KSCB 19 Co 594/2024-662

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Jursíka a soudkyní JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Ing. Martiny Lacinové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: právnická osoba, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: jméno FO, IČO Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_004⟫ pro 3 268 322 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 C 264/2021-609,

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne 12. 4. 2024, č. j. 6 C 264/2021-645 se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 56 638,10 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu v plném rozsahu, tedy jak ohledně nároku žalobce na náhradu přímé škody na provizích ve výši 3 258 322 Kč s příslušenstvím (výrok I.), tak i ohledně náhrady škody na nevyplacených obchodních bonifikacích ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 306 263 Kč (výrok III.).

2. Žalobkyně svůj nárok odůvodnila tím, že žalobkyně jako samostatný zprostředkovatel pojištění uzavřela se žalovaným jako podřízeným zprostředkovatelem pojištění smlouvu o spolupráci č. číslo ze dne 1. 8. 2007 ze znění třech následujících dodatků a následně navazující dohodu o mlčenlivosti ke smlouvě o spolupráci datovanou 6. 11. 2017. V těchto smlouvách se žalovaný zavázal, že nebude důvěrné informace o klientech dále rozšiřovat nebo reprodukovat, nezpřístupní je třetím osobám a nepoužije je v rozporu s jejich účelem pro potřeby své nebo ve prospěch třetích osob. Podle žalobkyně měl žalovaný tuto povinnost porušit tím, že se dvěma dalšími osobami založili společnost právnická osoba se stejným předmětem podnikání jako žalobkyně, když následně neoprávněně převedl pojistné kmeny (týkajících se celkem 58 konkrétních klientů) uzavřených prostřednictvím žalovaného a společnosti právnická osoba jako podřízených pojišťovacích makléřů původně ve prospěch žalobkyně, avšak následně ve prospěch této společnosti, kdy v tomto jednání žalobkyně spatřuje přímé porušení smlouvy o spolupráci, a to konkrétně článků 2.3.5, 5.1, 5.3 a 5.4, též dohody o mlčenlivosti a to článků 4.1 a 4.2. Žalovaný se bránil tím, že podle svého názoru tyto povinnosti neporušil, dále se bránil tím, že v článku 6.1 dohody o mlčenlivosti si strany sjednaly, že „smluvní pokuta nevylučuje právo poskytovatele požadovat náhradu škody přesahující smluvní pokutu“. Tedy současně platí, že smluvní pokuta vylučuje právo žalobkyně jako poskytovatele, požadovat náhradu škodu přesahující smluvní pokutu. Protože žalobkyně požaduje po žalovaném smluvní pokutu převyšující 30 000 000 Kč, nemá nárok na náhradu škody uplatňované v tomto řízení, neboť tato výše nepřesahuje uplatněnou smluvní pokutu. Stejný závěr zaujaly soudy všech stupňů v souběžném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 182/2021, kde žalobkyně požadovala obdobný nárok, tedy náhradu škody na základě obsahově stejných smluvních ujednání vůči společnosti právnická osoba, konkrétně jde rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 10 C 182/2021-465, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 47/2023-515, dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením nejvyššího soudu v Brně č. j. 23 Cdo 2721/2023-537 odmítnuto, když Nejvyšší soud se zabýval níže popsanou otázkou a ztotožnil se s výše uvedeným závěrem soudu nižších stupňů. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že smlouvy o spolupráci a dohody o mlčenlivosti, které uzavřela žalobkyně jak s žalovaným, tak se společností právnická osoba jsou obsahově shodné. Okresní soud se plně ztotožnil s výkladem smlouvy o spolupráci a dohody o mlčenlivosti, zejména vztahu článku 6.1 a 6.5 dohody o mlčenlivosti tak, jak ji učinily soudy všech tří stupňů v pravomocně skončeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 182/2021, tedy že žalobkyně může požadovat po žalovaném náhradu škody pouze ve výši převyšující sjednanou a uplatněnou smluvní pokutu v situaci, kdy jak požadovaná smluvní pokuta, tak uplatněná náhrada škody vyplývá ze shodného skutkového vymezení. Při výkladu těchto právních jednání okresní soud vyšel z aktuálních stanovisek obou účastníků týkající se jejich vůle při učinění těchto právních jednání, zejména ve vztahu k uvedeným článkům dohody o mlčenlivosti, když žalobkyně tvrdila, že její vůlí bylo v souladu s článkem 6.5 mít možnost uplatnit nárok na náhradu škody v plné výši bez ohledu na smluvní pokuty, žalovaný naopak tvrdil, že jeho vůlí bylo limitovat možnost žalobkyně požadovat vedle smluvní pokuty i náhradu škody, a to tak, že vedle smluvní pokuty může požadovat žalobkyně náhradu škody pouze v té části, ve které převyšuje smluvní pokutu. Okresní soud v tomto řízení dokonce na rámec toho, jak postupovaly soudy v řízení sp. zn. 10 C 182/2021, které se omezily na zjišťování vůle účastníků z obsahu těchto písemných právních jednání, tak soud prvního stupně v tomto řízení provedl důkaz protokolem o jednání ve věci sp. zn. 4 C 286/2021 vedeného u stejného soudu (jedná se o řízení mezi stejnými účastníky, předmětem řízení je žalobkyní požadovaná smluvní pokuta na základě předmětné smlouvy a dohody uzavřené mezi těmito účastníky), když tento protokol obsahuje podrobný výslech jednatele žalobkyně provedený k otázkám okolností tvorby, negociace, uzavření a plnění jak smlouvy o spolupráci, tak dohody o mlčenlivosti uzavřené mezi účastníky tohoto řízení. Jednatel žalobkyně potvrdil, že mu nejsou známy bližší okolnosti vyjednávání smluv se žalovaným, když jak smlouvou o spolupráci, tak dohodu mlčenlivosti připravovala žalobkyní pověřená advokátní kancelář, sám se na okolnosti sjednávání a význam těchto smluv nepamatuje. Ke konkrétním dotazům na jednotlivé body smlouvy či dohody uváděl, že „to je těžká právnická mluva“ nebo „to je těžká právničina, to nejsem schopen vyložit“. K otázce vztahu mezi smlouvou o spolupráci a dohodou o mlčenlivosti uvedl, že dohoda o mlčenlivosti měla chránit stejné zájmy jako smlouva. Vzhledem k výše uvedenému postupu okresní soud v této věci již nepovažoval za potřebné provádět osobní výslech jednatele žalobkyně. Okresní soud tedy uzavřel shodně se soudy všech stupňů v souběžném řízení sp. zn. 10 C 182/2021, že ujednání článku 6.5 dohody o mlčenlivosti: „Zaplacením smluvní pokuty není dotčen nárok poškozené strany dohody na náhradu škody“ (dále jen „článek 6.5“) a ujednání obsažené v článku 6.1 dohody o mlčenlivosti: „Smluvní pokuta nevylučuje právo poskytovatele požadovat náhradu škody přesahující smluvní pokuty“ (dále jen „článek 6.1“), je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti. V článku 6.5 si strany ujednaly možnost souběžného uplatnění nároku na smluvní pokutu a nároku na náhradu škody a v článku 6.1 sjednaly omezení nároku na náhradu škody pouze na případ, kdy škoda převýší sjednanou smluvní pokutu. Tedy ujednání článku 6.1 (i navazujícího 6.2) je třeba posoudit jako úpravu speciální a modifikující (upravující rozsah možného uplatnění nároku na náhradu škody vedle smluvní pokuty) vůči ujednání v článku 6.5, které obecně upravovalo možnost souběžného uplatnění obou nároků. Žalobkyně tedy může požadovat po žalovaném náhradu škody pouze v té části, ve které převyšuje sjednanou a uplatněnou mluvní pokutu. Protože žalobkyně požaduje po žalovaném (v dosud neskončeném soudním řízení vedeném u okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 286/2021) smluvní pokutu převyšující 30 000 000 Kč, nemá právo na náhradu škody uplatňovanou v tomto řízení na základě stejného skutkového vymezení, neboť výše nároku na náhradu škody uplatněné v tomto řízení nepřevyšuje uvedenou smluvní pokutu. Žalobu proto zamítl v plném rozsahu.

3. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, rozsudek napadá v plném rozsahu, jako odvolací důvody uplatňuje důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a o. s. ř. a navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Podstatou odvolacích námitek je nesouhlas žalobkyně s výkladem právních jednání účastníků, zejména článku 6.1 a 6.5 dohody o mlčenlivosti, jak jej učinil nejen soud prvního stupně v tomto řízení, ale i soudy všech stupňů v souběžném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 182/2021. Přestože je toto druhé řízení pravomocně skončeno, žalobkyně uvádí, že proti rozhodnutí dovolacího soudu podala ústavní stížnost, o které dosud nebylo rozhodnuto. Žalobkyně podrobně opakuje argumentaci uplatněnou již v plné šíři před soudem prvního stupně, jejímž základem je argumentace, že články 6.1 a 6.5 nejsou ve vzájemném rozporu a z jejich jazykového výkladu vyplývá, že žalobkyně je oprávněna uplatňovat vůči žalovanému náhradu škody v plné výši bez ohledu na uplatněnou smluvní pokutu, tedy uplatňovat tyto dva typy nároku nezávisle na sobě, když toto výslovně uvádí článek 6.5 obecně a totéž uvádí článek 6.1 konkrétně pro část nároku na náhradu škody převyšující smluvní pokutu. Oba články jsou ve vzájemném souladu a znamenají vyloučení aplikace ustanovení § 2050 o. z. na právní poměry účastníků vyplývající z těchto právních jednání. Opakuje své tvrzení, že záměrem obou účastníků při sjednávání jak smlouvy o spolupráci, tak dohody o mlčenlivosti bylo sjednat nezávislou možnost uplatnit nárok na náhradu škody v plné výši vedle možného nároku na smluvní pokutu. Výklad zastávaný soudy považuje za rozporný i s výkladovou logikou a též pomíjející účel dohody o mlčenlivosti, když v této souvislosti odkazuje na článek 1.1. dohody, kde se hovoří o sankcích, a to současně o smluvní pokutě i náhradě škody. I v případě, že by oba články 6.1 a 6.5 byly rozporné, pak podle názoru žalobkyně je potřeba vycházet z tzv. salvátorské klauzule obsažené v článku 7.2 dohody o mlčenlivosti, podle které v případě, že „některé ujednání dohody je neplatné, neúčinné či nevykonatelné, nastupuje na jeho místo ustanovení, které je svým účelem a povahou nejbližší“ a tím podle názoru žalobkyně jsou ujednání článku 5.1 a 5.6 smlouvy o spolupráci, které uvádějí totéž, co článek 6.5 dohody, tedy že zaplacením smluvní pokuty není dotčen nárok poškozené smluvní strany na náhradu škody. Výklad obsažený v napadeném rozsudku považuje za výklad, který nevede ke spravedlivému výsledku. Rozsudek považuje za nepřezkoumatelný proto, že v něm okresní soud nevyjádřil a nezhodnotil právní argumentaci žalobkyně týkající se výkladu § 2050 o. z. ve vztahu k dohodě o mlčenlivosti obsaženou v podání ze dne 19. 9. 2023, kterou žalobkyně považuje za zásadní. Za další zásadní vadu považuje skutečnost, že okresní soud neprovedl výslech jednatele žalobkyně jméno FO ve vztahu k vůli žalobkyně při předmětných právních jednáních, když pro výklad právního jednání je zásadní vůle účastníků jako smluvních stran.

4. K odvolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný, s argumentací žalobkyně nesouhlasí, naopak napadený rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný a navrhuje jeho potvrzení. Následně opakuje a shrnuje argumentaci již uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně.

5. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalobkyně má náležitosti uvedené v § 205 odst. 1 o. s. ř. Po zjištění, že odvolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu podle § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Podle § 2050 o. z je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke které se smluvní pokuta vztahuje.

7. Podle § 555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

8. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak vyloží se podle úmyslu jednající, byl-li takový úmysl druhé straně znám anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

9. Odvolací soud neshledal žádné vady v řízení před soudem prvního stupně, dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu tak, aby byl řádně zjištěn skutkový stav věci a soud prvního stupně posoudil věc správně i po právní stránce.

10. Základní spornou otázkou mezi stranami tohoto sporu je výklad dohody o mlčenlivosti, zejména části 6, konkrétně obsahu a vzájemného vztahu ujednání v článcích 6.1 a 6.5. Okresní soud provedl výklad těchto právních jednání, a to v souladu se zákonnými kritérii uvedenými zejména v ustanovení § 556 odst. 1 o. z. Základním kritériem je úmysl jednajícího, což v případě předmětných dvoustranných právních jednání představuje zjišťování vůle žalobkyně i žalovaného. K otázce vůle se vyjadřovali oba účastníci v průběhu řízení, když jejich tvrzená vůle byla protichůdná. Vzhledem k tomu, že žalovaným je fyzická osoba, která se přímo účastnila předmětného právního jednání, na její vůli lze usuzovat v přímo z jejího vyjádření. Jiná situace je u žalobkyně, která je právnickou osobou, za níž jednají jiné fyzické osoby. V takové situaci je potřebné zjišťovat vůli právnické osoby ve vztahu k fyzické osobě (zpravidla statutárního zástupce), která právní jednání jménem právnické osoby učinila. Okresní soud takto postupoval, když provedl důkaz protokolem o jednání ve věci vedené u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 286/2021, což je spor stejných účastníků, jehož je předmětem je nárok žalobkyně na smluvní pokutu vyplývající ze stejného skutkového vymezení a ze stejných právních jednání účastníků. Z tohoto důkazu vyplynulo, že jednatel žalobkyně se blíže neúčastnil ani vyjednávání ani procesu formulace konkrétních ujednání smlouvy o spolupráci ani dohody o mlčenlivosti, toto činila pověřená advokátní kancelář. Ke konkrétním dotazům na smysl jednotlivých ujednání nebyl schopen se blíže vyjádřit. Podstatným zjištěním z tohoto důkazu je, že dohoda o mlčenlivosti měla chránit stejné zájmy jako smlouva o spolupráci. Odvolací soud však nemůže akceptovat závěr okresního soudu, že z tohoto důkazu má vyplývat, že jednatel žalobkyně měl potvrdit, že společným úmyslem stran při sjednávání dohody o mlčenlivosti bylo umožnit náhradu škody jen nad rámec smluvní pokuty, když tato skutečnost z tohoto důkazu nevyplývá ani přímo ani nepřímo.

11. Vzhledem k tomu, že uvedený protokol jednoznačně a přehledně zachycuje obsah výslechu statutárního zástupe žalobkyně, a to včetně buď přímého či nepřímého uvedení konkrétních dotazů a následných odpovědí, odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že je nadbytečné provádět obdobný důkaz, tedy v tomto řízení provádět osobní výslech statutárního zástupce žalobkyně. Ostatně výslech statutárního zástupce účastníka řízení je svou povahou výslechem účastníka řízení, který má povahu pouze subsidiárního důkazního prostředku.

12. Z výše uvedeného je zřejmé, že při výkladu dohody o mlčenlivosti není rozhodujícím kritérium úmyslu jednajících, neboť úmysl jednajících byl, soudě stanovisek obou účastníků sporu, zcela odlišný v otázce, zda umožnit žalobkyni požadovat náhradu škody v plné výši bez ohledu na smluvní pokutu či naopak limitovat právo na náhradu škody pouze pro část náhrady škody, která převyšuje smluvní pokutu. Zbývá tedy postupovat tak, jak postupovaly soudy všech stupňů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 182/2021, tedy vykládat tato ustanovení s ohledem na význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev určen.

13. Toto řízení a v něm uplatňované nárok žalobkyně vůči žalovanému a předchozí řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 mezi žalobkyní a společností právnická osoba, jsou více než podobné či obdobné právní spory, ale jedná se zcela shodné právní případy, když zde uplatňované nároky vycházejí z totožného právního jednání, kterého se měl účastnit nikoliv žalovaný sám, ale žalovaný ve spolupráci s dalšímu dvěma osobami, v obdobném postavení podřízených pojišťovacích zprostředkovatelů, když společnost právnická osoba byla právnickou osobou, kterou tyto dvě další fyzické osoby užívaly k uvedené činnosti. Také smlouvy o spolupráci a dohody o mlčenlivosti uzavírané mezi žalobkyní a žalovaným i s uvedenou společností jsou obsahově shodné. Lze tedy uzavřít, že tento právní případ a právní případ řešený v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 182/2021 jsou právní případy shodné. Vzhledem k tomu, že právní případ společnosti právnická osoba je již pravomocně skončen a v tomto řízení dospěly soudy všech tří stupňů ke shodnému závěru o jediném možném výkladu článků 6.1 a 6.5 dohody o mlčenlivosti. Výsledek tohoto druhého řízení není přímo formálně závazný pro soudy v případě tomto, nicméně vzhledem k tomu, že se jedná o shodné případy, platí zde princip legitimního očekávání žalovaného spočívající v tom, že „ten, kdo se dovolává ochrany svého oprávnění, má legitimní právní důvod očekávat, že jeho právní případ bude posouzen obdobně jako jiné typově shodné a již rozhodnuté právní případy“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1795/2022, obdobně sp. zn. 25 Cdo 2462/2016 a jiné).

14. Okresní soud při řešení této právní věci nemusel řešit dilema rozporu legitimního očekávání žalovaného, že tato jeho právní věc bude posouzena obdobně jako shodná právní věc žalované společnosti právnická osoba, neboť se plně ztotožnil s právními závěry soudů všech stupňů v této druhé věci. Uvedené dilema nemá ani tento odvolací soud, neboť tyto právní závěry, konkrétně výklad právních jednáních účastníků, konkrétně obsahu a vzájemného vztahu článku 6.1 a článku 6.5 dohody o mlčenlivosti plně sdílí.

15. Odvolací soud nemůže souhlasit s výkladovou argumentací žalobkyně, která považuje oba články za obsahově i významně jednoznačné a existující v naprostém souladu, když k tomuto závěru dochází na základě jazykového výkladu těchto konkrétních článků. Žalobkyní prosazovaný postup však odvolací soud považuje za nesprávný, když se omezuje na pouze prvoplánový a omezený jazykový výklad. Je nepochybné, že oba články je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti, neboť jsou obsaženy ve stejné listině i ve stejném oddíle listiny, navíc se týkají stejné problematiky. Smyslem a účelem nejen těchto jednání, ale celé dohody o mlčenlivosti je chránit stejné zájmy jako smlouva o spolupráci. Tento závěr vyplývá jak z výpovědi jednatele žalobkyně, tak z obsahu smlouvy o spolupráci i dohody o mlčenlivosti. Při výkladu obou článků je třeba přihlédnout k obsahu ustanovení § 2050 o. z., které stanoví zásadu, od které se však mohou jednající strany odchýlit, neboť se jedná o dispozitivní zákonné ustanovení, že je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke které se smluvní pokuta vztahuje. Pokud by právní jednání účastníků obsahovalo pouze článek 6.5, bylo by nepochybné, že vůlí stran je vyloučit platnost § 2050 o. z. na jejich právní vztah, tedy docílit toho, že žalobkyně může uplatňovat náhradu škody neomezeně bez ohledu na jakékoliv okolnosti týkající se smluvní pokuty. Tak tomu však není, ve stejném oddíle dohody je obsažen článek 6.1, který stanoví, že smluvní pokuta nevylučuj právo požadovat náhradu škody přesahující smluvní pokutu. Postrádá smysl i účel, aby podle výkladu žalobkyně stály vedle dvě tato ujednání a stanovila totéž jednou obecně a jednou pouze pro určitou část nároku. Smysl naopak dává výklad zaujatý soudy v tomto i předchozím shodném případě, tedy že článek 6.5 je obecnější úpravou ve vztahu k článku 6.1. Obě ujednání nejsou shodná, článek 6.5 směřuje k vyloučení úpravy § 2050 o. z., článek 6.1 naopak pouze k jeho modifikaci. Článek 6.5 platí bez ohledu na výši náhrady škody či smluvní pokuty, naopak článek 6.1 vnáší do úpravy vztahů mezi smluvní pokutou a výši škody zohlednění výše jednoho z těchto nároků. Článek 6.1 dává smysl a lze jej rozumně vyložit tak, že navazuje na § 2050 a modifikuje jej. Jestliže platí, že „smluvní pokuta nevylučuje právo požadovat náhradu škody přesahující smluvní pokutu“, pak logicky platí, že smluvní pokuta vylučuje právo požadovat náhradu škody nepřesahující smluvní pokutu, tedy výklad, který zastávají soudy v případě tomto i v předchozím shodném případu. Tento výklad zohledňuje i povahu smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody, když zásada zakotvená v § 2050 o. z. se pro vzájemný vztah účastníků tohoto řízení uplatní v omezeném rozsahu, a to pokud smluvní pokuta jako paušalizovaná náhrada škody se rovná či přesahuje skutečnou výši náhrady škody, ale již se neuplatní, když smluvní pokuta nedostačuje k reparaci škody, tedy když skutečná výše náhrady škody je vyšší než sjednaná smluvní pokuta. Tento výklad považuje odvolací soud též za výklad směřující ke spravedlivému výsledku (viz argumentace odvolatelky ve vztahu k rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21).

16. Z výše uvedeného je zřejmé, že přijatý výklad obsahu a vzájemného vztahu článků 6.1 a 6.5 je takový, že žalobkyně má plně zachován nárok na sjednanou smluvní pokutu a pouze limitován nárok na uplatnění náhrady škody, a to v tom rozsahu, ve kterým převyšuje paušalizovanou náhradu škody, tedy smluvní pokutu. Žalobkyni tedy přísluší oba nároky a není to v rozporu s účelem dohody o mlčenlivosti, jak žalobkyně argumentuje odkazem na článek 1.1 této dohody, který zmiňuje vedle sebe jak o smluvní pokutu, tak náhradu škody (pominutí tohoto – nyní vyvráceného argumentu v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku má podle odvolací argumentace žalobkyně znamenat údajnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně). Rozsudek soudu prvního stupně rozhodně není nepřezkoumatelný. Podle konstantní soudní judikatury za nepřezkoumatelný rozsudek nutno považovat takové rozhodnutí, proti kterému není možné formulovat žádné konkrétní odvolací námitky právě pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost. O takový případ zde rozhodně nejde, písemné odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačný a srozumitelný.

17. Za relevantní nelze považovat ani argumentaci žalobkyně ohledně tzv. salvátorské klauzule, když její aplikace není v souzené věci namístě, neboť soudy neshledaly žádné z ustanovení smlouvy ani dohody „neplatným, neúčinným nebo nevykonatelným“, pouze vykládají tyto články ve vzájemném souladu a ve vztahu k relevantní právní úpravě.

18. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se plně ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně, že smluvní ujednání stran (konkrétně články 6.1 a 6.5 dohody o mlčenlivosti) vylučují právo žalobkyně požadovat po žalovaném náhradu škody v tom rozsahu, ve kterém nepřevyšuje (sjednanou a uplatněnou) smluvní pokutu. Protože žalobkyně ze stejného skutkového základu požaduje po žalovaném smluvní pokutu převyšující 30 000 000 Kč, nemůže současně požadovat náhradu škody, která tuto smluvní pokutu nepřevyšuje. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

19. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodoval podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. podle kritéria úspěchu v odvolacím řízení, které svědčí straně žalované, neboť žalobkyně nebyla se svým odvoláním úspěšná ani zčásti. Soud přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího ve výši 56 638,10 Kč, která se skládá z náhrady za právní zastoupení v rozsahu dvou úkonů právní služby (písemné vyjádření k podanému odvolání a účast u odvolacího jednání) v sazbě 21 380 Kč za jeden úkon ve smyslu § 7 advokátního tarifu, za dva úkony tedy 42 760 Kč, dále dvě paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 300 Kč ve výši 600 Kč. Žalovanému dále přísluší náhrada cestovného v souvislosti s účastí právního zástupce žalovaného u odvolacího jednání ve výši 2 448,35 Kč, částka se skládá z náhrady za ujetou vzdálenost ve výši 1 792 Kč (320 ujetých kilometrů v sazbě 5,60 Kč/1 km podle vyhlášky č. 398/2023 Sb.), z náhrady za spotřebované pohonné hmoty ve výši 656,35 Kč (320 ujetých kilometrů, kombinovaná spotřeba vozidla podle technického průkazu 5,3 litrů nafty na 100 km, cena 1 litru nafty podle uvedené vyhlášky ve výši 38,70 Kč). Dále přísluší náhrada za ztrátu času stráveného s touto cestou k odvolacímu jednání v rozsahu 10 započatých půlhodin za cestu tam a zpět, tedy celkem 1 000 Kč. Poslední položkou je 21 % DPH.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek § 237 o. s. ř. podané do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Strakonicích. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Pokud nebude splněno, co ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, lze podat návrh na jeho soudní výkon nebo exekuci.