KSCB 15 Co 177/2025-95

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_002⟫ žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_003⟫ o určení vlastnického práva k nemovitým věcem ⟪LB:lb_004⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 6. února 2025, č. j. 8 C 57/2024-72

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. ve výroku o zamítnutí žaloby potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci II. ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 22 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 10 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

1. Shora citovaným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu žalobce, jíž se domáhal určení, že je jediným vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemku p. č. hodnota – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 346 m2, jehož součástí je stavba – rodinný dům čp. Anonymizováno, a pozemku p. č. hodnota – zahrada o výměře 556 m2, vše v k. ú., obci a adresa, zapsaných u právnická osoba Anonymizováno adresa, na LV č. hodnota, a žalobci současně uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 24 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně.

2. Ve svém rozhodnutí soud I. stupně vyšel z žalobních tvrzení žalobce, podle kterých byla dne 10. 11. 2004 uzavřena ohledně předmětných nemovitých věcí kupní smlouva mezi prodávající tituly před jménem jméno FO a kupující Jméno žalované (žalovanou), přičemž celou kupní cenu ve výši 2 080 000 Kč uhradil žalobce. V době podpisu kupní smlouvy spolu žalobce se žalovanou začínali žít s úmyslem uzavřít manželství a založit rodinu. Žalobce však nechtěl, aby jeho děti z předchozího vztahu mohly vznášet majetkové nároky vůči žalované a jejich společným dětem, proto se dohodli, že kupující předmětných nemovitých věcí bude žalovaná. Manželství účastníků bylo uzavřeno 14. 4. 2006 a bylo dlouho harmonické. Problémy se začaly objevovat až poté, kdy mezi účastníky došlo k dohodě o převzetí pěstounské péče k nezletilému jméno FO, což následně vyústilo v rozvod manželství dne 17. 5. 2022. Do té doby ještě žalovaná na žádost žalobce dne 8. 1. 2019 převedla na žalobce ideální polovinu předmětných nemovitých věcí darovací smlouvou. Převedení druhé ideální poloviny nemovitých věcí k žádosti žalobce po rozvodu účastníků však žalovaná odmítla. Jelikož se žalovaná nikdy nestala majitelkou nemovitých věcí, neboť se na jejich koupi vůbec finančně nepodílela, porušila i ústní dohodu a podmínky pro držení nemovitých věcí ve svém vlastnictví, žalobce se tedy domáhá určení vlastnického práva k podílu ideální jedné poloviny nemovitých věcí, na čemž má právní zájem, neboť bez tohoto určení bude muset vyplácet žalované vypořádací podíl z titulu spoluvlastnického podílu žalované na nemovitých věcech.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, neboť kupní smlouva byla uzavírána v době, kdy spolu účastníci žili již 2 roky a chystali se společně žít a společně vychovávat děti. Ještě před uzavřením kupní smlouvy předložil sám žalobce žalované návrh, kde byla jako kupující uvedena pouze ona s tím, že ho v blízké budoucnosti čekají 3 soudní spory a bude tedy lepší, pokud ve vlastnictví domu on figurovat nebude. Otázka potomků žalobce z prvního manželství a jejich nároku na dům byla řešena velmi okrajově. Žalovaná popírá, že mezi ní a žalobcem došlo k ústní dohodě, že nemovité věci budou kdykoli přepsány na žalobce, neboť by tím fakticky popírala jakýkoliv svůj podíl na společně plánované budoucnosti a společné výchově dětí. Soužití účastníků a okolnosti rozvodu jejich manželství žalovaná popisovala shodně jako žalobce s tím, že po odstěhování ze společné domácnosti do domu přestala docházet poté, co podnapilý žalobce dne 6. 1. 2022 ji a syna jméno FO postříkal savem na plíseň s nepatřičnými poznámkami. Žalobce ji nikdy nevyzýval k převodu domu, sám si sepsal v roce 2019 darovací smlouvu na převedení pouze ideální poloviny nemovitých věcí. Ona pak nikdy vypořádání spoluvlastnictví nežádala a vždy reagovala pouze na požadavky a návrhy žalobce.

4. Poté, co soud I. stupně ve věci provedl dokazování, po skutkové stránce dovodil, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná jako kupující uzavřela s tituly před jménem jméno FO jako prodávající dne 10. 11. 2004 kupní smlouvu o převodu vlastnictví předmětných nemovitých věcí podle § 588 a násl. zák. č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.). V této kupní smlouvě je také uvedeno, že finanční prostředky na zaplacení kupní ceny nemovitých věcí poskytl výlučně žalobce. Nesporné bylo i uzavření darovací smlouvy dne 8. 1. 2019 mezi účastníky o převedení ideální poloviny nemovitých věcí ze žalované na žalobce. Sporným mezi účastníky pak zůstalo, kdo je skutečným vlastníkem uvedených nemovitých věcí, neboť podle žalobce se žalovaná nikdy nestala jejich majitelkou, a pokud by tato skutečnost zůstala nevyjasněna, mohl by mít společný syn účastníků, jemuž je 15 let, se svou matkou v budoucnu problém. Sporné bylo i to, zda se u žalované jedná o řádnou držbu, která jí však podle žalobce nenáleží, nebo zda je řádným spoluvlastníkem nemovitých věcí, jak tvrdí žalovaná. Sporná je i existence žalobcem tvrzené ústní dohody o převodu nemovitých věcí žalovanou na žalobce kdykoli o to požádá, pokud dojde k porušení ústní dohody, že v nemovitých věcech budou vychovávat a starat se o své děti a že budou manželé.

5. Jelikož kupní smlouva byla uzavřena v roce 2004, pak její vznik se dle § 3028 odst. 1 o. z. účinného od 1. 1. 2014 řídí ustanoveními platnými v době jejího vzniku, tedy občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Žalobce však přináší do řízení celou řadu právních pojmů z nyní platného občanského zákoníku. Ty však tehdy nikde nebyly definovány a v právu ani neexistovaly. Tehdy účinný občanský zákoník rozlišoval jen oprávněného a neoprávněného držitele, jak je vyjádřeno v odborné literatuře (Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, strana 748 autorů jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO a kolektiv). Oprávněnost držby nemovitých věcí žalovanou byla založena na dohodě účastníků, že to bude ona, kdo bude vlastníkem nemovitých věcí, které si chtěli účastníci pořídit. K uzavření kupní smlouvy došlo za vědomí žalobce, a i v souladu s jeho vůlí vyjádřenou v dohodě účastníků, že kupující bude žalovaná. Samotná kupní smlouva je určitá a srozumitelná. Má veškeré náležitosti řádné kupní smlouvy, což plyne i z toho, že po přezkumu podmínek jejího vkladu do katastru nemovitostí katastrálním úřadem bylo rozhodnuto o povolení vkladu kupní smlouvy, čímž žalovaná nabyla vlastnické právo k nemovitým věcem. Nešlo tedy jen o nějaké subjektivní představy žalované, že je vlastníkem kupovaných nemovitých věcí, ale její držba se opírá o konkrétní smluvní ujednání, podle kterých jí mohlo vzniknout, a i skutečně vzniklo, podle platného práva vlastnické právo k nemovitým věcem, jak to ostatně oba účastníci zamýšleli. Slovy současné právní úpravy žalovaná vykonávala poctivou a pravou držbu, neboť zde objektivně existovaly přesvědčivé důvody pro to, že jí vlastnické právo náleží a držbu nenabyla ani násilím, tajně či výprosou. Výpovědí svědka tituly před jménem jméno FO bylo vyvráceno tvrzení žalobce, že k této dohodě byl donucen žalovanou, když motivem pro výše uvedenou dohodu účastníků o vlastnictví nemovitých věcí žalovanou bylo to, že žalobce nechtěl, aby nemovité věci mohl nabýt jeho nezdárný syn z prvního manželství. Žalovaná tedy nenabyla nemovité věci žádným násilím, to ostatně žalobce i ve své výpovědi uvedl sám, nenabyla je ani nijak tajně, neboť se jednalo o nabytí vlastnictví žalovanou na základě dohody účastníků z prokázané motivace žalobce. Nejednalo se ani o výprosu, neboť tento smluvní typ nebyl tehdejšímu právu znám, a ani obsah právních vztahů neodpovídá současnému pojetí výprosy, neboť při výprose nepřechází vlastnické právo přenechané věci, zatímco v daném případě se účastníci dohodli tak, že vlastníkem nemovitých věcí bude žalovaná. Pro nabytí vlastnického práva žalovanou k uvedeným nemovitostem pak bylo zcela nerozhodné, čí peníze byly na zaplacení kupní ceny použity.

6. Platnost dohody účastníků o převodu nemovitých věcí žalovanou na žalobce k jeho žádosti vylučuje jednak to, že žalovaná takovou dohodu popírá, a zejména i nedostatečná forma tvrzené dohody, neboť měla být pouze ústní. Ať už by však žalovaná kolikrátkoli a před kýmkoli ústně prohlásila, že žalobci či komukoliv jinému převede nemovitosti, nebylo by toto její ústní prohlášení či ústní dohoda, jakkoliv právně závazná, neboť pro platnost jakékoli dohody ohledně nemovitých věcí musí být splněna písemná forma. I kdyby tento projev žalované, ke kterému mělo dojít cca před 20 lety, byl posuzován jako smlouva o smlouvě budoucí, příp. by mělo jít o nějaký bezúplatný převod formou darování, nic by to na neplatnosti takového ústního projevu neměnilo, neboť smlouva o smlouvě budoucí musí mít písemnou formu pod sankcí absolutní neplatnosti. Že se mělo jednat o ústní formu dohody či prohlášení žalované, uvedl žalobce shodně se svědky tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO a tato ústní forma je tedy právně zcela irelevantní. Nebylo pak možné přičítat k tíži žalované porušení žalobcem tvrzené dohody o společné výchově dětí v nemovitých věcech, k čemuž mělo dojít příchodem nezletilého jméno FO do jejich rodiny, neboť to nastalo i se souhlasem žalobce. Poukazoval-li žalobce na chování tohoto nezletilého ke společnému synovi účastníků, což žalobce také považoval za porušení dohody ze strany žalované, pomíjí, že toto chování nezletilého jméno FO bylo mimo vůli žalované a jeho chování ve vztahu k žalobci a k tvrzené dohodě pak nelze přičítat k tíži žalované. S ohledem na všechny tyto skutečnosti soud I. stupně neshledal opodstatněnými důvody tvrzené žalobcem pro určení, že on je jediným vlastníkem předmětných nemovitých věcí, a proto žalobu žalobce zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Namítl v něm, že v řízení před soudem I. stupně vyvrátil, že důvodem, pro který byly předmětné nemovité věci kupovány do vlastnictví žalované, bylo to, že by mu hrozily nějaké soudní spory. Sama žalovaná se usvědčila ze lži v e-mailu, kde rezolutně odmítala možné dědictví jeho synů z prvního manželství. Tvrzení žalované o tom, že na žalobce nemovité věci převede kdykoli si o to řekne, což potvrdili i svědci, nemá žádnou souvislost s tím, že by tím žalovaná popřela společně plánovanou budoucnost, neboť vlastnictví všech nemovitých věcí žalobcem není v žádném rozporu se založením rodiny a uzavřením sňatku. Konstatováním, že žalobce a jeho syn nepřijali do rodiny jméno FO a že tedy žalovaná za trest přijde o polovinu domu, se soud I. stupně stal obhájcem žalované. Ta se však po přijetí jméno FO do rodiny v roce 2018 začala zcela jinak chovat, jeho a jejich syna Anonymizováno začala diskriminovat. Podle poradkyně z Anonymizováno adresa měla žalovaná trpět jakousi laktační psychózou vzniklou z toho, že konečně získala dítě, když jí to příroda nedopřála. Její nemoc se prohlubovala, a proto on po smrti své matky zůstal v Humpolci v domnění, že čas vše spraví. Vrátil se však na žádost syna Anonymizováno v roce 2020, protože jeho vztah s matkou vyvrcholil tím, že ho žalovaná fyzicky potrestala. Když se vrátil domů, musel nejdříve vykázat z domu přítele žalované. Žalovaná se následně odstěhovala ze své vlastní vůle do jemu dodnes neznámého bydliště. Přestože se okresní soud odkazuje na ust. § 3028 odst. 1 a 3 o. z., zapomíná na § 3030 o. z., který odkazuje na řešení práv dle dosavadních právních předpisů na základě části první, hlavy I nového o. z., především § 3 odst. c), jehož nedodržením soud I. stupně porušuje a krátí na právech syna Anonymizováno; odstavec d) pak říká, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny. Existence ústní smlouvy o převodu nemovitých věcí v kterékoliv době ze žalované na žalobce byla prokázána oběma svědky, bylo prokázáno i to, že nemovitosti byly určeny k výchově případných společných dětí a založení rodiny, což potvrdila žalovaná. Na druhé straně žalovaná tuto dohodu popírá, neboť si nepřeje, aby potencionálními dědici byli jeho synové z prvního manželství. Svůj postoj k převodu nemovitých věcí na žalobce žalovaná změnila až po příchodu nezletilého jméno FO do rodiny a následně poté, co jí začala zastupovat současná právní zástupkyně. Soud I. stupně se na jedné straně odmítá zabývat hodnocením věci podle nového občanského zákoníku, na druhé straně přiznává opakovaně existenci dohody mezi účastníky o vlastnictví nemovitých věcí. Okresní soud také pomíjí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, které říká, že ani v případě nemovitých věcí není nutno, aby smlouva byla sepsána písemně. Žalobce nesouhlasí ani s výší nákladů řízení, které by měl hradit žalované, neboť částka za 4 hodiny práce ve výši 24 350 Kč je pro něj vůči všem občanům nemravnou. Žalobce je invalidní důchodce a pobírá důchod ve výši 10 000 Kč a dále ještě nemocenskou ve výši 11 000 Kč měsíčně.

8. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně a ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že žalobce v odvolání překrucuje skutečnosti a vkládá do celého příběhu svoji pravdu. Pokud žalobce argumentuje lhůtou 3 roky od rozvodu manželství, bylo mu vysvětlováno, že ta je důležitá pro vypořádání SJM a nikoliv pro vypořádání podílového spoluvlastnictví, o čemž žalovaná neuvažuje. Žalovaná se také nikdy nevyjádřila, že nemovitosti prodá.

9. Odvolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu.

10. Žalobce ještě před projednáváním věci samé při jednání odvolacího soudu dne 3. 6. 2025 po poučení podle § 15a o. s. ř. vznesl námitku podjatosti předsedy senátu tituly před jménem jméno FO z projednání a rozhodnutí věci s poukazem na to, že ten několikrát rozhodoval ve věci žalobce tak, že porušoval Ústavu, a proto jej považuje za podjatého. V řízení o rozvod manželství pak tento předseda senátu žalobci zakázal vypovídat, což je porušení Listiny základních práv a svobod. Pokud žalobce kritizoval soudce, který je jmenován na dobu neurčitou, pak v důsledku této kritiky je dle názoru žalobce soudce podjatý.

11. Odvolací soud neshledal tuto žalobcem uplatněnou námitku za opodstatněnou, neboť tvrzené důvody, pro které požadoval žalobce vyloučení předsedy senátu z projednání a rozhodnutí této věci, mají spočívat v jeho postupu a rozhodování v jiných věcech žalobce, které však důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu § 14 odst. 4 o. s. ř. nejsou. Tím není ani kritika takového postupu soudce ze strany žalobce, neboť podstata takové námitky podjatosti zůstává stejná, přičemž každý soudce musí s možností určité formy kritiky počítat. Jelikož tedy námitka podjatosti uplatněná v průběhu jednání nebyla shledána důvodnou a odvolací soud při uvedeném jednání o podaném odvolání rozhodl, nebyla námitka podjatosti předkládána k rozhodnutí nadřízenému soudu ve smyslu § 15b o. s. ř.

12. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Soud I. stupně se věcí zabýval řádně, což plyne z podrobného odůvodnění jeho rozhodnutí, a proto odvolací soud především na obsah odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně zcela odkazuje. Pokud se týká odvolacích námitek žalobce, pak k těm je třeba uvést, že není pochyb o tom, že k uzavření kupní smlouvy, na základě které nabyla žalovaná nemovité věci do svého vlastnictví, došlo ještě před uzavřením manželství účastníků, a přestože účastníci líčí rozdílně motivaci, proč nemovité věci nabyla do svého vlastnictví výlučně žalovaná, nemění to nic na tom, že se žalovaná stala řádnou vlastnicí předmětných nemovitých věcí a tuto skutečnost žalobce ničím relevantním nezpochybnil. Pro věc není podstatné, kdo uhradil kupní cenu za nemovité věci, ale ani to, kdo se o nemovité věci staral. Aby se žalobce stal vlastníkem nemovitých věcí, musela by žalovaná tyto nemovité věci na žalobce na základě určitého právního jednání (smlouvy) převést. K tomu však nedošlo, přičemž žalovaná tak učinila pouze k ideální polovině předmětných nemovitých věcí v roce 2019. Nebylo to však na základě žalobcem tvrzeného závazku (slibu) žalované ještě z doby před uzavřením kupní smlouvy ze dne 10. 11. 2004. Pohnutkou k tomuto právnímu jednání žalované byla situace související s převzetím nezletilého jméno FO do pěstounské péče účastníky, s čímž žalobce nesouhlasil, ale žalovaná doufala, že tímto krokem dojde k určitému zklidnění poměrů v rodině.

