KSBR 27 Co 141/2025-101

Krajský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Marcelou Vítkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně, ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně, ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného, ⟪LB:lb_005⟫ s trvalým pobytem evidovaným na adrese Adresa žalovaného, ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 131 582,34 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 7. 2025, č. j. 34 C 174/2025-43, o opravě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2026, č. j. 27 Co 141/2025-101,

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2026, č. j. 27 Co 141/2025-101, se ve III. výroku opravuje tak, že nesprávná částka 2 345,60 Kč se nahrazuje správnou 2 872 Kč.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2026, č. j. 27 Co 141/2025-101, se ve IV. výroku opravuje tak, že nesprávná částka 6 880 Kč se nahrazuje správnou 3 486 Kč.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 345,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 6 880 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 7. 2025, č. j. 34 C 174/2025-43, rozsudkem ze dne 20. 8. 2026, č. j. 27 Co 141/2025-101.

2. Podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.

3. Odvolací soud při výpočtu výše nákladů řízení žalobkyně před soudem prvního stupně nesprávně vycházel ze soudního poplatku zaplaceného ve výši 5 264 Kč, když opomněl, že žalobkyni byla odvoláním napadeným rozsudkem uložena povinnost k doplatku ve výši 1 316 Kč a soudní poplatek za žalobu tak činí celkem 6 580 Kč.

4. Při výpočtu výše nákladů žalobkyně za odvolací řízení vycházel odvolací soud nesprávně ze soudního poplatku ve výši 6 580 Kč, ačkoliv poplatková povinnost žalobkyně v souvislosti s podaným odvoláním činila 3 186 Kč a v této výši žalobkyně soudní poplatek uhradila.

5. Ve zbývajícím rozsahu – ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů – odkazuje odvolací soud na odůvodnění svého rozhodnutí (26. a 27. odstavec rozsudku odvolacího soudu).

6. Protože v rozhodnutí Krajského soudu v Brně došlo ke zjevné nesprávnosti, v jejímž důsledku došlo k chybě při výpočtu výše žalobkyni přiznaných nákladů řízení před soudy obou stupňů, odvolací soud ji postupem podle § 164 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. opravil.

7. Odvolací soud na tomto místě předesílá, jak již bylo uvedeno shora, že žalobkyně v petitu žaloby požadovala zaplacení 12,75% úroků z částky 129 928,34 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení, zatímco v odůvodnění žalobního návrhu tento nárok označila jako nárok na úroky z prodlení. V podání ze dne 11. 6. 2026 uvedla, že požadovaný nárok od počátku představuje nárok na úroky z prodlení, avšak z administrativních důvodů jej nebylo možné v petitu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu označit „plným názvem“, neboť v textu petitu se generuje jen jako úroky. K tomu odvolací soud po upřesňujícím podání žalobkyně uvádí, že uvedené posoudil jako písařskou chybu, resp. administrativní pochybení, tedy že se žalobkyně nedomáhala dvakrát smluvních úroků, ale v jednom případě požadovala 12,75% úroky z prodlení. Danou situaci proto neposoudil jako změnu žaloby, ale jen jako její opravu, resp. upřesnění (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000) a ve vztahu k uvedenému samostatně procesně nerozhodoval.

8. Žalobkyně podaným odvoláním nenapadla skutková zjištění soudu prvního stupně ani jeho závěr o neplatnosti smlouvy z důvodu nesplnění povinnosti žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, v důsledku čehož vznikl žalobkyni pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

9. Předmětem odvolacího řízení bylo tedy jen posouzení, zda vůbec (a od jakého data) žalobkyni vznikl nárok na úroky z prodlení.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

11. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby ji druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

14. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Odvolací soud provedl dokazování předžalobní výzvou z 19. 2. 2025 včetně dokladu o jejím odeslání.

16. V dopisu z 19. 2. 2025 označeném jako „Výzva k zaplacení půjčky č. 1014730981, takzvaná předžalobní výzva“ žalobkyně vyzvala žalovaného z důvodu jeho prodlení k okamžitému splacení všech dlužných částek po splatnosti, které k danému dni činily celkem 136 012,72 Kč. Žalovaného upozornila, že pokud tuto částku neuhradí do 28. 2. 2025, přistoupí k jejímu soudnímu vymáhání. Z přiloženého podacího dokladu vyplývá, že žalobkyně předmětnou výzvu podala k poštovní přepravě dne 20. 2. 2025.

17. Pro případ bezdůvodného obohacení je právo věřitele (žalobkyně) domáhat se plnění vázáno na výzvu k plnění a dlužník (žalovaný) musí plnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.).

18. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Ve vztahu k odvolacím námitkám týkajícím se požadavku žalobkyně na přiznání úroků z prodlení odvolací soud uvádí, že doba plnění, tj. doba přiměřená možnostem spotřebitele, stanovená v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je dobou hmotněprávní, která může být předmětem dohody či sporu stran. Podle § 87 odst. 2 téhož zákona soud tuto dobu určí v případě, kdy byl mezi věřitelem a dlužníkem – spotřebitelem nastolen spor o přiměřenosti této doby, a to k návrhu některé ze stran sporu. Podle odvolacího soudu je na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 daného zákona nutno nahlížet jen jako na aktivní (tj. existující, účastníkem vyvolaný) a nevyřešený střet rozdílných představ účastníků o přiměřené době plnění. Naopak pasivita účastníka „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. Nelze připustit, aby měl soud bez existence „sporu“ o této otázce rozhodovat o tom, jaká je pro pasivního dlužníka přiměřená doba pro vrácení dosud neuhrazené jistiny. Poukazovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru směřují k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám, potřebnými informacemi nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník).

20. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na rozhodnutí ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, v němž Nejvyšší soud uvedl: „Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože mají vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky.“

21. Odvolací soud poznamenává, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, na který odkazoval soud prvního stupně, se týká odlišné skutkové situace, kdy mezi účastnicemi skutečně existoval spor o přiměřenou dobu plnění, neboť dlužnice aktivně zpochybňovala, že žalobkyni vznikl nárok na úroky z prodlení již od okamžiku zaslání výzvy k plnění. Tak tomu ovšem v nyní projednávané věci nebylo, jelikož žalovaný byl v řízení pasivní a k otázkám přiměřenosti doby k plnění se nevyjadřoval.

22. Při absenci platné dohody o splatnosti (v posuzované věci o přiměřené době k plnění) je třeba analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyjít z výzvy věřitelky k plnění. V projednávané věci odvolací soud považuje ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. za výzvu k plnění, způsobilou založit prodlení žalovaného, předžalobní upomínku z 19. 2. 2025, která mu byla odeslána 20. 2. 2025. V této výzvě byla žalovanému sdělena výše dluhu 136 012,72 Kč a stanovena lhůta k plnění do 28. 2. 2025. Žalovaný netvrdil, že by v reakci na tuto výzvu sdělil žalobkyni, že takto stanovená doba plnění není přiměřená jeho možnostem. Spor o přiměřenost této doby nastolen nebyl. Odvolací soud dále dodává, že již přijetím peněžních prostředků poskytnutých na základě smlouvy o úvěru si žalovaný musel být vědom své povinnosti tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit. Žalovaný si měl být vědom i toho, že v případě prodlení s vrácením poskytnutých peněžních prostředků je věřitelka oprávněna domáhat se (minimálně) úroků z prodlení.

23. Odvolací soud proto uzavřel, že po marném uplynutí lhůty k plnění stanovené do 28. 2. 2025 se žalovaný ocitl v prodlení a ode dne následujícího, tedy od 1. 3. 2025, byl povinen platit i úroky z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.), jejichž zákonná sazba ke dni vzniku prodlení žalovaného činila 12 % ročně (viz § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

24. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 12% úroky z prodlení z částky 99 935 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení.

25. Podle § 219 o. s. ř. odvolací soud potvrdil část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla žaloba zamítnuta co 0,75% úroků z prodlení z částky 99 935 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení.

26. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud nově podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud kapitalizoval předmět řízení včetně žalobkyní požadovaného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 70 %, žalovaný v rozsahu 30 % a žalobkyni proto vzniklo právo na náhradu poměrné části nákladů řízení ve výši 40 %. Náklady žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně sestávají z: ⟪LB:lb_001⟫ - soudního poplatku za žalobu ve výši 5 264 Kč; ⟪LB:lb_002⟫ - paušální odměny za dva úkony po 300 Kč, a to za sepis předžalobní výzvy a žaloby (podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 a § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb.); celkem tedy 600 Kč.

Celkové náklady žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně činí 5 864 Kč, z nichž jí náleží poměrná část ve výši 40 %, tj. 2 345,60 Kč.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně byla se svým odvoláním neúspěšná pouze v poměrně nepatrné části, a proto jí vzniklo právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z: ⟪LB:lb_001⟫ - soudního poplatku za odvolání ve výši 6 580 Kč; ⟪LB:lb_002⟫ - odměny za jeden úkon po 300 Kč, a to za sepis odvolání včetně jeho doplnění (podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 a § 1 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Celkové náklady žalobkyně za odvolací řízení činí 6 880 Kč.

28. Všechny shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudy obou stupňů převážně úspěšnou žalobkyní a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k předmětu řízení. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Proti rozsudku v části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].