KSBR 19 CO 202/2021-171

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců JUDr. Ludmily Šudomové a Mgr. Radky Nekudové Hajdové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:; jméno příjmení, narozená dne datum ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovaným:; 1. anonymizováno jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa; 2. jméno příjmení, narozená dne datum ⟪LB:lb_008⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_009⟫ oba zastoupeni advokátkou anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_010⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_011⟫ o zaplacení 659 532,57 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2021, č.j. 2108 C 16/2020-142,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 34 183 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2021, č.j. 2108 C 16/2020-142, bylo rozhodnuto takto:

I. Žalovaní č. 1 a č. 2 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 659.532,57 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 414.330,93 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení a s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 245.201,64 Kč od 2. 4. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaní č. 1 a č. 2 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 130.919,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

2. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání s tím, že soud převzal nesprávný názor vyslovený v řízení u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 50 C 92/2012, i když bylo dostatečně prokázáno, a to zejména evidenčním listem ze dne 8. 3. 2001, ve spojení s dalšími listinami, že smlouva o nájmu bytu ze dne 12.3.2001 určitě a srozumitelně určuje výši nájemného a záloh na služby, spojené s užíváním bytu, resp. jejich výpočet a nelze tak tvrdit, že je absolutně neplatná. Uvedli, že posudky JUDr. příjmení nezohlednily, že na bytové jednotce vázne závazek vlastníka jednotky umožnit jim užívání bytu bez povinnosti platit po 30 let z nově vybudované části bytu nájemné z důvodu jejich finanční investice do výstavby nové části bytu. Rozebírali, že na jejich situaci dopadá § 2238 OZ, jelikož byli v dobré víře, že jsou nájemci bytu, za nějž i platili, a to nejméně do 8.7.2016, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Brně ve věci sp.zn. 50 C 92/2012, tj. po dobu delší tří let a též k datu 1. 1. 2014. Sdělili, že § 1765 OZ hovoří pouze o možnosti nového vyjednávání o obsahu již uzavřené smlouvy a neplyne z něj bez dalšího změna práv a povinností účastníků právního vztahu a tvrdili, že je dán rozpor s dobrými mravy v souvislosti s tím, za jakou cenu žalobkyně byt získala a za jakou částku jim byl nabídnut v roce 2007 ke koupi, přičemž oni žádné smlouvy nechystali a nemohou nést odpovědnost za eventuální neplatnost nájemní smlouvy. Poukazovali na nález Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 3900/12 na přestavbu půdy, kterou provedli a z níž nemuseli hradit po 30 let nájemné, s tím, že na jejich straně k žádnému bezdůvodnému obohacení nedošlo a navrhli, aby napadený rozsudek byl změněn a žaloba byla zamítnuta.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání sdělila, že v mnoha sporech soudů všech stupňů bylo již rozhodnuto, že žalovaným nájemní právo k předmětnému bytu nesvědčilo a posouzení otázky neexistence jejich nájemního práva odchylně od předchozí judikatury by porušilo zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Poukazovala na předchozí řízení ve věci Městského soudu v Brně sp.zn. 50 C 92/2012, v němž žalovaní neuspěli, a to ani s dovoláním ani s ústavní stížností i na řízení u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 46 C 41/2013 či sp.zn. 19 C 214/2018, když při posouzení možnosti vzniku nájmu žalovaných dle § 2238 OZ byl vždy konstatován nedostatek jejich dobré víry. Rozebírala, že žaloba není v rozporu s dobrými mravy, byt nabývali za částku, kterou museli s manželem poskytnout právnické osobě při koupi domu od statutárního města Brna, neboť žalovaní se nestali členy právnické osoby a částku tedy nezaplatili a pokud by uvedenou částkou na úhradu kupní ceny nepřispěli, byla by zmařena privatizace domu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl potvrzen.