KSBR 19 CO 232/2020-157

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců JUDr. Ludmily Šudomové a Mgr. Radky Nekudové Hajdové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce jméno příjmení, narozeného datum, ⟪LB:lb_002⟫ bytem v obec, obec a číslo, ⟪LB:lb_003⟫ zastoupeného advokátkou Mgr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_004⟫ se sídlem v obec, ulice a číslo ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovaným 1) Ing. jméno příjmení, narozenému datum, ⟪LB:lb_007⟫ bytem v obec, ulice a číslo, ⟪LB:lb_008⟫ zastoupenému advokátkou JUDr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_009⟫ se sídlem v obec, ulice a číslo, ⟪LB:lb_010⟫ 2) Ing. jméno příjmení, narozenému datum, ⟪LB:lb_011⟫ bytem ve obec a číslo, ⟪LB:lb_012⟫ zastoupenému advokátkou Mgr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_013⟫ se sídlem v obec, ulice a číslo ⟪LB:lb_014⟫ 3) Ing. jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_015⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_016⟫ zastoupenému advokátkou JUDr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_017⟫ se sídlem v obec, ulice a číslo, ⟪LB:lb_018⟫ o určení vlastnického práva, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2020, č.j. 63 C 30/2016-108,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit 1) a 3) žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 14 593 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaných 1) a 3).

III. Ve vztahu mezi žalobcem a 2) žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9.7.2020, č.j. 63 C 30/2016-108, bylo rozhodnuto takto:

I. Žaloba, aby soud určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitých věcí a to pozemku parc. číslo jehož součástí je dům adresa, pozemku parc. číslo pozemku parc. číslo pozemku parc. číslo pozemku parc. číslo nacházejících se v obci obec, katastrální uzemí, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 41.140 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně prvního žalovaného.

III. Ve vztahu žalobce a druhý žalovaný nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž zopakoval obsah některých soudem I. stupně provedených důkazů s tvrzením, že návrh na vklad práva, plynoucího z dohody mezi ním a Správou nemovitostí územní celek ze dne datum, byl zamítnut z toho důvodu, že jak katastrální úřad, tak následně krajský soud nad rámec své pravomoci posuzovali obsah výzvy k vydání věci učiněné datum jméno příjmení. Zopakoval dále některé závěry soudu I. stupně, popsal persekuci jejich rodiny po roce 1948 i vývoj vlastnických vztahů k předmětnému domu, když má za to, že p. jméno příjmení učinila povinné osobě výzvu již 26.6.1990, tj. před účinností zákona č. 87/1991 Sb. a poté došlo k tomu, že s ním uzavřely dvě osoby dobrovolně dohody o vydání nemovitostí, přičemž vklad vlastnického práva na základě druhé dohody katastrální úřad neprovedl z důvodů, které dle judikatury nebyl oprávněn zkoumat. Uvedl, že má za to, že zamítavé rozhodnutí státního notářství či katastrálního úřadu nemá vliv na platnost žádné z předmětných dohod o vydání věci, proto se domáhá určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jenž dle něj nemohly platně přejít z majetku České republiky do vlastnictví obce a ta je proto nemohla dále prodat smlouvou z 9.8.2010. V odvolání poukazoval na některá rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu a navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žalobě bylo vyhověno.

