KSBR 60 Co 104/2025-293

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Karla Šabaty, PhD., a JUDr. Petra Coufalíka, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_003⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_007⟫ zastoupená advokátem jméno advokáta ⟪LB:lb_008⟫ sídlem adresa advokáta ⟪LB:lb_009⟫ o neoprávněnost výpovědi z nájmu ⟪LB:lb_010⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 1. 2025, č. j. 35 C 53/2022-188

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 16.940 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 10.043 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 1. 2025, č. j. 35 C 53/2022-188 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že výpověď nájemní smlouvy uzavřené za účelem nájmu prostor sloužících k podnikání na adrese adresa, která byla žalobkyni doručena dne datum, je neoprávněná. Výrokem II byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 9.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí dovodil, že mezi účastníky byla sjednána smlouva o nájmu, která byla žalovanou vypovězena výpovědí doručenou datum. Výpověď byla shledána jako důvodná. Soud prvního stupně poukázal na rozsudek Obvodního soudu pro adresa ze dne datum, sp. zn. sp. zn. ve spojení s rozsudkem Městského soudu v adresa ze dne datum, č. j. č. j., které nabyly právní moci dne datum, kterými byla uložena žalobkyni povinnost zaplatit dlužné nájemné ve výši 630.156,17 Kč. Uzavřel, že ke dni doručení výpovědi byla žalobkyně v prodlení se splátkami nájemného a toto prodlení převyšovalo 90 dnů. Soud prvního stupně se vyrovnal s námitkami žalobkyně, že výpověď je dána za žalovanou osobou k tomu neoprávněnou. Uzavřel, že výpověď byla učiněna statutárním zástupcem žalované, který byl k datu právního jednání zapsán ve veřejném rejstříku jako jednatel oprávněné. Dovozuje, že soud v tomto řízení není oprávněn přezkoumávat platnost právního jednání, na základě kterého se tato osoba stala jednatelem žalované. Navíc i pokud by následně byla vyslovena neplatnost usnesení o volbě statutárního zástupce, nemá to na platnost právního jednání statutárního zástupce v předchozí době vliv. Soud prvního stupně shledal výpověď z nájmu jako dostatečně určitou, když poukázal na to, že vzhledem k existenci jednoho nájemního poměru mezi účastníky byla oběma účastníkům zřejmá vůle vypovědět nájemní smlouvu předmětných nebytových prostor. Výpověď z nájmu neposoudil soud prvního stupně jako šikanózní jednání, když změnu v personálním substrátu žalované a rozdílný postoj těchto osob k existenci nájmu nelze posuzovat jako zneužití práva. Dále uzavřel, že námitky ke vzniku nájemního poměru byly uplatněny až po nastalé koncentraci řízení, a i pokud by byly důvodné, vedlo by to opět k zamítnutí žaloby pro nedostatek aktivní procesní legitimace žalobkyně. Soud prvního stupně odůvodnil, proč neprovedl žalobkyní navržené dokazování, když tyto důkazy měly směřovat k prokázání vztahů osob participujících na znesvářených společnostech a tyto důkazy se netýkají předmětu řízení.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém namítá, že neprovedením navržených důkazů nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť objasnění širších okolností považuje žalobkyně za nezbytné k tomu, aby mohla být ostatní skutková zjištění interpretována ve správných souvislostech. Poukazuje na to, že soud se měl zabývat existencí pohledávek žalobkyně a jejich zápočtem na nájemné, když se pouze spokojil se závěrem Městského soudu v adresa ve věci sp. zn. sp. zn.. Jedná se pouze zdánlivě o skutkovou otázku, která měla být objasněna již v tomto předchozím řízení. Pokud by se soud opětovně odmítl zabývat otázkou zániku pohledávek na nájemném započtením, vedlo by to k absurdnímu závěru, že k důvodnosti výpovědi by postačilo prokázat pouze formálně platnou smlouvu a formálně platnou výpověď. Žalobkyně setrvává na svých závěrech k neurčitosti výpovědi.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. S poukazem na rozhodnutí Obvodního soudu pro adresa ze dne datum, sp. zn. sp. zn. ve spojení s rozsudkem Městského soudu v adresa ze dne datum, č. j. č. j., zdůrazňuje jednoznačnost existence prodlení s úhradou nájemného. Žalobkyní navržené důkazy hodnotí jako nadbytečné a namítá, že výpověď nájmu byla specifikována prostorem, který byl pronajat, že na předmětný prostor existoval pouze jeden nájemní vztah a výpověď je tedy dostatečně určitá.

