo i vzájemné dohodě mezi účastníky.

10. Soud I. stupně postavil své zamítavé rozhodnutí na neunesení důkazního břemene ze strany žalobkyně (pokud jde o hrazení hypotečního úvěru), a poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. ze strany soudu I. stupně nebylo dáno, přistoupil proto odvolací soud k tomuto poučení u odvolacího jednání dne datum. Na toto poučení reagovala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce podáním ze dne datum, zopakovala svoji argumentaci ohledně plateb ve výši 20.000 Kč a 7.500 Kč, i za co považuje částku 100.000 Kč (dar) a opětovně se též vyjádřila k měsíčním platbám ve výši 195.500 Kč, kdy opětovně poukazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se soužití nesezdaných párů, žádné nové důkazy k prokázání svého tvrzení tak, jak byla odvolacím soudem poučena, však neoznačila a závěrem pak znovu poukazovala na nesprávnost závěrů soudu I. stupně.

11. Na toto podání žalobkyně ze dne datum pak reagoval žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce podáním ze dne datum tak, že na výzvu odvolacího soudu nereaguje protistrana odpovídajícím způsobem, neprokazuje ani prokázat nemůže jejich jednání ohledně úhrady hypotečního úvěru, žalobkyně tak stále je v důkazní nouzi a nemůže být úspěšná. Odkazy na judikaturu nemohou mít vliv na rozhodnutí v této právní věci a bylo tak odkázáno na procesní stanovisko ze dne datum, kdy se žalovaný vyjadřoval k odvolání žalobkyně.

12. U jednání dne datum odvolací soud doplnil dokazování výpisem z úvěrového účtu žalovaného ke Smlouvě o hypotečním úvěru registrační číslo SU/01 a vzal za zjištěné, že v únoru 2015 činila měsíční splátka 5.834,17 Kč, pak již v následujících měsících byla splátka ve výši 5.835,17 Kč, žalobkyně v těchto měsících posílala žalovanému na jeho účet částku 4.500 Kč.

13. Po takto provedené rekapitulaci a doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že závěry soudu I. stupně o neunesení důkazního břemene v případě požadavku žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 195.500 Kč jsou správné, stejně tak i závěr o požadavku žalobkyně na vrácení částky 20.000 Kč, kdy lze mít za to, že šlo o splátku půjčky, pouze odvolací soud korigoval závěr soudu I. stupně se vztahu k částce 7.500 Kč, kdy dospěl k závěru, že pouze o tuto částku se žalovaný obohatil.

14. Odvolací soud uvádí, že poukázání částky 223.000 Kč žalovanému je nesporné, stejně i to, že částka 7.500 Kč byla zaplacena obci obec ze strany žalobkyně. Strany se pouze liší ohledně účelu poukázání těchto částek výše uvedených ze strany žalobkyně žalované.

15. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že došlo k dohodě o tom, že jí placené částky žalovanému ve výši 4.000 Kč až 5.500 Kč (celkem 195.500 Kč) jsou poměrnými částkami na splátky hypotečního úvěru žalovaného, tedy že žalovanému takto přispívala na splátky jeho hypotečního úvěru, pak zde žalobkyně neunesla důkazní břemeno, že k této ústní dohodě vůbec došlo, sama v rámci účastnické výpovědi uvedla, že se na tom oficiálně nedohodli, její tvrzení, že to brali jako splátku na hypotéku žalovaný popřel, sama též i uvedla, že ji nepožádal, aby mu platila něco na hypoteční úvěr a žalobkyně nebyla schopna blíže popsat ani za jakých podmínek a kdy mezi nimi k případné ústní dohodě o splátkách hypotéky mělo dojít, ostatně ani účel těchto plateb nebyl v jednotlivých platbách uveden. Lze uzavřít, že nebyl prokázán účel zaslaných celkových finančních prostředků ve výši 195.500 Kč na splátky hypotečního úvěru, nebylo uneseno důkazní břemeno.