3. První žalovaný ve vyjádření k odvolání sdělil, že veškeré námitky žalobce vůči převodu nemovitostí ze státu na obec jím měly být uplatněny v předcházejících řízeních, navíc nejsou relevantní, 1) žalovaný není povinnou osobou a žalobce v předcházející době buď žalobu nepodal, nebo nebyl úspěšný, nebo v zahájených řízeních řádně nepokračoval. Poukázal na to, že návrh na vklad práv z dohody o vydání věci uzavřené 18.7.1994, byl katastrálním úřadem již dvakrát zamítnut, a to 11.8.1995 a 26.2.2016, a též na dohodu o narovnání obsaženou v kupní smlouvě z 2.9.2010 v bodě VIII., dle níž žalobce výslovně prohlásil, že uznává a nezpochybňuje vlastnické právo prodávajícího města Brna k nemovitostem, tvořícím předmět smlouvy, a zavázal se ke zpětvzetí podané žaloby ve věci vydání předmětných nemovitostí. Sdělil, že žalobce se po uzavření smlouvy z 2.9.2010 nechoval jako nevlastník spoluvlastnického podílu, stav plynoucí z kupní smlouvy nerozporoval a několik let činil i dispozice v rozsahu svého spoluvlastnického podílu. Rozebíral, že žalobou o určení vlastnictví nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, na vydání věci žalobce neměl a nemá nárok, 1) žalovaný není povinnou osobou, dohoda byla dle katastrálního úřadu nezpůsobilá pro zápis vlastnického práva a jestliže se žalobce dovolává zásady, že smlouvy mají být dodržovány, sám se jí u kupní smlouvy z 2.9.2010 neřídí. Navrhl, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen.

4. 2) žalovaný v jednovětém stručném vyjádření pouze navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žalobě bylo vyhověno.

5. V doplňujícím vyjádření žalobce uvedl, že na žalovaném určení má naléhavý právní zájem, 1) žalovaný je coby v katastru nemovitostí zapsaný vlastník v dané věci pasivně legitimován, dle něj nemohlo dojít k přechodu předmětného majetku ze státu na obec, což blíže rozebíral, a proto je neplatná i kupní smlouva z 2.9.2010 i další právní ujednání na ni navazující. Tvrdil, že při uzavření smlouvy ze dne 2.9.2010 neměl v úmyslu jakkoli rušit či měnit dohodu o vydání věci z 18.7.1994, znovu opakoval genezi celé záležitosti od výzvy z 26.6.1990 dále, s tím, že on nemá jinou možnost, jak se domoci toho, aby byl výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Již v předchozím usnesení z 25.11.2019, č.j. 19 Co 76/2019-75, Krajský soud v Brně dovodil, že naléhavý právní zájem žalobce na žalovaném určení je dán, jelikož určovací žaloba by posloužila jako podklad pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, tj. na základě vyhovujícího rozsudku by žalobce mohl být namísto žalovaných zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. V odvolacím řízení bylo na návrh žalobce usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15.11.2021, č.j. 19 Co 232/2020–141, ještě připuštěno, aby do řízení vstoupil na straně žalovaných jako 3) žalovaný příjmení jméno příjmení. S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu i s učiněnými právními závěry, se odvolací soud plně ztotožňuje, a proto také na odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. Argumentace žalobce v odvolání na správnosti napadeného rozsudku nic nemění, když jde o argumenty, které žalobce již uváděl před soudem I. stupně a s nimiž se soud I. stupně náležitě a správně vypořádal. Ze spisu a z geneze prokázaného skutkového stavu jednoznačně plyne závěr, že žalobce vlastníkem předmětných nemovitých věcí (vymezených ve výroku napadeného rozsudku) není. Žalobce ohledně svých tvrzení nikdy neuspěl s žádným svým podáním (ať již ke katastrálnímu úřadu či k soudu), i když to opakovaně zkoušel. Ohledně první dohody o vydání věci ze 30.3.1992 se žalobce vkladu vlastnického práva nedomohl - návrh na registraci dohody byl datum pod sp. značka automobilu číslo zamítnut ještě Státním notářstvím okres s tím, že žalobce není oprávněnou osobou dle zák. č. 87/1991 Sb., toto rozhodnutí bylo sice poté zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně z 10.9.1993, sp.zn. 18 Co 422/92 a věc byla vrácena k dalšímu řízení, ale krajský soud uvedl, že bylo správné, že se státní notářství zabývalo tím, kdo je oprávněnou osobou dle zák. č. 87/1991 Sb., ovšem je třeba vyřešit, jak to bylo s případnou závětí původního vlastníka Ing. jméno (ve vztahu k němu byl žalobce prasynovec) a posléze bylo řízení již u katastrálního úřadu k žádosti účastníků zastaveno, neboť žalobce neprokázal existenci dané závěti (viz i obsah rozhodnutí katastrálního úřadu z 18.10.1994).