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu (účastníci další návrhy na dokazování nevznášeli, a to ani v odvolacím řízení) i s učiněnými právními závěry, se odvolací soud zcela ztotožňuje, a proto na odůvodnění napadeného rozsudku také plně odkazuje. Odůvodnění napadeného rozsudku je úplné, výstižné, přesné, přesvědčivé i věcně správné, když z přesně, správně a úplně zjištěného skutkového stavu vyvodil soud I. stupně i zcela správné právní závěry. Žalobkyně (po připuštění rozšíření žaloby) požadovala bezdůvodné obohacení žalovaných za užívání bytu číslo ulice ulice, obec (odpovídající obvyklému nájemnému v daném místě a čase), od doby, kdy se stala vlastníkem bytu, tj. od 26.7.2018 do 26.2.2021, kdy byl byt žalovanými vyklizen a předán žalobkyni. Žalovaní byt obývali a užívali v dané rozhodné době bez právního důvodu (od toho se odvíjí jejich pasivní legitimace), jak bylo již soudy konstatováno i v jiných řízeních. Již rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10.4.2015, č.j. 50 C 92/2012-155, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22.6.2016, č.j. 19 Co 254/2015-191, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalovaní (v daném řízení žalobci) domáhali vůči tehdejšímu vlastníku bytu (v daném řízení žalovaný) určení, že výpověď z nájmu předmětného bytu číslo který se nachází ve čtvrtém a pátém nadzemním podlaží domu adresa v k.ú. část obce ze dne 1.9.2012, je neplatná, a to z důvodů, že jednak neměli platnou nájemní smlouvu (předloženou s datem 12.3.2001) a dále, že by jim nájem zanikl v důsledku výpovědi z nájmu ze dne 18.3.2008, doručené 28.3.2008, tj. k 30.6.2008 a jelikož jim nesvědčí právo nájmu k předmětnému bytu, nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu tohoto bytu. Dovolání žalovaných bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2017, č.j. 26 Cdo 5029/2016-237, též se závěrem Nejvyššího soudu, že nájemní poměr žalovaných k předmětnému bytu skončil v každém případě na základě výpovědi z nájmu ze dne 18.3.2008 k 30.6.2008 a ústavní stížnost žalovaných byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 15.5.2018, sp.zn. III.ÚS 1054/18 – kopie těchto rozhodnutí (účastníky nezpochybňované) se v tomto spise nacházejí na č.l. 6 až 17. Uvedené potvrzuje, že dle obecných soudů užívali žalovaní předmětný byt od počátku bez právního důvodu a dle Nejvyššího soudu ČR by jim nájemní vztah k předmětnému bytu v každém případě skončil nejpozději k 30.6.2008 (otázkou platnosti nájemní smlouvy žalovaných z 12.3.2001 se Nejvyšší soud již nezabýval právě pro jednoznačnost závěru o skončení nájemního vztahu žalovaných k 30.6.2008). Shodný závěr byl dovozen i v rámci řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 46 C 81/2013, a to v pravomocném rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.3.2021, č.j. 19 Co 107/2020-377 (v tomto spise je kopie daného rozsudku na č.l. 114 až 120). Jestliže k otázce platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy z 12.3.2001 až nyní poukazují žalovaní na údajný evidenční list z 8.3.2001 (v tomto spise je na č.l. 83 až 84; jde o obtížně čitelnou listinu), považuje odvolací soud tuto listinu za zcela nevěrohodnou, protože v celém dlouhém řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 50 C 92/2012 tuto listinu žalovaní nepředložili a nepoukazovali na ni, a to ani v odvolacím řízení (i rozsudek Krajského soudu v Brně, č.j. 19 Co 254/2015-191, vychází jen z evidenčního listu z 9.10.2002, jenž byl tím jediným, na co v daném řízení žalovaní poukazovali) a i v dovolání, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 26 Cdo 5029/2016-237, poukazovali výhradně na evidenční list z 9.10.2002 (jinak ten údajný evidenční list z 8.3.2001 nemá ani obsahovou návaznost na smlouvu o nájmu z 12.3.2001, jelikož v těchto listinách vzájemně neodpovídají výměry či další odkazy – u nájemní smlouvy je č.j. spisová značka a byt číslo v údajném evidenčním listu je č.j. spisová značka a byt číslo). Především však platí to, co je již výše, tj. závěr Nejvyššího soudu ČR ve věci, č.j. 26 Cdo 5029/2016-237, že nájemní poměr žalovaných k předmětnému bytu v každém případě skončil na základě výpovědi z nájmu ze dne 18.3.2008, a to k 30.6.2008.

