KSCB 15 CO 56/2022-475

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kosové a soudců JUDr. Marcely Pechové a JUDr. Roberta Ožvalda ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení částky 122 986 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 24 908 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_006⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 11. 2021 č. j. 7 C 5/2017-431

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. ve výroku o zamítnutí žaloby žalobce a v odstavci IV. ve výroku o nákladech řízení potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám JUDr. jméno příjmení náklady odvolacího řízení v částce 12 644,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 67 356 Kč se specifikovaným příslušenstvím (odstavec I.), zastavil řízení o zaplacení částky 611 Kč se specifikovaným příslušenstvím (odst. II.), zastavil řízení o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 24 908 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (odst. III.), žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce náklady řízení v částce 143 009,90 Kč (odstavec IV.), žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci ve lhůtě 3 od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce náklady řízení o vzájemném návrhu ve výši 26 111,80 Kč a současně povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Táboře soudní poplatek ve výši 1 000 Kč rovněž ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 122 986 Kč s příslušenstvím představující dlužné mzdové nároky ve výši 65 883 Kč, doplatek zahraničního stravného ve výši 55 019 Kč a doplatek náhrady mzdy při okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnancem ve výši 2 084 Kč, vždy s příslušným úrokem z prodlení. Pravomocným částečným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 11. 2018 č. j. 7 C 5/2017-313 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějoviccích – pobočka v Táboře ze dne 3. 9. 2020 č. j. 15 Co 105/2019-394 bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení zahraničního stravného tak, že žaloba na zaplacení částky 50 286 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, řízení co do částek 3 055 Kč, 813,09 Kč, 405,48 Kč a 405,45 Kč s příslušenstvím bylo zastaveno a žalobě bylo vyhověno co do části příslušenství.

3. Zbývající nárok dle tvrzení žalobce představuje částku 65 883 Kč, tj. neproplacené hodiny odpracované žalobcem v jednotlivých měsících v období od září 2015 do prosince 2016, kdy žalovaný v rozporu se zákonem proplácel žalobci pouze dobu čisté jízdy a nikoliv také dobu nakládky, vykládky, čekání na nakládku a vykládku a bezpečností přestávky, které vyznačoval v tachografu vozidla dle pokynu žalovaného symbolem postele označujícím dobu odpočinku, aby následně nemusel realizovat bezpečnostní pauzy. Žalovaný takto vyznačenou dobu odpočinku nezahrnul do souhrnu odpracované doby za jednotlivé měsíce a žalobci tak nebyla za odpracování této doby vyplacena žádná mzda, přestože ve skutečnosti v této době práci pro zaměstnavatele odváděl. Zároveň šlo ve všech případech o práci přesčas, to znamená nad stanovenou týdenní pracovní dobu. příjmení 4 309 Kč dle žalobce představuje neproplacený rozdíl ve výši mezd mezi původní verzí výplatních lístků vystavených žalovaným za jednotlivé měsíce roku 2016 a jejich opravnou verzí (od celkové částky 6 736 Kč byly odečteny platby ve výši 1 794 Kč ze dne 20. 1. 2017 a 1 633 Kč ze dne 2. 2. 2017). příjmení 2 084 Kč pak představuje rozdíl mezi výší náhrady mzdy při okamžitém zrušení pracovního poměru, která byla žalobci žalovaným vyplacena (26 266 Kč) a výši této náhrady, která žalobci náleží podle poslední verze výplatních lístků (28 350 Kč). Po přepočtu nároků žalobce a po částečné úhradě žalovaný tvrdil, že žalobci nic nedluží. Dále tvrdil, že žalovaným evidovaná odpracovaná doba koresponduje s obsahem výpisů z tachografu vozidla žalobce, že žalobci byla uhrazena jak doba řízení, tak doba konání jiných prací, včetně bezpečnostních přestávek v rozsahu stanoveném právními předpisy a popřel, že by dal žalobci pokyn k odlišnému vyznačování symbolů. Na nárok související s okamžitým zrušením pracovního poměru uhradil žalobci 26 266 Kč a popsal mechanismus výpočtu výše náhrady.

4. Soud I. stupně vyšel z toho, že žalobce na základě 3 pracovních smluv pracoval pro žalovaného jako řidič mezinárodní kamionové dopravy s tím, že třetí pracovní poměr byl ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalobce. K počtu hodin odpracovaných žalobcem v jednotlivých měsících uvedených v žalobě provedl důkazy výplatními páskami žalobce, pracovními výkazy zpracovanými žalobcem, výkazy práce žalobce zpracovanými žalovaným a výpisy z tachografu vozidla používaného k výkonu práce žalobcem. V každém jednotlivém měsíci v roce 2015 porovnal údaj o počtu hodin uvedených ve výplatních páskách s údaji uvedenými v tachografu a zjistil, že ani po připočtení odpovídající časové dotace pro vykonání bezpečnostních přestávek dle nařízení příjmení číslo nepřesahuje měsíční počet odpracovaných hodin hodnotu uvedenou na výplatní pásce. V jednotlivých měsících v roce 2016 pak zjistil, že časové hodnoty pracovních výkonů zaznamenané ve výpisech z tachografu odpovídají údajům o pracovních výkonech žalobce obsaženým ve výkazu práce předloženého žalovaným, přičemž evidovaná odpracovaná za každý den zahrnuje kromě doby řízení a provedení jiné práce také bezpečnostní přestávku v závislosti na délce řízení. Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný předložili vlastní verze (druhou stranou nepodepsané) pracovních výkazů, které se diametrálně lišily, považoval soud I. stupně za rozhodující údaje zjištěné z výpisů z tachografu, které byly kompletní, a jejichž obsah nikdo nezpochybňoval. Na jejich podkladě uzavřel, že odpovídají evidenci pracovní doby vedené žalovaným, v níž je zohledněna nejen doba čisté jízdy (doba řízení), ale i žalobcem zaznamenaná doba výkonu jiných prací (dle § 3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. se jimi rozumí mimo jiné nakládka a vykládka a čekání na ni) a bezpečnostní přestávky. Obsahem výplatních pásek měl pak za prokázané, že v jednotlivých měsících trvání pracovního poměru byl žalobci proplacen plný počet takto evidovaných odpracovaných hodin (v mnoha případech dokonce ještě vyšší). Naopak neměl za prokázané tvrzení žalobce, že tzv. jiné práce vykazoval v tachografu na základě ústního pokynu žalovaného nikoliv správným symbolem kladívek, ale symbolem postele (odpočinku), které bylo vyvráceno svědeckými výpověďmi svědků jméno příjmení, jméno příjmení a jméno příjmení. Žalobce si navíc musel být zákonné povinnosti řidiče pravdivě zaznamenat dobu výkonu jiné práce (čl. 6 a 12. nařízení příjmení číslo), k níž se při uzavírání pracovních smluv také zavázal. Žalovaný proto důvodně považoval záznamy v tachografu za odpovídající skutečnosti a vycházel z nich při stanovení počtu hodin odpracovaných žalobcem. Nedůvodným shledal nárok žalobce na zaplacení částky 4 309 Kč, k jejíž úhradě došlo již před podáním žaloby, a ani nárok na zaplacení částky 2 084 Kč, jelikož její výpočet provedený žalobcem se odvíjí od nesprávně vypočteného průměrného výdělku. Co do částky 611 Kč bylo řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí této části žaloby žalobcem a řízení o vzájemném návrhu v důsledku jeho zpětvzetí žalovaným. Výroky o nákladech řízení pak odpovídají tomu, v jakém rozsahu každý z účastníků v řízení uspěl a žalovanému uložená poplatková povinnost vychází z ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.

5. Proti tomuto rozsudku v zamítavé části a ve výroku o nákladech řízení podal odvolání žalobce. Poukázal na zákonnou definici doby odpočinku, která se do pracovní doby nezapočítává, započítává se ale ostatní doba včetně různých přestávek, kdy zaměstnanec nemůže volně nakládat se svým časem. Dále potom na definici doby řízení a pracovní doby v silniční dopravě, z čehož dovozuje, že k odečtení přestávek z pracovní doby došlo v rozporu s evropskými předpisy (nařízení č. 561/2006 a směrnice č. 2002/15/ES ze dne 11. 3. 2002). Soud I. stupně se nezabýval tím, co se fakticky každý den událo, přestože na výpisech z tachografu byly různé rukou psané poznámky, které soud ignoroval a nezajímal se o to, co která poznámka či doplnění znamená. Podobné poznámky má žalobce mimo jiné i ve svých diářích, z nichž je schopen vyčíst, čím byla která přestávka vyvolána, ovšem těmito diáři důkaz proveden nebyl. Žalobce konal buď bezpečnostní přestávky nebo přestávky vynucené díky nakládce a vykládce, u níž musel být přítomen a několikrát i kvůli opravě. V takových případech byl připraven kdykoliv zahájit pracovní činnost a čekal na to, až jinou činnost dokončí jiná osoba. Karta řidiče i tachograf byly nepřetržitě k dispozici ve vozidle a žalovaný potvrdil, že si data stahoval každý měsíc, žalobce svou kartu vůbec nevyndával. Žalovaný nikdy soudu nedoložil, co která platba představovala, přesto soud uvěřil jeho výpočtům, které se rozcházely. Oproti tomu byl žalobce ve svých tvrzeních i výpočtech konzistentní. Soud I. stupně také nevzal v potaz judikaturu, na níž žalobce poukazoval (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3480/2016) a porušil zásadu zvýšené ochrany zaměstnanců v pracovněprávních sporech vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14. Žalovaný svévolně upravoval listiny související s pracovní činností žalobce a několikrát opravoval a předělával, což je dle citované judikatury nepřípustné. Navrhl proto, aby byl napadený zamítavý výrok změněn a žalobci byla přiznána žalovaná částka včetně nákladů řízení. V doplnění odvolání poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1854/20, v němž je otázka doby odpočinku řešena.

6. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že jej považuje za věcně i právně správný. Namítá-li žalobce, že soud I. stupně nesprávně právně posoudil jakékoliv jiné přestávky než zákonem stanovené minimální přestávky v řízení vozidla jako časové intervaly spadající do doby odpočinku a tedy nikoliv jako časové intervaly spadající do odpracované doby, pak posouzení této právní otázky nebylo pro rozhodnutí relevantní. Soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 67 356 Kč zejména ze skutkových důvodů. Žalobce neprokázal, že hodiny, které požadoval po žalovaném proplatit nad rámec žalovaným zaplacené mzdy, spadaly z hlediska obsahu vykonávané činnosti do pracovní doby tak, jak je definována v čl. 3 Směrnice č. 2002/15/ES ze dne 11. března 2002. Soud I. stupně využil záznamové listy z tachografu, které (na rozdíl od záznamů žalobce) představují objektivní záznamy ohledně odpracovaných hodin ve vztahu k řízení vozidla (symbol přeškrtnuté kolečko), jiným pracím (symbol kladívka), k pracovní pohotovosti (symbol přeškrtnutý čtvereček) a přerušení práce a doby odpočinku řidiče (symbol postel). Symboly na tachografu je povinen přepínat řidič vozidla, přičemž doba řízení vozidla a jiných prací se zapíná automaticky (čl. 34 nařízení EU číslo ze dne 4. 2. 2014 o tachografech v silniční dopravě). Pokud tedy žalobce vykonal určité práce spadající z hlediska svého obsahu do pracovní doby (tzv. jiné práce), které však nebyly zaznamenány v záznamových listech z tachografu, muselo by k tomu dojít z důvodu pochybení žalobce při zacházení s tachografem. Žalobce ostatně sám tvrdí, že měl vykazovat některé činnosti, které by z hlediska svého obsahu spadaly do odpracované doby symbolem postele, tedy v rozporu se skutečností jako dobu odpočinku. Jde o tvrzení, které ale nebylo v řízení prokázáno. Údaje obsažené v záznamových listech tachografu ohledně doby a druhu odpracovaných hodin neodpovídají žalobcem tvrzenému rozsahu odpracovaných hodin a naopak jsou v souladu se záznamy obsaženými v pracovních výkazech žalovaného. Odkazuje-li žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, který se zabývá výkladem zásady ochrany zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu, nelze závěry vyjádřené v tomto názvu interpretovat tak, že v případě rozdílných tvrzení účastníků řízení stran skutkových okolností případu by soud měl bez dalšího upřednostnit skutkovou verzi tvrzenou zaměstnancem.

7. V replice k vyjádření žalovaného žalobce setrval na svém stanovisku, že se řídil pokynem žalovaného, aby namísto symbolu přestávky používal symbol odpočinku. Záznamy vytvořené žalobcem doplňují záznamy z tachografu a dokládají dobu, kterou je také nutno považovat za odpracovanou dobu. Pokud žalobce dle pokynů žalované přepnul tachograf nesprávně, neznamená to, že v uvedený čas nevykonával pracovní činnost pro žalovaného, tedy byl k dispozici pro plnění pracovních úkolů.

8. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, proto odvolací soud věc projednal a přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 věty prvé o. s. ř. pouze v rozsahu dotčeném odvoláním, tj. v odstavci I. ve výroku o zamítnutí žaloby žalobce a v odstavci IV. ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky. Ve zbývajícím rozsahu nabyl rozsudek samostatně právní moci dle § 206 odst. 2 o. s. ř.

9. Odvolání není důvodné.

10. Mezi účastníky není žádného sporu o tom, že na základě v napadeném rozsudku citovaných pracovních smluv mezi nimi vznikl pracovněprávní vztah, od kdy, do kdy trval, v jaké pozici žalobce pro žalovaného pracoval a že žalobce poslední pracovní poměr ukončil okamžitým zrušením pracovního poměru. Přestože byl rozsudek soudu I. stupně odvoláním napaden v zamítavém výroku v celém rozsahu, žalobce již prakticky ničím nebrojí proti závěrům soudu I. stupně, na jejichž základě žalobci nevyhověl co do částky 4 309 Kč s příslušenstvím a co do částky 2 084 Kč s příslušenstvím. Skutkové závěry, které soud I. stupně ohledně uvedených částek mají oporu v provedeném dokazování, proto lze plně odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku v tomto směru, s nímž se odvolací soud ztotožňuje, včetně právních závěrů, které k uvedeným nárokům učinil.

11. Pokud jde o dlužné mzdové nároky ve zbývající části, i zde soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, a na základě provedených důkazů, které hodnotil dle § 132 o. s. ř., vyvodil správné skutkové i právní závěry, s nimiž se odvolací soud opět plně ztotožňuje. Na jejich správnosti podané odvolání nic nemění, neboť opakuje argumenty, s nimiž se soud I. stupně v napadeném rozsudku vypořádal.

12. K odvolání žalobce je nutno uvést, že soud I. stupně nijak nepominul, jak je definována pracovní doba Směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2002/15/ES a nařízením číslo, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku jasně plyne, že soud I. stupně zohledňoval nejen dobu čisté jízdy, ale i žalobcem namítané tzv. jiné práce, které v sobě zahrnují nakládku a vykládku, čekání na ní, apod. Podstatou rozhodnutí soudu I. stupně je, že vzal za prokázaný skutkový stav věci na základě záznamových listů z tachografu, které byly objektivním důkazem o pracovních výkonech žalobce v rozhodném období, na rozdíl od pracovních výkazů doložených účastníky. Jak žalobce, tak i žalovaný předložili pracovní výkazy, které nebyly druhou stranou potvrzené a protože mezi nimi byly diametrální rozdíly, postupoval soud I. stupně tak, že za rozhodující považoval údaje z tachografu, které žalobce doložil v úplné podobě, a které žádná ze stran nezpochybňovala a nezpochybňuje je žalobce ani v odvolacím řízení. Takto soud I. stupně v každém jednotlivém měsíci spolehlivě zjistil časové hodnoty pracovních výkonů žalobce a do výpočtu odpracovaných hodin zahrnul, jak to bylo v tachografu zaznamenáno, dobu čisté jízdy, dobu výkonu jiných prací a v souladu s nařízením číslo i bezpečnostní přestávky. Za situace, kdy obě strany předložily odlišné a druhou stranou nepotvrzené podklady pro výpočet mzdového nároku, považuje odvolací soud uvedený postup soudu I. stupně za logický a tudíž za správný. Z tohoto důvodu proto soud I. stupně nepovažoval za důležité rukou psané poznámky žalobce, jimiž opětovně argumentuje v odvolání, a z pohledu svého názoru na věc je nepovažuje za relevantní ani odvolací soud. Porovnáním objektivních údajů z tachografu s tím, co bylo dle výplatních pásek žalobci žalovaným proplaceno, pak dospěl k závěru, že žalovaný nárok není po právu. Jestliže se tedy žalovaný v odvolání dovolává toho, aby mu byl mzdový nárok doplacen dle jím předložených pracovních výkazů, soud I. stupně náležitým způsobem vysvětlil, proč tak neučinil a proč za rozhodující považoval záznamové listy z tachografu, které jako jediné považoval za důkaz objektivní. Jestliže žalobce v odvolání opětovně argumentuje tím, že výkon jiných prací vykazoval v tachografu na pokyn žalovaného nesprávným symbolem postele značící odpočinek namísto správného symbolu kladívek, jde o tvrzení, s nímž se soud I. stupně rovněž vypořádal. K tomuto tvrzení vyslechl v napadeném rozsudku vyjmenované svědky, kteří popřeli, že by takový pokyn žalovaný vydal. Svědecké výpovědi považoval za věrohodné, proto vyšel z toho, že údaje v záznamových listech tachografu jsou správné, což podpořil právní úpravou uvedenou v čl. 6 a 12 nařízení č. 561/2006, dle níž je povinností řidiče pravdivě zaznamenat dobu výkonu jiné práce. Námitka žalobce o nevěrohodnosti slyšených svědků není ničím podložena, a tak odvolací soud nemá důvod na učiněném závěru nic měnit. Povinnost pravdivě zaznamenat dobu výkonu jiné práce je daná zákonem, kterého si žalobce, jak správně uvádí soud. I. stupně, musel být vědom, když v pracovních smlouvách, které podepsal, bylo vždy uvedeno, že je povinen se citovaným nařízením řídit.