7. Ani ohledně druhé dohody o vydání věci z 18.7.1994 se žalobce vkladu vlastnického práva nedomohl – rozhodnutím, číslo jednací anonymizováno číslo Katastrálního úřadu okres z 18.10.1994 byl návrh na vklad vlastnického práva dle dohody z 18.7.1994 (mezi žalobcem a anonymizována dvě slova územní celek, st. p.) zamítnut s tím, že žádosti matky žalobce jméno příjmení z 26.6.1990 a žalobce z 23.9.1990 jednak nelze považovat za výzvy k vydání věci dle zák. č. 87/1991 Sb. a dále žalobce ani není oprávněná osoba. Proti rozhodnutí katastrálního úřadu podal žalobce opravný prostředek, ovšem rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 31.7.1995 sp.zn. 35 Ca 74/94 bylo rozhodnutí Katastrálního úřadu okres z 18.10.1994, číslo jednací anonymizováno číslo potvrzeno s tím, že katastrální úřad nepochybil, když se v souvislosti s předloženou dohodou z 18.7.1994 zabýval tím, zda byly splněny podmínky zák. č. 87/1991 Sb. Krajský soud v Brně v daném rozsudku řekl, že dohoda o vydání věci podmínky uvedeného zákona nesplňuje, protože jméno příjmení zemřela datum, tedy před účinností zákona č. 87/1991 Sb., takže jí podle tohoto zákona nemohl žádný nárok na vydání nemovitostí vzniknout (i kdyby její dopis z 26.6.1990 bylo možné považovat za řádnou výzvu k vydání věci) a tudíž ani nemohl přejít na žalobce a dopis samotného žalobce z 23.9.1990 je bez významu, protože žalobce jako vnuk sourozence osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu není oprávněnou osobou dle zák. č. 87/1991 Sb. Krajský soud v daném rozsudku uzavřel, že anonymizována dvě slova územní celek tím, že uzavřela 18.7.1994 dohodu o vydání věci, nakládala s nemovitostmi v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb., neboť podmínky pro vydání věci nebyly v daném případě splněny, a proto byl návrh na vklad správně zamítnut. Tento závěr se žalobce ještě pokoušel zrevidovat ústavní stížností, ovšem neuspěl a usnesením Ústavního soudu ČR sp.zn. III.ÚS 234/95 z 11.1.1996 (je ve spise, ale je dostupné i v elektronické databázi Ústavního soudu) byla ústavní stížnost vůči rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp.zn. 35 Ca 74/94 odmítnuta s tím, že bylo rozhodnuto správně, že úkony učiněné jméno příjmení před účinností zákona č. 87/1991 Sb., když jméno příjmení před účinností daného zákona též zemřela, nelze posuzovat dle zák. č. 87/1991 Sb., protože to tento zákon nestanoví a samotný žalobce není oprávněnou osobou (není ani dědicem ze závěti); s odstupem podanou stížností proti tomuto usnesení Ústavního soudu se Evropský soud pro lidská práva vůbec nezabýval, neboť byla opožděná. Danými rozhodnutími Katastrálního úřadu okres z datum, na něj navazujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně z 31.7.1995, sp.zn. 35 Ca 74/94 a usnesením Ústavního soudu ČR sp.zn. III.ÚS 234/95, jsou soudy vázány ohledně toho, co v nich bylo řešeno a vyřešeno, což stále platí. Žalobce samotný nebyl oprávněnou osobou, protože tou byly dle zákona č. 87/1991 Sb. jen děti sourozenců osoby, jejíž věc přešla v daných případech do vlastnictví státu, nikoliv děti těchto dětí a zjevně se žalobci nepodařilo vysvětlit (resp. jemu se nepodařilo to pochopit), že když někdo, kdo by třeba později oprávněnou osobou mohl být, zemře před účinností zák. č. 87/1991 Sb. (účinný k 1.4.1991), tak tou oprávněnou osobou není. Pro žalobce mohlo být matoucí to, že jeho matka jméno příjmení (dcera sourozence původního vlastníka Ing. jméno) napsala svůj dopis 26.6.1990, tj. relativně krátce před přijetím a účinností zákona č. 87/1991 Sb. (a pak zemřela datum), ačkoli pokud by dopis, že chce nemovitosti vrátit, napsala například v roce 1968 a pak zemřela například v roce 1970, tj. více jak 20 let před přijetím daného zákona č. 87/1991 Sb., pravděpodobně by na tom, že jméno příjmení sama nemůže uplatňovat nároky dle zák. č. 87/1991 Sb. žalobci nic zvláštního nepřipadalo; v principu, z hlediska jejích možných nároků, je ale jedno, jestli zemřela v roce 1990 nebo 1970.

