KSCB 15 CO 46/2022-234

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Marcely Pechové a JUDr. Ivany Kosové v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o určení vlastnického práva k nemovitostem ⟪LB:lb_006⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 11. 2021 č. j. 4 C 89/2019-200

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že se určuje, že žalobkyně jméno příjmení, RČ číslo, je podílovou spoluvlastnicí ve výši jedné ideální poloviny nemovitostí: ⟪LB:lb_001⟫ -) st. parc. číslo o výměře 473 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, součástí je stavba bez čp/če, jiná st., stojící na st. parc. číslo ⟪LB:lb_002⟫ -) st. parc. číslo o výměře 140 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, součástí je stavba adresa, bydlení, stojící na st. parc. číslo ⟪LB:lb_003⟫ -) parc. číslo o výměře 346 m2 – zahrada ⟪LB:lb_004⟫ -) parc. číslo o výměře 29 m2 – zahrada ⟪LB:lb_005⟫ -) parc. číslo o výměře 869 m2 – zahrada ⟪LB:lb_006⟫ -) parc. číslo o výměře 1610 m2 – trvalý travní porost ⟪LB:lb_007⟫ -) parc. číslo o výměře 1540 m2 – trvalý travní porost ⟪LB:lb_008⟫ -) parc. číslo o výměře 399 m2 – orná půda ⟪LB:lb_009⟫ -) parc. číslo o výměře 3408 m2 – trvalý travní porost ⟪LB:lb_010⟫ -) parc. číslo o výměře 2584 m2 – trvalý travní porost ⟪LB:lb_011⟫ -) parc. číslo o výměře 11850 m2 – orná půda ⟪LB:lb_012⟫ -) parc. číslo o výměře 10203 m2 – orná půda ⟪LB:lb_013⟫ -) parc. číslo o výměře 4190 m2 – orná půda ⟪LB:lb_014⟫ -) parc. číslo o výměře 149 m2 – ostatní plocha zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, na list vlastnictví pro k. ú. a obec Vilice.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 45 254 Kč k rukám JUDr. jméno příjmení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí ve výši jedné ideální poloviny ve výroku uvedených nemovitostí. Současně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 51 034 Kč.

2. Žalobkyně se domáhala tohoto určení z důvodu, že kupní smlouva ze 14. 10. 2012 neplatná pro omyl, v nějž byla uvedena, neobdržela řádně ani kupní cenu, smlouva je neplatná i pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaný se žalobou nesouhlasil, protože za nemovitosti zaplatil řádně kupní cenu a nikoho neuváděl v omyl. Soud I. stupně shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. Konstatoval, že tomuto řízení předcházelo řízení u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 69/2017, v němž bylo rozsudky soudu I. stupně z 5. 3. 2019 ve spojení s rozsudkem krajského soudu z 22. 8. 2019 vysloveno, že jméno příjmení (matka žalobkyně) je podílovou spoluvlastnicí ve výši jedné ideální poloviny nemovitostí. V řízení bylo vyhodnoceno, že odvolání daru ze strany J. příjmení vůči žalobkyni je důvodné, současně soudy shledaly uvedenou kupní smlouvu za absolutně neplatnou pro porušení dobrých mravů. Soud I. stupně dále konstatuje, že i když je v dané věci projednáván obdobný nárok řešený ve věci 9 C 69/2017, účastníky jsou osoby odlišné, takže otázku platnosti kupní smlouvy posuzoval na základě dokazování provedeného v předmětné věci a nebyl vázán závěry soudů v jiném řízení. Okresní soud se v prvé řadě zabývá obsahem výpovědí žalobkyně od podání trestního oznámení 20. 12. 2012 z její strany na jméno příjmení, jméno příjmení a jméno příjmení až po současné řízení. Z nich dovozuje, že žalobkyně je osobou nevěrohodnou, mající sklon k lživým a účelovým tvrzením tak, aby vyzněly v její momentální prospěch. Rozpory jsou zřejmé zejména v tvrzení, zda podepsala či nepodepsala smlouvu o půjčce, kupní smlouvu, nájemní smlouvu, smlouvu o předkupním právu, z jakého důvodu si peníze od příjmení půjčovala, zda věděla či nevěděla, že prodává své nemovitosti. Soud I. stupně pak po skutkové stránce uzavírá, že žalobkyně si v minulosti vzala úvěr 1 000 000 Kč u právnická osoba, k jeho zajištění zřídila k předmětným nemovitostem zástavní právo. Poté, co zjistila, že není schopna splácet, oslovila přes inzerát p. příjmení, se kterým jednala a pak uzavřela smlouvu o půjčce se Z. příjmení a rámcovou smlouvu o poradenské činnosti. Ze smlouvy o půjčce byla zaplacena dosud vyčerpaná část úvěru právnická osoba a došlo k výmezu zástavního práva pro tuto společnost. Žalobkyně pak podepisovala několik dalších listin, aniž by si je před podpisem řádně přečetla, několik podpisů bylo úředně ověřeno na poště v obec, u některých podpisů nebylo prokázáno, že by patřily žalobkyni. V řízení 9 C 69/2017 bylo prokázáno, že žalobkyně se vůči své matce chovala nejenom v rozporu s dobrými mravy, ale ohledně zrušení věcného břemene s ní jednala úmyslně podvodně. Okresní soud vyšel z toho, že kupní smlouvu s žalovaným na prodej svých nemovitostí uzavřela vědomě, zcela dobrovolně, aniž měla zájem řádně se seznámit s jejím obsahem. Stejně tak si počínala ohledně několika dalších důležitých listin, např. návrhu na vklad či několika zástavních listin. Takové nezodpovědné jednání nelze přičítat k tíži žalovaného a odůvodňovat jím neplatnost kupní smlouvy pro omyl či pro rozpor s dobrými mravy. Naproti tomu žalovaný si zadal u realitní kanceláře Finance z obec požadavek na zprostředkování koupě nemovitostí, dle své výpovědi z důvodu vložení a zhodnocení investic do nemovitostí, přičemž výběr nemovitostí ve obec byl proto, že je vojákem z povolání a v obec se nachází vojenské velitelství. S p. příjmení se zná pouze v souvislosti s koupí těchto nemovitostí, nezjišťoval, komu patří účty uvedené v kupní smlouvě. Prokázal, že na koupi nemovitosti si vzal hypoteční úvěr, který řádně splácí. Žalovaný nepotvrdil předání části kupní ceny žalobkyni v hotovosti ve výši 442 500 Kč, to nemá soud ani na základě dalších důkazů prokázané. Následně soud posuzoval kupní smlouvu z hlediska rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Má za to, že smlouva svým obsahem ani účelem neodporuje zákonu, byla uzavřena při plném vědomí smluvních stran. Pokud si žalobkyně obsah kupní smlouvy řádně nepřečetla a tím nebyla informována o způsobu zaplacení kupní ceny, nelze její lehkomyslné jednání dávat k tíži druhé smluvní straně. Soud navíc neuvěřil jejímu tvrzení, že nevěděla, že podepisuje kupní smlouvu, neboť třeba ve vyjádření ze 16. 1. 2013 uvedla, že kupní smlouvu nejdřív podepsat nechtěla, posléze však souhlasila, když za ní přijel I. příjmení s kupní smlouvou domů. Pokud žalobkyně spoléhala na to, že prodej nemovitosti je pouze na omezenou dobu, smlouva takové ujednání neuvádí a neznalost zákona neomlouvá. Žalovaný řádně zaplatil kupní cenu, a to hypotečním úvěrem u banky. Nijak se na obsahu kupní smlouvy nepodílel, připravovala ho realitní kancelář. Je věcí prodávajícího, jaký způsob úhrady kupní ceny si zvolí, žalovaný v pozici kupujícího do toho nemůže nikterak zasahovat. Žalobkyně si tedy způsob kupní ceny určila sama, a pokud se brání, že tomu tak není, měla být obezřetná. Jediné, co by mohl soud klást k tíži žalovaného, je údaj o zaplacení kupní ceny 442 500 Kč v hotovosti, což prokázáno není. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4172/2007 je však údaj v kupní smlouvě o tom, že došlo k zaplacení kupní ceny, potvrzením o přijetí plnění, jež je od ostatního obsahu kupní smlouvy oddělitelný a nemůže být tedy důvodem její neplatnosti. Nároku na zaplacení této části kupní ceny se však žalobkyně nikdy nedomáhala, stejně tak nevyužila možnosti od kupní smlouvy odstoupit. Důvodem neplatnosti nemůže být ani skutečnost, že žalovaný pověřil realitní kancelář k vyřízení celé záležitosti a jednání se osobně buď neúčastnil, nebo pouze v omezené míře. Navíc pokud žalobkyně viní někoho z podvodného jednání, označuje I. příjmení, aniž by bylo jakkoliv prokázáno jeho napojení na žalovaného. Soud I. stupně se pak zabýval ještě tvrzeným omylem z hlediska § 49a obč. zák. Nebylo však v řízení prokázáno, že by žalobkyně byla uzavřením kupní smlouvy uvedena v omyl, tím nemůže být to, že se v důsledku lehkovážného jednání neseznámila řádně s obsahem kupní smlouvy. Soud I. stupně své rozhodnutí posuzoval i z hlediska schopností a možností žalobkyně v případě vyhovění žaloby dostát povinnosti vrátit finanční prostředky ve výši cca 1 000 000 Kč. Jelikož je proti žalobkyni vedeno aktuálně 8 exekucí, její příjem neumožňuje zaplacení takové částky, její tvrzení, že by jí pomohla rodina, není doloženo, je důvodný předpoklad, že nemovitosti by se stejně v budoucnu staly předmětem exekuce. Ze všech těchto důvodů byla žaloba o určení vlastnického práva zamítnuta.