16. Pokud jde o částku 100.000 Kč, jež byla zohledňována v rámci posuzování všech skutečností, a to zejména ve vztahu k částce 20.000 Kč, o níž žalobkyně tvrdila, že šlo o mimořádnou splátku hypotéky, pak je nesporné, že žalobkyně od žalovaného obdržela částku 100.000 Kč. Její tvrzení, že šlo o dar, nebylo prokázáno včetně vůle žalovaného ji tuto částku darovat a že tak chce učinit. jméno tak připustila, že mu poslala i další částku 26.500 Kč a ve vztahu k tvrzenému daru či půjčce, resp. částce 100.000 Kč uvedla na dotaz soudu I. stupně, kolik mu dluží z částky 100.000 Kč, že ještě 50.000 Kč, za tím si stojí, ale on (žalovaný) jí dluží více. Kdyby šlo o dar, proč by vlastně připustila, že jí dluží 50.000 Kč Poznámka o účelu vrácení částky 20.000 Kč„ pro Mikinka“ spíše tak svědčí o závěru, že šlo o vrácení půjčky, než o mimořádnou splátku hypotéku. Případný účel vrácení, že jde o vrácení hypotéky, uveden nebyl, a lze tedy zase uzavřít, že v tomto směru své důkazní břemeno žalobkyně opět neunesla.

17. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že částka 7.500 Kč již bezdůvodným obohacením na straně žalovaného je, účel byl naprosto jednoznačný, žalobkyně za žalovaného zaplatila 7.500 Kč za připojení nemovité věci v jeho výlučném vlastnictví ke kanalizaci v obci. V rámci své účastnické výpovědi žalovaný uvedl, že se na tom dohodli, že zde souvislost s částkou 100.000 Kč není, jak uvedl k dotazu soudu I. stupně, pouze pak jen dodal, že se to dá vlastně chápat jako umoření dluhu. Je tak zřejmé, že žalovaný si takto částku 7.500 Kč v rámci obran proti pohledávce žalobkyně započetl, podstatné je, že sám neshledával souvislost s dluhem, s půjčkou ve výši 100.000 Kč a odvolací soud tak, jak z výše uvedeného plyne, pokládá částku 7.500 Kč za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.

18. S ohledem na výše uvedené pak odvolací soud za použití ustanovení § 220 odstavec 1 písm. a), b) o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky ode dne datum do zaplacení (žalovaný měl v rámci výzvy žalobkyně lhůtu k zaplacení do datum, ode dne následujícího je tedy v prodlení).

19. Pokud jde o odvolací námitky žalobkyně, pak k tomuto odvolací soud uvádí, že je obvyklé, že nesezdané páry (druh a družka) společně hradí veškeré potřeby na společnou domácnost či soužití, něco koupí jeden, něco druhý, nějaké splátky spojené s energiemi, pojištěním či pravidelnými platbami uhradí jeden či druhý a dovozovat z toho, pokud žalobkyně něco z toho platila, že neoznačené splátky bez uvedení účelu a v celkové výši 195.500 Kč jsou splátkami na hypoteční úvěr žalovaného je neakceptovatelné a s ohledem na ukončení vztahu mezi účastníky i se jeví účelové. Žalobkyni, resp. jejím právním zástupcem, citovaná judikatura na daný případ přiléhavě nedopadá, neboť nebylo prokázáno (žalobkyně neunesla důkazní břemeno), že jednotlivé splátky v celkové částce 195.500 Kč byly určeny k pořízení nemovitých věcí žalovaného prostřednictvím hypotečního úvěru, ze strany žalované tak nebyly vynaloženy žádné investice na pořízení nemovitých věcí žalovaného tak, aby bylo možno vůbec o bezdůvodném obohacení uvažovat. Za daného stavu žalobkyní citovaná judikatura není uplatnitelná.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ustanovením § 142 odstavec 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odstavec 2 o s. ř.

21. V řízení před soudem I. stupně za účelně vynaložené náklady právního zástupce žalovaného pokládá odvolací soud toliko 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis odporu a 2 x účast u jednání ve dnech datum a datum), nikoliv již další dva úkony za nahlédnutí do spisu dne datum v délce 13 minut a sepis vyjádření ze dne datum. Pokud jde o nahlédnutí do spisu, pak z ustanovení § 11 odstavec 1 a 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen„ AT“, nevyplývá, že nahlédnutí do spisu je možno považovat za úkon právní služby, v případě vyjádření ze dne datum je nutno zohlednit, že dne datum byl podán ze strany žalovaného odpor bez bližšího vyjádření a odůvodnění (to bylo uvedeno až ve vyjádření ze dne datum), a ničeho tak nebránilo, aby odpor z datum obsahoval právě písemné sdělení tak, jak bylo učiněno dne datum. Vyjádření z datum tak nelze pokládat za účelně vynaložené náklady na straně žalovaného v rámci účtování nákladů jeho právního zástupce. Z merita věci (hodnota ve výši 223.000 Kč) je jeden úkon představován částkou 9.220 Kč (§ 7 odstavec 6 AT), tedy 4 úkony po 9.220 Kč, což je 36.880 Kč, k tomu 4 náhrady hotových výdajů po 300 Kč, za výše uvedené 4 úkony (§ 13 odstavec 1 a 3 AT), což je 1.200 Kč. Dále se jedná o jízdné právního zástupce žalovaného k jednání k soudu I. stupně a ztrátu času, zde se odvolací soud ztotožňuje s výpočtem provedeným soudem I. stupně pokud jde o jízdné, v částce 928 Kč, ztráta času ke dvěma jednáním na trase obec obec a zpět (§ 14 odstavec 1 a 3 AT), 4 x 100 Kč (4 půlhodiny po 100 Kč), což jest 400 Kč. Před soudem I. stupně tak se jedná o účelně vynaložené náklady dle odvolacího soudu v celkové výši 39.408 Kč. Právní zástupce žalovaného v rámci právního zastoupení v rámci odvolacího řízení účtoval celkem 6 úkonů po 9.220 Kč, 6 x režijní paušál po 300 Kč, cestovné 2 x 1.260 Kč a ztrátu času celkem 800 Kč ke dvěma jednáním u odvolacího soudu ve dnech datum a datum). Odvolací soud z těchto 6 účtovaných úkonů právní služby nepovažuje za účelně vynaložené 2 úkony právní služby a to 2 x další porada s klientem v délce přesahující 1 hodinu neboť je toho názoru, že v rámci odvolacího řízení nevyvstaly žádné novoty či takové skutečnosti, jež by odůvodňovaly poradnu s klientem v délce přesahující 1 hodinu a pokud k nějaké schůzce došlo, v každém případě nikoliv v délce přesahující 1 hodinu. Za účelně vynaložené tak odvolací soud považuje pouze 4 úkony právní služby po 9.220 Kč, což je 36.880 Kč, 4 x náhradu výdajů po 300 Kč, což je 1.200 Kč, k tomu 2 x jízdné na trase obec a zpět (z místa sídla advokáta do sídla odvolacího soudu dle webová adresa se jedná se jedna cesta 130 km, dvě cesty tedy 260 km), přičemž s ohledem na průměrnou spotřebu vozidla 7,6 l na 100 km benzínu Natural při aktuální vyhláškové ceně 44,50 Kč a základní paušální sazbě náhrady na 1 km 4,70 Kč a ujetých 130 km i na jedné cestě se jedná o částku nikoliv 1.260 Kč, ale o částku 1.053 Kč. Vzhledem k tomu, že se jednalo o dvě odvolací jednání, pak 2 x 1.053 Kč, což je představováno částkou 2.106 Kč. Pokud jde o ztrátu času ke dvěma odvolacím jednáním ve dnech datum s datum, jedná se o 4 půlhodiny k jednomu odvolacímu jednání po 100 Kč, ke dvěma jednáním tedy se jedná o částku 800 Kč. Před odvolacím soudem tak účelně vynaložené náklady jsou dle názoru odvolacího soudu představovány částkou 40.986 Kč. Sečteme-li účelně vynaložené náklady před soudem I. a II. stupně, jedná se o částku 80.394 Kč, což by byla částka, která by byla přiznána žalovanému při 100 % úspěchu ve věci. Žalovaný však byl úspěšný, vyjdeme-li z žalované částky a z toho, co mu bylo přiznáno, toliko z 96,63 %, z 3,36 % úspěšný nebyl, je tedy nutno mu takto přiznat 93 % z částky 80.394 Kč a v daném případě mu tak náleží částka 74.766 Kč, kterou je povinna mu neúspěšná žalobkyně zaplatit k rukám jeho právního zástupce.

Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni.

Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí.