KSBR 49 Co 267/2025-238

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu tituly před jménem jméno FO a soudců tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného., IČO IČO žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_010⟫ za účasti: Jméno advokáta C ⟪LB:lb_011⟫ IČO IČO advokáta C ⟪LB:lb_012⟫ sídlem Adresa advokáta C ⟪LB:lb_013⟫ o 200.685,28 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne datum, č. j. 38 C 248/2021-149, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne datum, č. j. 38 C 248/2021-182,

I. Odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku soudu I. stupně se odmítá.

II. Ve výrocích II. a III. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že odvolací soud schvaluje smír účastníků následujícího znění:

Základ nároku žalobce je dán v rozsahu 75 %; ve zbytku se žalovaný odpovědnosti za pracovní úraz ze dne datum zprostil.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 89 814 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 37 514 Kč, to vše do 30 dnů od právní moci usnesení o schválení smíru. Tímto jsou veškeré nároky žalobce uplatněné v tomto řízení zcela a bezezbytku vypořádány.

Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 58 878,6 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.

III. Ve výrocích o nákladech řízení státu se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů znaleckého dokazování 5 235 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. Ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na soudním poplatku částku 2 970 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Rozsudkem soudu I. stupně byli žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného zavázání povinnosti společně a nerozdílně zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 60.700 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení ve výši 8,25% od datum do zaplacení (výrok I.), v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 139.785,28 Kč s 8 % úrokem z prodlení od datum do zaplacení, byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Současně soud I. stupně rozhodl doplňujícím usnesením o tom, že o nákladech státu bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV) jímž následně rozhodl, že na nákladech řízení státu za znalečné je České republice na účet Městského soudu v Brně do tří dnů od právní moci usnesení zaplatit žalobce částku 4.188 Kč, žalovaný a vedlejší účastník společně a nerozdílně částku 2.792 Kč a dále, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni v téže lhůtě zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Městského soudu v Brně na soudním poplatku 3.035 Kč.

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 200.685,28 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem. Tvrdil, že mezi účastníky byl založen pracovní poměr pracovní smlouvou ze dne 7. 1 2019, na jejímž základě vykonával pro žalovaného práci tesaře, a že dne datum při výkonu práce na stavbě utrpěl pracovní úraz při bednění stropu, když šlápl na nosník, který se převážil, v důsledku čehož spadl z výšky a utrpěl závažná poranění, zejména zlomeniny žeber, tříštivou zlomeninu vřetenní kosti, rupturu sleziny a pneumotorax. V návaznosti na tento úraz byl hospitalizován a poté práce neschopen do datum. Z tohoto skutkového základu dovozoval nárok na náhradu za bolest ve výši 151.250 Kč, náhradu věcné škody spočívající v nákladech na odborné vyjádření ve výši 500 Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 48.935,28 Kč, když tvrdil, že ke škodě na zdraví došlo při plnění pracovních úkolů nezávisle na jeho vůli.

3. Žalovaný se uplatněnému nároku bránil tvrzením, že příčinou pracovního úrazu bylo především jednání samotného žalobce. Namítal, že žalobce byl před vznikem úrazu řádně proškolen v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, byl vybaven osobními ochrannými pracovními prostředky a byl seznámen s příslušnými bezpečnostními pravidly i s technologickým postupem montáže bednění. Dále tvrdil, že žalobce tato pravidla porušil, když se svévolně odjistil ze systému jištění, nedodržel předepsaný pracovní postup a jednal hrubě nedbale. Současně poukazoval na to, že bezprostředně po úrazu byla u žalobce zjištěna hodnota 1,03 ‰ alkoholu v dechu, a dovozoval, že žalobce vykonával práci pod vlivem alkoholu. Z těchto skutečností žalovaný dovozoval, že jsou splněny podmínky pro úplné zproštění jeho odpovědnosti podle § 270 odst. 1 zákoníku práce, případně alespoň pro částečné zproštění odpovědnosti, a to z důvodu porušení předpisů k zajištění bezpečnosti práce nebo pro lehkomyslné jednání žalobce.

4. Vedlejší účastník na straně žalovaného se v řízení připojil k obraně žalovaného a rovněž navrhoval zamítnutí žaloby. Ve své argumentaci zdůrazňoval především význam zjištěné hladiny alkoholu u žalobce v době úrazu, kterou nepovažoval za bagatelní a z níž dovozoval podstatné ovlivnění psychomotorických schopností žalobce, jeho úsudku i bezpečného chování při práci ve výšce. Současně poukazoval na to, že žalobce v době vzniku úrazu nevystupoval pouze jako běžný zaměstnanec, nýbrž jako pracovník fakticky odpovědný za organizaci práce na staveništi, a tedy i za dodržování pravidel bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Podle vedlejšího účastníka tak byly na straně žalobce dány okolnosti odůvodňující nejméně částečné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele.

5. Soud I. stupně vyšel ze skutkového stavu, podle něhož byl žalobce u žalovaného zaměstnán jako tesař, dne datum utrpěl při práci pracovní úraz, bezprostředně po úrazu mu byla naměřena hodnota 1,03 ‰ alkoholu v dechu, před vznikem úrazu byl řádně proškolen v oblasti BOZP a byly mu vydány příslušné osobní ochranné pracovní prostředky. Z provedeného dokazování, zejména z protokolu oblastního inspektorátu práce, ze svědecké výpovědi jméno FO a ze znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem, soud zjistil, že žalobce byl v den úrazu určen vedoucím pracovníkem na staveništi, zastupoval nepřítomného jednatele žalovaného, organizoval práci a současně se odepnul od jištění, odstrojil se z postroje a vstoupil na přesahující nezajištěný nosník, odkud následně spadl do suterénu. Současně soud zjistil, že na pracovišti nebyl použit správný systém ochrany proti pádu, volné okraje nebyly zajištěny proti pádu, použitá sestava OOPP nebyla dostatečná a bednění nebylo montováno bezpečným způsobem, když podle znaleckého posudku měl být použit jiný systém jištění, konkrétně tzv. šibenice. Rozhodující však pro úvahy soudu I. stupně bylo, že odpovědnost za tyto nedostatky fakticky přičetl žalobci právě proto, že v rozhodný den vystupoval jako vedoucí zaměstnanec zastupující žalovaného na stavbě; z toho důvodu vyšel soud I. stupně z toho, že to byl právě žalobce, kdo nesl odpovědnost za volbu nevhodných ochranných prostředků, za způsob organizace práce, při němž nebyly zajištěny volné okraje proti pádu, i za provádění montáže způsobem neodpovídajícím bezpečnostním požadavkům. Po právní stránce pak soud I. stupně uzavřel, že se jednalo o pracovní úraz, za jehož následky žalovaný jako zaměstnavatel objektivně odpovídá, avšak současně shledal podmínky pro částečné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele podle § 270 odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 zákoníku práce, a to s ohledem na požití alkoholu žalobcem, vyřazení ochranných prostředků z provozu a lehkomyslné jednání žalobce při výkonu funkce vedoucího zaměstnance, jemuž soud I. stupně přičetl i odpovědnost za nesprávně nastavený systém zajištění pracoviště. Spoluúčast žalobce soud stanovil v rozsahu 60 %, když každou z uvedených okolností hodnotil podílem 20 %, a z tohoto důvodu žalobci přiznal pouze 40 % bolestného a 40 % věcné škody, zatímco nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zamítl.

6. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který namítal, že soud I. stupně dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním a věc rovněž nesprávně právně posoudil. Za stěžejní považoval především závěr soudu I. stupně o jeho spoluzavinění v rozsahu 60 %, které soud dovodil z požití alkoholu, zvolení nevhodných osobních ochranných pracovních prostředků proti pádu a z toho, že žalobce v rozhodné době vystupoval v postavení vedoucího pracovníka. Současně namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v této části, neboť z jeho odůvodnění podle něj nevyplývá, které konkrétní skutečnosti soud podřadil pod jednotlivé zákonné důvody částečného zproštění odpovědnosti zaměstnavatele a jakými úvahami se při tomto závěru řídil. Ve vztahu k požití alkoholu žalobce namítal, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi touto skutečností a vznikem pracovního úrazu, přičemž zdůrazňoval, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by v době výkonu práce jevil známky ovlivnění alkoholem nebo že by tato okolnost měla vliv na mechanismus pádu; v této souvislosti odkazoval zejména na výpověď svědka jméno FO a současně zdůrazňoval, že zaměstnavatel měl požívání alkoholu na pracovišti dlouhodobě tolerovat, na což podle něj poukázal i oblastní inspektorát práce. Dále brojil proti závěru soudu I. stupně, podle něhož si zvolil nevhodné osobní ochranné pracovní prostředky proti pádu, když namítal, že ze znaleckého posudku i dalších provedených důkazů naopak vyplynulo pochybení žalovaného jako zaměstnavatele, který nezajistil odpovídající systém ochrany proti pádu, neposkytl vhodné prostředky a neorganizoval práci tak, aby byla zajištěna bezpečnost zaměstnanců, přičemž jiné vhodné prostředky na stavbě podle žalobce k dispozici nebyly a způsob zajištění proti pádu nemohl reálně ovlivnit. Za irelevantní označil rovněž skutečnost, že se před pádem odepnul, neboť i podle závěrů znalce by ke zranění došlo i při použití zvoleného systému jištění. Žalobce rovněž namítal vnitřní rozpornost odůvodnění napadeného rozsudku, jestliže soud I. stupně na jednom místě vycházel ze závěru, že o volbě systému ochranných prostředků rozhoduje zaměstnavatel a že zvolený systém nebyl bezpečný, zatímco jinde přičetl odpovědnost za tuto volbu žalobci s odůvodněním, že v dané době zastupoval vedoucího zaměstnance. Ve vztahu ke svému postavení vedoucího zaměstnance žalobce uváděl, že v rozhodný den pouze zastupoval nepřítomného jednatele žalovaného, přičemž ani jeho přítomnost by nic nezměnila na tom, že na stavbě nebyly k dispozici správné ochranné prostředky proti pádu; soud I. stupně tak podle něj nepřípustně přenesl odpovědnost zaměstnavatele za zajištění bezpečných pracovních podmínek na zaměstnance. Pokud jde o jednotlivé uplatněné nároky, žalobce namítal, že nárok na bolestné mu byl po věcné stránce přiznán správně, avšak nesprávně byl krácen v důsledku chybně určené míry jeho spoluzavinění, a dále nesouhlasil se zamítnutím nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, když soud I. stupně podle něj nesprávně provedl výpočet tohoto nároku a nesprávně aplikoval § 271a zákoníku práce, neboť od základu ztráty na výdělku měly být nejprve odečteny vyplacené dávky nemocenského pojištění a náhrada mzdy a teprve poté mohla být případně zohledněna spoluúčast poškozeného. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že s odvolací argumentací žalobce nesouhlasí, naopak se plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a navrhuje potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Především odmítl námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku v části týkající se stanovení spoluzavinění žalobce, když namítala, že soud I. stupně v jednotlivých bodech odůvodnění dostatečně jasně vyložil, z jakých zákonných důvodů považoval zvolení nevhodného osobního ochranného pracovního prostředku proti pádu, vyřazení tohoto prostředku z provozu a požití alkoholu v pracovní době za okolnosti zakládající částečné zproštění odpovědnosti žalované podle § 270 odst. 2 písm. a/ zákoníku práce. Podle žalovaného nelze odůvodnění rozsudku posuzovat po jednotlivých izolovaných větách či bodech, nýbrž jako provázaný celek, z něhož je zřejmé, že soud I. stupně jednotlivá pochybení žalobce právně kvalifikoval jako porušení povinností při zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a zkoumal i jejich příčinnou souvislost se vznikem újmy. K námitce žalobce stran požití alkoholu žalovaný uvedl, že příčinná souvislost mezi ovlivněním žalobce alkoholem a vznikem pracovního úrazu byla prokázána, neboť soud I. stupně správně dovodil, že právě v důsledku ovlivnění alkoholem žalobce vyřadil z provozu ochranný prostředek tím, že se odepnul, a následně došlo k jeho pádu. V této souvislosti žalovaný poukazoval i na zjištěnou hladinu alkoholu 1,03 ‰ a dovozoval, že taková míra ovlivnění se musela projevit ve snížené schopnosti úsudku, zvýšené tendenci riskovat, zhoršeném soustředění a impulzivním jednání žalobce. Současně odmítl tvrzení, že by u zaměstnanců toleroval požívání alkoholu na pracovišti. Ve vztahu k námitce týkající se nevhodných osobních ochranných pracovních prostředků proti pádu žalovaný setrval na stanovisku, že rozhodující příčinou úrazu nebyla samotná otázka technického způsobu jištění, nýbrž jednání žalobce, který se z jištění odepnul, přičemž podle jeho názoru by k témuž následku došlo i tehdy, pokud by bylo použito jištění pomocí tzv. šibenice, neboť ani v takovém případě by žalobci nic nebránilo ochranný prostředek vyřadit z provozu. K postavení žalobce žalovaný uvedl, že význam jeho pozice vedoucího zaměstnance soud I. stupně posoudil správně, neboť žalobce byl zkušeným zaměstnancem, který obdobné práce vykonával opakovaně, musel si být vědom souvisejících rizik, měl znát správný způsob volby a užití ochranných prostředků, a navíc vykonával dohled i nad dalším zaměstnancem, takže jeho lehkomyslné jednání podle žalovaného nabývalo ještě vyšší závažnosti. Konečně žalovaný uvedl, že soud I. stupně postupoval správně i při výpočtu jednotlivých nároků uplatněných žalobou, tedy bolestného, věcné škody i náhrady mzdy po dobu dočasné pracovní neschopnosti, a uzavřel, že odvolání žalobce je nedůvodné; navrhl proto, aby je odvolací soud v plném rozsahu zamítl a napadený rozsudek potvrdil.