4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), obsahuje způsobilé odvolací důvody, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností (§ 205 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.) a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející (§ 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že ve věci jsou důvody pro potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně v meritorním výroku.

5. Nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

(§ 2201 občanského zákoníku, zákon č. 89/2012 Sb.)

6. Ustanovení tohoto pododdílu se vztahují na nájem prostoru nebo místnosti, je-li účelem nájmu provozování podnikatelské činnosti v tomto prostoru nebo v této místnosti a slouží-li pak prostor nebo místnost alespoň převážně podnikání, bez ohledu na to, zda je účel nájmu v nájemní smlouvě vyjádřen (dále jen „prostor sloužící podnikání“). Není-li dále stanoveno jinak, použijí se pro nájem prostoru sloužícího podnikání obecná ustanovení o nájmu.

Jedná-li se o nájem prostoru nebo místnosti, jehož účelem není ani bydlení, ani provozování podnikatelské činnosti ve smyslu odstavce 1, použijí se obecná ustanovení o nájmu.

(§ 2302 odst. 1, 2 občanského zákoníku, zákon č. 89/2012 Sb.)

7. Vypovídaná strana má právo do uplynutí jednoho měsíce ode dne, kdy jí byla výpověď doručena, vznést proti výpovědi námitky; námitky vyžadují písemnou formu.

Nevznese-li vypovídaná strana námitky včas, právo žádat přezkoumání oprávněnosti výpovědi zanikne.

Vznese-li vypovídaná strana námitky včas, ale vypovídající strana do jednoho měsíce ode dne, kdy jí námitky byly doručeny, nevezme svou výpověď zpět, má vypovídaná strana právo žádat soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi, a to do dvou měsíců ode dne, kdy marně uplynula lhůta pro zpětvzetí výpovědi.

(§ 2314 odst. 1, 2, 3 občanského zákoníku, zákon č. 89/2012 Sb.)

8. O právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku.

(§ 553 odst. 1, 2 občanského zákoníku, zákon č. 89/2012 Sb.)

9. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

(§ 555 odst. 1 občanského zákoníku, zákon č. 89/2012 Sb.)

10. Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

(§ 556 odst. 1, 2 občanského zákoníku, zákon č. 89/2012 Sb.)

11. Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.

(§ 557 občanského zákoníku, zákon č. 89/2012 Sb.)

12. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

(§ 580 odst. 1 občanského zákoníku, zákon č. 89/2012 Sb.)

13. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

(§ 588 občanského zákoníku, zákon č. 89/2012 Sb.)

14. Odvolací soud nevyhověl žádosti o odročení jednání odvolacího soudu dne datum z důvodu převzetí zastoupení žalobkyně advokátem. Žalobkyni bylo předvolání k nařízenému jednání doručeno v dostatečném předstihu a měla možnost si sjednat zástupce tak, aby nemuselo být žádáno o odročení jednání. Žádost byla nedůvodná, a proto jí nebylo vyhověno.

15. Soud prvního stupně se věcí z pohledu shora uvedených ustanovení zabýval, učinil správná skutková zjištění, z nichž dospěl ke správným právním závěrům. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je správné a odvolací soud pro stručnost odkazuje na jeho obsah.

16. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku I potvrdil. Nákladový výrok II vychází správně ze zásady úspěchu ve věci, avšak výše nákladů řízení nebyla určena správně, a proto ve výroku II byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn. Pokud soud prvního stupně neprovedl důkazy navržené žalobkyní a žalovanou, a to zápisem ze dne datum, článkem uveřejněným datum, rozsudkem Městského soudu v adresa ze dne datum, č. j. č. j., rozsudkem Obvodního soudu pro adresa ze dne datum sp. zn. sp. zn., fotografií jméno FO a jméno FO, generální plnou mocí z datum, usnesením Nejvyššího soudu ze dne datum č. j. č. j., tak nepochybil. Tyto důkazy se netýkají předmětu řízení a mají prokazovat vzájemné vztahy fyzických osob, které mají vazby k účastníkům řízení a mají dokumentovat rozsah sporů mezi účastníky. Tyto důkazy se nijak nedotýkají formální správnosti učiněné výpovědi z nájmu, ani toho, zda existuje dluh na nájemném a je tedy dán výpovědní důvod. Z pohledu věrohodnosti osob ve statutárních orgánech účastníků jsou tyto důkazy rovněž nadbytečné, neboť soud žádný důkaz výpovědí statutárních orgánů účastníků neprovedl. Jak správně dovodil soud prvního stupně, jsou navržené důkazy nadbytečné pro posouzení věci a netýkají se předmětu řízení a není důvod tyto důkazy provádět. I pokud by tyto důkazy prokázaly tvrzení účastníků uvedená ve vyjádření žalobkyně z datum a ve vyjádření žalované z datum, neměly by tvrzené skutečnosti vliv na rozhodnutí ve věci.

17. Soud v adresa správně dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena nájemní smlouva ze dne datum. Nájemní vztah mezi účastníky vypověděla žalovaná výpovědí doručenou žalobkyni datum.

18. Žalobkyně podle ustanovení § 2314 odst. 1, 2, 3 občanského zákoníku uplatnila námitky a následně podala žalobu na přezkum oprávněnosti výpovědi, když námitky a žaloba byly podány včas, soud prvního stupně dovodil správné závěry o dostatečných formálních náležitostech výpovědi a její určitosti i o existenci důvodu pro tuto výpověď z nájmu.

19. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně k námitce, že výpověď byla podána osobou, která neměla oprávnění jednat za žalovanou. Soud prvního stupně správně vychází ze stavu v době rozhodnutí soudu a z obsahu veřejného rejstříku. Výpověď byla podána za žalovanou osobou, která k datu doručení výpovědi byla zapsána jako statutární orgán žalované a námitky žalobkyně tedy neobstojí. Nutno odkázat také na právní hodnocení soudu prvního stupně o tom, že soud není oprávněn řešit jako předběžnou otázku neplatnost usnesení valné hromady obchodní společnosti a že ostatně ani usnesení valné hromady, kterým byl jméno FO odvolán z funkce jednatele, nebylo napadeno u soudu žalobou. Soud prvního stupně také správně uzavírá, že přijaté usnesení valné hromady působí s právními účinky od okamžiku své vlastní účinnosti a dokud soud nevysloví neplatnost takového usnesení, hledí se na ně jako na platné. Odvolacímu soudu nezbývá než posouzení oprávněnosti osoby jednající za žalovanou při výpovědi z nájmu odkázat zcela na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně učiněné v odst. 50–56.

20. Stejně tak plně odkazuje odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k určitosti výpovědi z nájmu, se kterým se plně ztotožňuje. Právní jednání je projev vůle zaměřený na vyvolání určitých právních následků, kterými jsou zejména vznik, změna nebo zánik subjektivních práv či povinností. Obsahem právního jednání je pak určení právních následků, které jednání vyvolává, to je určení, na která subjektivní práva či povinnosti se právní jednání vztahuje a jakým způsobem na ně působí (zda je zakládá, mění nebo ruší). Vůle účastníků směřuje k vyvolání právních následků a je v právním jednání vyjádřena výslovným nebo konkludentním jednáním. Výklad (interpretace) právního jednání je rozumová činnost směřující k poznání, jaké právní následky vůle účastníků vyjádřená slovy či konkulentním jednáním působí, interpretace tedy směřuje k určení obsahu právního jednání na základě účastníky projevené vůle. Interpretovat je třeba každé právní jednání. Interpretace je zvláště významná, pokud je účastníky neprojevená vůle nejasná, nejednoznačná či obtížně srozumitelná, takže vznikají pochybnosti, co chtěli účastníci přesně vyjádřit a jaké právní následky má jejich projev vůle vyvolat. O tuto situaci jde nejenom tehdy, jsou-li v právním jednání nejednoznačně vyjádřeny jednotlivé pojmy, výrazy či jednotlivá ujednání, ale také tehdy, pokud jsou jednotlivé pojmy, výrazy či ujednání samy o sobě vyjádřeny jednoznačně, avšak odporují jiným pojmům, výrazům či ujednáním obsaženým ve stejném právním jednání. Interpretace právního jednání směřuje k odstranění nedostatků týkajících se srozumitelnosti a určitosti projevu vůle, proto také platí, že závěr o nesrozumitelnosti či neurčitosti právního jednání lze učinit pouze tehdy, pokud se nesrozumitelnost či neurčitost projevu vůle nepodaří odstranit ani s pomocí interpretace.

21. Výklad jednostranných právních jednání nelze provádět podle stejných pravidel jako výklad smluv. Základní odlišnost jednostranných jednání od smluv spočívá v tom, že nejsou založeny na konsenzu stran, takže zde není ani společný úmysl stran ohledně významu projevené vůle. Jednostranné jednání je projevem vůle vždy pouze jednoho účastníka, význam projevené vůle proto může spočívat pouze v jeho úmyslu. Jednostranná jednání se proto vykládají podle úmyslu jednajícího, avšak pouze za předpokladu, že byl takový úmysl znám druhé straně, anebo musela-li druhá strana o tomto úmyslu vědět. Druhou stranou se zde rozumí jakákoliv osoba, které je právní jednání určeno a v jejíž právní sféře může vyvolat právní následky. Je-li právní jednání o více osobách, je třeba je vyložit ve vztahu ke každé z nich samostatně. Není proto vyloučeno, aby totéž právní jednání mělo ve vztahu k různým osobám jiné právní následky. O situaci, kdy druhá strana o úmyslu jednajícího věděla či musela vědět, jde tehdy, pokud byl takový úmysl rozpoznatelný z okolností, za kterých bylo jednání učiněno. Použitý pojem „musela vědět“ ukazuje na případy nevědomosti druhé strany plynoucí z její nedbalosti, zřejmě však omezené na případy nedbalosti hrubé. Pokud druhá strana o úmyslu jednajícího věděla, nebo s ohledem na okolnosti případu o něm vědět musela, je pro výklad rozhodující úmysl jednajícího, i kdyby se odchyloval od objektivního významu jeho projevu. Při zjišťování úmyslu jednajícího a vědomosti druhé strany o tomto úmyslu je třeba zohlednit všechny okolnosti rozhodné pro výklad právních jednání. Základem by měla být kritéria vztahující se k danému právnímu jednání a okolnostem jeho projevu. Týká-li se jednání již existujícího právního vztahu, je třeba vykládat ho v kontextu daného vztahu. Zohlednit je třeba i širší okolnosti vyplývající z předchozích vztahů dotčených účastníků. Nelze-li právní jednání vyložit podle úmyslu jednajícího, který byl druhé straně znám, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Stejně jako u výkladu smluv, je i zde objektivní výklad založen na hledisku rozumně uvažující osoby v postavení adresáta právního jednání, jedná se tedy o standard individualizovaný, zohledňující osobní specifika adresáta právního jednání a okolnosti daného případu, které by hledisko rozumně uvažující osoby mohly ovlivnit.

22. Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná měla v úmyslu vypovědět nájemní vztah založený smlouvou o nájmu z datum a že žalobkyni muselo být vzhledem ke všem okolnostem zřejmé, jaký nájemní vztah je vypovězen. Odvolací soud zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (odst. 57–76) a akcentuje, že mezi účastníky existovala pouze jedna nájemní smlouva a žalobkyni muselo být zřejmé, jaký nájemní vztah žalovaná vypověděla. Vůle žalované vypovědět nájemní vztah založený nájemní smlouvou z datum musela být žalobkyni seznatelná a byla jí zřejmá.

23. Soud prvního stupně správně dovodil, že žalobkyně byla v prodlení delším jak 90 dnů se zaplacením nájemného, nejméně ve výši 630.156,17 Kč. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím předešlých orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může posoudit sám. Podle odstavce druhého, bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Rozsudkem Obvodního soudu pro adresa ze dne datum, sp. zn. sp. zn. ve spojení s rozsudkem Městského soudu v adresa ze dne datum, č. j. č. j. byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované 630.156,17 Kč jako dlužné nájemné konkretizované ve výpovědi. Otázka prodlení s platbou nájemného je předběžnou otázkou ve vztahu k posouzení důvodnosti výpovědi z nájmu. Zde již však bylo pravomocně rozhodnuto shora označenými rozsudky a o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované dluh na nájemném a podle § 135 odst. 2 o. s. ř. je soud vázán tímto rozhodnutím, když toto rozhodnutí se týká stejných účastníků a je v něm řešena otázka předběžná ve vztahu k předmětu sporu.

24. Součástí rozhodnutí o povinnosti zaplatit dlužné nájemné bylo i posouzení zápočtu uplatněného žalobkyní v roce rok (před pravomocným rozhodnutím soudu o předběžné otázce). Odmítnutí zápočtu, respektive rozhodnutí o tom, že pohledávky uplatněné žalobkyní k zápočtu jsou podle § 1987 občanského zákoníku nezpůsobilé k zápočtu a tedy o tom, že v rozsahu zápočtu dluh žalobkyně na nájemném nezanikl a nadále trvá prodlení žalobkyně, je vyjádřeno ve výroku citovaných rozhodnutí, kterými byl nárok přisouzen žalované i v rozsahu namítaných zápočtů. Nejde o řešení předběžné otázky pouze v odůvodnění rozhodnutí, ale předběžná otázka je řešena přísudečným výrokem a podle § 135 odst. 2 o. s. ř. je soud v této věci tímto výrokem vázán. Při vázanosti soudu rozhodnutím o předběžné otázce je namístě konstatovat, že žalobkyně je v prodlení delším jak 90 dnů se zaplacením dluhu na nájemném ve výši 630.156,17 Kč, což je důvod výpovědi z nájmu. Žalobkyně netvrdila, že by po rozhodnutí Městského soudu v Praze o předběžné otázce dluh uhradila nebo došlo k zániku dluhu jiným způsobem. Výpověď z nájmu pro prodlení s platbami nájemného delším jak 90 dnů je důvodná a oprávněná.

25. Výpověď z nájmu nelze posoudit jako zneužití práva. Žalobkyně poukazovala na vzájemné spory osob, které mají vztah k účastníkům řízení, a to jak z pohledu majetkové struktury účastníků, tak i z pohledu účasti na řízení těchto obchodních společností. Takové námitky jsou nedůvodné. V tom, že žalovaná již nepřehlíží dlouhodobé neplacení nájemného ve značné výši, nelze spatřovat zneužití práva. Naopak ve vztahu k žalované jako právnické osobě lze poznamenat, že nebylo řádným hospodařením s majetkem žalované, pokud se žalovaná již dříve nedomáhala úhrady nájemného a neřešila otázku dalšího trvání nájmu. Z tohoto pohledu jsou faktické pohnutky fyzických osob zúčastněných na majetkové struktuře, řízení obchodních společností a obchodních vztazích účastníků, nepodstatné, i pokud by snad vycházely z osobních sporů a zájmů těchto fyzických osob.

26. Ze všech těchto důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, Ve výroku II byla žalované přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech právního zastoupení. Náhrada nákladů řízení v plné výši byla žalované přiznána v souladu se zásadou úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla plně úspěšná a má proto právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Výši nákladů řízení však určil soud prvního stupně nesprávně. Předmětem řízení je určení, že výpověď z nájmu je neplatná a tarifní hodnota činí podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do datum částku 35.000 Kč. Odměna za jeden úkon právní služby potom činí dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 2.500 Kč. Advokát učinil v řízení pět úkonů právní služby (převzetí zastoupení, písemná vyjádření z datum, datum, datum a účast u jednání dne datum) a za každý z úkonů advokátu náleží odměna 2.500 Kč a paušální náhrada výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 300 Kč za úkon. Advokát žalované doložil, že je evidován jako plátce daně z přidané hodnoty a podle § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. byla odměna a náhrada výdajů advokáta navýšeny o 21% DPH. Po navýšení o 21% DPH potom činí náhrada nákladů řízení 16.940 Kč. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně.

27. V odvolacím řízení byla žalovaná plně úspěšná a podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši. Tyto spočívají v odměně advokáta žalované a paušální náhradě výdajů advokáta, protože úkony právní služby byly učiněny po datum, byla odměna a náhrada výdajů určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. a odměna za jeden úkon právní služby činí dle § 7 a § 9 této vyhlášky z tarifní hodnoty 65.000 Kč částku 3.700 Kč za úkon a paušální náhrada výdajů dle § 13 odst. 4 této vyhlášky činí 450 Kč za úkon. Advokát žalované učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby, a to písemné vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu. Odměna a paušální náhrada nákladů tak celkem činí 8.300 Kč a po navýšení o 21% DPH činí náklady řízení 10.043 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení k rukám jejího zástupce.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V takovém případě je možné podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně.

Nebude-li povinnost stanovena tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí.