KSBR 47 CO 23/2020-131

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ s evidovanou adresou pobytu ulice a číslo, PSČ obec, ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky částka s příslušenstvím a smluvní pokutou částka, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 11. 2019, č. j. 7 C 155/2019-56,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky částka s 9% úroky z prodlení od datum do zaplacení, částky částka s 9% úroky z prodlení od datum do zaplacení a 20% úroků z částky částka od 31. 10 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky částka, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení

1. V řízení zahájeném dne datum se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky částka s 9% úroky z prodlení od datum do zaplacení, smluvní pokuty ve výši částka a 62,45% úroků z částky částka od datum do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnout částky částka, a to z titulu smlouvy o úvěru číslo kterou žalovaný podepsal datum; žalobce následně zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši částka, který byl vyplacen 7. 11 2017, se žalovaný zavázal splatit spolu s 83,82% úroky (efektivní sazba) v 60 měsíčních splátkách po částka, počínaje prosincem 2017. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného) a úvěrovou historii žalovaného ověřoval rovněž v databázích příjmení a NRKI. Na základě získaných údajů byl proveden tzv. scoring klienta (žalovaného). V důsledku prodlení žalovaného s placením sjednaných splátek vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši částka (2 x částka za prodlení o délce 30 dnů u splátek číslo) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy na náhradu nákladů spojených s prodlením v celkové výši částka (2 x částka za prodlení o délce 15 dnů u splátek číslo). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky číslo splatné datum došlo podle bodu 6.3 smlouvy k automatickému zesplatnění úvěru k datu datum. Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši částka (původní dlužná jistina částka a úroky přirostlé ke dni zesplatnění částka), kterou byl žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění. Pro případ porušení této povinnosti byla v bodu 6.5 smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou; žalobce se žalobou domáhal smluvní pokuty ve výši částka za dobu od datum do data vyhotovení žaloby (datum). Do dne zesplatnění úvěru zaplatil žalovaný celkem 8 splátek po částka, po zesplatnění neuhradil ničeho.

2. Žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný, k žalobě se nevyjádřil a k jednání před soudem prvního stupně se bez omluvy nedostavil.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částka s 9% úroky z prodlení od datum do zaplacení a částku částka (I. výrok). Žalobu zamítl co do částka s 9% úroky z prodlení od datum do zaplacení, částky částka a 62,45% úroků z částky částka od datum do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky částka (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Vzal za prokázané, že účastníci platně uzavřeli datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši částka, žalovaný uhradil v souladu se splátkovým kalendářem 1. až 8. splátku; z důvodu prodlení s 9. splátkou byl úvěr k datum zesplatněn. Soud konstatoval, že na posuzovaný vztah dopadají rovněž ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a citoval jeho § 86 a § 87 upravující povinnost posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet sjednané splátky. Dospěl k závěru, že žalobce sice neprokázal, že by před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného (žalovaný měl podle předložených dokladů v době uzavření smlouvy měsíční příjem částka (invalidní důchod), výdaje ve výši částka a volné zdroje ve výši částka k úhradě splátky částka), nicméně žalovaný se neplatnosti smlouvy nebo její části nedovolal (§ 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb.). Soud proto posoudil jako důvodný nárok žalobce na vrácení částky částka (rozdíl mezi poskytnutou částkou částka a uhrazenými splátkami částka) i na smluvní pokuty (§ 2048 a násl. o. z.) podle bodu 6. 1 smlouvy ve výši částka a podle bodu 6.5 smlouvy ve výši částka (tj. 0,1 % denně z přiznané částky částka za 253 dnů prodlení). Žalobci přiznal i požadované náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného (bod 6.2 smlouvy) ve výši částka. Naproti tomu sjednanou úrokovou sazbu 83,82 % posoudil jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (§ 588 o. z.) O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobce měl úspěch 52 %, žalovaný 48 %, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

4. Proti části II. a proti III. výroku rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit částka s 9% úroky z prodlení od datum do zaplacení, částka s 9% úroky z prodlení od datum do zaplacení a 20% úroky z částky částka od datum do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky částka a dále, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně, v zákonných limitech a nebyl dán důvod, aby nebyly alespoň zčásti přiznány. Ve smlouvě byla sice dohodnuta efektivní úroková sazba ve výši 83,82 % ročně, což ale odpovídá nominální úrokové sazbě 62,45 % ročně, jde pouze o matematickou operaci. K tomu v podrobnostech odkázal na přiložené odborné vyjádření ze dne datum zpracované Mgr. jméno příjmení, Ph.D., příjmení, znalcem v oboru ekonomika. Dále zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů. Požadovaná sazba úroků je přitom v rámci judikaturního čtyřnásobku (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). Dále žalobce vyzdvihl, že smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. V případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a jejich výše je ovlivněna celou řadou faktorů. Žalobce je proto přesvědčen o platnosti smlouvy o úvěru v celém jejím rozsahu. Dále uvedl, že ujednání o výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním (§ 1813 o. z.), když žalovaný byl se sazbou úroků opakovaně seznámen (předsmluvní formulář, smlouva a oznámení o schválení úvěru). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. spisová značka, spisová značka. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zná neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se však musel žalovaný dovolat, což neučinil. Z opatrnosti podotkl, že pokud by snad soud prvního stupně při posuzování výše úrokové sazby vycházel z databáze příjmení, pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků – hodnoty uváděné v databázi příjmení jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je uvedená databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje.

5. Žalovaný se odvolání žalobce nevyjádřil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že peněžní prostředky ve výši částka byly žalovanému vyplaceny na základě smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne datum.

8. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSÚ-III“).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Soud prvního stupně smlouvu hodnotil jako platně uzavřenou a jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy vyhodnotil pouze její ujednání o výši úroků. Zabýval se i otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil tzv. úvěruschopnost žalovaného a zda z výsledku takového posouzení vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného (spotřebitele) úvěr splácet (§ 86 odst. 1 ZSÚ-III), a dospěl k závěru, že žalobce řádně nepostupoval. Nicméně, s ohledem na dikci § 87 odst. 1 ZSÚ-III uzavřel, že otázkou platnosti smlouvy z tohoto pohledu by se mohl zabývat toliko k námitce žalovaného (který však námitku nevznesl), tedy, že neplatnost smlouvy stanovená ve větě první citovaného ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost.

12. S tímto názorem však odvolací soud nesouhlasí. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb., účinný od 1. 1. 2011 do datum), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne datum podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 21. 6. 2021, č. j. 47 Co 23/2020-101).

13. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne datum ve věci C číslo (OPR- právnická osoba proti GK). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

14. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

15. Odvolací soud proto za účelem posouzení otázky tzv. úvěruschopnosti žalovaného zopakoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. dokazování listinnými důkazy, které žalobce k této otázce předložil již v řízení před soudem prvního stupně, a to: hodnocením klienta, oznámením ČSSZ o výši důchodu žalovaného a výpisy z databází NRKI a příjmení.

16. V listině – Hodnocení klienta ze dne datum ke smlouvě o úvěru číslo je uvedeno, že jde o nový úvěr, jediným příjmem žalovaného je důchodu ve výši částka a celkové výdaje činí částka (životní minimum částka, bydlení částka); jako rezerva je započtena částka částka. Na základě těchto údajů byly volné zdroje žalovaného stanoveny na částka. V oddílu B) listiny je uvedeno, že žalovaný je rozvedený, k dosaženému vzdělání byla označena maturita a k formě bydlení vlastní. Listina dále obsahuje rukou psanou poznámku„ inkaso nedoloženo“. Podle oznámení ČSSZ ze dne datum byl žalovanému dosud vyplácený invalidní důchod prvního stupně od ledna 2017 zvýšen na částka. Z výpisu z databáze Nebankovního registru klientských informací (NRKI) se podává, že žalovanému bylo přiřazeno skóre 441 odpovídající III. kategorii (rozmezí číslo), což dle vlastních kritérií žalobce znamená„ vyšší body do interní Score Card, menší riziko, lepší segment klientů“. Z výpisu z databáze příjmení nebyly ke jménu a rodnému číslu žalovaného evidovány žádné údaje.

17. Po zopakovaném dokazování poučil odvolací soud žalobce, že jím předložené důkazy neprokazují splnění povinnosti žalobce před uzavřením smlouvy řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného a že nemůže být se žalobou úspěšný. Žalobce k prokázání splnění podmínek stanovených § 86 odst. 1 ZSÚ – III již žádné další důkazy nenavrhl.

18. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce si od žalovaného vyžádal pouze doklady prokazující jeho příjem, který byl již na první pohled velmi nízký (invalidní důchod ve výši částka). Nevyžádal si však doklady prokazující jeho výdaje. Částku výdajů uvedenou toliko ve výši odpovídající životnímu minimu neshledává odvolací soud za odpovídající reálným potřebám. Rovněž částka určená na bydlení částka (byť žalovaný současně k formě bydlení označil vlastní) je neúměrně nízká. Navíc ani k prokázání tohoto výdaje, který je nutno považovat za výdaj významný, žalobce neměl od žalovaného předloženo ničeho. Je s podivem, že sám žalobce vyhodnotil skóre žalovaného při poskytování nového úvěru ve III. kategorii (vyšší body, lepší segment klientů), pokud jeho jediným příjmem byl invalidní důchod a volné zdroje stanoveny částkou částka, z níž měla být po dobu 60 měsíců hrazena splátka úvěru ve výši částka.

19. Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nebyl dostatečný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného - spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr tedy žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ-III). Žalobci tak v rámci řízení nemohlo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou žalovanému vyplatil, případně navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení).

20. Odvolací soud s ohledem na svůj závěr nedoplňoval dokazování listinami předloženými žalobcem spolu s odvoláním, a to to informacemi ČNB o zápůjčních úrokových sazbách na trhu, dopisem ČNB z datum (sp. zn. Sp 2018 číslo), zprávou právnická osoba, z datum, zprávou právnická osoba (sp. zn. EQ/021585), ani vyjádřením znalce příjmení jméno příjmení, Ph.D., příjmení, z datum.

21. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud (byť z jiných důvodů) rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky částka s 9% úroky z prodlení od datum do zaplacení, částky částka s 9% úroky z prodlení od datum do zaplacení a 20% úroků z částky částka od 31. 10 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky částka, podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně postupoval dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (vycházel z úspěchu žalobce ve výši 52 % a úspěchu žalovaného ve výši 48 %). Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení, když zohlednil i žalobcem požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Dospěl k závěru, že žalobce byl úspěšný v rozsahu 36,65 %, jeho neúspěch představuje 63,35 % a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu 26,7 % z celkových nákladů řízení. Podle obsahu spisu však žalovanému za řízení před soudem prvního stupně žádné náklady nevznikly, a proto odvolací soud III. výrok rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, byl by proto povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalovanému v průběhu odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, a proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.

Proti I. výroku tohoto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně; takové dovolání je však přípustné pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.

Proti II. a III. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).