8. Ve vyjádření k odvolání žalobce vedlejší účastník na straně žalované uvedl, že napadený rozsudek považuje ve výrocích I., II. i III. za věcně správný, ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a navrhl jeho potvrzení. Především zdůraznil, že odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz je sice odpovědností objektivní, zákon však současně připouští její částečné zproštění, jsou-li prokázány okolnosti na straně zaměstnance, které byly jednou z příčin vzniku škody, přičemž právě taková situace podle něj nastala i v projednávané věci. Vedlejší účastník uvedl, že soud I. stupně správně vzal v úvahu nejen pochybení zaměstnavatele v oblasti bezpečnosti práce, ale také samostatně významná pochybení žalobce, a to požití alkoholu v pracovní době, svévolné vyřazení osobních ochranných pracovních prostředků z provozu tím, že se žalobce odpojil od jištění, a dále nesprávný postup žalobce při organizaci a provádění práce v postavení osoby fakticky pověřené vedením pracoviště. Ve vztahu k požití alkoholu vedlejší účastník namítal, že příčinná souvislost mezi ovlivněním žalobce alkoholem a vznikem úrazu byla prokázána, neboť žalobci byla bezprostředně po úrazu naměřena hodnota 1,03 ‰ alkoholu a soud I. stupně podle něj správně spojil tuto skutečnost s celkovým mechanismem úrazu, kdy se žalobce nejprve odpojil od jištění, odstrojil se z postroje a následně vstoupil na nezajištěný nosník; námitku žalobce, že ke stejnému úrazu mohlo dojít i za střízliva označil vedlejší účastník za nepřiléhavou, neboť pro částečnou liberaci postačí, že alkohol byl jednou z příčin škody, nikoli příčinou jedinou. Současně uvedl, že ani případné pochybení zaměstnavatele při kontrole dodržování zákazu požívání alkoholu neanuluje spoluzavinění žalobce, který porušil svou zákonnou povinnost nepožívat alkoholické nápoje na pracovišti a v pracovní době. K námitce žalobce stran nevhodně zvolených ochranných prostředků proti pádu vedlejší účastník uvedl, že nezpochybňuje pochybení zaměstnavatele v této oblasti, avšak zdůraznil, že soud I. stupně právě proto nepřijal úplnou liberaci, nýbrž pouze liberaci částečnou; současně však podle něj nelze přehlédnout, že žalobce se z jištění svévolně odepnul, čímž porušil svou povinnost používat stanovené ochranné pracovní prostředky a svévolně je nevyřazovat z provozu, a že tato okolnost byla jednou z příčin škody bez ohledu na to, zda zvolený systém ochrany proti pádu byl optimální. Vedlejší účastník dále nesouhlasil s tvrzením žalobce, že jeho postavení vedoucího zaměstnance bylo bez významu, a uváděl, že z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce v den úrazu fakticky organizoval práci na staveništi a řídil druhého zaměstnance, takže na něj byly kladeny vyšší nároky z hlediska opatrnosti, úsudku a dodržování pravidel bezpečnosti práce; podle vedlejšího účastníka nebylo rozhodné, zda měl žalobce formální vedoucí zařazení, nýbrž to, že v konkrétním čase a místě vystupoval jako osoba práci organizující. Rovněž odmítl obranu žalobce založenou na tvrzeném nedostatku školení a neznalosti správného postupu, když poukázal na zjištění soudu I. stupně, podle nichž byl žalobce řádně proškolen v oblasti BOZP, obdobné práce vykonával opakovaně a přinejmenším elementární pravidla bezpečného chování, tedy že se nesmí svévolně odpojovat od jištění, vyřazovat ochranné prostředky z provozu a vykonávat práci ve výšce pod vlivem alkoholu, mu musela být známa. Vedlejší účastník dále uvedl, že i závěr soudu I. stupně o spoluúčasti žalobce v rozsahu 60 % považuje za přiměřený, neboť soud vycházel z kumulace několika závažných porušení povinností žalobce v prostředí vysoce rizikové práce. Pokud jde o jednotlivé nároky, vedlejší účastník uvedl, že krácení bolestného a věcné škody odpovídá správně dovozované částečné liberaci zaměstnavatele, a dále se ztotožnil i se zamítavým výrokem ohledně náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, neboť soud I. stupně podle něj správně vyšel z celkového rozsahu škody, zohlednil 60% spoluúčast žalobce a dospěl k závěru, že již vyplacená plnění přesahují rozsah odpovědnosti zaměstnavatele. Konečně vedlejší účastník odmítl i námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku, když uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých důkazů soud I. stupně vycházel, jaká jednání žalobce považoval za relevantní, která zákonná ustanovení aplikoval a jak dospěl k závěru o částečné liberaci, přičemž odvolání žalobce podle něj ve skutečnosti nepolemizuje s přezkoumatelností, ale s věcnou správností závěrů soudu. Z těchto důvodů vedlejší účastník navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

