KSCB 8 CO 820/2022-259

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Völflové a soudců JUDr. Pavla Toufara a Mgr. Miloše Póla v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců:; a) jméno příjmení, narozený dne 4. 8. 1956, ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa, ⟪LB:lb_003⟫ b) jméno příjmení, narozená dne 5. 1. 1961, ⟪LB:lb_004⟫ bytem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ oba právně zastoupeni titul jméno příjmení, advokátem, ⟪LB:lb_006⟫ se sídlem adresa, ⟪LB:lb_007⟫ proti; ⟪LB:lb_008⟫ žalovaným:; 1) příjmení příjmení, narozený dne 17. 8. 1948, ⟪LB:lb_009⟫ bytem adresa, ⟪LB:lb_010⟫ 2) jméno příjmení, narozená dne 11. 5. 1951, ⟪LB:lb_011⟫ bytem adresa, ⟪LB:lb_012⟫ oba právně zastoupeni titul jméno příjmení, advokátkou, ⟪LB:lb_013⟫ se sídlem adresa, ⟪LB:lb_014⟫ o zaplacení částky 538 175 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.4.2022, č. j. 12 C 106/2020-198

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 32 280 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám titul jméno příjmení, advokátky v obec.

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jim společně a nerozdílně částku 538 175 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.). O nákladech řízení soud rozhodl tak, že žalobcům uložil zaplatit společně a nerozdílně žalovaným částku 96 840 Kč do tří dnů (výrok II.).

2. Žalované částky se žalobci domáhali z titulu vypořádání spoludlužníků v souvislosti s uzavřenou smlouvou o úvěru, kdy účastníci vystupovali v roli spoludlužníků ve vztahu k věřiteli právnická osoba Nárokovaná částka představuje částku, která byla bance uhrazena žalobci v rámci insolvenčního řízení, vůči žalovaným jí požadují z důvodu, že byla mezi nimi uzavřena dohoda o tom, že žalobci na poskytnutý úvěr nebudou ničeho plnit, když úvěr byl sjednán za účelem rekonstrukce střechy nemovitosti žalovaných. Žalobci navíc měli (až do doby zahájení jejich insolvenčního řízení) za to, že jsou toliko ručiteli závazku žalovaných.

3. Žalovaní se žalobě bránili s odůvodněním, že žádná dohoda o tom, že by žalobci, vystupující spolu s nimi v roli spoludlužníků ve vztahu k bance, neměli ničeho na poskytnutý úvěr hradit, nebyla mezi spoludlužníky uzavřena. Na poskytnutý úvěr žalovaní uhradili více než žalobci. Úvěr společně převzali k žádosti syna žalovaných jméno příjmení (současně manžela dcery žalobců jméno příjmení) s tím, že tento použije na úhradu svých závazků, úvěr slíbil splácet, pro případ, že by nemohl, dohodli se účastníci, že úvěr splatí společně a nerozdílně. Vznesli námitku promlčení, neboť žalobci podali žalobu až 29.9.2020 přesto, že neuváženým podáním insolvenčního návrhu již v únoru 2017 věděli, že bude postižen (a na náhradu dluhu z úvěru použit) jejich majetek v podobě podílu v bytovém družstvu.

4. Po provedeném dokazování, kdy soud prvního stupně vyslechl účastníky řízení, svědky jméno příjmení, jméno příjmení, jméno příjmení (druhou dceru žalobců) a provedl listinné důkazy vztahující se k poskytnutému úvěru, jeho čerpání a splácení a k průběhu insolvenčního řízení, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Věc posuzoval podle zákona 40/1964 Sb. obč. zák. a z. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (aplikujíce § 3028 odst. 3 zákona 89/2012 Sb.) s poukazem na skutečnost, že Úvěrová smlouva číslo byla uzavřena dne datum podle obchodního zákoníku.

5. Provedeným dokazováním soud prvního stupně zjistil, že žalobci a žalovaní uzavřeli shora citovanou úvěrovou smlouvu dne 7.11.2012 jako solidární dlužníci, kteří se zavázali na dluh plnit společně a nerozdílně, když jako kontaktní osobou pro banku byl ve smlouvě uveden žalobce a). Za prokázanou shledal i společnou motivaci stran k uzavření smlouvy o úvěru, kterou byla reakce na žádost syna žalovaných o finanční výpomoc. Poskytnuté finanční prostředky jím také byly čerpány, úvěr byl splácen žalovanými do srpna 2014, kdy dostali pokyn od žalobců, vůči nimž bylo v květnu 2014 zahájeno insolvenční řízení, aby ve splátkách nepokračovali (obdobný pokyn byl žalobci udělen svědkyni jméno příjmení, druhé dceři žalobců, ve vztahu ke kontokorentnímu úvěru registrovanému na žalobkyni). V průběhu insolvenčního řízení žalobci na uvedený úvěr uhradili žalovanou částku 538 175 Kč. Po závěru o solidárním (společném) postavení účastníků jako spoludlužníků z předmětného úvěru zaměřil ve smyslu ust. § 511 obč. zák. provedené dokazování na otázku, zda mezi účastníky existovala tzv. vnitřní dohoda o tom, jakým způsobem bude mezi účastníky úhrada dluhu vypořádána. V řízení bylo prokázáno, že v době splácení dluhu byly splátky hrazeny žalovanými, což je však skutečnost, která mohla vyplývat jak z dohody o tom, že úvěr se primárně pokusí splácet syn žalovaných a žalovaní mu zjištěnými splátkami vypomáhali, tak ze vzájemné dohody mezi žalobci a žalovanými o tom, že na úvěr žalobci ničeho hrazeno nebude. Uvedené tedy bez dalšího neprokazuje, že úvěr měli na základě dohody stran splácet pouze žalovaní. V řízení nebyla prokázána (s poukazem na obsah provedeného dokazování) existence vnitřní dohody účastníků jako solidárních dlužníků o úhradě dluhu, což vyplývá také ze samotného tvrzení žalobců, že tito měli být pouze ručiteli nikoliv zavázanými dlužníky v jakémkoliv vzájemném poměru plnění. Tvrdí-li tedy samotní žalobci, že nikdy neměli být dlužníky z dané smlouvy, nemohlo mezi stranami dojít k dohodě o podílech na úhradě dluhu v době uzavírání smlouvy o úvěru. Pro vypořádání dluhu mezi dlužníky zároveň není rozhodující, kým byly finanční prostředky ze společně čerpaného úvěru spotřebovány. Přestože byly tedy spotřebovány synem žalovaných, nestalo se tak v rozporu s projevenou vůlí účastníků, když tyto prostředky byly dle smlouvy o úvěru převedeny na bankovní účet žalovaného. Bylo-li zároveň v řízení prokázáno, že žalovaní se na úhradě dluhu podíleli částkou přesahující žalovanou částku (řádnými splátkami v celkové výši 209 368 Kč, vklady hotovosti ve výši 10 500 Kč a 100 000 Kč a dále doplatkem 230 827,69 Kč), nelze uzavřít, že by žalobci z titulu spoludlužníků uhradili za žalované jejich podíl. Podíleli-li se žalobci na úhradě společného vzniklého dluhu ve zjištěném rozsahu, nelze na provedenou úhradu pohlížet ani jako na úhradu provedenou v rozporu s dobrými mravy. S těmito úvahami soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že žalobci existenci vnitřní dohody solidárních dlužníků neprokázali (v bližším lze odkázat na obsah zjištění z jednotlivých důkazů), současně zamítl návrh na provedení důkazu výslechem svědkyně jméno příjmení a jméno příjmení (pracovníků právnická osoba) a svědka jméno příjmení, z jejichž výslechu by nebyly zjištěny skutečnosti vedoucí ke zjištění skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí ve věci. Svědek jméno příjmení nabyl informace o údajném ručení žalobců teprve v době zahájení insolvenčního řízení vedeného proti nim, a ani k důkazu navrhovaná zástavní smlouva k nemovitosti žalovaných nemohla vést k jinému skutkovému závěru. Z uvedeného vyplývá, že námitku promlčení shledal nedůvodnou v situaci, kdy žaloba byla podána 29.9.2020 a výše žalobou uplatněného nároku vyplývá z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.10.2017, č. j. insolvenční spisová značka, kterým bylo rozhodnuto o vyplacení žalované částky věřiteli – právnická osoba

6. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení úspěšným žalovaným přiznal právo na náhradu specifikovaných nákladů.

7. Proti tomuto rozsudku se odvolali žalobci navrhující jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytýkají soudu prvního stupně, že nesprávně vyhodnotil účastnické výpovědi, nesprávně zhodnotil provedené výpovědi svědků a nesprávně zjistil skutkový stav. Navíc odmítl provést žalobci navržené důkazy (výslech svědka příjmení a listinný důkaz zástavní smlouvou), čímž žalující stranu zkrátil na jejím právu na spravedlivý proces s důsledky jejího neúspěchu ve sporu. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky nedošlo k uzavření vnitřní dohody spoludlužníků o tom, že splátky úvěru budou hradit toliko žalovaní, když ve svých skutkových závěrech pominul některé části výpovědi samotných žalovaných (o tom, že nesplácel-li by syn, spláceli by žalovaní, že, nedošlo-li by k vyhlášení insolvence žalobců, s půjčkou by se poprali a závazky by splnili apod.), a nevzal v úvahu ani postoj žalovaných v období existence úvěrového vztahu, tedy skutečnost, že výhradně oni hradili splátky úvěru a po žalobcích nikdy žádnou refundaci splátek nežádali. Stejně se o takových případných nárocích ani nezmiňovali. Naopak okresní soud opřel svůj závěr o výpovědi svědků s rodinnými vazbami na účastníky sporu (syn žalovaných jméno příjmení a jeho manželka jméno příjmení), kteří jsou na výsledku sporu více či méně zainteresováni, neboť neúspěch jedné nebo druhé strany sporu budou vnímat jako újmu vlastní. jméno příjmení, byť dcera žalobců, i žalované považuje za své rodiče, je odkázána minimálně bydlením na jejich nemovitost. Soud jako nevěrohodnou nevyhodnotil ani výpověď syna žalovaných jméno příjmení, v současnosti po propuštění z výkonu trestu zcela na žalovaných závislého a vůči nim i v postavení zadlužené osoby. Pominul, že tento svědek si je vědom svých finančních závazků vůči žalovaným, které svým neuváženým jednáním dostal do tíživé situace. Navíc jak syn žalovaných, tak jeho manželka nad rámec tvrzení žalovaných uvedli, že tito měli být toliko v rolích ručitelů, což rovněž jejich výpověď znevěrohodňuje. Nesouhlasí s tím, že nebyl vyslechnut svědek příjmení, spolupracovník titul příjmení, kterého žalobci navštívili v souvislosti se zahájením svého insolvenčního řízení, který se mohl vyjádřit k existenci a obsahu dohody stran ohledně splácení úvěru, pozice účastníků při uzavírání úvěrové smlouvy, neboť byl přítomen jednání mezi účastníky, resp. se svědkem příjmení, nepravdivost jeho svědecké výpověď by byla výslechem svědka příjmení prokázána. Soudu prvního stupně vytýkají i to, že nepřipustil důkaz zástavní smlouvou, kterou k zajištění úvěru měli ve prospěch úvěrující banky žalovaní zatížit svoji nemovitost. Takový důkaz je způsobilý osvědčit, v jaké pozici byli účastníci sporu při uzavírání hlavního závazku, kdo byl povinován zástavu vyplatit, jakož i jaký dopad má neplatnost zástavní smlouvy na hlavní závazek.

8. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku pro jeho věcnou správnost. Setrvávají na tvrzení, že mezi účastníky jako spoludlužníky z předmětné úvěrové smlouvy nedošlo k uzavření žádné vnitřní dohody o tom, že by úvěr měl být splácen pouze žalovanými tak, jak také vyplynulo z provedeného dokazování. Primárně měl splátky splácet syn žalovaných (pro potřeby jeho dluhů a společných dluhů s jeho manželkou byl také úvěr sjednán). Pokud splátky úvěru platili po určitou dobu pouze žalovaní, činili tak pouze z důvodu, že žalobci svou odpovědnost plynoucí z úvěrové smlouvy nepřevzali a žalovaní chtěli vypomoci manželům jméno a jméno příjmení. K tomu se oboje rodiče při uzavírání úvěrové smlouvy osobně zavázali. Závěry provedených důkazů soudem prvního stupně považují za správné, není pravdou, že jméno příjmení je na žalovaných finančně závislá a tudíž by měla být její výpověď, jakož i výpověď jejího manžela, posuzována jako nevěrohodná (v době výslechu již v nemovitosti žalovaných nebydlela), naopak je třeba zdůraznit zjevné rozpory ve výpovědi svědkyně příjmení (druhé dcery žalobců), která měla téměř veškeré informace z druhé ruky a žádným jednáním ohledně uzavřením úvěrové smlouvy nebyla přítomna. V řízení se prokázala i nepravdivost tvrzení žalobců, že měli být pouze ručiteli, nikoliv solidárními dlužníky, což zcela postrádá vnitřní logiku, stejně jako tvrzený důvod sjednání úvěru (rekonstrukce střechy nemovitosti žalovaných, která byla již dokončena). Pokud měla být některá ze stran ručitelem, takto byli primárně žalovaní, jak uváděli svědci jméno příjmení a jméno příjmení, a to právě z důvodu spoluvlastnictví nemovitosti, jíž se mělo bance ručit. Skutečnost, že nedošlo k zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí, nelze přičítat k tíži žalovaných, neboť šlo zcela zjevně o pochybení na straně některého zaměstnance úvěrové banky. To, že v době neuváženého podání insolvenčního návrhu na stranu žalobců byl úvěr splácen toliko žalovanými, neprokazuje, že tito měli úvěr splácet celý (na základě dohody se žalobci).

9. Odvolací soud prvotně učinil závěr o přípustnosti odvolání, podaného včas, účastníky řízení k takovému úkonu legitimovanými. Odvolatelé dle obsahu odvolacích námitek uplatnili odvolací důvody dané ustanovením § 205 odst. 2 písm. c), d) a e) o.s.ř. a jsou splněny i další náležitosti odvolání a podmínky odvolacího řízení (§ 205 odst. 1 a § 212a odst. 2 a contrario). Poté přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně postupem dle § 212 o.s.ř., jako i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru o tom, že dokazování je neúplné, tíží-li žalobce důkazní břemeno k prokázání tvrzené dohody účastníků jako solidárních spoludlužníků o tom, že společný závazek splní (uhradí) pouze žalovaní, a jejich důkazní návrh zejména výslechem svědka příjmení (který měl být přítomen jednání s jméno příjmení) byl zamítnut pro nadbytečnost. Odvolací soud proto podle § 213 odst. 4 o.s.ř. přistoupil k výslechu svědka příjmení.

10. Svědek jméno příjmení vypověděl, že v letech zhruba 2011 – 2019 pracoval v Advokátní kanceláři titul příjmení v obec jako jeho asistent. V této souvislosti se setkal s manžely příjmení (žalobci), kteří kancelář navštívili v rámci řešení svých dluhů za účelem zahájení případné insolvence. Podklady pro ně připravoval svědek, při podání návrhu insolvenčního řízení s titul příjmení vycházeli z podkladů získaných od žalobců, v rámci nichž nebyl uváděn dluh z předmětné úvěrové smlouvy (rozsah dluhů žalobců před podáním insolvenčního návrhu nezjišťovali, neboť příslušnými dotazy by celou záležitost žalobců prodražovali). Teprve v průběhu insolvenčního řízení byli insolvenčním správcem, resp. jeho koncipientem informováni o tom, že do seznamu závazků žalobců nebyl zahrnut dluh z předmětného úvěru. Jejich kancelář proto kontaktovala žalobce, kteří sdělili, že v rámci poskytnutého úvěru měli vystupovat toliko jako ručitelé. Vzhledem k tomu, že neměli k dispozici písemné vyhotovení úvěrové smlouvy, byli vysláni do banky za účelem jejího získání. Z úvěrové smlouvy pak vyplynulo, že vystupovali v roli spoludlužníků spolu s manžely příjmení. Vzhledem k tomu, že již insolvenční řízení probíhalo a dluh z úvěru činil vysokou sumu, rozhodli se kontaktovat jméno příjmení, neboť od žalobců získali informaci, za jakých okolností byla úvěrová smlouva uzavírána. Žalobci uvedli, že za nimi přišel zeťák (jméno příjmení), že rodiče potřebují peníze na rekonstrukci nemovitosti, kde bydlí, že jim půjčku nikde nechtějí dát, protože jsou důchodci, že potřebují někoho jakoby ručitele. V případě žalobců, že se nic nestane, že by všechno spláceli rodiče, takto by se dohodli, že v podstatě jde pouze o jejich podpis. Zeťák je ujišťoval, že se nemusí ničeho bát, že jeho rodiče budou splácet. Zeťák je také přivedl do banky, kde jim nějaký mladý muž přinesl podepsat papíry, z banky odešli v dobré víře, že je vše v pořádku. Svědek proto žalobce požádal o telefonní číslo na jméno příjmení, protože ten vše zařizoval, o kontakt na žalované zájem neměl, přestože vystupovali jako spoludlužníci. Vše zařizoval jméno příjmení, proto s ním chtěli hledat řešení. příjmení jméno příjmení proběhli dvě či tři schůzky v kanceláři titul příjmení, minimálně u jedné byli i žalobci přítomni. První schůzka byla nepříjemná, rozhovor vedl titul příjmení, který chtěl po jméno příjmení nějaké vysvětlení, proč, když se zavázal, že mezi jeho rodiči a žalobci bude dohoda o splácení, se tak nestalo (svědek vypověděl i to, že jméno příjmení byl dotazován, proč žalovaní nespláceli, když mezi účastníky dohoda měla být uzavřena, když se tak zavázal za rodiče, že tam bude dohoda a že se bude splácet, úvěr, že měl být pro jeho rodiče, že to také oni měli splácet). jméno příjmení na titul příjmení vystartoval arogantním způsobem a řekl, že když žalobci šli do insolvence a dohodu zrušili nebo porušili, tak ať si to vyžerou na vlastní triko, prásknul dveřmi a odešel. Svědek uvedl, že o dohodě mezi účastníky nevěděl, měl prvotní informaci od manželů příjmení, že jejich zeťák slíbil, že to budou splácet rodiče, že mezi rodiči a příjmení bude uzavřena dohoda. Při této schůzce se od jméno příjmení o průběhu jednání s žalobci či mezi účastníky nedozvěděli ničeho, neboť ten na první schůzce vystupoval arogantně. Poté, co titul příjmení se podrobněji seznámil se zněním úvěrové smlouvy a zjistil, na který účet peníze šly (žalobci tvrdili, že se nejednalo o jejich účet, a že neví kam peníze šly), volali ještě jednou panu příjmení mladšímu, že by bylo vhodné sejít se v klidu, aby se dobrali nějakého výsledku s tím, že titul příjmení uvažoval případně i trestně právní kroky. Na otázku, jaký výsledek byl od jméno příjmení očekáván a proč se i nadále nejednalo se spoludlužníky, ale s jméno příjmení, svědek vypověděl, že ten měl za rodiče slíbit, že oni to budou splácet. Navíc, měla-li být půjčka použita na rekonstrukci domu žalovaných, bylo lidské, aby žalobcům byla nějaká škoda nahrazena. S jméno příjmení jednal titul příjmení, protože již dříve vystupoval jako zprostředkovatel při uzavírání smlouvy o úvěru, chtěl tedy zprostředkovat i další řešení. Žalované nekontaktovali, protože nechtěli přilévat do ohně, nevěděli, zda mezi žalovanými a svědkem nejsou nějaké spory, když vlastně nevěděli, jak byly skutečně peníze použity (nezkoumali, zda peníze byly použity na rekonstrukci nebo ne). Druhé jednání s jméno příjmení již proběhlo v klidu, titul příjmení vyčíslil předběžně škodu žalobců, mladý příjmení přislíbil, že to za rodiče bude splácet, když už se vše pokazilo. Cítil odpovědnost za to, že rodiče přestali splácet, slíbil, že vše napraví, potvrzoval, že peníze byly použity na rekonstrukci nemovitosti, kde bydlí rodiče, že tam budou bydlet i s manželkou. příjmení zástavní smlouvě se nehovořilo, o ní svědek neměl povědomost. O tom, že by výsledkem jednání v advokátní kanceláři byla nějaká písemná dohoda, svědkovi není ničeho známo, jednání se neúčastnil do titul příjmení následně jméno příjmení vyzýval ke splnění závazku (zda vyzýval i žalované svědek nevěděl) ovšem bezvýsledně, jak se následně dozvěděl od pana příjmení. Pokud byla svědkovi předložena výzva k plnění (listina založená na č. l. 23 spisu), kde je svědek uváděn jako vyhotovující osoba, na sepis této listiny si nevzpomněl, současně to nevyloučil. V kanceláři podepisovali měsíčně zhruba 15 až 20 návrhů insolvencí, podrobnosti v dané věci si pamatuje z důvodu, že pana příjmení potkával i následně (náhodně).

11. Žalovaný č. 1 v reakci na výslech svědka uvedl, že od počátku se úvěr bral z důvodu problémů mladých v jejich podnikání, bylo dohodnuto, že úvěr budou splácet oni. Oba podnikali, snacha byla kadeřnice, měla ještě nějaký butik, syn měl dopravu. Pokud byl úvěr použit na jejich dluhy, toto se nevylučovalo, neboť se jednalo o nějaký jednorázový dluh (synovi bylo ukradeno auto), nepředpokládali, že by nespláceli. Několik splátek uhradil syn, poté se na žalované obrátila banka, že na účtu (vedeném na jméno žalobce) není dostatečné krytí k úhradě splátek. Protože za každou splátku banka chtěla penále, žalovaní začali platit. Po žalobcích ničeho nechtěli, protože věděli, že nic nemají, to věděli od počátku (věděli, že měli byt). Nechtěli však přijít o barák, který zastavili pro potřeby úvěru. I poté, co bylo katastrální řízení zastaveno (viz. obdržené usnesení Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice ze dne 2.1.2013 o zastavení řízení o návrhu na vklad zástavního práva), měli za to, že nemovitost je nadále pro dluh zastavena, akorát to není„ viditelně“ zapsané v katastru nemovitostí. Vše ohledně úvěru zařizoval syn, smlouvu připravovala banka. Účastníci přišli již k hotovému, k zařízené půjčce. Společně se na ničem ohledně splácení nedomlouvali. Žalovaní platili proto, že banka je stále oslovovala (na účtu, který by veden na žalobce, ze kterého mělo být spláceno, ničeho nebylo), proto také žalovaní předpokládali, že na splátky nemají peníze. Vůbec se nepředpokládalo, že k něčemu takovému dojde, že budou muset splácet žalovaní či že žalobci přijdou o byt. Žalovaní se snažili bance splácet, požadovaných 800 000 Kč však bylo nad jejich možnosti. Byli to naopak žalobci, kteří vše nedomysleli, aby se zbavili dluhů, vymysleli si insolvenci, žalované vyzvali, aby již nespláceli. Účastníci se nedomluvili na tom, že v případě, že nebudou splácet mladí, že všechno zaplatí titul příjmení chtěl, aby vyčíslenou škodu jméno příjmení uznal, do konce na něj podali i trestní oznámení. JUDr. příjmení měl v podstatě pravdu, protože skutečně peníze byly určeny pro syna a snachu, proto také jednali s ním. Žalobci od počátku věděli, na co peníze jdou, jednalo se o bezúčelovou americkou půjčku. Na tvrzenou rekonstrukci by se mohla brát jiná, navíc barák byl zrekonstruovaný už 3 roky předtím.

12. Odvolací soud dále doplnil dokazování podle § 213 odst. 4 o.s.ř. o výslech svědka jméno příjmení, který dle obsahu úvěrové smlouvy byl bankou zastupujícím zaměstnancem při jejím uzavírání. Tento důkaz, navržený již v řízení před soudem prvního stupně, byl dle názoru odvolacího soudu potřebný ke zjištění (úplného) skutkového stavu věci.

13. jméno příjmení ve své svědecké výpovědi uvedl, že jako zaměstnanec právnická osoba vyřizoval hypotéky bez vlivu na jejich schválení či čerpání. Na okolnosti uzavření úvěrové smlouvy s účastníky dne 7.11.2012 si s odstupem doby nevzpomněl, na pobočce bylo uzavíráno velké množství hypoték. Byl-li ve smlouvě uveden účel úvěru„ neúčelový“, jednalo se o tzv. americkou hypotéku. Obecně podmínkou každé hypotéky byla zástava, pokud byl dotazován na důvod kombinace v předmětné úvěrové smlouvě zástavy a čtyř spoludlužníků, pak uvedl, že ke konkrétnímu důvodu v dané věci se vyjádřit nemůže, obecně předpokládá, že buď dva ze spoludlužníků neměli dostatečnou bonitu k získání úvěru, a proto požádali další, aby do vztahu s nimi vstoupili, případně zájemce o hypotéku nebyl vlastníkem zástavy, proto požádal vlastníky, kteří se spolu s ním stali spoludlužníky. Metodika banky k poskytování úvěru se však v průběhu doby měnila, jaké byly tehdejší podmínky svědkovi není známo, mohlo se jednat i o individuální podmínku schvalovatele. Obecně však nebylo možné aplikovat institut ručení, banka s lidmi neuzavírala smlouvy v pozici ručitelů, vždy příjemci úvěru vystupovali v roli spoludlužníků. Pokud se zájemci zajímali o poskytnutí úvěru, pak se při podpisu úvěrové smlouvy s nimi procházely zásadní body, poté klienti úvěrovou smlouvu podepsali a neměli-li u banky účet, otevřeli si účet, kam mohlo být poskytnuto plnění. Připustil, že se s klienty nečetla smlouva doslovně, nicméně obecně vždy s klienty smlouvu procházeli, v důsledku čehož se s nimi probíralo případně i jejich postavení spoludlužníků. Vyhotovení smlouvy pak dostal každý z jejích účastníků. Opět záleželo na podmínkách konkrétní smlouvy, zda banka umožnila čerpat úvěr až po podání návrhu na vklad zástavní smlouvy do katastru nemovitostí či až po jejím zápisu, minimálně musel být podán návrh. Další otázky uzavřené úvěrové smlouvy řešila jiná oddělení banky, bylo tam oddělení čerpání, vymáhání, právní apod. Nebyla-li v dané věci zástavní smlouva vložena (jak byl svědek informován soudem), pak řešení náleželo jinému oddělení. Svědku další průběh dané hypotéky není znám, i kdyby si jednání s účastníky pamatoval, pak by již to nepříslušelo do jeho náplně práce.