5. S tvrzením žalovaných o vzniku jejich nájmu k předmětnému bytu dle § 2238 OZ se soud I. stupně správně vypořádal v bodu 18. odůvodnění rozsudku a dále se s tím v minulosti již vypořádal i odvolací soud, a to v bodu 7. rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 19 Co 107/2020-377, v němž se touto otázkou podrobně zabýval a dospěl k závěru, že byť otázka existence nájmu žalovaných k předmětnému bytu nebylo v rozsudcích Městského soudu v Brně, č.j. 50 C 92/2012-155 a Krajského soudu v Brně z 22.6.2016, č.j. 19 Co 254/2015-191, řešena přímo ve výroku (i když zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu na tom, že žalovaní nejsou nájemci bytu, bylo založeno), neznamená to, že lze závěry o neexistenci nájemního vztahu žalovaných k bytu po datu 30.6.2008, učiněné v předchozím pravomocně skončeném řízení o neplatnost výpovědi z nájmu, pominout, i kvůli jistotě v právních vztazích, když po uvedených rozhodnutích, podpořených rozsudkem Nejvyššího soudu ČR a usnesením Ústavního soudu, v dalších řízeních vycházely soudy ze závěru, že nejpozději od 30.6.2008 nejsou žalovaní nájemci předmětného bytu. Jestliže tvrzení o vzniku nájmu dle § 2238 OZ mohli žalovaní použít v původním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 50 C 92/2012 a u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 19 Co 254/2015 a nepoužili je, byť byli právně zastoupeni, jde jim to k tíži již z hlediska nynější věrohodnosti takového tvrzení, které se tak jeví jako účelové se snahou dostat se do režimu nájemců bytu a nikoli osob, užívajících byt bez právního důvodu (v tomto směru by si ovšem žalovaní od 1.1.2014 stejně nepomohli, protože výše nájemného by vycházela z § 2246 odst.2 OZ). Jen z toho, že žalovaní předmětný byt před 1.1.2014 užívali (déle jak 3 roky) a platili za něj, také nelze dovodit naplnění § 2238 OZ. Judikatura již vymezila (například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 26 Cdo 4342/2017), že uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu § 2238 OZ jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň 3 roky v dobré víře, že je jeho nájemcem a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1.1.2014. Jen užívání bytu a placení úhrad za jeho užívání nepostačuje k tomu, aby uživatel bytu mohl být považován za řádného nájemce bytu ve smyslu § 2238 OZ. K otázce dobré víry platí obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 2190/2000, tedy, že tvrzení uživatele bytu, že byl řádným nájemcem bytu, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení uživatele bytu bylo nejméně po 3 roky důvodné (a trvalo k 1.1.2014). Dobrá víra uživatele bytu se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo nájemní právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik nájemního práva; okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti, týkající se právního důvodu nabytí práva. Užívání bytu se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod, tedy jde o to, aby uživatel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový titul, zakládající nájemní právo k bytu, svědčí. Z toho vyplývá, že pokud by žalovaní k 1.1.2014 odvozovali své nájemní právo jen od existence nájemní smlouvy z 12.3.2001, byť neplatné, a nic jiného by se do 1.1.2014 nestalo, do vymezených parametrů vzniku nájemní smlouvy dle § 2238 OZ by se vešli. Žalovaným však nájem předmětného bytu zanikl v každém případě v důsledku výpovědi z nájmu ze dne 18.3.2008 k datu 30.6.2008, šlo o jednoduchý mechanismus účinků jednostranného právního úkonu a ani žalovaní ani jejich tehdejší advokát, si nemohli opodstatněně a důvodně myslet, že od jednostranného doručeného právního úkonu výpovědi z nájmu lze dodatečně odstoupit (odvolat jej). I Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí, č.j. 26 Cdo 5029/2016-237, vysvětlil, že ohledně účinků jednostranných právních úkonů jde o dlouhodobě ustálené a jednoznačně vykládané záležitosti, když též poukazoval na rozhodnutí již z let 2004 a 2005; v tomto smyslu šlo o obvyklé posuzování věcí, takže i kdyby snad byli žalovaní v roce 2008 v dobré víře, že se věc jejich zpětvzetím tehdejší žaloby na určení neplatnosti výpovědi z 18.3.2008 vyřešila, nemohlo jít o dobrou víru se zřetelem ke všem okolnostem. Ve smyslu uvedené judikatury lze říci, že uživatel, který byt užívá v omylu, že je nájemcem, je v dobré víře dle § 2238 OZ jen, pokud jde o omyl omluvitelný; pokud omyl přesahuje rámec obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný a takový uživatel sice může být v dobré víře, avšak nikoli se zřetelem ke všem okolnostem, a proto nemůže být uživatelem dle § 2238 OZ. Po datu 30.6.2008 se již nic dalšího nestalo, v tom smyslu, že by žalovaní uzavřeli s vlastníkem bytu novou (byť třeba také neplatnou) nájemní smlouvu apod. a jen užívání bytu a placení za něj nepostačuje k tomu, aby žalovaní mohli být považováni za řádné nájemce bytu ve smyslu § 2238 OZ. Proto ani nyní nepovažuje odvolací soud argumentaci žalovaných ve smyslu § 2238 OZ za opodstatněnou.

