KSBR 38 Co 154/2025-144

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Růžičky a soudců JUDr. Jitky Levové a Mgr. Zuzany Břízové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_010⟫ o určení vlastnického práva ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. března 2025, č. j. 6 C 200/2024-110

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 7 344,70 Kč k rukám zástupce žalovaného do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud I. stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ½ na pozemku st. p. č. číslo, jehož součástí je stavba č.p. číslo obec, rodinný dům, zapsaný na LV č. číslo v katastrálním území obec, obec obec, vedeném u instituce (výrok I.), ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ½ na pozemku p. č. číslo zapsaném na LV č. číslo v katastrálním území obec, obec obec, vedeném u instituce (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 39 165,67 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud takto rozhodl ve věci skutkově odůvodněné tím, že žalobce se svou tehdejší manželkou převedli darovací smlouvou ze dne datum na žalovaného (syna) spoluvlastnické podíly k předmětným nemovitostem, přičemž si současně sjednali věcné břemeno spočívající v právu doživotního bezplatného užívání konkrétně vymezených částí domu (dva pokoje v přízemí domu č. p. číslo) a spoluužívání některých dalších prostor (chodby, kuchyně, komory, koupelny a WC v přízemí domu č. p. číslo a sklepu v domě č. p. číslo). Žalobce dlouhodobě užíval nemovitosti nad rámec tohoto věcného břemene, zejména garáž, sklep, zahradu i další společné prostory, a to i po smrti své manželky a po uzavření nového manželství (rok rok), kdy s ním nemovitosti začala užívat jeho současná manželka. Takový stav žalovaný zpočátku toleroval, avšak přibližně od roku rok začal trvat na dodržování sjednaného rozsahu práv a vyzýval žalobce k vyklizení garáže, uvolnění společných prostor a omezení užívání nemovitosti na rozsah odpovídající věcnému břemeni. Tyto požadavky žalobce odmítal, což vedlo k postupnému vyhrocení vzájemných vztahů, jež se projevovalo opakovanými konflikty, zásahy do umístění věcí ve společných prostorách, výměnou výtek a narůstajícími osobními spory. Situace vyústila v to, že žalobce nemovitost opustil, přestože si ponechal klíče, a nadále trval na svém právu užívání, současně přistoupil k odpojení energií, čímž ztížil užívání nemovitostí žalovanému. Následně žalobce vyzval žalovaného dopisem ze dne datum k vrácení daru z důvodu, že žalovaný hrubě porušil dobré mravy tím, že vyzval žalobce k vyklizení garáže, odnášel a ničil mu květiny, žádal rozdělit společné prostory napůl, požadoval vyklizení zahrady, choval se neuctivě tím, že mu psal, že žalobce brání v užívání společných prostor, způsobuje na omítkách škodu, neboť tam má pověšené obrazy.

3. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval § 628, § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že žalobcem žalovanému vytýkané jednání nedosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů, které by zakládalo právo žalobce na vrácení daru. Při hodnocení konkrétních okolností vyšel ze zásady, že nikoliv každé nevhodné či konfliktní jednání zakládá tento nárok, nýbrž pouze takové, které svou intenzitou či soustavností představuje zjevný a závažný rozpor s obecně uznávanými mravními pravidly. V posuzovaném případě soud shledal, že požadavky žalovaného směřovaly především k výkonu jeho vlastnického práva a k prosazení dodržování sjednaného rozsahu věcného břemene, což nelze samo o sobě považovat za nemravné. Požadavek na vyklizení garáže, uvolnění společných prostor či úpravu způsobu jejich užívání odpovídal obsahu smluvního ujednání a oprávněním vlastníka. Soud dále přihlédl k tomu, že na vzniklé situaci se podílel i žalobce, který dlouhodobě nerespektoval smluvený rozsah svého oprávnění a odmítal přizpůsobit své jednání oprávněným požadavkům žalovaného, přičemž konflikt byl výsledkem vzájemného působení obou stran. I když některé projevy jednání žalovaného lze označit za přísné či konfliktní, nedosahují intenzity hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu zákona. Za těchto okolností soud uzavřel, že podmínky pro vrácení daru splněny nebyly. S ohledem na úspěch žalovaného ve sporu uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaného.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, který namítl, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, důkazy hodnotil v rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů a věc také nesprávně právně posoudil. Podle žalobce soud vystavěl rozhodnutí převážně na výpovědi žalovaného, aniž ji dostatečně konfrontoval s ostatními provedenými důkazy, zejména se svědeckými výpověďmi, listinami a zvukovými nahrávkami, a nevysvětlil, jak jednotlivé důkazy hodnotil samostatně i ve vzájemných souvislostech. Tím porušil § 132 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na výsledek věci. Žalobce dále namítl, že soud celý spor zúžil převážně na otázku rozsahu věcného břemene a užívání nemovitostí, ačkoliv podstatou řízení bylo posouzení, zda se žalovaný vůči žalobci jako vlastnímu otci choval hrubě v rozporu s dobrými mravy tak, aby byly splněny podmínky pro vrácení daru. Žalobce zdůraznil, že dům daroval synovi s očekáváním, že v něm bude moci pokojně dožít, a že vztahy byly dlouhodobě klidné až do roku rok, kdy žalovaný začal činit kroky směřující k vytlačení žalobce z domu. Soud nevzal dostatečně v úvahu rodinný kontext věci, zejména vztah otce a syna, a naopak věc posoudil formalisticky, téměř jako spor mezi cizími osobami. Dále žalobce vytkl soudu I. stupně, že bagatelizoval význam druhého manželství žalobce a zášť žalovaného vůči současné manželce žalobce. Uvedl, že motivem změny postoje žalovaného byla právě jeho nová manželka, což vyplynulo i z výpovědi žalovaného. Žalobce měl za to, že byla-li motivem jednání žalovaného právě skutečnost, že se žalobce znovu oženil, je tím jeho jednání ještě horší, ale soud se tím řádně nezabýval. Zároveň žalobce nesouhlasil se závěrem, že dlouhodobé užívání nemovitostí nad rámec přesně vymezeného věcného břemene nemá význam jen proto, že jej žalovaný dříve toleroval. Podle žalobce šlo o stav odpovídající skutečné vůli stran při darování a o způsob života, který byl po řadu let akceptován. Žalobce dále namítl, že soud přehlédl či nesprávně vyhodnotil konkrétní projevy jednání žalovaného, které žalobce považuje za hrubě nemravné. Jde zejména o vyhazování květin, obrazů a fotografií před dům, ničení okrasných rostlin, systematickou šikanu související s užíváním domu a pozemků, požadavky na vyklizení garáže a další tvrdé a podle soudu samotného někdy až absurdní požadavky. Žalobce zdůraznil, že takové chování vůči vlastnímu otci, jeho manželce a též vůči bezmocné babičce nelze považovat za přijatelné, a vytkl soudu, že se nevypořádal ani s tvrzeními o nevhodném chování žalovaného a jeho manželky právě vůči babičce.

5. Významnou část odvolání tvoří výtka, že žalovaný podle žalobce v řízení uváděl nepravdivé nebo zkreslené informace, například ohledně umístění květin v domě, důvodů pořízení bytu v město, vztahů v rodině, rozsahu oprav hrazených žalovaným, užívání garáže, vztahu k babičce či péče o ni. Žalobce soudu vytkl, že tyto rozpory neodhalil nebo se jimi dostatečně nezabýval. Současně uvedl, že soud zjišťoval i skutečnosti, které nastaly až po výzvě k vrácení daru, například okolnosti odstěhování žalobce z domu, a z těchto skutečností nesprávně dovodil, že se žalobce odstěhoval dobrovolně, ačkoli podle žalobce šlo o důsledek chování žalovaného.

6. Žalobce dále namítl, že soud nesprávně vyšel z toho, že doručením výzvy k vrácení daru se neobnovilo jeho vlastnické právo. Žalobce odkázal na ustálenou judikaturu, podle níž při splnění podmínek § 630 o. z. dochází doručením projevu vůle dárce obdarovanému k zániku darovacího vztahu a k obnovení vlastnického práva dárce ex nunc. Dále namítl, že soud nezohlednil ochranu obydlí spojenou s věcným břemenem bydlení a nedostatečně hodnotil zásah do důstojnosti a soukromí žalobce. Ač soud připustil, že některé požadavky žalovaného byly striktní, tvrdé či absurdní, nevyvodil z toho odpovídající právní závěry o hrubém porušení dobrých mravů. Nevzal tak v úvahu všechny okolnosti případu, opomenul význam rodinného vztahu mezi účastníky, bagatelizoval konkrétní útoky a omezení ze strany žalovaného a zaměřil se místo podmínek pro vrácení daru jen na formalistické posouzení rozsahu věcného břemene. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žalobě bude vyhověno.

7. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že se plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a považuje jeho rozhodnutí za věcně správné. Námitky žalobce označil za nedůvodné, když podle něj směřují toliko proti hodnocení důkazů, jež žalobce vykládá jednostranně ve svůj prospěch. Zdůraznil, že ke zhoršení vztahů mezi účastníky došlo v návaznosti na změnu poměrů na straně žalobce po uzavření nového manželství, kdy žalobce začal uplatňovat nároky na širší, fakticky neomezené užívání nemovitostí nad rámec sjednaného věcného břemene, a to i ve prospěch třetích osob, čímž nerespektoval vlastnické právo žalovaného. Setrval na tom, že věcné břemeno vždy respektoval, zatímco žalobce jeho rozsah dlouhodobě překračoval. K tvrzenému porušení dobrých mravů žalovaný uvedl, že žalobcem namítané jednání – spočívající zejména v požadavcích na spoluužívání prostor, odstranění věcí ze společných částí či vyklizení garáže – představuje výkon jeho vlastnického práva a nelze je považovat za jednání naplňující intenzitu hrubého porušení dobrých mravů, jak vyžaduje § 630 občanského zákoníku. S odkazem na ustálenou judikaturu zdůraznil, že pouhý nesouhlas, konflikty či subjektivní pocit újmy dárce nepostačují, neboť rozhodující je objektivní posouzení intenzity a povahy jednání. Uzavřel proto, že skutková podstata pro vrácení daru naplněna nebyla, a navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení.

8. Odvolací soud ve věci nařídil na den datum jednání. Předvolání bylo doručeno zástupci žalovaného dne datum. Dne datum byla odvolacímu soudu doručena žádost o odročení jednání z důvodu nemoci zástupce žalovaného s tím, že hospitalizace bude trvat minimálně do konce měsíc. Současně byla doložena zpráva nemocnice ze dne datum o tom, že zástupce žalovaného byl dne datum hospitalizován a jeho hospitalizace pokračuje. Odvolací soud žádosti žalovaného o odročení jednání nevyhověl a ve věci jednal v nepřítomnosti žalovaného, neboť jeho žádost nepovažoval za včasnou ani důvodnou. K doručení žádosti o odročení jednání došlo v době kratší počet hodin před konáním jednání za situace, kdy zástupce žalovaného o konání jednání odvolacího soudu věděl již od datum a o své hospitalizaci od datum. Bylo tak namístě buď žádost zaslat s dostatečným předstihem, nebo zajistit substituční zastoupení.

9. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalobce (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

10. Odvolací soud považuje skutková zjištění soudu I. stupně tak, jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku a v úvodní části tohoto rozsudku, za správná a úplná, a pro stručnost na ně odkazuje. Soud I. stupně provedl ve věci dostatečné dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně vyložil, z jakých důkazů vycházel a k jakým závěrům dospěl. Námitku žalobce, že skutková zjištění soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném dokazování, proto odvolací soud neshledal důvodnou.

11. Za skutkové zjištění bez opory v provedeném dokazování lze považovat jen takový výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu podle § 132 o. s. ř., tedy zejména tehdy, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z důkazů nevyplynuly, pominul skutečnosti prokázané, nebo je jeho hodnocení vnitřně rozporné. Taková situace však v posuzované věci nenastala (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 1, pod č. C 8).

12. Z obsahu napadeného rozsudku nevyplývá, že by soud I. stupně založil své skutkové závěry výlučně na výpovědi žalovaného. Skutečnost, že soud hodnotil provedené důkazy jinak, než jak požadoval žalobce, sama o sobě nezakládá vadu řízení ani nesprávnost skutkových závěrů. Podstatné je, že soud prvního stupně své úvahy logicky a přezkoumatelně odůvodnil. Odvolací soud neshledal v hodnocení důkazů žádný logický rozpor ani jiný deficit, který by odůvodňoval zásah do skutkových závěrů soudu prvního stupně. Žalobce na situaci pohlíží subjektivně, stejným způsobem pak hodnotí provedené důkazy a do značné míry i závěry soudu. Jednotlivosti, na které v odvolání ve vztahu k výpovědi žalovaného poukazuje, nepředstavují podstatné odchýlení od skutkového stavu, nadto se v převaze nejedná o skutečnosti, jež by byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Nelze ani pominout, že žalobce po provedeném výslechu žalovaného žádné námitky či připomínky k jeho výpovědi nevznesl.

13. Pokud jde o právní hodnocení věci, odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že v souladu s přechodnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, je při posouzení otázky, zda došlo k platnému vrácení daru, třeba postupovat dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

14. Žalobce se v projednávané věci domáhá určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem, a to z titulu výzvy k vrácení daru. Závěr soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je správný.

15. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že doručení výzvy k vrácení daru samo o sobě nevede automaticky k obnovení vlastnického práva dárce. Takový účinek nastává pouze tehdy, jsou-li splněny všechny zákonné podmínky tohoto právního jednání, včetně toho, že jednání vytýkané obdarovanému skutečně dosahuje intenzity hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák.

16. V projednávané věci není sporu o tom, že písemná výzva žalobce ze dne datum byla žalovanému doručena a obsahovala konkrétní vymezení jednání, v němž žalobce spatřoval hrubé porušení dobrých mravů. Spornou zůstala pouze otázka, zda k vytýkanému jednání došlo a zda toto jednání dosahovalo zákonem požadované intenzity.

17. Již z obsahu samotné výzvy k vrácení daru vyplývá, že veškeré žalovanému vytýkané jednání souvisí se sporem o rozsah užívání předmětných nemovitostí, který mezi účastníky probíhá se zvýšenou intenzitou přibližně od roku rok. Žalobce v odvolání zdůrazňuje rodinný a osobní rozměr konfliktu, avšak současně svou argumentaci staví především na tvrzení, že dlouhodobě užíval nemovitosti v širším rozsahu, než odpovídá sjednanému věcnému břemeni, a že tento stav byl žalovaným po řadu let tolerován. Z provedených důkazů však nevyplývá, že by žalovaný omezoval žalobce v užívání těch částí nemovitostí, k nimž mu svědčilo právo z věcného břemene. Konflikt vznikl především proto, že žalovaný začal uplatňovat své vlastnické právo a požadoval, aby žalobce nadále neužíval nemovitosti nad rámec sjednaného oprávnění.

18. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že výkon vlastnického práva žalovaného nelze bez dalšího považovat za jednání hrubě odporující dobrým mravům. Tento závěr odpovídá i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2163/2009 Nejvyšší soud zdůraznil, že omezení užívání těch částí nemovitosti, ke kterým dárci nesvědčí užívací oprávnění z věcného břemene, samo o sobě není důvodem pro vrácení daru. Z odůvodnění dále vyplývá, že spor mezi stranami o rozsah užívání nad rámec věcného břemene nelze bez dalšího přetavit v hrubé porušení dobrých mravů. Obdobně v usnesení ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 33 Cdo 118/2024 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že samotný výkon vlastnického práva obdarovaného, který nezasahuje do oprávnění dárce z věcného břemene, nelze bez dalšího považovat za hrubý rozpor s dobrými mravy. Pokud tedy žalovaný požadoval vyklizení garáže, odstranění věcí ze společných prostor nebo omezení užívání nemovitostí na smluvený rozsah, odpovídá tento požadavek jeho postavení vlastníka a nevybočuje samo o sobě z mezí přípustného výkonu práva.

19. Z výpovědí účastníků i dalších provedených důkazů je zřejmé, že vztahy mezi účastníky se zhoršovaly postupně a že jednotlivé kroky jedné strany byly druhou stranou vnímány subjektivně a konfliktně. Požadavky žalovaného, které žalobce vnímá ve vztahu k němu jako neuctivé, neslušné, však vycházejí z rozsahu smluvně sjednaného věcného břemene a z realizace vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem. Ani negativní postoj žalovaného k nové manželce žalobce sám o sobě neodůvodňuje závěr, že žalovaný jednal způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Totéž platí pro žalobcem předložené nahrávky hovorů, z nichž nevyplývá takové chování žalovaného, které by bylo možné objektivně kvalifikovat jako hrubě nemravné. Požadavek na uvolnění sklepa, chodby, schodiště nebo garáže za takové jednání považovat nelze, zvláště když z nahrávek současně plyne, že žalovaný tyto požadavky uplatňoval opakovaně, s časovým odstupem a se snahou umožnit žalobci věci vyklidit.

20. Odvolací soud nepřehlíží, že žalobce vnímal jednání žalovaného jako osobně zraňující a že je pociťoval úkorně. Rozhodující však není subjektivní pocit dárce, nýbrž objektivní posouzení povahy a intenzity jednání obdarovaného. Z tohoto hlediska nelze dospět k závěru, že by žalovaný při výkonu svého vlastnického práva postupoval excesivně, hrubě, vulgárně nebo jinak způsobem odporujícím základním pravidlům slušnosti, natož pak v intenzitě, jež by tato pravidla porušovala hrubým způsobem. Měl-li žalobce zájem zajistit si doživotní užívání nemovitostí v širším rozsahu, mělo se tak stát odpovídajícím smluvním ujednáním již při darování. Skutečnost, že žalobce později uzavřel nové manželství a usiloval o širší a výlučné užívání nemovitostí i se svou manželkou, nemůže sama o sobě založit závěr o nemravnosti postupu žalovaného. Ani odstranění květin, obrazů či jiných věcí ze společných prostor, k němuž došlo v rámci vyhroceného sporu o rozsah užívání nemovitostí, nedosahuje intenzity hrubého porušení dobrých mravů.

21. Ze všech těchto důvodů odvolací soud uzavírá, že jednání žalovaného vytýkané žalobcem ve výzvě ze dne datum nedosáhlo takové intenzity, aby je bylo možno objektivně posoudit jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. Podmínky pro vrácení daru tak splněny nebyly a výzva žalobce nemohla vést k obnovení jeho vlastnického práva k darovanému spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech.

22. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení plně úspěšný, má tak vůči žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady spočívají v odměně a paušální náhradě nákladů advokáta žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne datum) dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 14. 1. 2026 (dále jen „a. t.“). Odměna advokáta činí dle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) a. t. částku 5 620 Kč, paušální náhrada nákladů činí dle § 13 odst. 4 a. t. částku 450 Kč. Tyto částky se zvyšují o 1 274,70 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty, neboť zástupce žalovaného je plátcem této daně, která patří k nákladům řízení (§ 137 o. s. ř.). Celkem tak náklady odvolacího řízení činí 7 344,70 Kč. Tuto částku je žalobce povinen zaplatit k rukám zástupce žalovaného dle § 149 odst. 1 o. s. ř. v obecné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 první část věty o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).