KSCB 15 Co 450/2025-178

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Mgr. Richardem Frommerem sídlem Ostružnická 6, 772 00 Olomouc ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem JUDr. Miroslavem Tenklem sídlem Vančurova 2904, 390 01 Tábor ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_005⟫ o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 6. 2025 č. j. 4 C 75/2024-133

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích I. ve výroku o platební povinnosti žalované a III. ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 46 894,33 Kč k rukám Mgr. Richarda Frommera do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 2 000 000 Kč s úrokem z prodlení 14,75 % ročně od 1. 2. 2024 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z 2 000 000 Kč od 1. 6. 2022 do 31. 1. 2024 zamítl. Žalované pak uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 254 046,66 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobce se uvedené částky domáhal z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo tím, že z důvodu neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky 14. 10. 2012 žalovaná nabyla zpět své vlastnické právo, aniž by žalobci vrátila zaplacenou kupní cenu. Žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu namítla promlčení, když 10letá promlčecí lhůta uběhla již v říjnu 2022. Vedle toho namítla nedostatek pasivní legitimace, neboť žalobce by se měl domáhat vydání bezdůvodného obohacení na osobách, kterým měl údajně jednotlivé částky kupní ceny vyplatit. Soud I. stupně se nejdříve zabýval námitkou promlčení, kterou posuzoval dle § 107 odst. 3 obč. zák. ve spojení s § 3036 o. z. s ohledem na datum uzavření kupní smlouvy. Uvedené ustanovení čelí nepřípustnému obohacení pouze jedné smluvní strany, lze ho použít tam, kde podle smlouvy každá ze stran něco obdržela. Například typicky při kupní smlouvě není vydání věci pro nepromlčitelnost vlastnického práva ohroženo uplynutím doby, zatímco právo na vydání peněžitého protiplnění promlčení podléhat (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 211/2005, 25 Cdo 2148/2000). Taková situace nastala i v dané věci, neboť žalobce nemá možnost vznést námitku promlčení vlastnického práva žalované k nemovitosti, která byla předmětem kupní smlouvy, proto nelze k námitce promlčení vznesení žalovanou přihlédnout. Ve skutkové rovině pak není mezi účastníky sporu o tom, že 14. 10. 2012 uzavřeli mezi sebou kupní smlouvu, kterou žalovaná převedla na žalobce nemovitosti zapsané na LV č. hodnota v k. ú. adresa za kupní cenu 2 950 000 Kč. Obsahem kupní smlouvy má okresní soud prokázáno, že žalovaná smlouvu osobně podepsala a dala pokyn kupujícímu, jakým způsobem má být kupní cena zaplacena. Dle smlouvy byla první část kupní ceny 442 500 Kč složena jako záloha v hotovosti k rukám žalované, další části se zavázal žalobce uhradit prostřednictvím úvěru jemu poskytnutého Hypoteční bankou a. s., a to druhou část 1 180 000 Kč. na účet adresa-Anonymizováno/Anonymizováno, třetí část 350 000 Kč na účet č. č. účtu, čtvrtou část 300 000 Kč na účet žalované č. č. účtu a pátou část 677 500 Kč na účet č. č. účtu. Soud I. stupně dále konstatuje, že obsahem spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 9 C 69/2017, zejména pak rozsudkem z 5. 3. 2019, č. j. 9 C 69/2017-209 ve spojení s rozsudkem krajského soudu z 22. 8. 2019, č. j. 15 Co 210/2019-257, má prokázáno, že citovaná kupní smlouva byla vyhodnocena jako absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák. Obsahem uvedeného spisu a také obsahem spisu téhož soudu sp. zn. 4 C 89/2019 má prokázáno, že tuto kupní smlouvu žalovaná osobně podepsala, její podpis byl úředně ověřen a na jejím základě došlo ke změně zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí ze žalované na žalobce. Rozsudky krajského soudu z 22. 8. 2019, č. j. 15 Co 210/2019-257 a z 12. 4. 2022, č. j. 15 Co 46/2022-234 má okresní soud za prokázané, že žalované nikdy nebyla zaplacena část kupní ceny v hotovosti 442 500 Kč. Výpisem z katastru nemovitostí má prokázáno, že žalovaná je zapsána jako vlastnice předmětné nemovitosti. Zejména sdělením Hypoteční banky a. s. z 24. 8. 2021 (spis 4 C 89/2019) má soud I. stupně prokázáno, že čerpání hypotečního úvěru poskytnutého žalovanému probíhalo dle doložené kupní smlouvy, způsob výplaty dílčích částek kupní ceny realizovala banka zcela v souladu s obsahem kupní smlouvy, v celkovém součtu vyplatila 2 575 500 Kč. V právní rovině soud I. stupně postupoval dle § 457 obč. zák., které určuje jako pravidlo vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Znamená to, že právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy od ní přijala. Žalovaná na základě zmíněných rozsudků získala zpět vlastnické právo k nemovitosti, která byla předmětem kupní smlouvy a za kterou žalobce zaplatil kupní cenu výše popsaným způsobem (prostřednictvím hypotečního úvěru v celkové výši 2 575 500 Kč). Žalobce v pozici kupujícího do způsobu úhrady kupní ceny nikterak nezasahoval a ani jej nemohl jakkoliv ovlivnit. Pokud tedy žalovaná nabyla zpět své vlastnické právo a dosud žalobci nevrátila kupní cenu, bezdůvodně se obohatila na jeho úkor. Za irelevantní pokládá okresní soud její námitku, že kupní smlouva byla vyhodnocena jako absolutně neplatná ex tunc, neboť na nárok uplatněný žalobou to nemá žádný vliv za situace, kdy žalovaná kupní smlouvu vlastnoručně podepsala. Za nedůvodnou pokládá i námitku pasivní legitimace, neboť pro věc je podstatné pouze to, že žalobce zaplatil kupní cenu dle pokynu žalované, jak jej udala v kupní smlouvě. Účty, na které byla kupní cena zaplacena, představují pouze platební místo. Pokud se žalobce domáhá zaplacení pouze 2 000 000 Kč, nepožaduje více, než by požadovat mohl. Zároveň není podstatné, jakou konkrétní částku dosud na tento úvěr splatil. Proto bylo žalobě vyhověno, a to i co do zákonného úroku z prodlení, na který je však nárok teprve od uplynutí lhůty stanovené žalobcem ve výzvě k úhradě z 10. 1. 2024, takže úrok z prodlení byl přiznán od 1. 2. 2024.

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná, která žádala jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. V prvé řadě namítá nepřezkoumatelnost výroku rozsudku ve věci samé, které neobsahuje specifikaci, z jakých konkrétních plateb se má částka 2 000 000 Kč skládat. Odůvodnění rozsudku pak neřeší rozpor mezi částkou 2 575 500 Kč, kterou pokládá okresní soud za prokázanou platbu, a žalovanou částkou 2 000 000 Kč. Chybí vyčíslení a identifikace plateb vztahujících se k polovinovému podílu žalované na nemovitosti. Okresní soud neprovedl ani výslech osob, na jejichž účty byly dle kupní smlouvy částky zasílány, ani výslech svědka Pokoše k okolnostem vyhotovení kupní smlouvy. Nebylo prokázáno, že žalovaná obdržela jakékoliv jiné plnění kromě částky 300 000 Kč připsané na účet jejího syna. Jelikož získala dle rozsudků vydaných v řízeních 9 C 69/2017 a 4 C 89/2019 pouze ideální polovinu nemovitostí, hodnota nároků vůči ní nemůže přesahovat polovinu kupní ceny 1 475 000 Kč. Soud I. stupně v návaznosti na to nesprávně aplikoval § 107 odst. 3 obč. zák., neboť pokud žalovaná (kromě 300 000 Kč) žádné plnění neobdržela, nemohl vzniknou synallagmatický závazek. Vedle toho je nárok vztahující se k ideální polovině nemovitostí ve vlastnictví matky žalované promlčen, neboť k navrácení této poloviny žalované nedošlo. Z těchto důvodů nemohlo dojít ke vzniku synallagmatického závazku dle § 457 obč. zák. a námitka promlčení byla nesprávně posouzena za použití § 107 odst. 3 obč. zák. Dále žalovaná namítá, že rozsudky v předešlých řízeních bylo prokázáno, že její vůlí bylo zajistit si finanční prostředky, kterými by provedla úhradu svých dluhů a rekonstrukci nemovitosti. Ani sama nebyla schopna vysvětlit, proč byla v kupní smlouvě uvedena čísla účtů, o kterých sama nic nevěděla. Popřela, že by obdržela 192 000 Kč a 442 500 Kč a soudy to v obou řízeních o určení vlastnictví potvrdily. Bylo prokázáno, že kupní smlouvu nevytvořila žalovaná a ani nebyla vyhotovena ve shodě s její vůlí. Nebyla tudíž prokázána vůle žalované zaslat uvedené finanční prostředky na ve smlouvě uvedená čísla účtů, navíc osobám, se kterými se žalovaná neznala. V tomto znění jí kupní smlouvu podstrčil pan jméno FO, aniž by sdělil, proč má být na uvedené účty plněno. K převodu na žalobce pak došlo podvodem, neboť bylo zfalšováno kladné prohlášení žalované o zaplacení kupní ceny, což žalobce věděl. Zásadní je také to, že není prokázáno, že požadované finanční prostředky žalobce skutečně vyplatil na čísla účtů uvedená v kupní smlouvě.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Uvádí, že výrok rozsudku je jednoznačný a perfektní, nepřezkoumatelné může být maximálně odůvodnění takového výroku. Neprovedení důkazů vyplývá z procesního postupu okresního soudu, který nejdříve žalobce poučil o povinnosti dotvrdit rozhodné skutečnosti a označit důkazy, na dalším jednání však uvedl, že to již není potřeba. Pokud žalovaná stále namítá, že obdržela pouze 300 000 Kč, v textu kupní smlouvy odsouhlasila použití kupní ceny určeným způsobem v částce převyšující 2 000 000 Kč. Pokud žalobce vyplatil 1 180 000 Kč na účet určený věřitelem žalované Anonymizováno. jméno FO, šlo o účet, ze kterého byly hrazeny i jednotlivé platby dle smlouvy o půjčce z 23. 1. 2012 uzavřené mezi Anonymizováno. právnická osoba žalovanou. Podle této smlouvy o půjčce Anonymizováno. jméno FO uhradil prostřednictvím Anonymizováno.AnonymizovánoadresaAnonymizováno000 Kč na účet věřitele žalované právnická osoba., což potvrzuje i sama žalovaná, uhradil 100 000 Kč na účet syna žalované, což potvrzuje Anonymizováno, a uhradil 162 000 Kč na účet Anonymizováno, což je provize dle rámcové smlouvy z 23. 1. 2012 uzavřené mezi Anonymizováno a žalovanou. Pokud bylo vyplaceno 350 000 Kč na účet, který patřil Anonymizováno, ten půjčil Anonymizováno o něco menší částku než 350 000 Kč na koupi nemovitosti žalované, přičemž Anonymizováno za žalovanou zaplatil její exekuci vedenou u soudního exekutora tituly před jménem jméno FO, ve výši 85 913 Kč, spolu s cenou za odhad nemovitostí 5 592 Kč a vložil prostřednictvím Anonymizováno na účet syna žalované 130 000 Kč. Spolu s částkou 300 000 Kč tak sama žalovaná potvrzuje platby v celkové výši 1 321 505 Kč. Pokud žalovaná namítá, že nabyla zpět pouze polovinu nemovitostí, stranou kupní smlouvy byla pouze ona, nikoliv její matka, takže žalobce se po nikom jiném nemůže vrácení kupní ceny domáhat. Námitka promlčení pak byla soudem I. stupně správně vyřešena. Žalobce v řízení 4 C 89/2019 vznesl vůči žalované nárok na zaplacení částky přesahující 2 000 000 Kč, a to podáním z 11. 3. 2021 (jež je ve vyjádření dále citováno). Objektivní promlčecí lhůta mohla běžet teprve od vzniku nároku na zaplacení peněžité částky vůči žalované, tedy od okamžiku, kdy bylo pravomocně poprvé rozhodnuto o neplatnosti kupní smlouvy. To se stalo teprve rozsudkem krajského soudu z 22. 8. 2019. Ohledně druhé poloviny nemovitosti bylo rozhodnuto teprve rozsudkem krajského soudu z 12. 4. 2022. Proto k datu podání žaloby 21. 3. 2024 nemohl být nárok promlčen.

5. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích o platební povinnosti žalované a o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí nabylo samostatně právní moci ve výroku o částečném zamítnutí žaloby v souladu s § 206 odst. 2 o. s. ř. Po projednání věci dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné.

6. V obecné rovině je možné konstatovat, že soud I. stupně provedl řízení bez jakýchkoliv vad. Respektoval procesní práva obou stran, současně však postupoval v souladu s procesními pravidly, ať už ve vztahu k poučovací povinnosti nebo ve vztahu k dokazování. To přitom provedl v rozsahu dostatečném k tomu, aby věc mohla být řádně po právní stránce posouzena. Odůvodnění jeho rozhodnutí je podrobné a přesné, naplňuje požadavky plynoucí z § 157 odst. 2 o. s. ř. Skutkové závěry plynoucí z jeho obsahu jsou vesměs podložené a správné (až na součet 4 plateb uhrazených na kupní cenu z hypotečního úvěru poskytnutého žalobci, jejichž součet činí 2 507 500 Kč, nikoliv 2 575 500 Kč). Ostatně vůči skutkovým závěrům nebyly uplatněny ani žádné konkrétní odvolací námitky. Při právním posouzení soud I. stupně rovněž v souladu se zákonnou úpravou vycházel z ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného v okamžiku poskytnutí plnění dle neplatné kupní smlouvy ze 14. 10. 2012. Bezchybná jsou také právní východiska okresního soudu při výkladu § 107 odst. 3 respektive § 457 obč. zák., přičemž odvolací soud se může plně ztotožnit i se způsobem aplikace těchto ustanovení na daný případ. Je tedy možné shrnout, že v rovině skutkové, procesní ani hmotněprávní se soud I. stupně nedopustil žádného zásadního pochybení, pro které by bylo možné jeho konečný závěr ve věci samé pokládat za nesprávný.

7. Právním důvodem pro uplatněný nárok nejsou rozsudky soudů v řízeních 9 C 69/2017 a 4 C 89/2019, když jejich předmět je obdobný jako zde – vrácení plnění z absolutně neplatné smlouvy. Kupní smlouva ze 14. 10. 2012 se přitom týkala převodu celého podílu na nemovitosti a byla uzavřena pouze mezi žalobcem a žalovanou, takže v režimu § 457 obč. zák. může dojít k navrácení vzájemně poskytnutého plnění pouze mezi těmito osobami a v plném rozsahu toho, co dle ní bylo plněno. Skutečnost, že žalovaná je nyní vlastnicí pouze jedné poloviny nemovitosti, neplyne z uvedené kupní smlouvy a netýká se závazkového vztahu mezi účastníky, ale je důsledkem jiného jednání žalované vůči své matce, která úspěšně uplatnila nárok na vrácení daru ve vztahu k polovině nemovitosti. Již proto je odvolací konstrukce žalované, že hodnota nároku vůči ní nemůže přesahovat polovinu kupní ceny, lichá.

8. Nelze se pak ztotožnit ani s argumentem o nesprávné aplikaci § 107 odst. 3 o. s. ř. pro absenci synallagmatického závazku. Není nutno rozebírat, že již skutečnost, že žalovaná připouští obdržení 300 000 Kč na základě zmíněné kupní smlouvy, vytváří situaci, kdy si obě strany poskytly vzájemné plnění (což je základní předpoklad pro aplikaci § 107 odst. 3 obč. zák.). Pokud by neplatnost kupní smlouvy byla dovozena pro nedostatek vůle na straně žalované uzavřít jí v podepsané podobě, bylo by možné uvažovat o tom, že také článek IV. této smlouvy o způsobu uhrazení kupní ceny není relevantním projevem vůle žalované. Neplatnost této smlouvy však byla shledána pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. Při tomto právním východisku není podstatné, kdo smlouvu připravoval, ale to, že žalovaná jí prokazatelně podepsala a tímto svým projevem vůle se ztotožnila s jejím zněním. Také odvolací soud je přesvědčen, že je listinnými důkazy provedenými v řízení před okresním soudem dostatečně prokázáno, že žalobce prostřednictvím Hypoteční banky a. s. zaplatil řádně přesně ty částky, jež jsou v bodu IV. kupní smlouvy uvedeny, včetně účtů, na které měly být zaslány, čímž zaplatil ve smlouvě dohodnutým způsobem částku 2 507 500 Kč. Pro danou věc nebylo potřebné nic dalšího zjišťovat, protože vztahu mezi účastníky z hlediska režimu dle § 457 obč. zák. se týkají pouze a jedině tyto skutečnosti. Zda majitelé předmětných účtů, případně další osoby, měly právní titul k přijetí právě předmětných částek, je již otázku vztahu mezi nimi a žalovanou.

9. Podle zjištěných skutkových okolností zde nelze uvažovat o tom, že by platbami provedenými žalobcem v celkové výši 2 507 500 Kč ve shodě s článkem IV. kupní smlouvy ze 14. 10. 2012 nedošlo ke splnění jeho závazku ve smyslu § 559 odst. 1 obč. zák. Žalobce postupoval přesně dle znění kupní smlouvy. Jak soud I. stupně konstatuje, v něm uvedená čísla účtů, na které měla být kupní cena zaplacena, představují v tomto případě platební místa. Stanovení tohoto místa bylo na žalované jako prodávající, nikoliv na žalobci jako kupujícím. Pokud žalovaná tomuto nevěnovala pozornost a i v odvolání hovoří o tom, že neměla informace o tom, komu účty patří, na splnění řádné povinnosti ze strany žalobce zaplatit kupní cenu to nemá žádný vliv. Nejde zde o situaci, kterou Nejvyšší soud řešil třeba v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 413/2000, že by žalobce jako dlužník plnil ve smyslu § 562 obč. zák. nějaké třetí osobě (na základě jejího potvrzení), která by však k přijetí plnění nebyla oprávněna. S ohledem na tyto závěry již nemůže být sporu o tom, že na danou věc dopadá § 107 odst. 3 obč. zák., který „řeší obtíže, které se vyskytovaly ve vzájemných závazcích, kdy právo jedné strany podléhalo promlčení, zatímco právo druhé strany nikoliv, typicky závazek z neplatné kupní smlouvy, kde se promlčuje právo na vrácení zaplacené kupní ceny, nepromlčuje se právo na vydání věci s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva (Občanský zákoník, komentář, Wolters Kluwer, Fiala a spol., stav k 1. 1. 2009, zdroj ASPI). Jak uvádí soud I. stupně, plně ve shodě s touto odbornou literaturou i judikaturou soudů, žalobce zde neměl možnost vznést námitku promlčení vlastnického práva žalované k nemovitosti, která byla předmětem kupní smlouvy, takže k námitce žalované na promlčení žalovaného nároku přihlížet nelze. Ve vztahu mezi účastníky není nutno ve výroku ani v odůvodnění rozsudku specifikovat, z čeho se skládá částka 2 000 000 Kč, neboť jde o jedno plnění, které je žalovaná povinna vrátit z neplatné kupní smlouvy, na kterou žalobce nepochybně zaplatil víc než tuto žalovanou částku. Výrok rozhodnutí ve věci samé tak shledává odvolací soud věcně správným a jelikož soud I. stupně nepochybil ani při rozhodování o nákladech řízení, mohlo být jeho rozhodnutí v těchto částech podle § 219 o. s. ř. potvrzeno.

10. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. bylo o nákladech odvolacího řízení rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna nahradit procesně úspěšnému žalobci náklady odvolacího řízení v plném rozsahu. Ty jsou tvořeny 2 úkony právní služby po 16 300 Kč, 2 režijními paušály po 450 Kč, ztrátou času za 12 půlhodin po 150 Kč, vše dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále pak náhrada jízdného 4 181,33 Kč (paušální náhrada 3 132 Kč při ujetí 540 km, náhrada za pohonné hmoty 1 049,33 Kč při průměrné spotřebě 5,6 l/100 km a ceně nafty 34,70 Kč/l). K tomu přistupuje náhrada DPH 7 413 Kč (21 % z 35 300 Kč). Celkovou částku 46 894,33 Kč je žalovaná povinna uhradit do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce v souladu s § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně za podmínek dle § 237 o. s. ř.