KSBR 27 CO 50/2022-212

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení, ml., ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 6 511 835,48 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2021, č. j. 232 C 13/2019-178,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 619 331,60 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. jméno příjmení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 2 923 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. jméno příjmení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném datum domáhal se původní žalobce právnická osoba, sídlem adresa (dále jen„ žalobce“), po žalovaném zaplacení částky 6 511 835,48 Kč. Uvedl, že dříve byl jako právnická osoba S. A. zapsán v obchodním rejstříku v Lucemburku a následně přemístil své sídlo do České republiky. Současně je vlastníkem 1/3 obchodního podílu žalovaného, který měl v letech 2000 číslo zapsánu obchodní firmu právnická osoba K věci samé sdělil, společníkem žalovaného se stal na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne datum, kdy 1/3 obchodního podílu získal od právnická osoba INTERNATIONAL SOPARFI S. A. se sídlem v Lucemburku. Spolu s obchodním podílem nabyl také dvě pohledávky za žalovaným, a to na vrácení půjček poskytnutých žalovanému předchozími společníky. Pohledávka ve výši 5 642 168,78 Kč (pohledávka A) vznikla na základě smlouvy o půjčce ze dne datum uzavřené mezi žalovaným jako dlužníkem a právnická osoba příjmení jméno příjmení jméno příjmení. jako věřitelem, na jejímž základě byl žalovaný povinen vrátit půjčku ve výši 399 974,40 € a smlouvou o postoupení pohledávky ze dne datum původní věřitel postoupil část této pohledávky ve výši 396 579,86 € právnická osoba INTERNATIONAL SOPARFI S. A. Uvedenou smlouvou, jejímž účastníkem byl i žalovaný, byla zároveň sjednána změna splatnosti závazku na datum. příjmení příjmení jméno příjmení jméno příjmení jméno. poté smlouvou ze dne datum (spolu s převodem 1/3 obchodního podílu žalovaného) postoupila pohledávku žalobci, resp. její část ve výši 225 146,40 €. Uvedenou smlouvou, jejímž účastníkem byl i žalovaný, byla zároveň sjednána změna splatnosti závazku na datum. Dne datum uzavřeli žalobce se žalovaným dohodu ke smlouvě o postoupení pohledávek, ve které si sjednali, že dlužná částka 225 146,40 € se převádí dle platného směnného kurzu ČNB na částku 5 642 168,78 Kč (Původně žalobce v žalobě tvrdil, že pohledávka A zahrnuje i část pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne datum, v průběhu řízení však vyšla najevo, že tato smlouva s nároky uplatněnými žalobou nesouvisí – pozn. odvol. soudu). K pohledávce ve výši 869 666,70 Kč (pohledávka B) žalobce uvedl, že vyplývá ze smlouvy o půjčce ze dne datum uzavřené mezi žalovaným jako dlužníkem a právnická osoba INTERNATIONAL SOPARFI S. A. jako věřitelem, na jejímž základě byl žalovaný povinen vrátit poskytnutou půjčku ve výši 2 690 000 Kč. Dne datum původní věřitel (spolu s převodem 1/3 obchodního podílu žalovaného) postoupil žalobci část své pohledávky ve výši 869 666,70 Kč. Uvedenou smlouvou, jejímž účastníkem byl i žalovaný, byla zároveň sjednána změna splatnosti závazku na datum. Žalobce podotkl, že v obou případech získal 1/3 pohledávky věřitele vyplývající ze smlouvy o půjčce.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby tím, že nárok uplatněný žalobou ani zčásti neuznává. Poukázal na to, že dle tvrzení žalobce měly pohledávky vzniknout na základě několika smluv o půjčce. Zdůraznil, že smlouva o půjčce je reálný kontrakt a k jejímu uzavření je tak nezbytné předání finančních prostředků, k čemuž však nikdy nedošlo, resp. žalobce tuto skutečnost netvrdí ani neprokazuje. A to navzdory tomu, že podle ustálené judikatury břemeno tvrzení i břemeno důkazní v případě sporu o vrácení půjčky nese věřitel. Dále žalovaný namítl, že k uzavření smluv nebyl dán souhlas valné hromady dle § 196a obch. zák. Ve vztahu k pohledávce A (smlouva o půjčce ze dne datum) žalovaný dodal, že dle tvrzení žalobce pohledávka ve výši 396 579,86 € měla být nejprve původním věřitelem COMPAGNIE příjmení příjmení jméno příjmení jméno příjmení. postoupena smlouvou ze dne datum právnická osoba INTERNATIONAL SOPARFI S. A., nicméně v této smlouvě se uvádí, že se jedná o pohledávku ze dvou smluv. Nadto, pokud žalobce tvrdil, že došlo k převodu jedné třetiny pohledávky, částka uplatněná žalobou tomuto početně neodpovídá. Ke smlouvě o půjčce z datum pak nebyla přiložena (a ani žalobcem dodatečně doložena) plná moc osoby jednající za původního věřitele, tj, právnická osoba příjmení jméno příjmení jméno příjmení. Ve vztahu k dohodě ze dne datum o převodu dlužné částky ve výši 225 146,40 € na české koruny namítl její neplatnost tím, že za žalovaného měla být podepsána dvěma jednateli, což se však nestalo. Ve své podstatě totožné námitky žalovaný uplatnil i ve vztahu k pohledávce B (smlouva o půjčce z datum). Dále žalovaný zdůraznil, že podle smlouvy z datum měla být půjčka splacena nejpozději do datum a dle smlouvy ze dne datum nejpozději do datum a žalobou uplatněné nároky jsou tak již promlčeny. K tvrzení žalobce o dohodě o změně splatnosti (obsažené v dohodách o postoupení pohledávky), žalovaný uvedl, že smlouvy o půjčce bylo možno měnit pouze písemnými, vzestupně číslovanými dodatky, což smlouvy o postoupení pohledávky, byť jejich účastníkem byl i žalovaný jako dlužník, nesplňují a nadto smlouva o postoupení je dvoustranný kontrakt a jedná se tedy o dvoustranný právní úkon bez účasti dlužníka. Na základě smluv o postoupení pohledávky tak ke změně (posunutí) termínu splatnosti pohledávek nemohlo dojít.

3. Žalobce v reakci na vyjádření žalovaného uvedl, že jeho procesní obranu nelze hodnotit jinak než jako účelovou, přepjatě formalistickou a hrubě rozpornou s dobrými mravy, s ohledem na předchozí postoj žalovaného, kdy úhradu těchto pohledávek opakovaně slíbil. Nadto jsou tyto závazky evidovány v jeho účetnictví. Jediným cílem nynějšího postupu žalovaného je snaha vyhnout se řádnému splnění svých povinností a obohatit se na úkor žalobce. K tomu žalobce podotkl, že mezi účastníky probíhají i další soudní spory, jejichž předmětem je otázka platnosti kupní smlouvy, na jejímž základě došlo k prodeji veškerého nemovitého majetku žalovaného a tento nebyl schválen valnou hromadou. I v průběhu vedení těchto sporů žalovaný v reakci na výzvy k úhradě opakovaně přislíbil zaplacení předmětných pohledávek. K tomu žalobce poukázal na korespondenci mezi účastníky, resp. jejich právními zástupci. Zdůraznil, že byť žalovaný přislíbil, že po ukončení soudních řízení, k čemuž v mezičase došlo, své závazky zaplatí, takto neučinil. Uvedl, že půjčky byly žalovanému poskytnuty právnická osoba INTERNATIONAL SOPARFI S. A. v době, kdy byla jeho jediným společníkem, popř. právnická osoba příjmení jméno příjmení jméno příjmení., jejíž součástí byla i právnická osoba INTERNATIONAL SOPARFI S. A. Část pohledávek ze smluv o půjčce byla postoupena žalobci a jejich zbývající část současnému společníkovi a jednateli žalovaného panu jméno příjmení, což ostatně sám výslovně potvrdil i v rámci podání vysvětlení na Policii ČR dne datum. I s přihlédnutím k tomu, že půjčky byly evidovány v účetnictví žalovaného, je informace, že žalovanému nebyly vůbec poskytnuty, výslovně lživá. Poskytnutí finančních prostředků v roce 2002 je zřejmé i z toho, že dle účetní závěrky v tomto roce žalovaný pořídil nemovitosti v hodnotě 19 800 000 Kč a na konci roku měl na bankovních účtech částku 3 950 000 Kč. Je tedy otázkou, z jakých prostředků by získal majetek v takové hodnotě za situace, že by mu tvrzené půjčky fakticky dány nebyly. Za takové situace považuje žalobce za zcela neakceptovatelné, aby žalovaný nyní, po 18 letech, sporoval poskytnutí půjček a za tímto účelem zneužil podstatný časový odstup zcela úmyslně s vědomím, že pro žalobce, na kterého byly pohledávky postoupeny, bude složité prokázat jejich faktické poskytnutí, např. výpisem z účtu. K žalovaným tvrzené absenci souhlasu dle § 196a obch. zák. žalobce poukázal na § 196a odst. 2 obch. zák. s tím, že půjčky byly vždy poskytovány v rámci jednoho podnikatelského seskupení a souhlasu tak nebylo potřeba. Nadto účelem předmětného ustanovení je ochrana majetku společnosti a ochrana menšinových společníků proti zneužívajícímu jednání, zejména členů statutárních orgánů společnosti, k tomu však v daném případě vůbec nedošlo. K absenci plných mocí osob jednajících za věřitele žalobce uvedl, že námitka překročení zástupčího oprávnění náleží toliko zastoupenému. Za nedůvodnou žalobce označil i námitku promlčení s tím, že mezi původním věřitelem jako postupitelem, postupníkem a žalovaným jako dlužníkem došlo k dohodě o posunu splatnosti jednotlivých půjček.

4. Při prvním jednání ve věci datum soud prvního stupně po provedeném dokazování účastníky poučil, že obranu žalovaného, že finanční prostředky na základě uzavřených smluv mu nebyly poskytnuty, považuje za účelovou. Za nedůvodnou označil i žalovaným vznesenou námitku promlčení pohledávek i námitku neplatnosti smluv v důsledku absence souhlasu dle § 196a obch. zák. Na začátku dalšího jednání dne datum žalobce předložil výpis z účtu o převodu částky 2 690 000 Kč (pohledávka B) a soud poté žalobce poučil dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti označit důkazy k prokázání tvrzení, že došlo k poskytnutí finančních částek žalovanému a že půjčky byly poskytovány ovládající osobou ovládané osobě. Žalobci poskytl lhůtu 15 dnů a poučil ho o následcích v případě nesplnění této výzvy. Žalobce ve stanovené lhůtě výpisy účtů (pohledávka A) zaslal (pod správnou spisovou značkou) Krajskému soudu v Brně, který podání přeposlal soudu prvního stupně.

5. Soud prvního stupně rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, kterým žalobě v celém rozsahu vyhověl (I. výrok) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 533 672 Kč (II. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce i obranu žalovaného a uvedl skutková zjištění z provedených důkazů. S odkazem na § 3028 odst. 3 o. s. ř. věc posuzoval podle právní úpravy platné do datum. Dospěl k závěru, že na základě smluv o půjčkách (§ 657 obč. zák.) byly žalovanému finanční prostředky poskytnuty, původní věřitel část svých pohledávek postoupil žalobci (§ 524 odst. 1 obč. zák.) a současně došlo k prodloužení doby splatnost (§ 570 obč. zák.). Soud konstatoval, že půjčka je reálný kontrakt a na rozdíl od smlouvy o úvěru vzniká až skutečným poskytnutím finančních prostředků ze strany věřitele. Uzavřel, že v projednávané věci bylo poskytnutí finančních prostředků dostatečně prokázáno nejen účetními doklady žalovaného, ale i reakcemi žalovaného na předžalobní výzvy a předloženými výpisy z účtů. K námitce žalovaného vznesené v průběhu řízení, že výpisy z účtů byly předloženy až po koncentraci řízení, soud uvedl, že v průběhu řízení došlo k jejímu prolomení, když žalobci poskytl poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit důkazy. Není přitom podstatné, že výpisy z účtu (na základě výzvy dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) žalobce zaslal nejprve věcně nepříslušnému Krajskému soudu v Brně a teprve následně byly zaslány soudu prvního stupně. Stejně tak soud neshledal za důvodnou námitku žalovaného týkající se pravosti výpisů z účtů s tím, že směřovala spíše k obsahu těchto listin s poukazem na to, že jde pouze o výtisky se sníženou důkazní hodnotou, neboť vzhledem k uplynutí desetileté doby je již nemožné jejich ověření v bance. Soud však uzavřel, že v projednávané věci nejsou výpisy z účtů osamoceným důkazem, jak již bylo shora uvedeno. Za nedůvodnou shledal i námitku žalovaného o neplatnosti smluv o půjčkách z důvodu absence rozhodnutí valné hromady dle § 196a obch. zák., neboť bylo prokázáno, že se jednalo o poskytnutí půjček ovládající osobou ovládané osobě. Dodal, že navíc smyslem a účelem tohoto ustanovení byla ochrana menšinových společníků před svévolí statutárních orgánů a vzhledem k obsahu smluv o půjčkách (dlouhá doba splatnosti, jejich bezúročnost) nelze v daném případě hovořit o nutnosti ochrany v tomto smyslu. Pokud smlouvy o půjčkách podepsaly za věřitele osoby na základě plných mocí, které nebyly k těmto smlouvám přiloženy, nemá tato skutečnost vliv na jejich platnost, neboť absence plných moci by mohla být řešena pouze s ohledem na překročení zástupčího oprávnění ve vztahu k věřiteli (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3232/2016). K otázce platnosti dohody ze dne datum o převodu dluhu na české koruny, soud uvedl, že i v případě její neplatnosti se žalobce může domáhat plnění v české měně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1142/2007 či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. II. ÚS 219/10). Z těchto rozhodnutí se podává, že v takovém případě mají soudy vycházet z kurzu ke dni splatnosti závazku. V daném případě ke dni splatnosti půjček, tedy datum, resp. datum, činil kurz 27, 035 Kč €, resp. 26, 695 Kč €, a žalobce by tak mohl požadovat i částku vyšší; v dohodě z datum byl sjednán směnný kurz 25,06 Kč. Dále soud konstatoval, že žalobce prokázal svoji aktivní věcnou legitimaci, když na základě smlouvy o postoupení pohledávek bylo prokázáno postoupení části pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne datum (pohledávka A) i smlouvy o půjčce ze dne datum (pohledávka B). Dále soud uzavřel, že obsahem jedné listiny může být více závazků a není tedy vyloučeno, aby ve smlouvách o postoupení pohledávky došlo i k dohodě o posunutí termínu splatnosti, jestliže smluvní stranou těchto dohod byl postupitel, postupník i žalovaný jako dlužník. Vzhledem k tomu, že ve smlouvách o postoupení pohledávek byla současně platně sjednána i změna splatnosti půjček až do datum, nebyla ke dni podání žaloby (datum) žádná z těchto pohledávek promlčena. Na platnost dohody o změně termínu plnění nemá vliv skutečnost, že se nejednalo o číslované dodatky ke smlouvám o půjčce. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl a s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal ve sporu zcela úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení.

6. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný s tím, aby byl odvolacím soudem změněn, žaloba zamítnuta a žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, popřípadě zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný poukázal na to, že při jednání datum byli účastníci poučeni podle § 118b odst. 1 o. s. ř. o koncentraci řízení a na to obě strany shodně uvedly, že poučení rozumí a nemají další důkazní návrhy. Následně však žalobce při jednání datum předložil soudu listinu – výpis z účtu, který měl prokazovat platbu ve prospěch žalovaného (pohledávka B). K této listině soud neměl vůbec přihlížet, neboť byla předložena až po koncentraci řízení, ke které došlo po poučení soudu skončením jednání dne datum. Nadto žalovaný ihned při jejím předložení rozporoval její pravost s tím, že se jedná o listinu soukromoprávní a v takovém případě bylo na žalobci, který se uvedené listiny dovolával, aby prokázal její pravost a správnost. Namítal, že z této listiny nelze seznat nic, co by z ní mohlo učinit originál. S ohledem na datum vydání ani není možné ověření její pravosti v bance. Soud však konstatoval, že výpisy z účtu nejsou osamoceným důkazem, neboť jsou zde i účetní doklady a reakce žalovaného na předžalobní výzvy. Ani důkaz účetními doklady však neobstojí, neboť neprokazuje, že došlo k faktickému předání půjčky, resp., že žalovaný finančních částky obdržel. Účetní doklady plní toliko funkci evidenční a neprokazují, že bylo ze smlouvy skutečně plněno, jak reálný kontrakt předpokládá. K dopisům, kterými reagoval na předžalobní výzvy, žalovaný uvedl, že předžalobní výzva je procesní institut, jehož cílem je předejít soudnímu sporu a tím neúměrnému navyšování nákladů řízení. Skutečnost, že žalovaný v reakci na předžalobní výzvy smlouvy o půjčce nijak nerozporoval, nevede k závěru, že žalobce prokázal poskytnutí finančních prostředků žalovanému. Žalovaný proto stále setrvává na svém stanovisku, že žalobce reálné plnění na základě smluv o půjčce neprokázal. V této souvislosti žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008. Při jednání odvolacího soudu žalovaný zdůraznil, že by nemělo být přihlíženo ani k ostatním výpisům z účtů předloženým žalobcem, neboť nebyly soudu prvního stupně předloženy ve lhůtě stanovené při jednání datum.

7. Žalobce se k odvolání žalovaného písemně nevyjádřil, při jednání u odvolacího soudu uvedl, že toto považuje za účelové a nedůvodné a zcela se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal odvoláním napadený rozsudek, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

9. V průběhu odvolacího řízení byl původní žalobce (právnická osoba, IČO) dne datum vymazán z veřejného rejstříku s tím, že ke dni účinnosti fúze sloučením přešel veškerý majetek, dluhy a práva a povinnosti žalobce jako zanikající společnosti na nástupnickou společnost právnická osoba, sídlem adresa Odvolací soud proto usnesením ze dne 27. 1. 2023, č. j. 27 Co 50/2022-197, které nabylo právní moci datum, v souladu s § 107 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s uvedenou společností.

10. V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že nepovažuje za důvodnou námitku žalovaného, že žalobce předložil výpisy z účtů až po koncentraci řízení. Je pravdou, že poté, kdy soud prvního stupně při jednání datum účastníky seznámil se svým názorem na projednávanou věc a poučil je dle § 118b o. s. ř. (o koncentraci řízení), účastníci shodně uvedli, že nenavrhují žádné další důkazy vyjma již doložených. Zde je však třeba zdůraznit, že před poučením o koncentraci řízení soud prvního stupně účastníkům sdělil, že nepovažuje za důvodnou námitku žalovaného, že žalobce neprokázal poskytnutí finančních prostředků. Jestliže následně soud poučil žalobce ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti označit důkazy k prokázání skutečnosti, že finanční prostředky žalovanému poskytl, došlo k prolomení koncentračního bodu (a to i ve vztahu k žalovanému); současně žalobci poskytl lhůtu patnácti dnů. Žalobce však v důsledku svého pochybení zaslal důkazy - výpisy z účtů (k pohledávce A) Krajskému soudu v Brně a soudu prvního stupně byly doručeny až po uplynutí stanovené lhůty. Občanský soudní řád však žádné„ sankce“ v případě nedodržení lhůty poskytnuté v souvislosti s poučením dle § 118a o. s. ř. nestanoví. Soud prvního stupně tedy nepochybil, jestliže následně při jednání tyto důkazy provedl. K námitce žalovaného, že výpis účtu vztahující se k pohledávce B žalobce předložil ještě před poučením podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (tzn. před prolomením koncentrace) a z tohoto důvodu k němu soud neměl přihlížet, odvolací soud uvádí, že tento názor považuje za extrémně formalistický a nesprávný. Jestliže byl žalobce (navíc bezprostředně) po předložení této listiny soudem poučen dle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů prokazujících poskytnutí peněžních prostředků žalovanému a žalobce již tento důkaz předložil, bylo by jeho opětovné předložení zcela nadbytečné.

11. Odvolací soud při jednání podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování výpisem z účtu ze dne datum, úředním záznamem ze dne datum o podaném vysvětlení jméno příjmení, dopisy žalovaného z datum a datum, rozvahou žalovaného ve zkráceném rozsahu k datum, dohodou z datum ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne datum a výpisem z obchodního rejstříku žalovaného.

12. Z výpisu z účtu právnická osoba INTERNATIONAL SOPARFI S. A. z datum se podává, že uvedeného dne byla společnosti právnická osoba poukázána částka 2 690 000 Kč. Dne datum jednatel žalovaného jméno příjmení v rámci podaného vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu (Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality – 2. oddělení) potvrdil, že mu byla postoupena část pohledávek vyplývajících ze smluv o půjčkách ve výši cca 13 080 000 Kč. K pohledávce právnická osoba a. s. potvrdil, že částka ve výši cca 5 600 000 Kč byla žalovanému poskytnuta. K otázce jejího vrácení uvedl, že to v současné době není možné s ohledem na spory vedené o platnosti kupních smluv o převodu nemovitého majetku žalovaného. Z rozvahy ve zkráceném rozsahu k datum vyplývá, že žalovaný měl dlouhodobé závazky v předchozím období ve výši 780 000 Kč a ve sledovaném období 24 141 000 Kč a cizí zdroje byly uvedeny ve výši 24 151 000 Kč. V dopisu ze dne datum označeném jako reakce na předžalobní výzvu k úhradě dluhu ze dne datum právní zástupce žalovaného uvedl, že převzal právní zastoupení žalovaného i ve věci sporu se právnická osoba a. s. ohledně úhrady částky 5 642 168,78 Kč. Závěr tohoto dopis obsahuje sdělení, že úhrada pohledávky by přicházela v úvahu v tu chvíli, kdyby žalobce zastavil jiná řízení vedená mezi účastníky. Shodné sdělení právního zástupce žalovaného je obsaženo i v dopisu ze dne datum, který byl v reakci na předžalobní výzvu k úhradě dluhu ze dne datum. Z dohody ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne datum se podává, že byla uzavřena datum mezi DYNAMO FINANCE S. A. a žalovaným (zastoupeným jednatelem společnosti panem příjmení jméno). Předmětem smlouvy bylo stanovení podmínek pro převod dlužné částky z € na Kč s tím, že„ směnný kurz se stanovuje jako aktuální kurz vyhlášený ČNB pro den datum. Tento kurz je CZK/EUR 25,060.“. Z výpisu z obchodního rejstříku žalovaného vyplývá, že ke dni datum byl do obchodního rejstříku zapsán nový způsob jednání za společnost tak, že jednatelé jednají jménem společnosti a podepisují se za společnost vždy společně. V době předchozí jednatelé jednali za společnost samostatně.

13. Na základě zopakovaného dokazování odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním hodnocením věci (s výjimkou níže uvedenou) a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

14. K (obecné) námitce žalovaného proti pravosti a správnosti žalobcem předložených výpisů z účtů odvolací soud poznamenává, že z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že co do otázky důkazního břemene je činěn rozdíl v tom, zda je zpochybněna pravost soukromé listiny či její pravdivost, resp. správnost. Je-li zpochybněna její pravost, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost popírá (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016).

15. Dále odvolací soud v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2004, v němž Nejvyšší soud uvedl:„ K námitce dovolatelky o provádění důkazů fotokopiemi listin je třeba uvést, že občanský soudní řád v žádném svém ustanovení neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze jejich originály. Ustanovení § 129 o. s. ř., jež upravuje způsob provádění důkazu listinou, a § 123 o. s. ř., na něž dovolatelka rovněž odkazovala, které dává účastníkům právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny, v uvedeném směru soudu žádné omezení neukládá. Důkaz provedený fotokopií listiny hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v § 132 a násl. o. s. ř. Nejvyšší soud již ve svém dřívějším rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo ročník 1998, pod číslo) konstatoval, že podle ustanovení § 125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Dále v něm uvedl, že i když jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek zásadně vhodnější než jejich neověřené fotokopie, a že by se soud, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za postup odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu.“

16. Je tedy nepochybné, že i v případě námitky směřující proti pravosti soukromé listiny musí soud hodnotit tento důkaz v souvislosti s ostatními; nadto uvedená námitka by neměla být pouze formální a obecná. V projednávané věci, s ohledem na odstup doby, již žalobce neměl možnost vyžádat si výpisy z účtů u banky. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, má však za to, že žalobcem předložené listiny je nutno hodnotit i ve vzájemné souvislosti s dalšími důkazy (účetnictví žalovaného, tvrzení jméno příjmení v rámci podaného vysvětlení, opakované reakce žalovaného na výzvy žalobce k plnění) a že žalobce prokázal poskytnutí peněžních prostředků žalovanému.

17. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda z datum ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne datum je neplatná, neboť v rozporu se způsobem jednání za společnost zapsaným v obchodním rejstříku tuto dohodu za žalovaného podepsal pouze jediný jednatel, byť v obchodním rejstříku byli v té době byli zapsaní dva jednatelé, kteří měli jednat společně. Za situace, kdy nebyl dodržen zapsaný způsob jednání, jedná se o právní úkon absolutně neplatný (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 695/2000 a sp. zn. 32 Odo 1224/2004). Odvolací soud však souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce se mohl domáhat plnění v českých korunách, byť na něho byla převedena pohledávka ve výši 225 146,40 €. Jak již uváděl soud prvního stupně, při použití kurzu platného ke dni splatnosti této pohledávky, který byl mnohem vyšší, by se žalobce mohl domáhat ještě vyšší, než žalobou uplatněné částky.

18. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil. I. výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný.

19. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. vznikl v řízení zcela úspěšnému žalobci nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v plné výši. Tuto však nesprávně stanovil. Při výpočtu nákladů řízení dle odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně by náklady žalobce měly činit 374 532 Kč; soud však přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 533 672 Kč. Dále soud prvního stupně nijak neodůvodnil, proč přiznal odměnu za sedm úkonů právní služby a k tomu náhradu pouze za čtyři režijní paušály. Rovněž není zřejmé, z jaké částky vycházel při stanovení výše odměny za jednotlivé úkony právní služby. Odvolací soud proto náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně přepočítal a dospěl k závěru, že náklady žalobce sestávají z: ⟪LB:lb_001⟫ -) soudního poplatku za žalobu ve výši 325 592 Kč, ⟪LB:lb_002⟫ -) odměny za sedm úkonů právní služby po 34 380 Kč (tarifní hodnota 6 511 835,48 Kč) dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“), a to za převzetí věci, předžalobní upomínku, podání žaloby, písemné vyjádření ze dne datum a účast u třech jednání soudu prvního stupně, ⟪LB:lb_003⟫ -) náhrady za sedm režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ⟪LB:lb_004⟫ -) vše s výjimkou soudního poplatku navýšeno o DPH (21 %) ve výši 50 979,60 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.).

Celkové náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně činí 619 331,60 Kč.

20. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil II. výrok rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 619 331,60 Kč.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalobci náklady řízení v plné výši. K tomu však odvolací soud uvádí, že za účelně vynaložený náklad žalobce nepovažuje odměnu za právní zastoupení, neboť z výpisu z obchodního rejstříku žalobce vyplývá, že JUDr. jméno příjmení, kterému žalobce udělil plnou moc pro zastupování v řízení, je současně členem představenstva žalobce; účelně vynaloženým nákladem je pouze náhrada hotových výdajů (režijní paušál), neboť tato příslušní i nezastoupenému účastníkovi. Náklady žalobce za odvolací řízení tak sestávají z: ⟪LB:lb_001⟫ -) náhrady za jeden režijní paušál ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ⟪LB:lb_002⟫ -) cestovného ve výši 2 x 458 Kč za cestu vlakem na trase obec - obec a zpět (cestovné na trase obec - obec a zpět žalobce neúčtoval), ⟪LB:lb_003⟫ -) náhrady za ztrátu času na cestě ve výši 1 200 Kč (12 půlhodin po 100 Kč) dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, ⟪LB:lb_004⟫ -) vše navýšeno o DPH (21 %) ve výši 507 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.).

Celkové náklady žalobce za odvolací řízení činí 2 923 Kč.

Proti I. výroku tohoto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně; takové dovolání je však přípustné pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.

Proti II. a III. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).