MSBR 230 C 46/2019-72

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Danou Daňkovou jako samosoudkyní v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: celé jméno žalobkyně, narozená dne datum ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: (název žalovaného) IČO, sídlem adresa ⟪LB:lb_007⟫ o zaplacení 353 510 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do částky 116 667 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 81 333 Kč s 10% úrokem z prodlení od

16. 10. 2019 do zaplacení a dále 10% úrok z prodlení z částky 116 667 Kč od 16. 10. 2019 do 3. 7. 2020, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se co do částky 155 510 Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 10. 2019 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 15 450 Kč, k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by jí byla přiznána nemajetková újma v částce 353 510 Kč z důvodu nepřiměřené délky řízení ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 52 C 257/2007 od 22. 10. 2007 do 9. 4. 2019 a době jemu předcházející v souvislosti s uplatněním nároku u žalované, tj. za období od 16. 4. 2007 do data podání žaloby ve výše uvedeném řízení, celkem tedy bezmála 12 let. Pokud se jedná o vyčíslení výše nároku, zde žalobkyně vycházela z případu příjmení proti České republice, kde za tři a půl roku kompenzačního řízení bylo přiznáno 86 000 Kč. Z tohoto dospěla žalobkyně k ročnímu odškodnění řádově okolo 24 000 Kč, z tohoto vycházela jako ze základu. Řízení zdejšího soudu sp. zn. 52 C 257/2007 bylo nepoměrně delší, když trvalo 11 let a 5 měsíců, avšak žalobkyně zde zohlednila i dobu šesti měsíců za uplatnění nároku u žalované, a proto se tedy celkem jedná o téměř 12-ti leté řízení. Za této situace žalobkyně stanovila jako základ částku 24 500 Kč, přičemž tuto navýšila o 20 % právě s ohledem na délku řízení, které se od řízení příjmení proti ČR významně prodlužuje.

2. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný co do částky 116 667 Kč, kdy k výpočtu dospěl tak, že jako základ použil částku 16 000 Kč za rok řízení, toto trvalo 11 let a 5 měsíců, kdy za první dva roky náleží poloviční částka. Výslednou částku 166 667 Kč žalovaný ponížil o 30 % s poukazem na složitost věci a stupně soudní soustavy. Žalobkyně žádala poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu nákladů zastoupení v naříkaném řízení a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s podáním stížnosti k ESLP. Soudy tak musely posoudit důvodnost nároku na náhradu škody a ve vztahu k požadovanému zadostiučinění za nemajetkovou újmu důsledně zhodnotit všechny relevantní okolnosti a kritéria stanovená v § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

3. Z důvodu částečné úhrady žalovaným po podání žaloby vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 116 667 Kč uhrazené žalobkyni žalovanou dne 3. 7. 2020 a soud řízení ohledně této částky v souladu s ust. § 96 o.s.ř. v rozsahu učiněného zpětvzetí zastavil, když zpětvzetí bylo učiněno dříve, než soud zahájil jednání a souhlas žalovaného tak nebyl nepožadován.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil a vzal za prokázaný následující skutkový stav: Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný uhradil žalobkyni dne 3. 7. 2020 částku

116 667 Kč. Mezi účastníky není sporu ani o tom, že úrok z prodlení z této částky žalovaným uhrazen nebyl. Současně je mezi účastníky nesporné, že žalobkyně nárok uplatněný v tomto řízení uplatnila u žalovaného dopisem z 15. 4. 2019, který byl ještě téhož dne doručen, přičemž tato skutečnost byla žalobkyni žalovaným potvrzena akceptačním dopisem ze dne 15. 4. 2019.

5. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 52 C 257/2007 soud zjistil, že žaloba o odškodnění za řízení vedené u Městského soud v Brně pod sp. zn. 44 C 176/98 ve výši 1 075 000 Kč s příslušenstvím byla proti žalovanému podána dne 22. 10. 2007, a to s návrhem na vydání platebního rozkazu. K této byla přiložena i listina od Evropského soudu pro lidská práva z 5. 12. 2005 označená jako stížnost, z níž je patrné, že žalobkyně byla poučena o možnosti domáhat se svého nároku dle novelizovaného znění zákona č. 82/1998 Sb. Byl také přiložen dopis dokládající uplatnění nároku u žalovaného z 12. 4. 2007 s doručenkou k 16. 4. 2007. Z rozkazního oddělení byla věc postoupena dne 26. 10. 2007 s odůvodněním, že je zapotřebí posoudit osvobození od soudních poplatků. Dne 23. 6. 2008 soud vyzval žalovaného k vyjádření ve lhůtě 60 dnů, vypraveno soudem dne 14. 7. 2008, žalovanému doručeno dne 17. 7. 2008. Žalovaný se k žalobě vyjádřil dne 16. 9. 2008. Přílohou doložil žalovaný schvalovací doložku dokládající pokyn k úhradě a úhradu částky 51 000 Kč žalovaným k přelomu prosince 2007 a ledna 2008. Dne 17. 9. 2008 byl dán soudem pokyn k zaslání vyjádření žalovaného žalobkyni, vypraveno dne 2. 10. 2008 se lhůtou k vyjádření 60 dnů, doručeno zástupci žalobkyně dne 13. 10. 2008, žalobkyně se vyjádřila dne 29. 12. 2008, vzala žalobu částečně zpět (o 51 000 Kč). Usnesením ze dne 15. 1. 2009 bylo řízení o zaplacení částky 51 000 Kč s příslušenstvím zastaveno. Žalobkyně se proti usnesení odvolala dne 6. 2. 2009. Dne 13. 2. 2009 byl spis předložen Krajskému soudu v Brně. Usnesením krajského soudu ze dne 25. 2. 2009 bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení ohledně příslušenství. Spis byl dne 16. 3. 2009 vrácen městskému soudu, pokyn k rozeslání usnesení byl dán dne 25. 3. 2009. Usnesením ze dne 19. 5. 2009 byla připuštěna změna žaloby. Následně byl dne 16. 6. 2009 připojován spis 44 C 176/98, následuje úřední záznam kanceláře z 8. 10. 2009, že předmětný spis je u krajského soudu s odvoláním. Hned dne 9. 10. 2009 byl dán pokyn k vyžádání spisu od krajského soudu a následně došlo dne 20. 10. 2009 k nařízení jednání na den 12. 1. 2010. Žalobkyně dne 22. 12. 2009 rozšířila a doplnila žalobu, u jednání dne 12. 1. 2010 došlo k připuštění změny žaloby a jednání bylo odročeno na den 11. 3. 2010 za účelem výslechu žalobkyně. Další jednání proběhlo dne 11. 3. 2010, zde byla vyslechnuta žalobkyně a jednání bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na den 19. 3. 2010, kdy došlo k vyhlášení rozsudku v té podobě, že žalobě bylo co do částky 106 00 Kč vyhověno, ve zbylé části byla žaloba zamítnuta. Žalovaný podal proti rozsudku odvolání dne 27. 4. 2010, žalobkyně pak dne 7. 5. 2010. Dne 9. 6. 2010 se žalovaný vyjádřil k odvolání žalobkyně. Žalobkyně se k odvolání žalovaného pak vyjádřila dne 10. 6. 2010. Dne 15. 6. 2010 byl spis předložen krajskému soudu. Dne 17. 4. 2012 bylo nařízeno jednání na den 23. 5. 2012. Jednání bylo odročeno na den 6. 