KSBR 70 Co 282/2025-88

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Ondřeje Sekvarda, Ph.D., v právní věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobce: jméno FO, narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem právnická osoba sídlem adresa ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: jméno FO, narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem právnická osoba sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ o ochranu osobnosti, ⟪LB:lb_007⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. září 2025, č. j. 47 C 117/2025-45,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 431 Kč.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na písemnou omluvu ve specifikovaném znění (I. výrok) a na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč (II. výrok). Současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 26 862 Kč (III. výrok).

2. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce se v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 220 C 1/2022 domáhal po žalované zaplacení částky 90 000 Kč s úrokem z prodlení z důvodu, že jde o „pokutu-sankci“ za to, že mu žalovaná byla dlouhodobě nevěrná a podváděla ho „se svým nehygienickým, nevzdělaným a lenošným cikánským milencem“. Při své účastnické výpovědi dne 8. 2. 2023 k důvodům podpisu uznání dluhu vůči žalobci, znějícího na danou částku, žalovaná uvedla, že „vlastně před rozvodem i po rozvodu, několik let jsem měla doma peklo, neustále na mě vyřvával, sprostě mě urážel a byla jsem v situaci, kdy už jsem uvažovala, že budu muset jít k psychiatrovi, už jsem se úplně klepala, jen jsem přišla domů a pod nátlakem jsem mu tu částku podepsala, ač jsem s tím nesouhlasila“. Touto procesní obranou žalované se však soud v daném řízení věcně nezabýval a žalobu zamítl z jiných důvodů.

3. V rámci právního hodnocení věci soud prvního stupně dovodil, že výroky žalované se tematicky týkaly předmětu civilního řízení vedeného žalobcem proti žalované (nedošlo tedy k obsahovému excesu) a nebyly vulgární či nepřiměřeně expresivní (nedošlo ani k intenzivnímu excesu). S poukazem na bohatou citovanou judikaturu proto soud prvního stupně dovodil, že neoprávněnost zásahu žalované do osobnostních práv žalobce je vyloučena, neboť nedošlo k excesu žalované z výkonu povinností účastníka řízení. V řízení o ochranu osobnosti nelze přezkoumávat pravdivost výpovědi učiněné v jiném řízení, která má být hodnocena orgánem veřejné moci, jenž vede dané řízení, což nelze cestou ochrany osobnosti obcházet. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že výroky byly učiněny v souvislosti s atmosférou napjatých vztahů účastníků, a na požadavek restriktivního posuzování excesu jako výjimky z pravidla. I při připuštění možnosti dokazování nepravdivosti výroku žalované neprokázal žalobce přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. nepravdivost sporného výroku žalované. Navrhl jen důkaz účastnickým výslechem žalované, ačkoli byl poučen, že výslech žalované nelze kvůli jejímu nesouhlasu dle § 131 odst. 1 o. s. ř. provést. Kvůli nesouhlasu žalované s jejím výslechem přitom nebyl v důkazní nouzi již jen proto, že mohl k důkazu navrhnout svou účastnickou výpověď. Pokud k důkazu navrhl přehrát zvukový záznam z jednání v dané věci ze dne 26. 3. 2025 k prokázání svého tvrzení, že mu soudkyně v dané věci uvedla, že má právo podat žalobu, šlo o nadbytečný důkaz bez vypovídací hodnoty ohledně otázky nepravdivosti předmětného výroku žalované. Další samostatné důvody pro zamítnutí žaloby spočívají v absenci objektivní způsobilosti napadeného výroku zasáhnout do osobnosti žalobce, neboť přítomná soudkyně a advokát žalované mají povinnost mlčenlivosti, a v tom, že žalobce si již poskytl dostatečnou satisfakci svým vlastním jednáním, především neuctivým vyjadřováním se o žalované v řízení o dané věci (např. že ho žalovaná podváděla „se svým nehygienickým, nevzdělaným a lenošným cikánským milencem“) i v tomto řízení (např. že žalovaná při pronášení výroku vypadala „jak žákyně páté třídy, která se naučila básničku a tady to odvykládala“).

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Nesouhlasil s neprovedením důkazu výslechem žalované, který navrhoval, a jehož neprovedením mu bylo znemožněno unést důkazní břemeno. Nesouhlasil ani s tím, že by si poskytl dostatečnou satisfakci svým neuctivým vyjadřováním o žalované, neboť uváděl jen holá fakta. Navrhl, aby odvolací soud nařídil osobní účast a výslech žalované.

5. V doplnění odvolání uvedl, že respektuje, že podle § 131 odst. 1 o. s. ř. lze důkaz výslechem účastníka nařídit jen tehdy, souhlasí-li s tím účastník, který má být vyslechnut, a nesouhlas žalované s účastnickým výslechem proto nepovažuje za rozhodující procesní vadu. Nezpochybňuje ani obecná východiska pro vyloučení neoprávněnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti při plnění procesních práv a povinností, avšak v dané věci došlo k excesu z výkonu zákonné licence, k čemuž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1758/2025, kdy v dané věci došlo k excesu úmyslným nepravdivým osočením druhého účastníka řízení. K prokázání nepravdivosti výroku žalované navrhl žalobce v řízení před soudem prvního stupně výslech žalované, který nebylo možno bez jejího souhlasu provést, což žalobce nezpochybňuje, a videozáznam z doby před podáním žaloby ve věci sp. zn. 220 C 1/2022, v němž měla žalovaná na výzvu k zaplacení částky 90 000 Kč reagovat tak, že nemá peníze a žalobce má dát věc k soudu. Tento důkaz však nebyl soudem prvního stupně proveden. Žalobce proto v odvolání navrhl zopakovat důkaz relevantní částí zvukového záznamu z jednání ve věci sp. zn. 220 C 1/2022 ze dne 8. 2. 2023, provést důkaz zmíněným videozáznamem, vycházet z již provedených listinných důkazů a provést důkaz účastnickým výslechem žalobce a žalované. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o absenci objektivní způsobilosti zásahu, neboť závěr o omezeném okruhu adresátů může sice významně oslabovat nárok na vysoké peněžité zadostiučinění, ale nikoli existenci zásahu a nárok na přiměřenou omluvu, bude-li prokázán exces. Svépomoc poškozeného může sice potřebu další satisfakce snížit nebo nahradit, ale pouze tehdy, je-li skutečně dostatečná a přiměřená, čemuž tak v posuzované věci není.

6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, neboť soud prvního stupně zamítnutí žaloby založil na 4 zcela samostatných důvodech (absence neoprávněnosti zásahu, neunesení důkazního břemene žalobcem, absence objektivní způsobilosti zásahu a docílení autosatisfakce žalobcem), přičemž případný účastnický výslech žalované, která s ním nesouhlasila, by na konečném rozhodnutí nemohl nic změnit.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně řízení nezatížil procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a svůj rozsudek založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, skutkově i právně pečlivě a přiléhavě vyhodnoceném. Primárně lze proto odvolacím soudem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázat. Na podporu jeho věcné správnosti a k vypořádání odvolací argumentace žalobce pak odvolací soud uvádí následující:

9. Již soudní praxí ve věcech ochrany osobnosti dle § 11 a násl. obč. zák., která je plně využitelná i v režimu § 81 a násl. o. z., bylo dlouhodobě a konstantně dovozováno, že neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je vyloučena tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva či povinnosti stanovených zákonem (jako je např. výkon práv účastníka v řízení nebo výkon svědecké či znalecké povinnosti) s výjimkou případů, kdy se ten, kdo právo či povinnost vykonává, dopustí excesu. Např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 795/2002, bylo vyloženo, že jestliže svědek, řídící se povinnostmi svědku uloženými, v trestním řízení vypoví, že má za to, že se někdo dopustil trestné činnosti, nejde o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Ve shodě s tím Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, dovodil, že pokud osoba vypovídající v soudním řízení zasáhne do osobnostních práv jiného, nejde o zásah neoprávněný, s výjimkou případu, kdy se ten, kdo výpověď před soudem činí, dopustí excesu; o neoprávněný zásah zejména nejde, stal-li se přiměřeným způsobem a není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba trvat s ohledem na zajištění základní úcty k její důstojnosti.

10. Tyto dlouhodobé a konstantní závěry vycházejí primárně již ze Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydal Nejvyšší soud ČSSR v roce 1980 (S III, str. 196). Skutečnost, že vzhledem k institutu tzv. zákonné licence je obecně neoprávněnost zásahu do osobnostních práv ve vztahu k výkonu procesních podání a výpovědí svědků, účastníků řízení a jejich zástupců v jiných řízeních vyloučena s výhradou excesu, je stvrzena bohatou judikaturou Nejvyššího soudu (dále z mnoha např. usnesení ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3453/2011, či ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1225/2013), a to dokonce včetně stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem. I tímto stanoviskem je stvrzeno, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud subjekt (osoba fyzická či právnická), jež se zásahu dopustil, nevybočil z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní.

11. Ostatně konstantní přístup soudní praxe ohledně daného typu žalob v minulosti jednoznačně a opakovaně obstál i před Ústavním soudem, když např. v usnesení ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1324/21, Ústavní soud uvedl, že jde o shodná východiska, která neměl důvod z ústavního hlediska zpochybňovat v usneseních ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 289/05, ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 756/06, či ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 1297/07, a neměl je důvod zpochybňovat ani v citované věci.

12. Soud prvního stupně předmětná východiska ustálené soudní praxe přiléhavě následoval a pečlivě se vypořádal s tím, že účastnická výpověď žalované v jiném občanském soudním řízení představuje okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce, když ze strany žalované se o obsahový ani intenzivní exces nejednalo.

13. Soud prvního stupně správně poukázal i na skutečnost, že Nejvyšším soudem již bylo judikováno, že v řízení o ochranu osobnosti nelze přezkoumávat pravdivost výpovědi učiněné v jiném řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2218/2006; ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 757/06).

14. Argumentačně přesvědčivě se vypořádal rovněž s možností odlišnou s tím, že žalobce neunesl pro takový případ (a to přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) důkazní břemeno o nepravdivosti napadeného výroku žalované, učiněného v rámci její účastnické výpovědi v civilním řízení, tedy že se žalovaná dopustila excesu z plnění procesních práv a povinností účastníka občanského soudního řízení. Odvolací soud k tomu akcentuje, že v posuzovaném případě nejde o obecný typ zásahu, při kterém by důkaz pravdivosti skutkových tvrzení či existence skutkového základu úsudků nesl sám původce výroků, nýbrž jde naopak ve smyslu citované judikatury o specifický typ zásahu, u něhož je neoprávněnost zásadně vyloučena a je dána právě jen v případě excesu z výkonu zákonné licence jako výjimky z pravidla. Nutno poukázat na nezbytnost restriktivního přístupu k dovození excesů ze zákonné licence, neboť při interpretaci a aplikaci práva je obecně respektováno, že výjimka z pravidla musí být vykládána restriktivně tak, aby se výjimka nestala pravidlem (zásada singularia non sunt extendenda). Obdobně jako nese důkazní břemeno o tom, že se svědek dopustil křivé výpovědi, v trestním řízení státní zástupce jako žalobce veřejný, nese jej v občanském soudním řízení ten, kdo podal žalobu. Právě žalobce je totiž v civilním řízení tím, komu může být prokázání excesu z výkonu zákonné licence z hlediska hmotného práva ku prospěchu, a to jako výjimka z obecně jinak daného pravidla vyloučení neoprávněnosti zásahu. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu leží důkazní břemeno v obecné rovině ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000).

15. Zřetelná odlišnost nyní posuzované věci od případu, kterým je v odvolání argumentováno a v němž bylo odmítnuto dovolání usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2026, sp. zn. 25 Cdo 1758/2025, pak spočívá v tom, že v citované věci byl exces v podobě úmyslného nepravdivého osočení prokázán, zatímco v nyní posuzované věci prokázán přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. nebyl.

16. Pokud žalobce k prokázání nepravdivosti sporného výroku žalované navrhoval provádění dokazování v odvolacím řízení, šlo dílem o důkazní návrhy nadbytečné, dílem opožděné a dílem nezákonné. Zvukový záznam ze dne 8. 2. 2023 byl již k důkazu proveden soudem prvního stupně, není sporu, že žalovaná tam výroky pronesla, a důkaz nemá potenciál prokázat čehokoli k otázce pravdivosti výroku. Jeho zopakování odvolacím soudem by tudíž bylo nadbytečné. Videozáznam předžalobní komunikace účastníků je poněkud diskutabilní z hlediska zákonnosti jeho pořízení (§ 84 a § 86 o. z.), včetně proporcionality pořízení k ochraně práv žalobce (§ 88 odst. 1 ve spojení s § 90 o. z.), ale především je naprosto nadbytečný, neboť jen z toho, že má zachycovat reakci žalované, že nemá peníze a ať dá žalobce věc k soudu, nelze jakkoli dovozovat, že by tím měla být prokázána nepravdivost jejího sporného výroku. Platí, že důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označí, není třeba provést, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93). Výslech žalobce byl pak navržen opožděně z pohledu principu neúplné apelace odvolacího řízení a zákazu novot (§ 205a a § 212a odst. 3 o. s. ř.), neboť žalobci nic nebránilo tento důkaz navrhnout již před soudem prvního stupně, což neučinil. Pro výslech žalované není dán její souhlas jako zákonná podmínka pro provedení takového důkazu dle § 131 odst. 1 o. s. ř., a nelze jej tudíž pro nezákonnost provést.

17. Nad rámec uvedeného je možno odvolacím soudem doplnit, že dalším důvodem pro zamítnutí žaloby je již jen skutečnost, že žalobce se satisfakce domáhá „za značné problémy a průtahy v řízení“, které měla žalovaná svými napadanými výroky v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 220 C 1/2022 způsobit. Jak však vyplynulo z rozhodování soudů v dané věci, in concreto z odst. 10 a 13 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2026, č. j. 13 Co 122/2025-180, předmětné prohlášení žalované nemělo na řízení, v němž bylo učiněno, žádný vliv. Otázka, zda žalovaná podepsala uznání dluhu vůči žalobci na 90 000 Kč svobodně nebo pod nátlakem žalobce, nebyla pro vývoj daného řízení vůbec podstatná a podstatné byly zcela jiné otázky. Žalobce se totiž dané částky nejprve domáhal jako poloviny nákladů na SIPO, které zaplatil, přičemž rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2023, č. j. 220 C 1/2022-79, byla žaloba zamítnuta z toho důvodu, že pokud je hrazen dluh, který je součástí SJM z prostředků náležejících do SJM, nemůže se vzhledem k principu nedílného spoluvlastnictví za trvání SJM jeden z manželů domáhat po druhém manželu úhrady, byť jen části takového dluhu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2023, č. j. 13 Co 136/2023-91, byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení s tím, že žalobce neuvedl rozhodující skutečnosti, z nichž svůj nárok dovozuje, a je třeba jej vyzvat k odstranění vad žaloby podle § 43 o. s. ř. V podání ze dne 14. 10. 2023 žalobce v reakci na výzvu soudu prvního stupně uvedl, že „požadovaná částka 90 000 Kč je pokuta (sankce) za to, že mu byla žalovaná dlouhodobě a pravidelně nevěrná a podváděla jej se svým nehygienickým, nevzdělaným a lenošným cikánským milencem“. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2025, č. j. 220 C 1/2022-147, ve znění usnesení ze dne 28. 5. 2025, č. j. 220 C 1/2022-157, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2026, č. j. 13 Co 122/2025-180, pak byla žaloba zamítnuta, přičemž odvolací soud aproboval správný právní závěr soudu prvního stupně, učiněný přímo na základě skutkových tvrzení žalobce (sic), že nevěru jednoho z manželů nelze sankcionovat, neboť zákon nespojuje s porušením manželské věrnosti finanční sankci. Za veškeré případné problémy a průtahy v daném řízení si tedy žalobce odpovídá sám a nelze je jakkoli spojovat s napadaným prohlášením žalované.

18. Se zřetelem k uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako ve výsledku věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., a to včetně výroku o nákladech řízení, o kterých soud prvního stupně správně rozhodl dle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a řádně je i vyčíslil.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení úspěšné žalované přiznal právo na jejich náhradu vůči žalobci, a to k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Žalovanou v odvolacím řízení účelně vynaložené náklady činí 13 431 Kč a sestávají ze 2 úkonů právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) á 5 100 Kč dle § 9a odst. 1 písm. a), § 7, § 11 odst. 1 AT se 2 režijní paušály á 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a náhradou za daň z přidané hodnoty 2 331 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Nesplní-li povinný řádně a včas povinnost uloženou vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněná domáhat soudního výkonu (exekuce) rozhodnutí.