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která žádala jeho změnu tak, aby žalobě bylo vyhověno. Namítá, že soud I. stupně posunul předmět sporu do úplně jiné roviny, než jsou pravomocná rozhodnutí ve věci 9 C 69/2017. Skutková část odůvodnění rozhodnutí je v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. Není přípustné opisovat ze spisu skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Navíc se i při tomto opisu soud I. stupně dopouští mylných interpretací. Žalobkyně se opakovaně vyjadřovala k podpisu kupní smlouvy, nikdy však tak, že by věděla, že podepisuje kupní smlouvu na své nemovitosti. To nevyplývá ani z její výpovědi na policii 16. 1. 2013, ba naopak. Při sepisování protokolu bylo přitom vycházeno především z listin, které žalobkyně měla k dispozici. Pokud se na kupní smlouvě objevil její ověřený podpis, bylo to v důsledku jejího neopatrného či lehkomyslného přístupu a důvěry k cizím osobám. Soud I. stupně tudíž nesprávně hodnotil osobu žalobkyně, která není nevěrohodná. Žádný její podpis kromě kupní smlouvy a návrhu na vklad není její. Skutkové hodnocení věci se nachází pouze v bodech 33. a 34. rozsudku. Z rozhodnutí 9 C 69/2017 přejímá za prokázané chování žalobkyně v rozporu s dobrými mravy vůči své matce. Další prokázané skutečnosti vyplývající z uvedeného rozhodnutí však soud I. stupně nezajímají. Hodnotí pouze jednání žalobkyně, naproti tomu jednání žalovaného shledává standardním, ač žalovaný nemovitosti nikdy neviděl, údajně pouze na fotografiích, se žalobkyní se nesetkal, stav nemovitostí mu nebyl znám, nebylo mu divné, že kupní cena bude hrazena na účty, které patří osobám, které nezná, o nemovitosti se pak nestará, elektřinu neplatí. Prohlášení žalobkyně o zaplacení celé kupní ceny bylo zfalšováno, což z pozice kupujícího měl žalovaný zajistit sám. Takovéto hodnocení důkazů je povrchní, nelogické a nedostatečné. Hodnocení dalších provedených důkazů rozsudek postrádá, nevyplývá z něho, proč se neztotožnil s pravomocnými rozhodnutími ve věci 9 C 69/2017, ač se jedná o totožný skutek a ač podstatné důkazy z uvedeného řízení byly skoro všechny provedeny. Navíc zde byly provedeny některé důkazy, které vyznívají ve prospěch tvrzení žalobkyně (třeba falešné doklady o zaplacení 442 500 Kč). Soud I. stupně však okolnosti, které předcházely uzavření kupní smlouvy, nikterak nehodnotí, jak to bylo ve věci 9 C 69/2017. Nijak se nevypořádal s důkazy, které prokazují, že žalovaný se v celé transakci objevuje poté, co p. příjmení údajně přesvědčil žalobkyni o nutnosti podepsat kupní smlouvu a podstrčil jí k podpisu s osobou žalovaného jako kupujícího. Žalobkyně text kupní smlouvy nepřipravovala, naopak ten, kdo to činil, si musel být vědom toho, že část kupní ceny 442 500 Kč k rukám žalobkyně složena nebyla, další části kupní ceny mají být připsány na účty nezúčastněných osob. Jedná se o stejný scénář, jaký zhruba rok před tím proběhl při vypořádání dluhu žalobkyně u právnická osoba, kdy také po jednání s p. příjmení byla smlouva nakonec uzavřena s třetí osobou. Hodnocení důkazů tak nesplňuje požadavky § 132 o. s. ř. a je nesprávné. V důsledku toho je nesprávné také právní posouzení věci. Jeho podstatou není vědomost či nevědomost žalobkyně o existenci kupní smlouvy, ale celkový souhrn všech okolností, které uzavření kupní smlouvy provázely. Celý proces byl veden se záměrem připravit žalobkyni o nemovitosti, aniž by jí byla za to poskytnuta přiměřená kupní cena. příjmení nemovitostí se stává žalovaný, který ve věci vystupuje způsobem výše popsaným. Obsah kupní smlouvy je naprosto nestandardní, z kupní ceny dostává žalobkyně pouze 300 000 Kč, ostatní finance jsou převedeny na účty cizích osob, aniž by k tomu byl jakýkoliv věcný důvod. K návrhu na vklad mělo dle smlouvy dojít po připsání celé kupní ceny na uvedená čísla účtů. Kladné prohlášení žalobkyně v tomto směru však bylo někým zfalšováno. Pokud byl tedy proveden ve prospěch žalovaného vklad vlastnického práva k nemovitostem, musel si být žalovaný vědom toho, že se tak stalo v rozporu s kupní smlouvou.

4. Žalovaný ve vyjádření navrhl potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně. Poukazuje na to, že se nejedná o stejný předmět sporu jako ve věci 9 C 69/2017. Současně připomíná jiné řízení u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 16 C 40/2016, v němž bylo rozhodnuto, že žalobkyně má nemovitosti vyklidit, přičemž jako předběžná otázka byla řešena platnost kupní smlouvy. V řízení 9 C 69/2017 nebraly soudy vůbec v potaz synalagmatický charakter kupní smlouvy. Odůvodnění rozsudku je v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť je zřejmé, v jakých částech líčí soud I. stupně obsah provedených důkazů a v jakých částech přijímá na základě těchto důkazů závěr o skutkových zjištěních. Soud I. stupně v rámci toho také pečlivě a racionálně hodnotil projevy žalobkyně zcela v souladu s provedenými důkazy. S interpretací pohledu žalobkyně na věc se soud I. stupně náležitě vypořádal. Žalovaný sice nemovitosti neviděl, jejich stav mu však byl znám z fotografií, s ohledem na vzdálenost jeho bydliště je přitom vysvětlitelné, že se se žalobkyní nesetkal. Žalovanému pak nemohlo být divné to, co nevěděl, na rozdíl od žalobkyně, která měla vědět již při podpisu smlouvy, komu třeba patří účty uvedené ve smlouvě. Žalovaný rovněž nemohl vědět, že bylo zfalšováno prohlášení žalobkyně o zaplacení kupní ceny. Pokud jde o nesprávné právní posouzení věci, žalobkyně shrnuje základ skutkového děje tak, jako by žalovaný byl jeho původcem. Přitom vše, co rozsudku vytýká, se netýká jednání žalovaného. Nadále přitom platí, že i kdyby žalobkyně prokázala neplatnost kupní smlouvy, jedná se o synalagmatický závazek, žalobkyně však nepožaduje petit, který by tomuto odpovídal. Navíc žalobkyně sama netvrdila a neprokazovala reálnou schopnost žalovanému vyplatit jí nabízenou částku.

5. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné.

6. Podle § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. I když jde o ustanovení hmotného práva, je jeho povaha jednoznačně procesní a vyplývá z principu ústavní rovnosti účastníků soudního řízení a z jejich ústavního práva na právní jistotu. Obsahově se toto ustanovení vztahuje zejména k respektování judikatury přijaté k řešení konkrétní právní otázky v obdobných věcech (čímž je míněna především judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nikoliv ojedinělé rozhodnutí třeba soudu nižšího stupně).

7. Byť v předmětné věci a ve věci 9 C 69/2017 není stěžejním aplikace příslušné judikatury, je stejně namístě vycházet z principu plynoucího z § 13 o. z., neboť základ skutkového děje je nejenomže obdobný, ale totožný. Jistěže po formálněprávní rovině zde nejde o stejnou věc jako v řízení 9 C 69/2017 (to by pak ostatně šlo o překážku věci pravomocně rozsouzené). Odlišná je osoba žalující (v řízení 9 C 69/2017 to byla matka zde vystupující žalobkyně) liší se formálně předmět sporu (ve zmíněném řízení šlo o jednu ideální polovinu nemovitostí, teď je předmětem druhá ideální polovina), ve věci 9 C 69/2017 se řešila i otázka důvodnosti vrácení daru poskytnutého matkou žalobkyně žalobkyni. To vše ale nic nemění na tom, že meritem sporu předchozího i současného bylo pak posouzení těch samých tvrzených okolností, za kterých došlo k uzavření kupní smlouvy ze 14. 10. 2012 mezi žalobkyní a žalovaným a přijetí závěrů o její platnosti či neplatnosti z hlediska dobrých mravů. A nejde jenom o totožnost skutku, ale i o totožný rozsah dokazování v obou věcech, protože soud I. stupně zopakoval důkazy provedené v řízení 9 C 69/2017, nad jejich rámec je zde pouze výpověď účastníků a několik málo listin (včetně příjmových dokladů ze 14. 10. 2012 a 15. 10. 2012), které skutkový stav nijak zásadně neposunuly. Odlišnost osob žalobkyň v těchto řízeních je tak zcela bez významu, ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. s tímto nemá nic společného. Za pohledu uvedených principů pro soudní proces bylo proto rozumné očekávat, že soud I. stupně také o druhé polovině nemovitostí rozhodně stejně jako rozhodl o té první polovině. Jestliže toto očekávání nenaplnil (z hlediska závaznosti pravomocného výsledku řízení 9 C 69/2017 tak učinit nemusel), měl zcela konkrétně a jednoznačně vymezit, proč a na základě kterých důkazů dospěl k jiným skutkovým zjištěním, případně proč stejný skutkový děj nemůže vést k neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Jak ovšem zcela výstižně uvádí odvolání, soud I. stupně dle obsahu napadeného rozhodnutí posunul předmět sporu do úplné jiné roviny a zjednodušeně lze konstatovat, že se zabýval pouze věrohodností osoby žalobkyně, bez dalšího přijal jako prokázané skutečnosti uvedené pouze ve výpovědi žalovaného a v podstatě zcela pominul okolnosti, za kterých došlo k uzavření kupní smlouvy dne 14. 10. 2012, jimiž se soudy obou stupňů v rozhodnutích č. j. 9 C 69/2017-209 a č. j. 15 Co 210/2019-257 rozsáhle zabývaly a právě na základě nich přijaly právní závěr o neplatnosti této smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (a pro úplnost lze dodat, že dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto).

8. K procesní stránce věci pokládá odvolací soud ještě za potřebné uvést (nikoliv k odvolacím námitkám, ale k opakující se argumentaci žalovaného), že z hlediska procesních pravidel nic nebránilo a nebrání rozhodnout o určovací žalobě. Soud I. stupně již v řízení 9 C 69/2017 konstatoval, že řízení o vyklizení nemovitostí vedené u stejného soudu pod sp. zn. 16 C 40/2016 nezakládalo existenci překážky věci pravomocně rozsouzené, přičemž odvolací soud se s tímto právním názorem ztotožnil. To samé platí i pro toto řízení, v němž vystupují stejní účastníci, pouze v opačném procesním postavení, protože není stejný předmět řízení, který je určován obsahem žalobního petitu. Ve vztahu mezi nynějším řízením a řízením 9 C 40/2016 pak ve věcné rovině nemohou platit výše vyslovené úvahy o předpokladu stejného rozhodnutí, protože v řízení 9 C 40/2016 byl naprosto odlišný rozsah dokazování a neřešily se v něm okolnosti, za kterých k uzavření sporné kupní smlouvy došlo. Skutečnost, že se žalobkyně domáhá neplatnosti synalagmatického závazku, sama o sobě neznamená, že žalobní petit na určení vlastnického práva je procesně vadný. Ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou uplatnit rozhodnutí o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom nalézavý právní zájem. Taková žaloba není vázána obligatorně s žádným dalším druhem žaloby. To je naprosto logické, protože teprve až bude pravomocně vyřešeno požadované určení (tedy v případě vyhovění žalobě určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí), je teprve pravomocně vyřešena předběžná otázka o neplatnosti smlouvy, na základě které bylo dosud právo k nemovitosti zapsáno pro žalovaného ve veřejném rejstříku. A pak teprve nastává čas k tomu, aby se strany dohodly na vypořádání tohoto synalagmatického závazku ve smyslu § 457 obč. zák., s tím, že pokud se nedohodnou, může být žalobou uplatněno právo na vydání rozhodnutí o splnění povinnosti.

9. Jistěže je pravdou, že žalobkyně se vůči své matce zachovala v minulosti v rozporu s dobrými mravy, včetně podvodného způsobu zrušení věcného břemene na předmětných nemovitostech ve prospěch její matky (to bylo rozebráno zejména v rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 9 C 69/2017-209, na který lze odkázat). Tehdy a ani nyní však není důvod z toho dovozovat„ očekávání vlastního prospěchu“ na straně žalobkyně, protože smyslem jejího jednání bylo spíše utajit její reálnou finanční situaci, když se v té době dostala do dluhové pasti vedoucí k tomu, že starý dluh umořovala dluhem novým. Jak pak vyplývá z okolností, které doprovázely uzavření sporné kupní smlouvy (viz zejména bod 9. a 11. rozsudku soudu I. stupně č. j. 9 C 69/2017-209 a bod 13. a 14. odůvodnění rozsudku krajského soudu č. j. 15 Co 210/2019-257, které soud I. stupně v napadeném rozsudku v podstatě ignoroval, byť ani z jeho dokazování jiné nevyplývají), žalobkyně byla při uzavření kupní smlouvy evidentně poškozena. Kromě toho je z výsledků dokazování i v tomto řízení zřejmé, že žalobkyně byla i při úkonech činěných vůči matce vedena snahou vyhovět požadavkům I. příjmení, který ji sliboval jistou formu„ přefinancování“ v souvislosti s řešením dluhů žalobkyně na straně jedné a získáním prostředků na opravu předmětných nemovitostí na straně druhé. Zda soud uvěří tvrzením žalující strany, nemůže primárně záviset na morálních vlastnostech žalobkyně nebo na jejím jednání vůči jiným osobám, ale v prvé řadě na výsledcích dokazování. Věrohodnost žalobkyně je nutno posuzovat především z tohoto hlediska, přičemž její chování vůči matce (které přirozeně oba soudy ve věci 9 C 69/2017 braly v úvahu a hodnotily) nic nemění na značně specifických okolnostech, za kterých došlo k uzavření kupní smlouvy 14. 10. 2012 a na existenci„ modus operandi“ užitého skupinou kolem p. příjmení vůči žalobkyni (a to opakovaně, viz již okolnosti uzavření smlouvy o půjčce z 23. 1. 2012). Dále lze v této souvislosti připomenout, že v řízení 9 C 69/2017 se odvolací soud k výslovné námitce žalovaného zabýval právě i hodnověrností osoby žalobkyně a ve shodě s Okresním soudem v Táboře dospěl ke kladnému závěru (viz bod 13. odůvodnění rozsudku č. j. 15 Co 210/2019-257). Při prakticky stejném rozsahu dokazování se už z tohoto hlediska jeví závěr soudu I. stupně v napadeném rozsudku o nevěrohodnosti žalobkyně jednostranný a nepodložený. Neobstojí pak ani při analýze argumentace soudu I. stupně, která je ryze mechanická a pomíjí logické souvislosti. Nejdříve lze uvést, že žalobkyně bezprostředně poté, co se dozvěděla o zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovaného, podala na něj a další osoby trestní oznámení. Od té doby jsou její vyjádření, stanoviska či výpovědi k okolnostem uzavření kupní smlouvy v zásadě konzistentní (přirozeně s tím, že vlivem plynutí času jsou méně přesnější a konkrétnější). Jak dále zcela správně poukazuje odvolání, žalobkyně při své výpovědi před policií 16. 1. 2013 přesně označovala jednotlivé listiny z důvodu, že policejní orgán v návaznosti na její trestní oznámení požadoval podrobný popis událostí a k tomuto výslechu se žalobkyně dostavila i se všemi listinami, z nichž bylo při sepsání výpovědi čerpáno. Proto se tato výpověď může jevit na tolik rozdílná při označování dat či názvů listin proti jiným výpovědím žalobkyně. Odvolací soud však neshledává žádný zásadní obsahový rozdíl mezi údaji poskytnutými žalobkyní při zmíněné výpovědi proti třeba její svědecké výpovědi v lednu 2018 v řízení 9 C 69/2017 Odvolací soud tak nemá důvod měnit své závěry z rozsudku č. j. 15 Co 210/2019-257 o tom, že žalobkyně na straně jedné není schopna rozlišovat ani základní typy závazkových vztahů, na straně druhé její výpovědi obsahují množství informací o tom, s kým jednala o poskytnutí finančních prostředků, které z osob vystupujících v různých pozicích znala či nikoliv, co po ní p. příjmení v průběhu doby postupně požadoval, jaké částky jí byly poskytnuty v rámci smlouvy o půjčce apod. Jistěže se její jednání může jevit naivní, lehkomyslné či„ nezodpovědné“, to ovšem samo o sobě přímý vliv na její věrohodnost přece nemá.

10. Odvolání lze dát za pravdu také v tom, že soud I. stupně (na rozdíl od rozboru osoby žalobkyně) u žalovaného v podstatě přejímá jeho tvrzení, obsažená jenom v účastnické výpovědi, jako prokázané, a to v části rozsudku, který by měl obsahovat samotné hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. (v bodě 33., jež má být„ shrnutím“ skutkové stránky věci). Tato výpověď žalovaného je vlastně jeho prvním přímým vysvětlením jeho účasti na předmětných událostech, po téměř 10 letech. Již sama o sobě přitom přináší pochybnosti, natož aby byla podpořena jakýmkoliv dalším důkazem. Poněkud se vzájemně vylučuje investice do nemovitosti za účelem budoucího zhodnocení vložených prostředků (která zpravidla není spojena s jejím osobním využitím) a získání nemovitosti v souvislosti s pracovním zařazením v daném místě (které předpokládá využití k bydlení). Žalovaný žádné vlastní prostředky do koupi nemovitosti neinvestoval, převážná část kupní ceny byla hrazena z úvěru, přičemž částka 442 500 Kč, která jediná měla být hrazena v hotovosti, prokazatelně uhrazena nebyla. Vůbec ničím není podložena reálnost pracovního zařazení žalovaného na vojenském velitelství v obec, nemluvě o tom, že v takovém případě se nabízí získání nemovitosti do vlastnictví nebo do pronájmu v prvé řadě v samotném okresním městě obec a nikoliv na vesnici řádově 30 km od něj. A kupovat nemovitost bez nějaké vazby, v místě značně vzdáleném bydlišti, nikoliv za malé prostředky, získané ještě na úvěr, bez toho, aby si kupující nemovitost prohlédl, skutečně není obvyklé. A toto neobvyklost nebyla vysvětlena žádnými specifickými okolnostmi. Ostatně mezi účastníky byla ve stejný den, kdy je uzavřena kupní smlouva, podepsána smlouva nájemní na předmětné nemovitosti, přičemž tvrzené potencionální pracovní zařazení žalovaného v obec se nikdy nerealizovalo. Skutečně formální postavení žalovaného jako kupujícího potvrzuje i dopis společnosti právnická osoba (neboli p. příjmení) z 13. 5. 2015, který nabízí zpětný odkup nemovitosti, při jednání pouze s p. příjmení, neboli bez osoba žalovaného. To o skutečné vůli žalovaného být kupujícím a pak vlastníkem vůbec nesvědčí. Pokud by soud I. stupně v této věci neignoroval uvedené souvislosti a skutečnosti, musel by ve shodě s odvolacím soudem a jeho rozhodnutím č. j. 15 Co 210/2019-257 znovu konstatovat, že žalovaný vystupoval v pozici kupujícího jako tzv. bílý kůň, aby v této pozici nebyl někdo, kdo se před tím podílel na nekalých praktikách vůči žalobkyni.

11. A v návaznosti na uvedené nezbývá než také konstatovat (k oprávněné odvolací námitce), že soud I. stupně v převážné míře pominul skutková zjištění o událostech, které doprovázely uzavření kupní smlouvy (a vlastně i předchozí jednání žalobkyně s p. příjmení) a které jsou rozvedeny zejména v bodech 9. a 11. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 9 C 69/2017-209 a v bodech 14. a 17. odůvodnění rozsudku krajského soudu č. j. 15 Co 210/2019-257 (znovu je třeba zmínit při v zásadě stejném rozsahu a obsahu důkazů). Skutečně není podstatou věci lehkovážný či nezodpovědný přístup žalobkyně k podpisu dokumentů, ale mechanismus jednání užitý vůči ní p. příjmení, který nepochybně obsahoval záměr získat nemovitosti žalobkyně bez poskytnutí přiměřené ceny. Je přece evidentní, že veškeré záležitosti s právními úkony a s platbami zařizovat p. příjmení, třetí osoby a jejich účty zde sloužily ryze formálně k realizaci jednotlivých úkonů a k „ odklonu“ finančních prostředků z nich plynoucích, aniž by tyto dotyčné osoby měly s předmětem úkonu cokoliv společného. A tak už smlouvu o půjčce uzavřela žalobkyně s osobou, kterou nikdy v životě neviděla a s níž o žádné půjčce nejednala a naprosto stejný scénář se odehrává při uzavírání kupní smlouvy. Už u smlouvy o půjčce došlo k zakomponování dvou částek 100 000 Kč a 162 000 Kč, k nimž ve vztahu k žalobkyni nebyl žádný věcný důvod, a byly převedeny na účty třetích osob, přičemž poskytnutí části půjčky 192 000 Kč, k níž mělo dojít hotovostně, prokázána nebyla, a byť je věřitelem dle smlouvy p. příjmení, dlužná částka má být poukázána na účet M. příjmení. Pokud tudíž odvolací soud vezme v úvahu u kupní smlouvy ze 14. 10. 2012 skutečně poskytnutou půjčku s úrokem a platbu 300 000 Kč (na účet syna žalobkyně), získala žalobkyně z kupní ceny předmětných nemovitostí reálný„ prospěch“ jenom kolem 1 000 000 Kč, neboli pouze třetinu kupní ceny. A to nemluvě o tom, že již věcně neopodstatněně zvýšená částka půjčky 1 031680 Kč je v kupní smlouvě (čl. IV., bod 2.) navýšena o dalších 150 000 Kč bez věcného důvodu. A takto se na účet M. příjmení dostává částka 1 180 000 Kč, na účty dalších 2 osob, které s osobou žalobkyně a s transakcí nemají nic společného (příjmení, příjmení) další částky 350 000 Kč, respektive 677 500 Kč.

12. Tato skutková východiska nemohou vést v právní rovině k jinému závěru, než učinily soudy ve věci 9 C 69/2017, tedy že kupní smlouva ze 14. 10. 2012 je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. Napadené rozhodnutí ani v bodě 37. svého odůvodnění nepřináší žádný relevantní a současně zásadní důvod, pro který by bylo možné platnost kupní smlouvy ohledně druhé poloviny nemovitostí posoudit jinak než u ideální první poloviny (pravomocně rozhodnuté ve vztahu k matce žalobkyně). Jistě lze souhlasit s principem vysloveným okresním soudem o tom, že každý zodpovídá za své jednání a nikoho neznalost zákona neomlouvá. Na straně druhé hmotné právo má právě proto zavedené instituty, jako jsou dobré mravy, aby i v případě, že určitý smluvní akt je formálně v souladu se zákonem, bylo možné zabránit důsledkům právního jednání vyvolaného či způsobeného jednáním šikanózním, lstivým či podvodným, neboli excesům A právo s takovou situací spojuje úplně stejný právní důsledek absolutní neplatnosti, jako pro rozpor s obligatorním ustanovením zákona. A právě v tom je i smysl soudního řízení, aby soud v takovýchto hraničních případech našel správnou míru spravedlnosti, posoudil důkladně, zda jde o takový exces, a v kladném případě rozhodl o tom, že jednání vybočující z těchto mezí nedostane soudní ochrany. Na takovou roli soud I. stupně v podstatě rezignoval a vycházel z ryze formálních předpokladů pro platnost právního úkonu. Žalovanému nikdo nedává k tíži„ lehkomyslné“ jednání žalobkyně, důvody pro neplatnost smlouvy přece spočívají v chování a jednání druhé strany, na které žalovaný figuroval ve výše pospané pozici. Je věcně nesmyslná i úvaha soudu I. stupně, že žalobkyně tím, že podepsala kupní smlouvu,„ tedy způsob zaplacení kupní ceny určila a zvolila sama“. Přece je z výsledků dokazování evidentní, že žalobkyně neměla absolutně žádný vliv na znění kupní smlouvy, která byla kompletně připravena především p. příjmení (případně dalšími osobami kolem něj se v této transakci pohybujícími). Naopak žalovaný jako kupující byl v pozici, že musel nebo měl říct, jakým způsobem bude zaplacena kupní cena, protože přirozeně na něm byla základní povinnost (pokud měl reálnou vůli uzavřít tuto smlouvu) zaplatit žalobkyni za nemovitost. Zda v tomto směru vyvinul iniciativu či nikoliv, není z dokazování zřejmé a není to ani podstatné. Jak uvedl odvolací soud v několikrát zmiňovaném rozsudku č. j. 15 Co 210/2019-257, žalovaný si v každém případě musel být vědom toho, že první část kupní ceny 442 500 Kč nebyla složena v hotovosti k rukám žalobkyně a také to, že ze zbylé části kupní ceny jde jenom 300 000 Kč na její účet. Byl to přitom on, kdo výslovně tvrdil, že řádně zaplatil kupní cenu. Ale už ani netvrdil, že by jednu ze sporných částí kupní ceny - 442 500 Kč – skutečně poskytl žalobkyni v hotovosti, jak zní kupní smlouva, a to ze svých prostředků, případně že by je dal p. příjmení či někomu jinému k předání pro žalobkyni. A jestliže znal kupní smlouvu, musel vědět, že k zápisu do katastru nemovitostí mohlo dojít až po úplném zaplacení kupní ceny, což se nestalo. A tak si musel být vědom i toho, že k zápisu jeho vlastnického práva došlo v rozporu se zněním smlouvy, neboli za okolností podvodných. V návaznosti na to - i odvolací soud v uvedeném rozhodnutí jasně uvedl, že samo nezaplacení kupní ceny v celém rozsahu nezakládá absolutní neplatnost smlouvy (jak uvádí i soud I. stupně v napadeném rozsudku), současně ale dle odvolacího soudu nebylo možné pominout, že v kupní smlouvě bylo jednoznačně dohodnuto, že návrh na povolení vkladu může být podán až po připsání celé kupní ceny, kterou má hradit právě žalovaný (což už okresní soud zde neuvádí, byť to platí i pro danou věc). Na posouzení platnosti kupní smlouvy z hlediska § 39 obč. zák. nemůže mít naprosto žádný vliv, jak jsou strany schopny vypořádat si vzájemná plnění po pravomocném rozhodnutí o neplatnosti kupní smlouvy.

13. Vzhledem k tomu odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se určuje, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnictví ve výši jedné ideální poloviny nemovitostí, zapsaných na list vlastnictví pro k. ú. a obec Vilice, tak, jak jsou tyto nemovitosti označeny ve výroku tohoto rozhodnutí. Pro úplnost odvolací soud dodává, že nepokládal za potřebné k vydání tohoto rozhodnutí zopakovat nějakou část dokazování provedeného před soudem I. stupně, byť neshledal jeho skutková zjištění ve všech směrech za úplná a správná, protože stěžejní skutkové závěry stojí pouze a jedině na listinných důkazech.

14. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle konečného procesního výsledku vzniklo žalobkyni právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Ty jsou tvořeny 9 úkony právní služby v řízení před soudem I. stupně po 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. spolu se stejným počtem režijních paušálů po 300 Kč (převzetí zastoupení, doplnění žaloby, účast u 6 jednání a písemný závěrečný návrh). V odvolacím řízení jde o 2 úkony právní služby po 3 100 Kč se 2 režijními paušály. To celkem činí 37 400 Kč, k tomu přistupuje náhrada DPH ve výši 7 854 Kč. Celkovou částku 45 254 Kč je žalovaný povinen uhradit žalobkyni v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v obec prostřednictvím soudu I. stupně za podmínek dle § 237 o. s. ř.