6. Pro posouzení výše bezdůvodného obohacení vyšel soud I. stupně správně ze znaleckých posudků JUDr. příjmení i z toho, co žalovaní za byt platili a v návaznosti na to správně stanovil výši bezdůvodného obohacení v jednotlivých měsících a v celém žalovaném období, a v tomto směru odvolací soud odkazuje na body 8., 10. a 15. odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž lze doplnit, že správnost posudků JUDr. příjmení dovodil odvolací soud již v řízení ve věci sp.zn. 19 Co 107/2020 a lze proto v tomto směru též odkázat na bod 9. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 19 Co 107/2020-377, jenž je účastníkům znám (žalovaní byli účastníky daného řízení a žalobkyně se k jeho znalosti hlásí). Sami žalovaní žádné důkazy k tomu, že by obvyklé nájemné mělo být v rozhodné době jiné (nižší), nepředložili. Pokud jde o posouzení dobrých mravů, poukazuje odvolací soud na body 16. a 17. odůvodnění napadeného rozsudku, které považuje za přiléhavé i věcně správné. Lze zdůraznit, že z neplatné nájemní smlouvy žalovaných z 12.3.2001 nemohl vzniknout jakýkoli závazek ani předchozímu vlastníku bytu, natož posléze žalobkyni a i dle Nejvyššího soudu ČR (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 26 Cdo 5029/2016-237) i dle Ústavního soudu by skončila nájemní smlouva nejpozději k 30.6.2008, takže v každém případě by z ní po tomto datu již nebylo možné nic vyvozovat. Jinak řečeno, žalobkyně současně s nabytím vlastnictví bytu 26.7.2018 nepřevzala žádný závazek v tom směru, že by měla akceptovat, že žalovaní, jenž byt užívali bez právního důvodu, budou platit obvyklé nájemné jen z nějaké části tohoto bytu. Zatímco současný nárok žalobkyně na zaplacení částky je přehledný a jednoznačný (byla v rozhodném období vlastníkem předmětného bytu, jenž žalovaní užívali bez právního důvodu a požaduje po nich rozdíl mezi obvyklým nájemným a tím, co oni platili), je požadavek žalovaných, aby v rámci dobrých mravů bylo zohledněno to, že koncem 90. let 20. století nainvestovali do bytu cca 1 000 000 Kč neuchopitelný a zcela abstraktní. Žalovaní ohledně tohoto žádnou konkrétní obranu vůči žalobě nepřednesli (ani vzájemný návrh) a neuváděli žádné argumenty a tvrzení k tomu, že by vůči nároku žalobkyně měla být zohledněna určitá částka. Odvolací soud by takové zohlednění (že se nárok žalobkyně poníží o konkrétní částku) mohl v rámci dobrých mravů učinit jen volnou úvahou, ale i o ní platí, že musí z něčeho vycházet a být na něčem založena a takovou volnou úvahu zde není o co opřít (dovození, že nárok žalobkyně zkrátí soud třeba o 1/3 nebo 1/2 by bylo oprávněně lehce napadnutelné, protože taková volná úvaha by nebyla na ničem založena). Ohledně výzev k plnění a k příslušenství odkazuje odvolací soud zcela na správné odůvodnění rozsudku, především v bodech 9. a 19. S ohledem na vše uvedené byl napadený rozsudek dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen, včetně výroku o nákladech řízení, u něhož odvolací soud odkazuje na bod 20. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně.

7. O nákladech řízení odvolacího rozhodoval odvolací soud dle § 224 o. s. ř. a § 142 odst.1 o. s. ř. a přiznal v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů, které jí vznikly na právním zastoupení za odměnu zástupkyni za 3 úkony právní pomoci dle § 7 bodu 6, § 8 odst.1 a § 11 odst. 1 a odst. 2 písm.f/ advokátního tarifu, když 2 úkony (sepis vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) jsou po 10 940 Kč a za 3. úkon (účast zástupce u vyhlášení rozhodnutí) je odměna v poloviční výši 5 470 Kč. K těmto úkonům náleží 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu a náhrada 21 % DPH ze součtu odměn a paušálů ve výši 5 933 Kč, takže celkové žalobkyni za odvolací řízení přiznané náklady činí 34 183 Kč.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).