KSBR 47 CO 110/2019-111

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudců ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Zdeňka Bureše a JUDr. Evy Gregorové ve věci ⟪LB:lb_002⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_003⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_004⟫ zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ proti ⟪LB:lb_007⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_009⟫ o zaplacení částky částka s příslušenstvím a částky částka ⟪LB:lb_010⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve obec ze dne 27. února 2019, č. j. 6 C 122/2018-45,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku částka s 8,05% úrokem z prodlení ročně od datum do zaplacení, v části IV. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 20% úrok ročně z částky částka od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky částka, a v V. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku částka s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl, žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku částka s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od datum do zaplacení (II. výrok), částku částka (III. výrok) a 95,92% úrok ročně z částky částka od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky částka (IV. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku částka s 8,05% úrokem z prodlení od datum do zaplacení, do části IV. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 20% úrok z částky částka od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky částka, a do V. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Vysvětlil, že částka částka představuje kapitalizovaný 20% úrok ročně z poskytnutého úvěru do dne zesplatnění. Uvedl, že úrok byl smluven v zákonných limitech a měl být žalobci alespoň částečně přiznán. Efektivní úroková sazba byla sice dohodnuta ve výši 151,62 % ročně, to ale odpovídá nominální úrokové sazbě 95,92 % ročně, a tak nebyl překročen judikatorně stanovený čtyřnásobek obvyklého úroku (rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 15. 12. 2004, č. j. 21 Cdo 1484/2004). Strany se dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek a je nutno zachovat prioritu výkladu zakládajícího platnost smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne datum sp. zn. IV ÚS 1783/11). Ujednání o výši úroku nemůže být zakázaným ujednáním ve smyslu § 1813 o. z., neboť informace o úrokové sazbě byly žalovanému jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty jak ve smlouvě samotné, tak v předsmluvním formuláři před uzavřením smlouvy. Výpůjční úroková sazba je podle žalobce přiměřená a odpovídá situaci na trhu nebankovních úvěrů. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je ustanovení týkající se sjednaného úroku neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Poukázal i na § 2395 o. z., podle kterého žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí a žalobci tak nelze nepřiznat žádný úrok. Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne datum, domáhal po žalovaném zaplacení částky částka s 8,05% úrokem z prodlení ročně od datum do zaplacení, částky částka a 95,92% úroku ročně z částky částka od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky částka. Uvedl, že dne datum byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru číslo podle které žalovanému poskytnul peněžité prostředky ve výši částka. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 151,62 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po částka, počínaje měsícem červencem 2017 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích příjmení a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce si prověřil, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobci neuhradil na dluh ničeho. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši částka (za první a druhou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění, po částka) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši částka (částka za 1. a 2. splátku, se kterou se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne datum podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou prvním splátky (splatná dne datum) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši částka, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od datum do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši částka k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce proto požaduje úrok z úvěru od datum do zaplacení z jistiny částka, avšak jen v nominální sazbě 95,92 % a jen do výše částka (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení byl nečinný.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. s tím, že na věc je nutné aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dospěl k závěru, že žalobce splnil podmínku ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Pokud jde o výši úroku 151,62 % ročně (stejně jako 95,92 % ročně), ta několikanásobně přesahuje úrokové sazby poskytované bankami v době sjednání smlouvy o úvěru, a proto je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Z tohoto důvodu soud přiznal žalobci pouze právo na zaplacení původní jistiny částka, smluvní pokutu ve výši částka a náklady vzniklé prodlením žalovaného ve výši částka. Ve zbývající části, pokud jde o nepřiměřeně vysoký úrok a smluvní pokutu (§ číslo § 1815 o. z.), žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; převážně byl ve věci úspěšný žalovaný, kterému však náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Odvolací řízení bylo podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. přerušeno usnesením ze dne 22. 9. 2020, č. j. 47 Co 110/2019-73, do doby rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20 Ústavní soud o návrhu rozhodl usnesením ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, načež bylo v odvolacím řízení pokračováno (usnesení ze dne 23. 11. 2021, č. j. 47 Co 110/2019-95).

8. V usnesení ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne datum ve věci C číslo, v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době" (bod 46)“. V řízení vedeném před Ústavním soudem se vláda ČR vyjádřila konstatováním, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem právě odkazem na rozsudek SDEU ve věci C číslo. Z uvedených závěrů odvolací soud nadále vychází, poněvadž je již najisto postaveno, že soudy z úřední povinnosti posuzují, zda věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele.

9. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: scoringu klienta jméno příjmení ze dne datum (výpisu z registru NRKI), výpisu záznamu z registru příjmení ohledně žalovaného ze dne datum, hodnocení klienta ke smlouvě číslo vypracované žalobcem dne datum, potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu žalovaného ze dne datum výplatní pásky žalovaného za třetí a čtvrtý měsíc roku 2017.

10. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Mezi účastníky, žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona číslo o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

12. Podle § 86 odst. 1 zákona číslo o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona číslo o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. V žalobě byla obsažena tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalovaného a k nim byly navrženy důkazy, soud prvního stupně vzal tvrzené skutečnosti v úvahu a bez bližšího vysvětlení dospěl k závěru, že žalobce splnil podmínku ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Odvolací soud s ohledem na závěr učiněný v odstavci 8. znovu posuzoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovaným byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 12. 2016). Podle údajů uvedených v hodnocení klienta vypracovaném žalobcem a podepsaném žalovaným dne datum a zprostředkovatelem úvěru, který doporučil jeho schválení dne datum, měl žalobce poskytnout spotřebitelský úvěr částka, splatný ve 48 měsíčních splátkách po částka s úrokovou sazbou 151,62 %. V části A formuláře označeného jako„ analýza bonity“ bylo uvedeno, že žalovaný má pravidelný čistý měsíční příjem částka, výdaje částka do (životní minimum), spoření částka, bydlení částka, celkem výdaje částka, rezerva částka a volné zdroje částka. V části B (doplňující údaje neuvedené ve smlouvě o úvěru, které vyplnil zprostředkovatel úvěru) bylo uvedeno, že žalovaný je zaměstnaný, svobodný, nežije ve společné domácnosti s manželem či partnerem, je vyučen a bydlí u rodičů. Není zde uvedeno, zda byly tyto údaje ověřovány z předložených listin žadatele o úvěr. V části C (analýza schopnosti splácet) bylo v poznámce uvedeno pouze„ inkaso nedoloženo“.

15. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že„ …na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“

16. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“

17. Po zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spokojil se pouze s doloženým prohlášením klienta o jeho příjmech částka měsíčně z pracovního poměru, neověřil si žádné výdaje žalovaného, které uvedl ve zcela nízké a neodpovídající výši částka a částka (bydlení). Své povinnosti se nemohl žalobce zprostit tím, že žalovaný podepsal prohlášení, že neplánuje ani neočekává události mající dopad do jeho příjmů nebo výdajů v době splácení úvěru v oddílu A hodnocení klienta. Žalobce sice provedl lustraci v systému příjmení, kde nebyly k osobě žalovaného vedeny žádné údaje, avšak ignoroval posouzení nebankovního registru klientských informací, kde schopnost žalovaného splácet úvěr byla hodnocena skóre příznakem 16, podle něhož je klientova smlouva hodnocena jako špatná, s negativním příznakem. Žalobce tak vůbec výdajovou stránku žalovaného nezkoumal, sám vyhodnotil smlouvu jako špatnou, přesto úvěr doporučil ke schválení a žalovanému byla na jeho účet vyplacena částka částka.

18. Jestliže žalobce s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona číslo o spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalovaný by byl podle citovaného ustanovení povinen vrátit žalobci pouze jistinu (částka) s úrokem z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně nároku uplatněného nad tuto částku s příslušenstvím však již soud prvního stupně žalobě vyhověl pravomocným I. výrokem rozsudku, proti kterému žádný z účastníků nepodal odvolání. Ve zbylém rozsahu je žaloba nedůvodná.

19. Vzhledem k závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru nebylo třeba zabývat se odvolacími námitkami žalobce, které směřovaly do úvahy soudu prvního stupně o neplatnosti anonymizováno úroku převyšujícího nepřípustně obvyklou sazbu za úvěry poskytované bankami. Odvolací soud uzavřel, že podle § 87 odst. 1 je úvěrová smlouva neplatná, žalobce proto nemůže mít nárok na úrok, který je předmětem jeho odvolání.

20. Odvolací soud však považuje nad rámec svého rozhodnutí za potřebné dodat, že i v poměrech úpravy občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) v případě, kdy soud shledá platnou smlouvu o úvěru, avšak za neplatnou považuje dohodu o úroku, má žalobce právo na obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). Pravidlo o povinnosti platit úroky je obsaženo v rámci obecné úpravy závazků v § 1802 až 1806 o. z.

21. S ohledem na uvedené odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadenou část II. a IV. výroku rozsudku. Žalobu však zamítl z jiného důvodu než soud prvního stupně.

22. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění, které bylo opakováno shora, pro stručnost odkazuje.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatel nebyl v řízení úspěšný, avšak žalovanému náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.