8. Protože danými rozhodnutími včetně Ústavního soudu byla otázka restitučních nároků na předmětné nemovitosti vyřešena, mohl je stát v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb. platně převést do vlastnictví územní celek v polovině roku 1996, v němž zůstaly až do roku 2010, jelikož v žádném ze sporů, co vedl, nebyl žalobce úspěšný. I pokud se pomine zcela bizarní žaloba na určení uznání přípustnosti sukcese (Městský soud Brno sp.zn. 32 C 88/96 – zamítnuto a odvolací řízení zastaveno pro zpětvzetí) a též řízení ve věci Městského soudu v Brně sp.zn. 36 C 236/97 (aby katastrální úřad byl povinen zapsat žalobce jako vlastníka předmětných nemovitostí – řízení bylo zastaveno a v usnesení Krajského soudu v Brně sp.zn. 20 Co 269/2000 bylo žalobci vysvětleno, že katastrálnímu úřadu nelze uložit, aby provedl nebo neprovedl nějaký zápis vkladu, ale soud může jen přezkoumat v rámci správního soudnictví jeho rozhodnutí, což se stalo právě v řízení sp.zn. 35 Ca 74/94 u Krajského soudu v Brně), byla žalobci pravomocně zamítnuta žaloba na určení, že by vlastníkem předmětných nemovitostí měla být Česká republika (viz rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2005, č.j. 61 C 260/2000-144, a potvrzující rozsudek Krajského soudu v Brně z 25.1.2007 sp.zn. 13 Co 14/2006 s jasným závěrem, že žalobce není ve vztahu k předmětným nemovitostem oprávněnou osobou dle zák. č. 87/1991 Sb.) a poté neuspěl ani se žalobou na nahrazení projevu vůle územní celek s navrhovanou dohodou o vydání věci, vedenou pod sp.zn. 14 C 37/2007 u Městského soudu v Brně, když dané řízení bylo po jeho přerušení po roce zastaveno pro nepokračování v řízení (návrh byl ale stejně vzat zpět), s datem právní moci 3.11.2010. Zastavení daného řízení souviselo s tím, že se žalobce již od roku 2008 pokoušel předmětné nemovitosti od územní celek odkoupit, a to společně s 1) žalovaným, když ve spise je jejich nabídka na odkoupení nemovitostí z 2.6.2008 a dále jejich memorandum k záměru koupě z 15.10.2009 (z ničeho tudíž neplyne, že by 1) žalovaný měl být žalobci územní celek nějak vnucen, zvláště, když oba zastupoval stejný advokát). Výsledkem jejich snahy byla kupní smlouva s územní celek z 2.9.2010 (9.8.2010 byla podepsána kupujícími, ale prodávajícím územní celek až 2.9.2010), kterou jim nemovitosti prodalo územní celek do rovnodílného podílového spoluvlastnictví tak, jak je obsah této smlouvy přesně vymezen v bodu 14. napadeného rozsudku včetně čl. VIII., v němž žalobce výslovně prohlásil, že uznává a nezpochybňuje výlučné vlastnické právo prodávajícího k prodávaným (předmětným) nemovitostem a zavázal se vzít zpět žalobu ve věci Městského soudu v Brně sp.zn. 14 C 37/2007 a žalobce i územní celek prohlásili, že zápisem podílového spoluvlastnického práva kupujícího dle této kupní smlouvy jsou jejich vztahy k předmětným nemovitostem zcela narovnány. Další nakládání s nemovitostmi a jejich vymezení je v napadeném rozsudku přesně uvedeno v bodech 15., 16. a 18., včetně toho, že svůj podíl žalobce daroval synovi, tj. 2) žalovanému, a to s právními účinky ke dni 11.1.2012.

9. Vše uvedené jednoznačně potvrzuje, že žalobce až do 29.9.2010 (právní účinky vkladu práva kupní smlouvy z 2.9.2010) nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí vůbec, poté byl jejich spoluvlastníkem v rozsahu jedné poloviny do 11.1.2012 a od té doby až do současnosti není jejich vlastníkem vůbec. Z uvedeného je také zřejmé, že územní celek, které mělo pro sebe v katastru nemovitostí zapsané předmětné nemovitosti na listu vlastnictví od roku 1996, by je jednoznačně muselo vydržet dle §§ 130 odst. 1 a 134 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., protože v době jejich přechodu (a záznamu v katastru nemovitostí) v roce 1996 ze státu nemělo absolutně žádný důvod pochybovat o vlastnictví státu (výše uvedené spory, včetně řízení u Ústavního soudu, žalobce již předtím prohrál) a bylo se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejich vlastníkem, a to po dobu více jak 10 let, až do jejich prodeje 2.9.2010, protože ani v dalších sporech po roce 1996 žalobce neuspěl. S ohledem na vše uvedené byl rozsudek dle § 219 o.s.ř. jako zcela věcně správný potvrzen, včetně výroků II. a III. o nákladech řízení, u něhož odvolací soud odkazuje na přesné odůvodnění napadeného rozsudku. Jinak, nad rámec věci, lze doplnit, že vůči žalovaným 1) a 3) považuje odvolací soud návrh také za rozporný s dobrými mravy a za snahu připravit je o řádně nabytý majetek, zvláště poté, co žalobce v kupní smlouvě z 2.9.2010 výslovně prohlásil, že uznává a nezpochybňuje výlučné vlastnické právo prodávajícího územní celek k prodávaným nemovitostem. Dále lze doplnit, že i když v předchozím zrušovacím usnesení odvolací soud dospěl k závěru o naléhavém právním zájmu na žalovaném určení, což obecně platí, protože určovací žaloba by mohla být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, je otázkou, jestli je naléhavý právní zájem žalobce dán ve vztahu k jeho synovi, tj. ke 2) žalovanému, za situace, kdy oba v řízení postupovali ve shodě a 2) žalovaný mu tudíž mohl svoji část nemovitosti již dávno dobrovolně vrátit (je samozřejmě jasné, že i 2) žalovaný nabyl svoji část nemovitostí řádně a že žalobce a jeho syn postupovali v řízení koordinovaně a ve shodě v rámci snahy, dle odvolacího soudu zcela nemravné, připravit o majetek žalované 1) a 3)).

10. O nákladech řízení odvolacího rozhodoval odvolací soud dle § 224 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal v odvolacím řízení plně úspěšným žalovaným 1) a 3) právo na náhradu nákladů, které jim vznikly na právním zastoupení za odměnu zástupkyni za 2 úkony právní pomoci po 3 100 Kč, jenž se nekrátí (sepis vyjádření za 1) žalovaného a převzetí zastoupení 3) žalovaného) a 1 společný úkon při zastupování 2) osob, a to účast zástupkyně u jednání odvolacího soudu (2 x 3100 Kč – 20 % = 4 960 Kč) dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst.1 a § 12 odst.4 advokátního tarifu, k čemu naleží 3 režijní paušály po 300 Kč za tyto úkony dle §13 advokátního tarifu a náhrada 21 % DPH z částky 12 060 Kč, tj. částka 2 533 Kč, takže celkové náklady žalovaných 1) a 3) činí 14 593 Kč.

11. Ve vztahu mezi žalobcem a 2) žalovaným bylo o nákladech odvolacího řízení rozhodnuto tak, jak plyne z výroku III. tohoto rozsudku, když žalobce a 2) žalovaný se vůči sobě navzájem práva na náhradu nákladů řízení vzdali.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, můžou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).