14. Poté, co odvolací soud vyčerpal důkazní návrhy účastníků (žalobci již netrvali na důkazu listinou zástavní smlouvou – její uzavření nebylo v řízení zpochybňováno), dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání.

15. Soud prvního stupně správně věc posuzoval podle z. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a z. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (aplikujíce ust. § 3028 odst. 3 z.89/2012 Sb.), byla-li úvěrová smlouva, práva a povinnosti z níž jsou předmětem žaloby, uzavřena podle obchodního zákoníku za jejich účinnosti (dne 7.11.2012). Odvolací soud přisvědčil i závěru, že uplatněný nárok (regres vůči ostatním spoludlužníkům) není promlčen, poskytli-li žalobci (jako spoludlužníci) věřiteli (bance) požadované plnění nepochybně až po tzv. rozvrhovém usnesení ze dne 6.10.2017 (přesné datum plnění nebylo zjišťováno) a žaloba byla podána již 29.9.2020. Ostatně tento závěr nebyl v odvolacím řízení zpochybňován.

16. V intencích § 293 a následujících obch. zák. ve spojení s § 511 obč. zák. se po (v řízení nezpochybňovaném) závěru o solidárním závazku účastníků z předmětné úvěrové smlouvy soud správně zabýval tím, zda žalobci na převzatý závazek plnili více (je nerozhodné, zda dobrovolně či nuceným výkonem), než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky, tj. zda byla mezi nimi uzavřena žalobci tvrzená dohoda o tom, že veškeré (společné) závazky uhradí pouze žalovaní (obecně platí, že, nevyplývá-li z právního předpisu, rozhodnutí soudu či dohody účastníků jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné). K tvrzené existenci tzv. vnitřní dohody spoludlužníků tížilo důkazní břemeno žalobce a odvolací soud, i po doplněném dokazování, dospěl k závěru, že tito (i přes poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř.) své břemeno neunesli.

17. Ani v odvolacím řízení doplněné dokazování totiž nezpochybnilo skutkový závěr soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky jako spoludlužníky z předmětné úvěrové smlouvy tvrzená dohoda uzavřena nebyla, resp. že její uzavření nebylo prokázáno. Takový závěr ze soudem prvního stupně provedeného dokazování vyplynul, kdy soud provedl v odůvodnění svého rozhodnutí citované listinné důkazy (vážící se k uzavření úvěrové smlouvy, čerpání úvěru, jeho splácení a průběhu insolvenčního řízení žalobců), vyslechl všechny účastníky řízení, svědka jméno příjmení (dle shodného tvrzení účastníků„ iniciátora“ a zprostředkovatele společně přijatého závazku) i další svědkyně (obě dcery žalobců, které však měly pouze zprostředkované informace). Odvolateli zpochybňované hodnocení provedených důkazů s poukazem na příbuzenské poměry svědků – manželů příjmení ml. (a tím jejich nevěrohodnost) v dané věci není namístě, neboť se jedná o děti obou procesních stran, navíc ani druhá dcera žalobců jméno příjmení tvrzenou dohodu nepotvrdila (pouze uvedla, že matce uzavření úvěrové smlouvy rozmlouvala, o tom, že smlouva byla uzavřena, se dozvěděla až v souvislosti s insolvenčním řízením rodičů). Nelze v dané věci přehlédnout, že žalobní tvrzení o dohodě s žalovanými jako spoludlužníky (popírané žalovanými a nepotvrzené svědky) při uzavření úvěrové smlouvy totiž nebylo prokázáno ani výpovědí samotných žalobců. Ani jeden z nich nevypověděl, že by s žalovanými ohledně podmínek úvěru a jeho splácení vůbec jednali, oba shodně uváděli, že neměli nic platit podle dohody se zeťem, že vycházeli z jeho informací, jeho ujišťování a jemu důvěřovali. Žalobkyně jméno příjmení ve své účastnické výpovědi (k jejímuž obsahu se přihlásil i druhý žalobce) dokonce uvedla, že s žalovanými o vzetí úvěru nemluvili („ nebyl k tomu žádný důvod“), vycházeli z informace zeťě, že mají být pouze ručiteli, smlouvu podepsali bez přečtení. Provedeným dokazováním bylo naopak vyvráceno jejich další tvrzení o účelu úvěru (rekonstrukce nemovitosti žalovaných) oproti prokázané potřebě„ mladých“ řešit úvěrem výlučné (svědka příjmení) či jejich společné (manželů příjmení ml.) dluhy. V odvolacím řízení provedeným dokazováním - zejména výslechem svědka příjmení (kdy svědek příjmení si na konkrétní okolnosti dané věci nevzpomíná) rovněž existence dohody (zdůrazněno) spoludlužníků o tom, že úvěr splatí pouze žalovaní, prokázána nebyla. Byť i tento svědek měl rovněž pouze zprostředkované informace, získané však v minulosti od samotných žalobců, z jeho výpovědi vyplynulo, že to byl právě jméno příjmení ml., který žalobce oslovil se žádostí o převzetí úvěru, že on žalobce ujišťoval, že jejich podpis na úvěrové smlouvě je pouze formální a že nebudou muset ničeho plnit, že splátky budou hradit jeho rodiče a že ti také dají do zástavy svou nemovitost. Z výpovědi svědka tedy opět vyplynula„ hlavní role“ jméno příjmení, jeho sliby a ujišťování, nikoli jednání mezi účastníky jako spoludlužníky či vůle samotných žalovaných. Z tohoto důvodu (na základě takových informací získaných od žalobců) byl také on Advokátní kanceláří titul příjmení vyzýván k řešení, jako osoba zodpovědná za vzniklou situaci, která celou transakci zprostředkovala a žalobce o jejích podmínkách ujišťovala (nikoli žalovaní). Taková zjištění korespondují výpovědi žalovaných o tom, že úvěr byl pořizován pro potřeby mladých (potvrzováno svědkem příjmení), kdy nikdo ze zúčastněných nepředpokládal budoucí následky. Za logické lze považovat i jejich tvrzení o důvodu splácení a ochoty v něm pokračovat, kdy žalovaní si (na rozdíl od žalobců) byli vědomi obsahu svého závazku z úvěrové smlouvy, resp. důsledků s tím spojených (není rozhodné, že tvrzení žalobců o tom, že nevěděli, že jsou spoludlužníky, je vyvraceno nejen vlastním zněním úvěrové smlouvy, ale i výpovědí svědka příjmení, který, ač si nepamatoval na konkrétní případ, uvedl, že vždy s účastníky smlouvy probíral její podstatné body, tedy i postavení /spolu/ dlužníků a že banka vůbec nepřijímala postavení ručitelů), k plnění byli bankou vyzýváni a v neposlední řadě plnili i pod tíhou uzavřené zástavní smlouvy (která, ač následně nevložená do katastru nemovitostí, byla pro ně – laiky – po podpisu závazná), z obavy o svou nemovitost, při vědomí o nesolventnosti žalobců.

18. Bylo-li v řízení současně prokázáno, že žalobci úhradou žalované částky nezaplatili více, než činil jejich podíl na společném závazku z úvěrové smlouvy, kdy v řízení bylo nesporným tvrzení žalovaných, že ti uhradili více (částku 550 695 Kč), nezbylo, než napadený rozsudek jako věcně správný postupem podle § 219 o.s.ř. potvrdit. Potvrzen byl i výrok o nákladech řízení, který respektuje procesní úspěch žalovaných, přičemž proti vyčíslení (blíže specifikovaných) nákladů neměli účastníci námitek.

19. Výrok o nákladech odvolacího řízení rovněž vyplývá z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. (za použití § 224 odst. 1 o.s.ř.), kdy v odvolacím řízení úspěšným žalovaným bylo přiznáno právo na náhradu nákladů spočívajících v nákladech právního zastoupení. Ty sestávají z odměny za 3 úkony právní služby (účast právního zástupce u jednání odvolacího soudu dne 6.9. v rozsahu 2 úkonů a 20.9.2022) po 10 460 Kč podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhl. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, advokátního tarifu a 3 režijních náhrad po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téhož předpisu. Odměna za úkon vyjádření k odvolání nebyla žalovaným přiznána pro neúčelnost takového úkonu vyplývající z jeho opožděnosti. Výsledných 32 280 Kč bylo žalobcům uloženo uhradit společně a nerozdílně ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v Brně za podmínky, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Dovolání je nutno podat ve lhůtě 2 měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Okresního soudu v Český Budějovicích.

Toto rozhodnutí může být k návrhu vykonáno, nebude-li včas a dobrovolně splněno.