14. Je sice faktem, že žalovaná v současné době nemovité věci již delší dobu neužívá, ovšem ani otázka držby sporných nemovitých věcí nemá na jejich vlastnictví vliv. Na základě kupní smlouvy ze dne 10. 11. 2004 uzavřené jako kupující pouze žalovanou se nemohl žalobce důvodně domnívat, že předmětné nemovité věci užívá jako jejich vlastník. Žalobci tedy nesvědčí žádný právní titul, na základě kterého by nabyl vlastnictví k předmětným nemovitým věcem. Jak již uvedl okresní soud, nelze za něj považovat ústně uzavřenou dohodu (takovou žalovaná přitom popírá), neboť jak dle předchozí právní úpravy (§ 46 odst. 1 a § 133 odst. 2 obč. zák), tak i dle současné úpravy (§ 560 o. z.) se vlastnictví k nemovité věci na základě smlouvy nabývá vkladem písemně uzavřené smlouvy do katastru nemovitostí, k čemuž ovšem ve prospěch žalobce (vyjma podílu jedné poloviny) nedošlo. Pak se ale žalobce nemůže domáhat určení svého vlastnického práva předmětnou žalobou, neboť takovým rozhodnutím může soud pouze deklarovat vlastnické právo již existující na základě konkrétního právního titulu, nemůže však vlastnické právo konstituovat (nově založit). Poukázal-li žalobce na výkladovou praxi Nejvyššího soudu dle rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 72/2021, ta se vztahuje ke smlouvě o smlouvě budoucí uzavřené podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, do té doby však taková dohoda týkající se nakládání s nemovitými věcmi musela mít písemnou formu (jak správně soud I. stupně dovodil, a to s ohledem na tvrzení žalobce, kdy k takové dohodě mělo dojít). Navíc existence jakékoliv dohody o smlouvě budoucí, a to i případně ústní dohody po 1. 1. 2014, by nemohla vést k závěru, že žalobce se již stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí. K takovému závěru nemohou vést ani současné problematické vztahy mezi účastníky či poukaz žalobce na obecné zásady soukromého práva zakotvené v § 3 odst. 2 písm. c), d) o. z. Proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. o věci samé dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

15. Žalovaný dále nesouhlasil s rozhodnutím soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení. Pokud však žalovaná se svou obranou proti žalobě uspěla, není důvod jí nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř.. Náklady právního zastoupení náleží výslovně podle § 137 odst. 2 o. s. ř. k nákladům řízení, přičemž jejich výše je stanovena vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále též „AT“), podle které soud I. stupně postupoval. Odvolací soud po přezkoumání výše přiznané náhrady nákladů řízení zjistil pouze jednu nepřesnost ze strany soudu I. stupně, když za úkon právní služby za účast na přípravném jednání dne 30. 7. 2024 přiznal odměnu v plné výši 3 100 Kč, ač podle § 11 odst. 2 písm. g) AT měla být přiznána pouze ve výši jedné poloviny 1 550 Kč. S ohledem na tuto skutečnost tedy odvolací soud změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a uložil žalobci, aby nahradil žalované tyto náklady řízení před soudem I. stupně pouze v částce 22 800 Kč, a to v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

16. Podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobce, který se svým odvoláním neuspěl, je povinen nahradit náklady odvolacího řízení žalované. Ty představuje odměna právní zástupkyně žalované dle § 9a odst. 1 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 6. AT za jeden úkon právní služby v částce 10 300 Kč (účast při jednání odvolacího soudu dne 3. 6. 2025) a jedna náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 AT v částce 450 Kč, celkem 10 750 Kč, které je žalobce povinen nahradit žalované k rukám její právní zástupkyně, rovněž v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle výše citovaných ustanovení ve spojení s § 211 o. s. ř..

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen v případě, že se jedná o rozhodnutí, které závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je však podle § 239 o. s. ř. oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání mohou účastníci podat do dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení rozsudku k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.