13. Závěr soudu I. stupně, že žalobci nenáleží tvrzené mzdové nároky, je výsledkem hodnocení důkazů, na jejichž základě byla prokázána skutková tvrzení žalovaného, nikoliv žalobce, neboli věc sama stojí na skutkové rovině, nikoliv právní. Už proto nelze hovořit o tom, že by soud I. stupně nedbal principu ochrany slabší strany deklarované nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14, jehož závěry, jak správně namítá žalovaný, nelze interpretovat tak, že je nutné bez ohledu na výsledky dokazování upřednostnit skutkovou verzi žalobce jen proto, že je ve vztahu k žalovanému jako svému zaměstnavateli slabší stranou. Právo na odměnu za dobu, během níž zaměstnanec vykonává pro zaměstnavatele práci nebo je zaměstnavateli k dispozici, či připraven okamžitě zasáhnout na místě zaměstnavatelem určeném, plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1854/20, na který žalobce poukazuje, mu není napadeným rozsudkem odpíráno, jak bylo shora uvedeno, proto není relevantní ani odkaz na citovaný nález. Přiléhavý pak také není ani odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2480/2016. V něm Nejvyšší soud řešil výklad obsahu pracovní smlouvy, v níž použitý výraz připouštěl různý výklad a pro takový případ vyslovil, že dle § 18 zákoníku práce se použije výklad pro zaměstnance nejpříznivější. Podstatou projednávaného sporu však nebyl výklad pracovní smlouvy a ani jiného právního jednání, nýbrž to, zda žalobci vznikl nárok na doplatek mzdy dle jím zpracovaných výkazů.

14. Z těchto všech důvodů byl napadený rozsudek ve věci samé dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen, včetně výroku o nákladech řízení, který je rovněž správný.

15. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, má proto právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu za 2 úkony právní pomoci (vyjádření k odvolání, účast na odvolacím jednání) po 3 820 Kč (odměna počítána z tarifní hodnoty 67 356 Kč dle § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb.), odměnu za účast při vyhlášení rozsudku ve výši jedné poloviny 1 910 Kč (§ 11 odst. 2 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 paušální částky náhrady po 300 Kč a DPH 21% v částce 2 194,50 Kč, tj. celkem 12 644,50 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti jsou dány ustanoveními § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen v případě, že se jedná o rozhodnutí, které závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzená jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je však podle § 239 o. s. ř. oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání mohou účastníci podat do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni.