KSBR 38 Co 32/2025-62

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Růžičky a soudkyň JUDr. Jitky Levové a JUDr. Ireny Vitovské ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované instituce IČO IČO ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ jednající Jméno žalované, ⟪LB:lb_009⟫ IČO IČO ⟪LB:lb_010⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_011⟫ adresa pro doručování: Adresa žalované ⟪LB:lb_012⟫ adresa ⟪LB:lb_013⟫ o zaplacení 167.000 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_014⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2024, č. j. 2108 C 11/2024 - 38

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Městský soud v Brně jako soud I. stupně zamítl v záhlaví označeným rozhodnutím žalobu o zaplacení částky 167.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 167.000 Kč od datum do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

2. Soud I. stupně se po provedeném dokazování, a v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, sp. zn. Cpjn 206/2010, zabýval otázkou, za jaké období předmětného kompenzačního řízení bylo žalobkyni přiznáno přiměřené zadostiučinění. Soud vzal za prokázáno, že tímto obdobím je doba od datum, kdy byla podaná žádost žalobkyně o odškodnění u instituce do datum, kdy bylo rozhodnuto odvolacím soudem. Období, které tedy nebylo zohledněno, je období od rozhodnutí odvolacího soudu do nabytí právní moci rozhodnutí, tedy období od datum do datum, konkrétně 45 dnů. V rámci této doby soud nezjistil žádné průtahy. Dále se soud zabýval výší poskytnutého zadostiučinění navýšením již žalovaného odškodnění v odvolacím řízení. Soud vyšel z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 44 Co 90/2021 – 151, který byl mj. vázán i závazným právním názorem dovolacího soudu v rozsudku ze dne 22. 3. 2023, č. j. 30 Cdo 3504/2022 – 122. Odvolací soud se v tomto rozhodnutí jednotlivě vypořádal s aplikací modifikačních kritérií (bod 12 odůvodnění). Celkové navýšení již přiznaného zadostiučinění tedy činilo 20 % z částky 178.200 Kč, tedy 35.640 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % od datum, tj. od doby uplatněného nároku u soudu na navýšení zadostiučinění. Částka 35.640 Kč s příslušenstvím byla žalobkyni zaplacena. Soud I. stupně dospěl k závěru, že odvolacím soudem přiznaná částka 35.640 Kč s příslušenstvím je částkou zcela adekvátní při zohlednění závazného stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 pokud jde o délku řízení, tedy od uplatnění nároku žalované v rámci předsoudní fáze do nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 44 Co 90/2001 – 151, o význam nynějšího kompenzačního řízení pro žalobkyni, o kritérium složitosti řízení, postup soudu a chování poškozené v průběhu nynějšího kompenzačního řízení. Pokud jde o délku řízení, navýšenou o 45 dnů, lze konstatovat, že se jedná o 4 roky 6 měsíců a 27 dnů, tato délka není přiměřená, ale při zohlednění již soudem přiznaného a vyplaceného zadostiučinění v částce 35.640 Kč s příslušenstvím soud nepřistoupil k navýšení ani ke snížení výše přiměřeného zadostiučinění. Pokud jde o význam nynějšího kompenzačního řízení pro žalobkyni, zde se jedná o druhé kompenzační řízení, za které navíc bylo již přiznáno a i zaplaceno zadostiučinění. Soud zde přistoupil. ke snížení o 40 %, kdy má za to, že následné kompenzační řízení nedosahuje takového významu jako řízení ve věci samé, za jehož délku byla již kompenzace poskytnuta a stejně tak již byla zohledněna i doba trvání samotného kompenzačního řízení a za toto poskytnuta finanční náhrada. Pokud jde o složitost řízení, soud vyšel z odůvodnění odvolacího rozsudku (bod 29 odůvodnění) a neshledal okolnosti svědčící pro snížení ani pro navýšení zadostiučinění. Co se týče postupu soudu, ani zde soud nepřistoupil k navýšení ani ke snížení výše přiměřeného zadostiučinění. Pokud jde o chování poškozené v průběhu nynějšího kompenzačního řízení, žalobkyně nezavdala příčinu k průtahům, své procesní povinnosti si plnila ve lhůtách. Dáno do algoritmu výpočtů, kdy se jedná konkrétně o dobu 4 let 6 měsíců a 27 dnů. Za prvních 24 měsíců se jedná o částku 2 x 7.500 Kč, za následující 2 roky řízení celkem o částku 30.000 Kč, za 6 měsíců o částku 7.500 Kč a za 27 dnů o částku 1.110 Kč, celkem 53.610 Kč. Při aplikaci modifikačních kritérií snížení o 40 % se jedná o částku 32.166 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, kdy je zapotřebí započíst již soudem přiznanou výši zadostiučinění v částce 35.640 Kč, soud žalobu zamítl. Žalované jako úspěšné účastnici soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč.

3. Proti shora uvedenému rozhodnutí soudu I. stupně žalobkyně podala odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí, případně napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí právo na plnou náhradu nákladů řízení. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že částka 35.640 Kč rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 44 Co 90/2021 – 151 představuje v nynějším kompenzačním řízení přiměřené zadostiučinění, ale jedná se o navýšení odškodnění poskytnuté za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 230 C 46/2019. Soud I. stupně se v rozporu s judikaturou dovolacího soudu namísto správného posouzení průběhu celého posuzovaného řízení zabýval jen tím, že v období od datum do datum nezjistil žádné průtahy. A tato vada nemohla být zhojena ani poukazem soudu I. stupně na závěry soudů v jiném soudním řízení, které pro zhodnocení a rozhodnutí této věci nejsou ani rozhodné ani závazné; nota bene jsou i zásadně vadné. Napadené rozhodnutí je tedy z důvodu naprosto nedostatečného posouzení věci soudem I. stupně absolutně nepřezkoumatelné, když soud neuvedl žádná vlastní hodnocení průběhu posuzovaného řízení ani rozhodných kritérií ve smyslu zákonné úpravy a judikatury, což žalobkyni brání řádně s napadeným rozhodnutím polemizovat. Soud I. stupně věc řádně neposoudil, ale rozhodl, když jen vycházel z jiného soudního rozhodnutí, které není v této věci relevantní, rozhodně bez případného dalšího a není pro tento soud ani závazné. Nemůže obstát závěr soudu I. stupně, že odškodnění v rámci nynějšího kompenzačního řízení bylo žalobkyni poskytnuto de facto bez dalších průtahů, okamžitě. Nadto se jedná o absolutní nesmysl, soud I. stupně de facto uzavírá, že prý odškodnění v rámci nynějšího kompenzačního řízení bylo žalobkyni poskytnuto ještě před jeho samotným zahájením. Je nemožné, aby odškodnění bylo poskytnuto v rámci nějakého řízení, které vůbec ještě ani neexistovalo. Závěr soudu I. stupně, že odvolacím soudem přiznaná částka 35.640 Kč s příslušenstvím při zohlednění závazného stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 je částkou zcela adekvátní, není vůbec ničím relevantním odůvodněn a nelze jej přezkoumat. Soud I. stupně celý případ nepochopil, což potvrzuje např. jeho závěr, že žalobkyně uplatnila svůj nárok již v původním kompenzačním řízení. Soudu I. stupně mělo být i známo, že v tomto řízení se jedná o jiný nárok, než ten, který uplatnila v původním kompenzačním řízení, kde se jednalo o nárok na navýšení zadostiučinění za jiné než zde posuzované řízení. Pokud by se jednalo o tentýž nárok, soud I. stupně by ho již ani nebyl oprávněn projednávat. Žalobkyni není známo proč, jak a na základě čeho by prý mělo být „pro účastníky řízení překvapující, kdyby se nyní soud pouštěl v rámci tohoto kompenzačního řízení do odlišné aplikace, resp. právního posouzení užití modifikačních kritérií, když se v tomto řízení de facto vychází ze stejného skutkového zjištění.“ Toto je jednoznačným potvrzením oprávněnosti jejích námitek, že soud I.st. zcela rezignoval na plnění svých základních povinností, když nepostupoval „tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob“, jelikož sám věc řádně neposoudil a nerozhodl, ale pouze alibisticky odkazoval na jiné soudní řízení a rozhodnutí v něm přijatá. V žádném případě se tak u napadaného rozsudku nejedná o nestranné, vlastní posouzení věci soudem I. stupně. Toto je absolutně nepřípustné. Pokud snad přece jen „Soud však v rámci své rozhodovací činnosti jednotlivě posuzoval, zda a v jaké procentuální výši modifikovat dle jednotlivých kritérií zadostiučinění“, neučinil to správně. Při hodnocení významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného soud I. stupně pochybil zásadně, uzavřel-li, že „se jedná o druhé kompenzační řízení, za které navíc bylo již přiznáno, a i zaplaceno zadostiučinění“ – viz její námitky výše (nejednalo se o zadostiučinění za zde posuzované řízení ale za řízení jiné). Přitom soud I.st. ignoroval judikaturu nejen ESLP, jak ji příkladmo uvedla již v žalobě, jakož i judikaturu vnitrostátní, že v případech tohoto druhu musí soud postupovat zvláště pečlivě; „délku jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupně a délku dvou let pro dva stupně soudní soustavy v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo“; měla být přiznána „poměrně vysoká výše náhrady škody“. Totiž dokonce již i judikatura dovolacího soudu připustila, že v případě, kdy posuzované řízení bylo už řízením kompenzačním, by k tomuto mělo být při určování výše odškodnění též přihlédnuto.

4. Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 1565/23 ze dne 10. 4. 2024 judikoval, že v případech tohoto druhu je „úkolem soudů vyhodnotit, zda a z jakých důvodů budou posuzovat odlišně průtahy v původním řízení a průtahy v kompenzačním řízení, případně, k jakým okolnostem je v případě průtahů v kompenzačním řízení nutno přihlédnout, jaké skutečnosti je v tomto typu řízení namístě zohlednit při určení vhodné formy satisfakce, zda při hodnocení významu řízení pro účastníka kompenzačního řízení je namístě zohlednit další specifické skutečnosti. Jedná se o relevantní otázky týkající se případných odlišností při posuzování nesprávného úředního postupu (a jeho důsledků) u kompenzačních řízení, kterými se mají zabývat obecné soudy“. Ze shora uvedených důvodů nemůže obstát ani názor soudu I. stupně, na základě kterého „přistoupil ke snížení o 40 %, kdy má za to, že následné kompenzační řízení nedosahuje takového významu, jako řízení o věci samé, za jehož délku byla již kompenzace poskytnuta a stejně tak již byla zohledněna i doba trvání samotného kompenzačního řízení a za toto poskytnuta finanční náhrada“. Názor, že „následné kompenzační řízení nedosahuje takového významu, jako řízení o věci samé“ (soud I. stupně zřejmě myslí řízení posuzované?), soud I. stupně svévolně ničím neodůvodnil, pročež je v tomto napadané rozhodnutí svévolné a nepřezkoumatelné. Nadto odporuje všemu, co k tomu judikoval zejména ESLP. Principiálně nutno dodat, že pokud újmu a potřebu vyššího odškodnění zvyšuje obecně již sama aktivita poškozeného v podobě „využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení“ – viz § 31a odst. 3 písm. c) in fine zák. č. 82/1998 Sb., pak tím spíše musí být vyhodnoceno v jeho prospěch, podal-li kvůli nesprávnému úřednímu postupu již dokonce žalobu k soudu, což nutno v daném kontextu jistě považovat za „dostupný prostředek způsobilý odstranit průtahy v řízení“ vyšší formy. I tato skutečnost musí být vyhodnocena ve prospěch poškozeného. Ostatně i Ústavní soud v již citovaném nálezu uznal, že „Evropský soud pro lidská práva vybídl soudy vedoucí kompenzační řízení, aby uznaly i vlastní průtahy v řízení a v důsledku toho navýšily přiznávané odškodnění na obzvláště vysoké, čímž by zabránily nežádoucímu řetězení kompenzačních řízení.“

