KSBR 70 Co 226/2024-219

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Ondřeje Sekvarda, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_004⟫ o náhradu újmy, ⟪LB:lb_005⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. června 2024, č. j. 38 C 54/2024-170,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 13 991,23 Kč.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 100 438,38 Kč (I. výrok) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 16 650 Kč (II. výrok).

2. Soud prvního stupně takto zamítl žalobu na náhradu újmy podanou dle § 77a o.s.ř., odvíjenou z toho že v řízení vedeném Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 39 C 57/2021 byla vůči žalobci k návrhům žalovaného vydána dvě předběžná opatření, která byla následně zrušena odvolacím soudem. Žalobce v souvislosti s tím uplatnil vůči žalovanému nárok na úrok z prodlení ve výši 438,38 Kč, dovozovaný z toho, že na základě exekuce zahájené k návrhu žalovaného na vymožení předběžného opatření byly žalobci zajištěny peněžní prostředky ve výši 14 036 Kč a tyto neměl k dispozici od 12. 9. 2023 do 27. 11. 2023. Současně uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč za újmu na své cti a pověsti způsobenou vedením exekučních řízení.

3. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný se v řízení vedeném pod sp. zn. 39 C 57/2021 domáhal primárně určení, že je vlastníkem pozemku p. číslo v k. ú. adresa, eventuálně zřízení služebnosti užívání tohoto pozemku. Rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 39 C 57/2021-200, soud uvedenou služebnost ve prospěch žalovaného zřídil a proti tomuto rozsudku bylo žalobcem podáno dne 29. 3. 2023 odvolání, ve kterém žalobce ani slovem nezmínil, že již není vlastníkem pozemku p. číslo, respektive z něj oddělené sporné části číslo. Darovací smlouvou ze dne 1. 2. 2023 přitom žalobce daroval pozemek p. číslo své manželce s právními účinky vkladu ke dni 6. 2. 2023. Fakt, že již není vlastníkem pozemku, zmínil žalobce poprvé až v odvolání sepsaném dne 6. 6. 2023, kterým se bránil usnesení ze dne 18. 5. 2023, č. j. 39 C 57/2021-248, jímž bylo nařízeno předběžné opatření ukládající žalobci, aby se zdržel odstraňování opěrné zídky na pozemku a dalších terénních úprav a aby odstranil z pozemku kompostér.

4. Soud prvního stupně dovodil, že chování žalobce, který v řízení vedeném pod sp. zn. 39 C 57/2021 již od 1. 2. 2023 věděl, že není nositelem práva, o které v řízení šlo, a nejenže o tom mlčel, ale dokonce se i nadále ve vztahu k soudu a žalovanému choval, jako by nositelem práva byl, je nepoctivým chováním ve smyslu § 6 odst. 1 o. z. V podstatě ihned po vydání rozsudku ze dne 25. 1. 2023, jímž bylo nepravomocně vyhověno požadavku žalovaného na zřízení věcného břemene užívání sporné části pozemku, daroval žalobce pozemek své manželce. Nebyl schopen sdělit věrohodný a přesvědčivý důvod darování a až na opakované dotazy sdělený důvod, že manželka předtím nic nevlastnila, je zjevně nepravdivý, neboť manželka je spolu s ním dlouhodobě rovnodílnou spoluvlastnicí pozemku p. číslo v k. ú. adresa, jehož součástí je stavba rodinného domu číslo, a s ním sousedícího pozemku p. číslo. To vedlo soud prvního stupně k přesvědčení, že ze strany žalobce šlo o schválnost, kterou chtěl zejména komplikovat průběh řízení vedeného pod sp. zn. 39 C 57/2021 poté, co v něm byl před soudem prvního stupně neúspěšný, čemuž koresponduje i zjištění, že žalobce o takto zásadní skutečnosti mající dopad na jeho účastenství v řízení mlčel a naopak stále jako vlastník vystupoval a naříkal, že v důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně mu k části předmětného pozemku zůstalo jen holé vlastnictví. Žalovaný v daném řízení podal dne 16. 5. 2023 návrh na nařízení předběžného opatření, kterému bylo usnesením ze dne 18. 5. 2023, č. j. 39 C 57/2021-248, vyhověno a žalobci bylo uloženo zdržet se odstraňování opěrné zídky, provádění terénních úprav na pozemku p. číslo a odstranit z tohoto pozemku kompostér. Toto usnesení napadl žalobce odvoláním, ve kterém poprvé bez dalších podrobností zmínil, že již není vlastníkem pozemku p. číslo, tedy i jeho sporné části p. číslo Mezitím stihl žalovaný podat dne 31. 5. 2023 návrh na nařízení exekuce k vymožení předběžným opatřením uložené povinnosti žalobce odstranit kompostér. Nařízená exekuce byla zastavena usnesením soudního exekutora ze dne 5. 9. 2023 poté, co bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2023, č. j. 58 Co 89/2023-321, usnesení o nařízení předběžného opatření zrušeno.

5. Soud prvního stupně proto dovodil, že v důsledku nepoctivého počínání žalobce nebylo až do 6. 6. 2023 v daném řízení známo, že žalobce ve skutečnosti již není vlastníkem sporného pozemku, a je proto vinou samotného žalobce, že návrh na nařízení předběžného opatření ze dne 16. 5. 2023 i návrh na nařízení jeho exekuce ze dne 31. 5. 2023 směřoval žalovaný stále proti žalobci. Žalovaný tak činil v dobré víře, že žalobce je stále vlastníkem sporného pozemku a proto, že na sporném pozemku byly v té době realizovány práce spočívající v odstraňování opěrné zídky a provádění dalších terénních úprav, což mohlo v žalovaném vyvolat přesvědčení, že důsledkem může být ohrožení jeho stavby. Fakt, že návrhy směřovaly vůči žalobci, je důsledkem porušení povinnosti žalobce počínat si v právních vztazích (tedy i v probíhajícím soudním řízení) poctivě (§ 6 o. z.) a otevřeně bez zbytečného odkladu informovat soud a ostatní účastníky sporu o změně v osobě vlastníka sporné věci v rámci povinnosti součinnosti dle § 6 o. s. ř.

6. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný bezodkladně po zjištění, že žalobce ve skutečnosti již není vlastníkem sporného pozemku, navrhl dne 6. 6. 2023 v daném řízení postup dle § 107a o. s. ř., avšak o jeho návrhu bylo rozhodnuto až dne 29. 6. 2023 usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 58 Co 89/2023-287, které bylo zástupci žalovaného doručeno až dne 12. 7. 2023. Manželka žalobce se tak stala účastnicí daného řízení až dne 12. 7. 2023 a do té doby v něm byl žalovaným žalobce. Žalovaný se tak domáhal návrhem ze dne 3. 7. 2023 nařízení předběžného opatření vůči žalobci, čemuž bylo vyhověno usnesením ze dne 10. 7. 2023, č. j. 39 C 57/2021-313. Žalobce povinnost uloženou mu tímto předběžným opatřením nesplnil, a není proto v příčinné souvislosti s nařízeným předběžným opatřením újma, která žalobci vznikla tím, že se žalovaný domáhal splnění povinností v exekuci. K tomu soud prvního stupně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3665/2021. Za újmu vzniklou vedením exekuce ke splnění povinností uložených prvním předběžným opatřením si může žalobce sám a podání návrhu na exekuci nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, respektive za zneužití práva. Při podání návrhu na vymožení druhého předběžného opatření exekučně na žalobce jako povinného vycházel žalovaný z toho, že žalobce podle předběžného opatření povinným byl a za situace, kdy soud v dané věci převod vlastnického práva k pozemku k návrhu žalovaného ze dne 6. 6. 2023 nereflektoval, nezbylo žalovanému nic jiného, než exekuční návrh směřovat vůči žalobci. Proti jiné osobě tak učinit nemohl, neboť k přechodu práv a povinností by ve vykonávacím řízení bylo možno přihlédnout jen tehdy, jestliže nastal po vydání exekučního titulu.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o nepoctivosti chování žalobce, k čemuž uvedl, že neměl žádnou zákonnou povinnost o změně vlastnictví pozemku informovat a především, že v době podání návrhu na vydání druhého předběžného opatření o ní věděli žalovaný i soud, který předběžné opatření vydával. Žalovaný vědomě podal návrh na vydání druhého předběžného opatření za situace, kdy si byl vědom, že návrh směřuje vůči osobě, která již nebyla vlastníkem předmětného pozemku, a nelze tedy souhlasit s tím, že si podání návrhu zavinil sám žalobce. Tento argument by snad mohl být relevantní jen při podání prvního návrhu, ale nikoli již v době podání návrhu druhého. Z pohledu § 77a odst. 1 o. s. ř. je navíc závěr o nepoctivosti chování žalobce nepodstatný, neboť odpovědnost žalovaného je objektivní a nemůže se jí zprostit, ledaže by k újmě došlo i jinak. Je přitom nepochybné, že k újmě by nedošlo bez vydání předběžného opatření a následného nařízení exekuce. Je zarážející, pokud soud prvního stupně shledal postup žalovaného za pochopitelný za situace, kdy předmětná rozhodnutí byla odvolacím soudem zrušena. Soud prvního stupně rovněž neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy směřující k prokázání újmy.

8. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že pokud žalobce nesplnil povinnosti uložené předběžným opatřením, není posuzovaná újma v příčinné souvislosti s předběžným opatřením, a nejsou tedy naplněny předpoklady odpovědnosti dle § 77a o. s. ř. Nejsou naplněny ani předpoklady odpovědnosti dle § 2909 o. z., neboť nelze v žádném případě hovořit o tom, že by žalovaný žalobci způsobil úmyslně škodu porušením dobrých mravů či že by hlavním cílem jeho jednání bylo poškodit žalobce. Naopak to byl žalobce, kdo si v právním styku počínal nepoctivě a jehož jednání lze posuzovat jako schválnost. Žalobce totiž převedl dotčený majetek na manželku bezprostředně poté, co byl Okresním soudem ve Zlíně v řízení vedeném pod sp. zn. 39 C 57/2021 vydán pro něj nepříznivý rozsudek, neinformoval o tom soud ani žalovaného, nebyl schopen racionálně vysvětlit důvod takového převodu a uváděl o něm nepravdivé tvrzení. Tím porušil povinnost jednat v právním styku poctivě (§ 6 o. z.) a prevenční (§ 2900 o. z.) i zakročovací povinnost (§ 2903 o. z.). Oproti tomu žalovaný se dozvěděl o skutečnosti, že žalobce již není vlastníkem dotčeného pozemku z vlastní iniciativy v sobotu 3. 6. 2023 a hned následující pracovní den (5. 6. 2023) o tom informoval svého právního zástupce, který dne 6. 6. 2023 podal návrh na procesní nástupnictví. Návrh na vydání druhého předběžného opatření podal dne 3. 7. 2023, když s ohledem na hrozící škody a běžící odvolací řízení bylo nutno dosáhnout znovuvybudování odstraněného žlabu co nejdříve. Žalovaný proto nemohl s podáním návrhu na vydání druhého předběžného opatření vyčkávat a nezbylo mu než návrh podat ještě předtím, než bude o procesním nástupnictví rozhodnuto. Odvolací soud sice rozhodl o procesním nástupnictví usnesením ze dne 29. 6. 2023, toto rozhodnutí však rozeslal až dne 4. 7. 2023 (tedy poté, co již žalovaný podal návrh na vydání druhého předběžného opatření) a právnímu zástupci žalovaného bylo doručeno dne 12. 7. 2023. Žalovaný od počátku řízení nezastírá, že si byl v době podání návrhu na vydání druhého předběžného opatření a následně návrhu na nařízení exekuce vědom, že žalobce již není vlastníkem dotčeného pozemku, v době podání návrhu na vydání druhého předběžného opatření však stále nebylo rozhodnuto o procesním nástupnictví, což nelze klást za vinu žalovanému. Ten neměl za dané procesní situace při ochraně svých práv jinou možnost než návrhy směřovat právě vůči žalobci. Pro účely § 2909 o. z. nelze dovodit, že by žalovaný jednal s cílem poškodit žalobce, který nadto měl jako manžel nové vlastnice možnost dosáhnout toho, aby povinnosti nařízené předběžným opatřením byly respektovány. Minimálně mohl celé situaci zabránit včasným oznámením změny vlastnického práva k soudu, což neučinil. Žalobce žádné důkazy k prokázání újmy nenavrhoval a důkazy, které soud prvního stupně vyhodnotil jako nadbytečné, by nemohly přinést relevantní zjištění.

9. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. Odvolací soud v plném rozsahu aprobuje přiléhavé, pečlivé a přesvědčivé závěry soudu prvního stupně o nepoctivém jednání žalobce (§ 6 odst. 1 o. z.), ze kterého nesmí sám žalobce těžit (§ 6 odst. 2 o. z.). Žalobce totiž převedl dotčený majetek na manželku bezprostředně poté, co byl Okresním soudem ve Zlíně v řízení vedeném pod sp. zn. 39 C 57/2021 vydán pro něj nepříznivý rozsudek, neinformoval o tom soud ani žalovaného, nebyl schopen racionálně vysvětlit důvod takového převodu a uváděl o něm nepravdivé tvrzení. Tím porušil povinnost součinnosti (§ 6 o. s. ř.), povinnost jednat v právním styku poctivě (§ 6 o. z.), v rovině aktivního chování (účelový převod dotčeného pozemku a nepravdivé tvrzení o svém holém vlastnictví) prevenční povinnost (§ 2900 o. z.) a v rovině chování pasivního (účelové neinformování o změně vlastnictví) zakročovací povinnost (§ 2903 o. z.).

11. Žalobce má sice pravdu, že pro účely objektivní odpovědnosti dle § 77a o. s. ř. je otázka zavinění nepodstatná, nicméně jednak soud prvního stupně z níže uvedených důvodů správně dovodil, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného dle daného ustanovení, jednak by i v opačném případě byla ve hře spoluodpovědnost žalobce dle § 2918 o. z. (ve vztahu k nemajetkové újmě ve spojení s § 2894 odst. 2 o. z.). Odpovědnost navrhovatele předběžného opatření za újmu dle § 77a o. s. ř. sice vylučuje odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2009), nevylučuje však případnou spoluodpovědnost osoby dotčené předběžným opatřením, danou v důsledku porušení výše uvedených zákonných ustanovení.

12. Pokud by škůdce jednal úmyslně a poškozený by vzniku újmy v důsledku své nedbalosti nezabránil, dělila by se újma výrazně v neprospěch jednajícího škůdce. Pokud by naproti tomu měla újma vzniknout v důsledku nedbalostního jednání škůdce a poškozený by jejímu vzniku vědomě nezabránil, byla by převážně přičtena samotnému poškozenému (k uvedenému srov. shodně Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 – 3081. Praha: Leges, 2018, s. 107-108). Jinými slovy: o rozsahu odpovědnosti bude rozhodovat i případný úmysl škůdce a postavení druhé strany. Jako pravidlo by přitom mělo platit, že úmysl jedné ze stran ve vztahu k nedbalosti druhé strany (resp. zanedbání povinnosti ochrany svých zájmů) musí vést k eliminaci odpovědnosti druhé strany (Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 990).

13. V posuzované situaci je zde ve vztahu k prvnímu návrhu na vydání předběžného opatření na jedné straně dán výše uvedený nepoctivý úmysl žalobce a na straně druhé je dána nevědomost žalovaného o změně vlastnictví dotčeného pozemku. Je v souladu s obecnou představou spravedlnosti, aby si újmu, která by vznikla prvním předběžným opatřením, nesl žalobce sám dle § 2918 o. z. (ve vztahu k nemajetkové újmě ve spojení s § 2894 odst. 2 o. z.). To ostatně i žalobce sám v odvolání ve vztahu k prvnímu předběžnému opatření v principu připouští. Ve vztahu k druhému návrhu na vydání předběžného opatření je zde sice již dána vědomost žalovaného o změně vlastnictví dotčeného pozemku, nicméně žalovanému nemůže jít pro účely poměřování míry účasti účastníků na způsobené újmě dle § 2918 o. z. (ve vztahu k nemajetkové újmě ve spojení s § 2894 odst. 2 o. z.) k tíži, že před podáním návrhu na nařízení předběžného opatření nebylo rozhodnuto o jeho předchozím návrhu na procesní nástupnictví. I zde je v souladu s obecnou představou spravedlnosti, aby si újmu nesl žalobce sám.