6. 2012. Odvolací jednání proběhlo dne 6. 6. 2012, za účelem vyhlášení rozhodnutí bylo odročeno na den 13. 6. 2012. Dne 13. 6. 2012 vyhlásil krajský soud rozsudek, kterým rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil a částečně změnil tak, že žalobkyni přiznal dalších 37 300 Kč a úrok z prodlení z částky 143 800 Kč. Dne 26. 6. 2012 byl spis vrácen městskému soudu a dne 28. 6. 2012 došlo k rozeslání předmětného rozhodnutí. Žalobkyně podala dne 28. 8. 2012 dovolání (na samém konci dovolací lhůty), ještě téhož dne byl dán pokyn k rozeslání rozhodnutí a následně byla dne 9. 10. 2012 vyhotovena předkládací zpráva. Dne 17. 10. 2012 byl spis předložen Nejvyššímu soudu ČR. Dne 18. 12. 2013 vyhlásil Nejvyšší soud rozsudek, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí částky 838 310 Kč s příslušenstvím. Dne 13. 1. 2014 byl spis vrácen městskému soudu a hned dne 14. 1. 2014 došlo k rozeslání tohoto rozhodnutí. Následně byl dne 26. 3. 2014 spis předložen krajskému soudu. Dne 28. 3. 2014 byl činěn dotaz na stav řízení 44 C 176/98 u Městského soudu v Brně a dále výzva na žalobkyni k označení důkazů. Dne 1. 4. 2014 byl sdělen stav řízení a dne 14. 4. 2014 žalobkyně doručila návrh na dokazování. Dne 10. 7. 2014 bylo nařízeno jednání na den 22. 10. 2014. Odvolací jednání proběhlo dne 22. 10. 2014, za účelem vyhlášení rozhodnutí bylo odročeno na den 29. 10. 2014. Rozsudek byl vyhlášen dne 29. 10. 2014, kdy byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (v rozsahu zrušení dovolacím soudem). Spis byl dne 3. 12. 2014 vrácen městskému soudu a 5. 12. 2014 byl dán pokyn k rozeslání rozhodnutí. Žalobkyně podala dne 28. 1. 2015 dovolání. Den 2. 2. 2015 bylo dovolání zasláno protistraně a následně byl dne 18. 3. 2015 dán pokyn k předložení věci Nejvyššímu soudu. Dne 8. 4. 2015 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Dne 10. 2. 2016 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek krajského soudu opětovně zrušen. Dne 23. 2. 2016 byl spis vrácen městskému soudu a hned dne následujícího byl rozeslán. Dne 15. 3. 2016 byl spis předložen krajskému soudu. Dne 21. 11. 2016 bylo nařízeno odvolací jednání na den 18. 1. 2017. Dne 18. 1. 2017 se vyjádřila žalobkyně. Odvolací jednání proběhlo dne 18. 1. 2017, za účelem vyhlášení rozhodnutí bylo odročeno na den 25. 1. 2017. Dne 25. 1. 2017 vyhlásil krajský soud rozsudek, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 123 416 Kč s příslušenstvím. Dne 2. 3. 2017 byl spis vrácen městskému soudu, rozesláno 10. 3. 2017. Dne 26. 4. 2017 žalobkyně podala dovolání, to bylo zasláno protistraně dne 27. 4. 2017 a poskytnuta lhůta k vyjádření 30 dní Spis byl následně dne 21. 6. 2017 předložen Nejvyššímu soudu. Usnesením ze dne 25. 3. 2019 bylo dovolání žalobkyně odmítnuto. Spis byl dne 3. 4. 2019 vrácen městskému soudu, k rozeslání byl dán pokyn dne 5. 4. 2019. Právní moci nabylo rozhodnutí Nejvyššího soudu ke dni 9. 4. 2019, čímž bylo řízení skončeno.