5. Pokud pak soud I.st. uvedl, že „stejně tak již byla zohledněna i doba trvání samotného kompenzačního řízení a za toto poskytnuta finanční náhrada“, není z napadaného rozsudku patrno, jak se to stalo. I v tomto jde o absolutní nepřezkoumatelnost napadaného rozsudku. Pokud soud I. stupně uvedl, že „Ke kritériu složitosti řízení, zde soud vychází z odůvodnění odvolacího rozsudku“, opakovaně potvrzuje oprávněnost jejích výše uvedených výtek. Soud I. stupně totiž byl povinen posoudit složitost posuzovaného řízení sám a nikoli „vycházet z odůvodnění odvolacího rozsudku“. Napadané rozhodnutí není nezávislé; naopak je zcela závislé na soudním rozhodování v jiné věci, což je nepřípustné. Při posuzovaní složitosti posuzovaného řízení dále soud I. stupně nepřípustně ignoroval její klíčovou žalobní argumentaci, a sice, že „Ona naopak tvrdí, že posuzované řízení bylo zatíženou složitostí zásadně sníženou, když v něm postačovalo provést k důkazu a zhodnotit jen spis z tam posuzovaného řízení. Z tohoto důvodu je pak namístě takto zásadně sníženou složitost posuzovaného řízení vyhodnotit tak, že základní částka odškodnění bude úměrně tomu zásadně navýšena.“ (viz její podání ze dne datum), když se s touto nevypořádal ani slovem. Tím došlo k porušení mého práva na spravedlivý proces. Pochybení stejného rázu se soud I. stupně dopustil i při hodnocení „postupu soudu“. Opakovaně namísto vlastního posouzení a rozhodování pouze odkazuje na závěry z jiného soudního řízení. Nadto předmětné hodnocení nepostihuje všechny rozhodné vady a okolnosti představující nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení, resp. nutné k posouzení, jako zejména zrušovací rozhodnutí. K odůvodnění napadaného rozsudku „vis maior dle skutkového zjištění vyjádřeného v bodě 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)“ namítá, že odkazované odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 44 Co 90/2021-151 ze dne 27. 9. 2023 je vadné, jelikož odporuje dřívějšímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 3504/2022 - 122 ze dne 22. 3. 2023. Odvolací soud v rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 44 Co 90/2021-151 ze dne 27. 9. 2023 totiž použil prakticky shodné odůvodnění jako ve svém předchozím rozsudku č. j. 44 Co 90/2021-101 ze dne 31. 5. 2022, resp. rozhodně nezhojil vady vytknuté mu dovolacím soudem ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 30 Cdo 3504/2022-122 ze dne 22. 3. 2023, kterým tento rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 44 Co 90/2021-101 ze dne 31. 5. 2022 zrušil. Soud I. stupně uvedl naprosto nevhodně protože zcela nemístně, že „Na okraj nutno i podotknout, že žalobkyně nebrojila dovoláním proti rozhodnutí odvolacího soudu, kdy jí bylo přiznané za toto kompenzační řízení zadostiučinění v částce 35.640 Kč s příslušenstvím.“ Na tomto místě proto musí k opakovaným výtkám soudu I. stupně, že poslední rozhodnutí odvolacího soudu „v předchozí věci“ nenapadla dovoláním, uvést zaprvé, že je to naprosto ale naprosto irelevantní. K tomu zdůrazňuje, že se tak stalo jen proto, že pochopila, že Krajský soud v Brně je „zabetonovaný“ (prostě za žádných okolností neustoupí ze svých pozic), pročež se raději rozhodla uplatnit nový nárok v novém soudním řízení! Až na závěr odůvodnění napadaného rozsudku „dal“ soud I. stupně „právní posouzení … do algoritmu výpočtu“. S ohledem na vše rozhodné dosud v řízení uvedené namítá, že výsledná částka nemůže představovat přiměřené zadostiučinění zvláště za dané situace, kdy je zejména třeba v dané věci v duchu judikatury ESLP poskytnout „poměrně vysokou výši náhrady škody.“

6. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení. Nalézací soud v napadeném řízení dostál svým povinnostem, provedl důkaz předmětným spisem, vyšel z kritérií daných v zákoně č. 82/1998 Sb., tato kritéria zhodnotil a z logiky věci poukázal i na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2023, č. j. 44 Co 90/2021 – 151. Ze žádné judikatury ať již Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu ČR či Nejvyššího soudu ČR nevyplývá, že by se v rámci kompenzačního řízení měla poskytovat poměrně vysoká výše náhrady škody, jak tvrdí žalobkyně, a už vůbec judikatura nehovoří o konkrétní částce, jež by měla být v kompenzačním řízení za nepřiměřenou délku trvání kompenzačního řízení poskytována. Judikatura konstatuje, že postižený účastník má dvě možnosti nápravy nepřiměřené délky trvání kompenzačního řízení. První možnost nápravy spočívá v návrhu na navýšení kompenzace v průběhu původního řízení, kdy soudy průtahy v jejich řízení zohlední, aby se zabránilo tzv. řetězení, druhou alternativou je nový návrh. Žalobkyně v daném řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 230 C 46/2019, navrhla navýšení kompenzace z důvodu průtahů kompenzačního řízení. Odvolací soud k návrhu přihlédl, průtahy zohlednil a žalobkyni přiznal částku ve výši 35.640 Kč s příslušenstvím jako kompenzaci za nepřiměřeně dlouho vedené kompenzační řízení. Žalobkyně využila i druhou možnost a zvolila podání nyní projednávané žaloby. Nelze než konstatovat, že částka přiznaná jako zadostiučinění v původním kompenzačním řízení s nyní vedeným kompenzačním řízením zcela logicky souvisí. Judikatura Nejvyššího soudu ČR sice umožňuje, aby žalobkyně i při odškodnění nepřiměřené délky již v samotném řízení uplatnila takový nárok znovu, avšak při posouzení tohoto samostatného nároku v žádném případě nelze odhlédnout od toho, jak byl nárok posouzen v rámci samotného kompenzačního řízení. Jinak řečeno, je bez jakýchkoliv pochybností, že částka přiznaná v původním kompenzačním řízení s nyní projednávanou věcí zcela evidentně souvisí a při rozhodování nezbytné a v souladu se zásadami odškodňování v rámci řízení o náhradě škody k této částce přihlédnout. Jedná se o klíčový faktor, který musí nalézací soud při rozhodování vzít v úvahu stejně jako otázku, zda je poskytnutá původní částka dostatečná. Tímto způsobem je možné zajistit, že náhrada škody bude spravedlivá, efektivní a v souladu s právními předpisy i judikaturou, stejně jako tomu bylo v aktuálně projednávané věci. Žalovaná je ve shodě s nalézacím soudem, že nebyly shledány důvody pro poskytnutí dalšího zadostiučinění, neboť náhrada přiznaná v původním kompenzačním řízení byla odpovídající a dostačující.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací, na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o.s.ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném opravným prostředkem, stejně jako řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Ze spisu soudu I. stupně sp. zn. 2108 C 11/2024 odvolací soud zjistil, že soud I. stupně provedl dokazování obsahem spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 230 C 46/2019, z něhož zjistil, že o nynějším kompenzačním řízení rozhodoval odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 44 Co 90/2021 – 151 v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 22. 3. 2023, č. j. 30 Cdo 3504/2022 – 122. Odvolací soud je ve shodě se soudem I. stupně, že při rozhodnutí o nynějším kompenzačním řízení, zahájeném datum, lze vyjít z výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2023, č. j. 44 Co 90/2021 – 151, který dovodil, že délka nynějšího kompenzačního řízení, ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, tj. k datum činí od uplatnění nároku u žalované v rámci předsoudní fáze, tedy od datum, 4 roky 5 měsíců a 12 dnů. Po posouzení modifikačních kritérií ve smyslu ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, bylo výsledné celkové navýšení již přiznaného zadostiučinění vyčísleno na částku 35.640 Kč, která byla žalobkyni uhrazena. V odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 44 C 90/2021, v němž žalobkyně navýšila požadované odškodnění pro další průtahy v kompenzačním řízení o další částku ve výši 35.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení pro další průtahy v kompenzačním řízení (změnu žaloby odvolací soud připustil) bylo již přiznané zadostiučinění dále navýšeno o částku 35.640 Kč, jakožto další kompenzaci za kompenzační řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 230 C 46/2019. Odvolací soud má v nynějším řízení (38 Co 32/2025) za to, že pokud byla v kompenzačním řízení, v němž se žalobkyně domáhala přiměřeného zadostiučinění za řízení ve věci vedené pod sp. zn. 230 C 46/2019, přiznána v odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 44 Co 90/2021 částka 35.640 Kč jako další kompenzace v návaznosti na řízení vedené pod sp. zn. 230 C 46/2019, pak již není žádný důvod, aby nad rámec navýšení v částce 35.640 Kč byla žalobkyni přiznána ještě další kompenzace. Bez ohledu na to, že soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí sám uvedl, že při rozhodnutí v nynějším kompenzačním řízení lze vyjít z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2023, č. j. 44 Co 90/2021 – 151, jeho právní posouzení modifikačních kritérií dané do algoritmu výpočtu v návaznosti ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, má odvolací soud za správné a dostatečně odůvodněné. Odvolací soud v daném řízení neshledává důvody pro poskytnutí dalšího zadostiučinění, neboť náhrada přiznaná v původním kompenzačním řízení byla odvolacím soudem posouzena jako odpovídající a dostačující (sp. zn. 44 Co 90/2021). Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.).

9. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná přiznal právo na náhradu těchto nákladů ve výši celkem 900 Kč (paušální náhrada 3x 300 Kč podle § 1, odst. 1, odst. 3, písm. a), c), f), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

10. Lhůtu k náhradě nákladů odvolacího řízení stanovil odvolací soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přičemž přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).