9. Vzhledem k tomu, že žalovaný se odvolal proti rozsudku soudu I. stupně v rozsahu jeho výroků I., II., III., byla jeho odvoláním dotčena též právní moci akcesorického výroku IV. včetně výroků I. až III. doplňujícího usnesení o nákladech řízení státu a soudním poplatku (srov. § 206 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

10. Podle § 218 písm. b/ o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

11. Ačkoli § 201 o. s. ř. obecně přiznává účastníku právo napadnout rozhodnutí soudu I. stupně odvoláním, není účastník subjektivně legitimován proti rozhodnutí, kterým bylo soudem I. stupně (zcela nebo zčásti) vyhověno. V takovém případě účastníku tento opravný prostředek nepřísluší, neboť v odvolacím řízení nemůže být jeho procesní postavení zlepšeno. Vztaženo na projednávanou věc, žalobce podal odvolání (mimo jiné) proti výroku I. napadeného rozsudku, kterým bylo jeho žalobě na zaplacení vyhověno, byť pouze zčásti. Odvolání podané proti takovému výroku je tudíž odvoláním osoby, která k němu není subjektivně oprávněna. S ohledem na uvedené skutečnosti proto odvolací soud odvolání žalobce proti přisuzujícímu výroku I. napadeného rozsudku jako subjektivně nepřípustné za použití § 219 písm. b/ o. s. ř. odmítl.

12. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustná odvolání (§ 201 a 202 a contrario o. s. ř.) byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a z přípustných důvodů podle § 205 odst. 2 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích podaného odvolání, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 206 odst. 2, § 212, 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

13. Podle § 269 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

14. Podle § 273 odst. 1 zákoníku práce plněním pracovních úkolů je výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty.

15. Podle § 271k odst. 1 zákoníku práce pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a 274).

16. Podle § 270 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla a/ tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b/ v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy.

17. Podle § 270 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla a/ v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a/ a b/ a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo b/ proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

18. V průběhu odvolacího řízení účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, v níž si tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení, narovnali vzájemná sporná práva a povinnosti související s rozsahem odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem ze dne datum, a související též s nárokem žalobce na odškodněním bolesti, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti včetně příslušenství pohledávky v podobě vynaložených nákladů na vypracování odborného vyjádření. Současně navrhli, aby dohodu soud schválil formou soudního smíru. Součástí smíru byla též dohoda účastníků o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

19. Podle § 99 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy (§ 99 odst. 2 věta první o. s. ř.). Smír může svým obsahem překročit rámec předmětu řízení (může se týkat právního vztahu, který nebyl předmětem řízení), vždy však z něho musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které jsou předmětem řízení (R 16/1987).

20. V projednávané věci, jejímž předmětem byla náhrada škody z pracovního úrazu, odvolací soud dospěl k závěru, že uzavřený smír není v rozporu s právními předpisy, neboť účastníky uzavřená dohoda vykazuje všechny náležitosti dohody o narovnání podle § 1903 o. z. a povaha věci smírné řešení připouští. Odvolací soud proto za použití § 220 odst. 2 a § 99 odst. 2 o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně v odvoláním dotčeném zamítavém výroku II. a výroku o nákladech řízení mezi účastníky III. tak, že účastníky uzavřený smír schválil.

21. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů nebylo odvolacím soudem rozhodováno, neboť ujednání účastníků o náhradě nákladů řízení je součástí jimi navrženého a soudem schváleného smíru (§ 146 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

22. Jde-li o náklady řízení státu, z obsahu spisu vyplývá, že státu vznikly náklady v souvislosti se znaleckým dokazováním, a to v celkové výši 6.980 Kč. S ohledem na změnu rozsudku soudu I. stupně odvolací soud rozhodoval znovu i o nákladech řízení státu, když zohlednil skutečnosti, že žalobce byl od soudního poplatku osvobozen a žalovaný s vedlejším účastníkem byli v řízení neúspěšní v rozsahu jeho 75 %. Za dané situace proto byli žalovaný a vedlejší účastník zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů znaleckého dokazování 5.235 Kč, což je 75 % celkové výše vzniklých nákladů, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

23. Ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek byl rozsudek soudu I. stupně s ohledem na konečný výsledek řízení rovněž změněn, a to tak, že žalovaný a vedlejší účastník byli zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na soudním poplatku částku 7.526 Kč. Při určení výše poměrné části soudního poplatku ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. vyšel odvolací soud ze skutečnosti, že soudní poplatek z žaloby na zaplacení částky 200.685,28 Kč činil podle Položky 1 bodu 1 písm. b/ Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. 10.035 Kč, při neúspěchu žalovaného a vedlejšího účastníka v rozsahu 75 % vznikla takto neúspěšným účastníkům povinnost zaplatit státu poměrnou část soudního poplatku ze žaloby v rozsah 75 %, což je 7.526 Kč.

24. V neposlední řadě odvolací soud poznamenává, že původně uvažoval o tom, že z důvodu nedostavení se řádně předvolaného žalovaného k prvnímu jednání odvolacího soudu mohlo žalobci, který se naopak k jednání řádně dostavil, vzniknout právo na separaci nákladů řízení ve smyslu § 147 odst. 1 o. s. ř. V konečném důsledku však jednání odvolacího soudu dne datum bylo odročeno zejména proto, že účastníci projevili ochotu pokusit se o smírné vyřešení věci (což se jim v konečném důsledku podařilo) a za tím účelem si vyžádali časový prostor pro mimosoudní jednání. K odročení jednání by tedy došlo i v případě osobní účasti žalovaného, a proto odvolací soud podmínky pro postup podle § 147 odst. 1 o. s. ř. neshledal.

Proti tomuto usnesení lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Brně; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru.

Nesplní-li žalovaný povinnosti podle schváleného smíru, může se žalobkyně domáhat výkonu tohoto rozhodnutí.