6. Podle čl. 38 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“) každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

7. Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem – dále jen„ zákon o odpovědnosti“).

8. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona o odpovědnosti nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona o odpovědnosti, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k za a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti).

9. V dané věci se jedná o nárok na úhradu tzv. přiměřeného zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona o odpovědnosti ve spojení s ustanovením § 31a zákona o odpovědnosti. V případě řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 257/2007 dospěl soud závěru, že došlo k porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení, tedy k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný za toto porušení vyplatil žalobkyni odškodnění v částce 116 667 Kč s odůvodněním, že vyšel z částky 16 000 Kč jako důvodné za rok, kdy za první dva roky náleží z této částky vždy polovina, výslednou částku 166 667 Kč ponížil o 30 % s poukazem na složitost věci a stupně soudní soustavy. Toto odškodnění bylo vyplaceno dne 3. 7. 2020.

10. Pokud se jedná o průběh posuzovaného řízení, zde soud odkazuje na výše uvedená skutková zjištění a uvádí, že při stanovení výše a formy zadostiučinění bylo přihlédnuto ke konkrétním okolnostem případu a současně bylo vycházeno z kritérií uvedených v ustanovení § 31a odstavec 3 zákona o odpovědnosti, přičemž těmito jsou jednak za a) celková délka řízení, za b) složitost řízení, za c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy řízení, za d) postup orgánu veřejné moci během řízení a za e) význam předmětu řízení pro poškozeného. Řízení bylo zahájeno podanou žalobou dne 22. 10. 2007 a ke skončení řízení došlo dne 9. 4. 2019. Řízení tak trvalo 11 let a dobu lehce přesahující 5 měsíců, současně žalobkyně zahrnula do uplatněného nároku dobu předcházející tomuto řízení, a to dobu kdy uplatnila svůj nárok u žalované, tedy dobu od 16. 4. 2007 do podání žaloby a celková délka řízení tak dosahuje bez pár dní 12 let. Jelikož předchozí uplatněné nároku u žalovaného je podmínkou pro možnost domáhat se odškodnění u soudu, soud přisvědčil žalobkyni, že do celkové doby řízení je nutno započíst i dobu, kdy žalobkyně požádala žalovaného o dobrovolné uspokojení jejího nároku. Jelikož žalovaný na její podání reagoval pouze akceptačním dopisem, kdy k dobrovolnému částečnému plnění došlo až na přelomu prosince 2007 a ledna 2008 (tedy až po podání žaloby), jak patrno z úhrady částky

51 000 Kč žalovaným, je zahrnutí doby projednání nároku u žalovaného v období od 16. 4. 2007 do 16. 10. 2007 (nikoli až do 22. 10. 2007 – viz níže znění ust. § 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti, což je však rozdíl pouze několika dnů a tedy nevýznamný) důvodné, jak patrno i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017 při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona o odpovědnosti je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při posuzovaní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je tak v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 zákona o odpovědnosti, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§ 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti).

11. Celková délka řízení od 16. 4. 2007 do 15. 10. 2007 a následně od 22. 10. 2007 do 9. 4. 2019 je bez několika dní 12 let. Soud jako základ stanovil s ohledem na celkovou délku řízení částkou 18 000 Kč, kdy rozmezím je částka mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč a s ohledem na dobu 12 let se soud přiklonil k horní polovině tohoto rozmezí. V prvních dvou letech trvání sporu krátil soud tuto částku o ½, neboť každé řízení nějakou dobu trvá. Za první dva roky se jedná o 2x9 000 Kč, tedy 18 000 Kč, za dalších 10 let pak 10x 18 000 Kč, tj. 180 000 Kč, celkem pak jako základ stanovil soud částku 198 000 Kč.

12. Pokud se jedná o složitost řízení, věc byla projednávána v několika stupních soudní soustavy, a to opakovaně a lze tak dospět k závěru, že jak procesní složitost tak také složitost projednávané věci byla vyšší, když zde bylo kumulováno vícero nároků (náhrada nemajetkové újmy a náhrada nákladů předchozích řízení, a to i před ESLP), což odůvodňuje snížení náhrady o 20 %.

13. Pokud se jedná o posouzení jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení, tak soud neshledal žádné ryze obstrukční jednání na straně žalobkyně, kdy sice využívala veškeré lhůty na jejich horní hranici a v jednom případě tuto soudem poskytnutou dvouměsíční lhůtu o 16 dní nedodržela (jedná se o prvotní vyjádření k vyjádření žalovaného), avšak jedná se o prodlevu nepatrnou, a soud tak uvedené žalobkyni k tíži nekladl, i tato okolnost však dokládá snížený význam věci pro žalobkyni, neboť pokud, jak sama uvádí, mělo význam urychlené rozhodnutí, tak vyjadřování a podávání opravných prostředků na konci lhůt celkově řízení prodlužuje v řádech měsíců (zejména u dvouměsíční dovolací lhůty).

14. Ohledně hodnocení postupu orgánu veřejné moci během řízení, zde je na místě uvést, že se hodnotí průběh celého řízení a jak je patrno za skutkových zjištění, ke kratšímu prodlení došlo v souvislosti s rozesláním žaloby a následně pak k delšímu průtahu (téměř dvouletému) došlo u prvého projednání věci u krajského soudu a v neposlední řadě pak i při posledním projednání věci před Nejvyšším soudem (opět téměř dvouletému), jinak však bylo v řízení postupováno plynule. Zde soud proto navýšil základní částku o 20 %, a to z důvodu těchto třech výraznějších zmíněných průtahů na straně soudu, když v těchto třech zmíněných obdobích dle obsahu spisu nebyly činěny vůbec žádné úkony. Zde je na místě uvést, že ani žalovaný v rámci uplatněného nároku před podáním žaloby neučinil kromě akceptačního dopisu žádné vyjádření směrem k žalobkyni a k úhradě (částečné) došlo až po podání žaloby, avšak určité kratší průtahy soud v rámci navýšení základní částky nezohledňuje, když jisté menší prodlevy v řízení jsou již zohledněny v délce řízení. Soud však nepřisvědčil námitce žalobkyně, že je zde důvod pro další navýšení pro dvojí zrušení rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím s poukazem na nerespektování zákonné úpravy a judikatury. Soud neshledal tuto skutečnost rozhodnou pro navýšení základní částky, když i tato již byla zohledněna v celkové délce řízení, kde došlo k navýšení nad polovinu hranice stanovené výměry právě pro délku řízení a soud by tak danou okolnost hodnotil v rámci zvýšení dvakrát, a proto další zvýšení zde pro uvedenou okolnost soud neshledává důvodnou.

15. K dotazu soudu žalobkyně sdělila, že žádným způsobem nevyužila dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, když tato žádným neurgovala postup v řízení. Je tedy nepochybné, že žalobkyně nevyužila žádný z procesních institutů např. nahlédnutí do spisu či jiného způsobu zjištění stavu řízení, tím méně pak urgovala jakýkoliv postup v řízení, což soud zohlednil v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozenou. Žalobkyně tvrdila zvýšený význam řízení v tom směru, že se jednalo o odškodňovací řízení a to samo o sobě má pro žalobkyni zvýšený význam. Soud by snad této argumentaci mohl přisvědčit v obecné rovině, nikoli již však v rovině projednávaného případu, právě s ohledem na její neaktivní přístup. Za této situace tak soud dospěl k závěru, že a s ohledem na předmět řízení soud tento zvýšený význam pro žalobkyni neshledal, neboť pokud by řízení mělo pro žalobkyni osobně takovýto namítaný vyšší význam, nepochybně by to dokládalo její chování v průběhu řízení. Tato však dle obsahu spisu a nakonec i svých tvrzení nežádala o nařízení jednání ba ani jedenkráte nenahlédla do spisu, aby zjistila stav řízení a v případě, že by soud nereagoval na její případnou žádost o další postup v řízení či nařízení jednání, existuje pak také ještě případně i návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Zde žalobkyně k dotazu soudu uvedla, že podala žalobu a pak již ponechala postup na soudu. Uvedené tak dokládá, že zájem na rychlém vyřízení věci žalobkyně neměla (jak bylo poukázáno i shora ohledně využití zákonných a soudem poskytnutých lhůt). V rámci tohoto atributu (význam předmětu řízení pro poškozenou) soud dospěl k závěru, že není na místě snížení ani zvýšení základní částky.

16. Za dané situace tak soud po odečtení a přičtení uvedených procent dospěl k závěru, že žalobkyni by náležela částka 198 000 Kč, s ohledem na skutečnost, že žalovaným již bylo dne 3. 7. 2020 žalobkyni uhrazeno 116 667 Kč, činí rozdíl soudem přiznanou částku 81 333 Kč, kdy ohledně této částky bylo žalobě vyhověno (viz výrok II.) a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně příslušenství z této částky (viz výrok III.). Soud zavázal žalovaného i k úhradě zákonného úroku z prodlení z částky 81 333 Kč od data 16. 10. 2019 do zaplacení a také ohledně částky 116 667 Kč od data 16. 10. 2019 do data této částečné úhrady ke dni 3. 7. 2020, když zákonem daná šestiměsíční lhůta k úhradě dle ust. § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti uplynula žalovanému dne 15. 10. 2019 a ode dne následujícího tak byl v prodlení s úhradou celé částky 198 000 Kč a dle ust. § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník náleží žalobkyni úrok z prodlení ve výši, jež je dána nař. vl. 351/2013 Sb. Pokud se jedná o požadavek žalovaného na delší lhůtu k plnění, tento soud neshledal důvodným. Dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. je lhůta k plnění zásadně 3 denní. Lze sice v odůvodněných případech stanovit delší lhůtu, avšak zákonodárce nestanovil žádnou výjimku pro stát a za dané situace by pak mohl každý účastník namítat, že je třídenní lhůta krátká a žádat o delší lhůtu, aby měl dostatečný prostor k včasnému splnění soudem stanovené povinnosti. Nakonec, kdo jiný než stát by měl mít takové mechanismy, aby byl schopen zákonu dostát.

17. Soud o náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odstavec 3 o.s.ř. a přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, když posouzení výše plnění záviselo na úvaze soudu. Žalobkyně požadovala, aby soud vycházel z tarifní hodnoty jí uplatněného nároku, tj. z částky 353 510 Kč, avšak soud aplikoval § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.“) dle judikatury Nejvyššího soudu České republiky, např. rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 30 Cdo 461/2015 se výslovně zabývá otázkou nákladů řízení a uvádí, že odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se v případě úkonů právní služby poskytnutých po 1. 1. 2013 vypočte z tarifní hodnoty stanovené s účinností po tomto datu podle § 9 odst. 4 písm. a) a.t., tj. činí 50 000 Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S tímto závěrem se zdejší soud ztotožňuje a poukazuje, že žalobkyní namítané argumentaci nerespektování závazných rozhodnutí Ústavního soudu nepřisvědčil, když v jí namítaných rozhodnutích byla primárně řešena jiná otázka a nikoli výslovně otázka použití daného ustanovení.

18. Odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkového újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. tak byla stanovena dle tarifní hodnoty stanovené podle ust. § 9 odstavec 4 písmeno a) a. t., tj. z částky 50 000 Kč a odměna za jednotlivý úkon tak činí 3 100 Kč. V dané věci bylo učiněno 4,5 úkonů právní pomoci (příprava a převzetí věci, podání žaloby, vyjádření ve věci z 22. 7. 2020, účast u jednání soudu a poloviční odměna za účast při vyhlášení rozsudku) a současně náleží 5x300 Kč jako náhrada hotových výdajů dle § 13 a.t., celkem pak 15 450 Kč. Soud nepřiznal pro neúčelnost odměnu za úkon – částečné zpětvzetí žaloby z 7. 7. 2020, když zde uvedené zpětvzetí mohlo být učiněno současně s vyjádřením z 22. 7. 2020, za něž byla odměna přiznána. I tuto povinnost uložil soud žalovanému splnit do tří dnů, kdy ohledně neposkytnutí delší lhůty k plnění soud odkazuje na argumentaci uvedenou u plnění ve věci samé.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně a včas, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.