14. I kdyby ovšem uvedené hypoteticky neplatilo, je stále správný závěr soudu prvního stupně, že žalobcem dovozovaná újma není v příčinné souvislosti s předběžným opatřením, nýbrž v souvislosti s podáním návrhu na exekuci. Nejedná se proto o újmu vzniklou předběžným opatřením ve smyslu § 77a odst. 1 o. s. ř. Nešlo zde o újmu způsobenou plněním povinností uložených předběžným opatřením, ale podáním exekučního návrhu pro jejich neplnění. Pokud by došlo ke splnění povinností uložených vykonatelnými předběžnými opatřeními, dovozovaná újma na cti žalobce v podobě exekuce by vůbec nevznikla, a právě tak by nedošlo k exekučnímu postižení účtu žalobce. Soud prvního stupně k tomu opodstatněně poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3665/2021, respektive (přesněji řečeno) na názor odvolacího soudu v dané věci (Nejvyšším soudem bylo totiž dovolání odmítnuto s tím, že k danému závěru odvolacího soudu bylo uvedeno, že přezkumu dovolacího soudu nepodléhá).

15. Podání exekučního návrhu na základě exekučního titulu pak zásadně není protiprávním jednáním a neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3912/2007), nedošlo-li k excesu v podobě podání návrhu k vymožení již splněného či jinak zaniklého dluhu, o což se zde nejednalo, neboť žalobce to, co mu bylo předběžným opatřením uloženo, nesplnil a k předcházející změně vlastnictví pozemku by nebylo možno dle § 36 odst. 3 exekučního řádu při exekuci přihlédnout. K přechodu povinnosti by totiž bylo možno přihlédnout pouze tehdy, jestliže k němu došlo až poté, co bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, a naopak, stalo-li se tak předtím, aniž by tato skutečnost byla v nalézacím řízení zohledněna, jde o procesní pochybení v nalézacím řízení, které v řízení exekučním napravit možné není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3003/2008).

16. Nadto ve vztahu k dovozované újmě na cti platí zásada subsidiarity finanční satisfakce (§ 2951 odst. 2 o. z.), dle které zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění nemajetkové újmy. Postižení prostředků na účtu nebylo zásahem, který by ve společnosti ve značné míře snižoval čest a důstojnost žalobce (nešlo o situaci, kdy by údaj o exekuci byl zveřejněn v katastru nemovitostí či dokonce vylepením na dveře v místě bydliště žalobce), a přiznání finanční satisfakce by tudíž nebylo ve smyslu § 2951 odst. 2 o. z. přiměřené.

17. Navíc požaduje-li žalobce úroky z prodlení z exekučně postižené částky, pak úroky z prodlení náleží jen při prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu, nikoli tedy v dané situaci exekučního zajištění prostředků na účtu žalobce, v níž k žádnému prodlení žalovaného s plněním jakéhokoli peněžitého dluhu vůči žalobci nedošlo.

18. Soud prvního stupně opodstatněně neprovedl další dokazování, což náležitě zdůvodnil (odst. 23 až 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a další dokazování by na výsledku sporu neměnilo i dle názoru odvolacího soudu ničeho a bylo by zcela nadbytečné.

19. Se zřetelem k uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako ve výsledku věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., a to včetně výroku o nákladech řízení, o kterých soud prvního stupně správně rozhodl dle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a správně je i vyčíslil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud na základě zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že neúspěšný žalobce je k jejich náhradě povinen úspěšnému žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Výše žalovaným v odvolacím řízení vynaložených nákladů řízení činí 13 991,23 Kč a sestává z: ⟪LB:lb_001⟫ - odměny za zastoupení u 1 úkonu právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 23. 9. 2024) ve výši 3 140 Kč [§ 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 3 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024] s 1 režijním paušálem 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024), ⟪LB:lb_002⟫ - odměny za zastoupení u 1 úkonu právní služby (účast u odvolacího jednání dne 24. 9. 2025) ve výši 5 140 Kč [§ 7, § 8 odst. 1, § 9a odst. 1 písm. a), § 11 odst. 1 písm. g), § 12 odst. 3 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025] s 1 režijními paušálem 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025), ⟪LB:lb_003⟫ - náhrady cestovních výdajů za cestu dne 24. 9. 2025 na jednání Zlín-Brno a zpět ve výši 1 633 Kč (§ 13 odst. 1 AT, vyhl. č. 475/2024 Sb.), ⟪LB:lb_004⟫ - náhrady za promeškaný čas 900 Kč, tedy 6 půlhodin á 150 Kč (§ 14 odst. 3 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025), ⟪LB:lb_005⟫ - náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 2 428,23 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Nesplní-li povinný řádně a včas povinnost uloženou vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat soudního výkonu (exekuce) rozhodnutí.