KSBR 18 Co 261/2024-33

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřela a soudců JUDr. Petry Flídrové a JUDr. Jana Kolby ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta, Anonymizováno. ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky částka Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_009⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v adresa ze dne datum, č. j. 4 C 286/2023-23

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném výroku II mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši částka Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před odvolacím soudem ve výši částka Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v adresa (dále rovněž „soud prvního stupně“ či „soud“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částka Kč spolu se smluvním úrokem ve výši částka Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částka Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že se žalobce podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobci částku částka Kč představujících dlužnou jistinu ze smlouvy o zápůjčce ze dne datum spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem za období od poskytnutí zápůjčky do její splatnosti ve výši částka Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky částka Kč od datum do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že s žalovaným dne datum uzavřel smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytl žalovanému téhož dne částka Kč se splatností do datum, za což byl žalovaný dle smlouvy povinen zaplatit smluvený úrok ve výši částka Kč za celou dobu trvání zápůjčky. Žalovaný této své povinnosti nedostál, když na dlužnou pohledávku nezaplatil ničeho. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil spornými. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili (popřípadě se k výzvě soudu nijak nevyjádřili) s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), o věci rozhodl bez jednání, když bylo možno ve věci rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali (na základě výzvy soudu souhlasili, popřípadě se k výzvě soudu nijak nevyjádřili; § 101 odst. 4 o. s. ř.). Na základě skutkových zjištění z předložených listin dospěl soud k závěru, že mezi účastníky řízení byla dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Žalobce jako zapůjčitel před podpisem písemné smlouvy dočasně poskytl žalovanému jako vydlužiteli finanční prostředky částka Kč, za což si sjednali úrok ve výši částka Kč za dobu poskytnutí těchto finančních prostředků. V důsledku porušení povinnosti žalovaného – uhradit dlužnou pohledávku ke dni splatnosti (do datum) – vznikl žalobci dnem následujícím coby příslušenství rovněž nárok na úroky z prodlení (srov. § 1970 OZ) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konkrétně tedy ve výši 8,25 % ročně z částky částka Kč od datum do zaplacení. S ohledem na uvedené soud žalobě zcela vyhověl.

3. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce částka Kč, představující zaplacený soudní poplatek za žalobu. Soud dospěl k závěru, že na náhradu případných dalších nákladů řízení žalobce nemá podle § 142a odst. 1 o. s. ř. nárok, neboť žalovanému nezaslal před podáním žaloby předžalobní výzvu.

4. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti jeho výroku II o nákladech řízení účastníků, podal žalobce odvolání, v němž vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu, že mu z důvodu nezaslání předžalobní výzvy žalovanému ve smyslu ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř., nenáleží, kromě zaplaceného soudního poplatku, náhrada dalších nákladů řízení. Má zato, že soud přistoupil k rozhodnutí o nákladech řízení pouze formalisticky, je vždy nutné hodnotit všechny rozhodné skutečnosti a okolností, které je mohou ovlivnit výsledek řízení. Uvedl, že nejvyššího soud v usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, uvedl, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka pohledávku zaplatit), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby. Dále žalobce uvedl, že účelem předžalobní výzvy je omezení počtu přibývajících soudních řízení, průtahů v řízení a zneužívání navyšování nákladů v těch případech, které lze vyřešit mimosoudně, aniž by byla nutná účast justice a autoritativního uložení povinností, tedy konkrétně v případech, kdy je dlužník svoji povinnost ochoten splnit dobrovolně. Nejvyšší soud shledal, že absence předžalobní výzvy nebude zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy dlužník ani po doručení žaloby dluh nezaplatí. Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit nebo jinak zajistit, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu, není dán sebemenší důvod sankcionovat pochybení věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění. Opačný postup by mohl vést k tomu, že by nevyzvaný dlužník dopředu věděl, že mu již žádné náklady nehrozí, a mohl by dle libosti řízení protahovat. Pokud je tedy zřejmé, že by účelu předžalobní výzvy nebylo dosaženo, její odeslání není nezbytné a může být nadbytečné. Konečně žalobce uvedl, že žalovaný byl po celou dobu před soudním vymáháním a následně v průběhu samotného soudního řízení nečinný, nekontaktní a dosud svou povinnost nesplnil. Je proto přesvědčen, že odeslání předžalobní výzvy by v dané věci bylo neúčelné a na výsledku řízení ničeho nezměnilo. S ohledem na uvedené žádal soud, aby mu po zohlednění všech okolností případu přiznal plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a rovněž náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. o nákladech řízení účastníků bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) přezkoumal. Protože odvolání žalovaného směřovalo pouze proti výroku o nákladech řízení, nebyla jím dotčena právní moc výroku I, kterým bylo rozhodnuto o věci samé (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).

6. Podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

7. Podle ust. § 142a o. s. ř. platí, že žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění (odst. 1). Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal (odst. 2).

8. Především je třeba uvést, že na základě průběhu řízení soud prvního stupně učinil správný závěr o plném úspěchu žalobce ve věci a přiléhavě aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má žalobce má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na uplatňování práva. V tomto směru lze zcela odkázat do odůvodnění napadeného usnesení.

9. Odlišný názor má odvolací soud na rozsah žalobci přiznaných nákladů řízení, v důsledku aplikace ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. v situaci, kdy žalobce nezaslal žalovanému před podáním žaloby výzvu k plnění.

10. V tomto směru se odvolací soud zcela ztotožňuje s argumentací uvedenou žalobcem v odvolání, jak je uvedena v bodu 4 tohoto usnesení.

11. Z obsahu spisu je zřejmé, že podání žaloby nepředcházela ze strany žalobce tzv. předžalobní upomínka k plnění podle § 142a o. s. ř., a že by proto přicházel v úvahu i závěr, že podle uvedeného ustanovení žalobce nemá na náhradu nákladů řízení právo. Odvolací soud ovšem zohlednil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka pohledávku zaplatit), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013). Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (viz např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení, jinak – srov. např. ustanovení § 71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 506/2015).

12. Ze spisu vyplývá, že v projednávané věci žalovaný po podání žaloby, resp. po jejím doručení (spolu s usnesením o zrušení platebního rozkazu) neprojevil jakoukoliv ochotu směřující k uspokojení žalovaného nároku, byl zcela pasivní, a to i po doručení rozsudku odsuzujícího k plnění žádaného nároku. Vzhledem k uvedeným okolnostem není namístě přičítat žalobci k tíži, že před podáním žaloby žalobce nevyzval k dobrovolnému plnění, neboť by takový úkon zcela zřejmě nevedl k zákonem zamýšlenému výsledku.

13. Žalobci tak přísluší náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně spočívající v odměně jeho zástupce za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastupování, sepis žaloby) s tím, že tarifní hodnota, z níž se podle § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“) vypočítá odměna zástupce žalobce coby advokáta, činí částka Kč. Odměna za jeden úkon právní služby tedy podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu činí částka Kč, za dva úkony právní služby pak celkem částka Kč. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů zástupce žalobce, která podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu činí částka Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy částka Kč a dále náhrada 21 % DPH z odměny a paušální náhrady hotových výdajů v částce částka Kč. V součtu tudíž náklady na zastupování před soudem prvního stupně na straně žalobce činí částka Kč a s připočtením zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši částka Kč pak náklady vynaložené žalobcem v této fázi řízení činí částka Kč.

14. Odvolací soud proto usnesení soud prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II změnil (§ 220 odst. 1 o. s. ř.), jak je ve výroku I tohoto usnesení uvedeno.

15. Výrok II o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 ve spojení s § 142 1 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl s odvoláním úspěšný, žalovaného proto zatěžuje povinnost zaplatit žalobci jeho náklady odvolacího řízení, spočívající v odměně advokáta za jeden úkon právní služby za částka Kč, spočívající v odvolání proti výroku o nákladech řízení (výše soudem prvního stupně nepřiznaných nákladů řízení částka Kč je v odvolacím řízení tarifní hodnotou, § 8 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 2 písm. c/ advokátního tarifu) a jedné paušální náhradě hotových nákladů za částka Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), což, včetně 21% náhrady DPH (částka Kč), činí částka Kč.

16. Uvedené částky nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) § 7 bod 3, § 11 odst. 2 písm. c/ advokátního tarifu)

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.