OSTA 8 C 57/2024-72

Okresní soud v Táboře rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Vaňkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_002⟫ žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_003⟫ o určení vlastnického práva k nemovitostem

I. Žaloba, aby bylo určeno, že jediným vlastníkem nemovitostí, a to pozemku p.č. hodnota – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 346 m2, jehož součástí je stavba – rodinný dům čp. Anonymizováno a k pozemku p.č. hodnota – zahrada o výměře 556 m2, vše v k. ú., obci a adresa, zapsané u právnická osoba pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště adresa na LV č. hodnota, je Jméno žalobce, r. č. RČ, bytem adresa, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 24 350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

1. Žalobce se domáhal určení svého výlučného vlastnictví k nemovitým věcem uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku s odůvodněním, že účastníci řízení byli manželé, jejich manželství bylo uzavřeno dne 14. 4. 2006 a rozvedeno dne 17. 5. 2022. Dne 10. 11. 2004 byla uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byly ve výroku I. uvedené nemovité věci (dále jen „nemovitosti“), a to mezi prodávající Ing. jméno FO a kupující Jméno žalované. Žalobce uhradil celou kupní cenu nemovitostí ve výši 2 080 000 Kč. V době podpisu kupní smlouvy spolu účastníci začali žít s úmyslem uzavřít manželství a vzhledem k tomu, že účastníci spolu chtěli založit rodinu a žalobce nechtěl, aby jeho děti z předchozího vztahu mohly vznášet majetkové nároky vůči žalované a jejich společným dětem, dohodli se účastníci, že kupující předmětných nemovitostí bude žalovaná. Manželství účastníků bylo dlouho harmonické, problémy se začaly objevovat až poté, kdy mezi účastníky došlo k dohodě o převzetí pěstounské péče k nezletilému jméno FO, což následně vyústilo v rozvod manželství. Dne 8. 1. 2019 na žádost žalobce žalovaná převedla na žalobce ideální polovinu předmětných nemovitostí darovací smlouvou. Poté, co se účastníci rozvedli, požadoval žalobce na základě porušení dohody mezi manželi převedení druhé ideální poloviny nemovitostí do svého vlastnictví, žalovaná to však odmítla. Požadavek žalované, že si polovinu domu ponechá, je porušením nejenom ústní dohody mezi žalovanou a žalobcem, ale i jednáním nemravným. Žalovaná nikdy nebyla majitelkou předmětných nemovitostí, na koupi nemovitostí se finančně vůbec nepodílela, a na rekonstrukci nemovitostí přispěla z vlastních zdrojů pouze minimálně. Byla to žalovaná, která porušila ústní dohodu a podmínky pro držení nemovitostí ve svém vlastnictví. Přes výzvy žalobce je polovina nemovitostí stále ve vlastnictví žalované. Žalobce má na určení vlastnického práva k podílu ideální jedné poloviny nemovitostí právní zájem, neboť bez tohoto určení bude muset vyplácet žalované vypořádací podíl z titulu spoluvlastnického podílu žalované na nemovitostech.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že v průběhu podpisu kupní smlouvy na předmětné nemovitosti spolu účastníci žili již dva roky. Od počátku plánovali pořídit nemovitosti společně, neboť se v Táboře chystali společně žít a společně vychovávat děti. A ještě před uzavřením kupní smlouvy předložil žalobce žalované návrh, kde byla jako kupující uvedena již pouze žalovaná. Odůvodnil to tím, že ho čekají v blízké budoucnosti tři soudní spory, a proto bude lepší, pokud ve vlastnictví domu figurovat nebude. Otázka potomků žalobce z prvního manželství a jejich nároku na dům byla řešena velmi okrajově. Žalovaná byla návrhem žalobce překvapená, nicméně s návrhem na žádost žalobce souhlasila. Popřela, že by mezi ní a žalobcem došlo k ústní dohodě, že nemovitosti budou kdykoli přepsány na žalobce, neboť tím by fakticky popírala jakýkoli svůj podíl na společně plánované budoucnosti a společné výchově dětí. I ona se podílela aktivně na vyhledávání možných nemovitostí. Žalobce se ve svém podnikání pohyboval v oboru nemovitostí, proto bylo vyjednávání ponecháno na něm, avšak u jednání byly vždy oba. Soužití účastníků bylo 17 let harmonické, a to až do společného převzetí syna jméno FO do pěstounské péče. Předtím již adoptovali syna Štěpána a o převzetí druhého dítěte do společné péče dlouhodobě uvažovali. Převedení poloviny domu darovací smlouvou v roce 2019 připravil žalobce, a ona doufala, že se tím zvrátí manželské a rodinné problémy. Žalobce přijetí nového člena do rodiny psychicky nezvládl a vše vyústilo v nátlak na žalovanou, aby jméno FO vrátila. To však bylo pro žalovanou morálně nepřijatelné, neboť se jednalo o bezbranné malé dítě. Naprosto nevhodné chování ze strany žalobce vůči nezletilému jméno FO nadále pokračovalo a žalovaná přestala do domácnosti docházet poté, kdy dne 6. 1. 2022 podnapilý žalobce žalovanou a syna jméno FO po příchodu do domu postříkal savem na plíseň s nepatřičnými poznámkami. Tímto chováním žalobce v rozporu s dobrými mravy byla žalovaná přinucena odstěhovat se s nezletilým jméno FO z domu. Není pravdou, že by žalobce žalovanou opakovaně vyzýval k převodu domu, naopak si sám v roce 2019 sepsal darovací smlouvu na převedení ideální poloviny nemovitostí. Sama žalovaná ze své iniciativy nikdy vypořádání spoluvlastnictví nežádala, vždy pouze reagovala na požadavky a návrhy žalobce.

3. Žalobce při přípravném jednání k výzvě soudu, aby uvedl obsah dohody, kdy, kde a jak byla uzavřena, sdělil (č. l. 43 p. v.), že dohoda zněla tak, že nemovitost bude zapsána na zde přítomnou žalovanou, aby se účastníci měli kde starat o jejich děti a za tím účelem se koupila nemovitost. Dohoda přesně zněla tak, že v tomto domě budou vychovávat společně děti a budou manželé. Dohoda byla porušena příchodem jméno FO do jejich rodiny tak, jak uvedl v písemném podání, neboť jméno FO byl příčinou jejich rozvodu. Je pravda, že původně souhlasil s příchodem jméno FO do rodiny, avšak poté, co viděl, jak se k nim a k jejich synovi začal chovat, dospěl k tomu, že tím došlo k porušení dohody.

4. Podle § 3028 odst. 1 až 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 46 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině. Podle § 50a obč. zák. se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Podle § 130 odst. 1, 2 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby.

5. Soud provedl v řízení veškeré důkazy, které účastníci navrhli. Mezi účastníky bylo nesporným, že Ing. jméno FO jako prodávající uzavřela s žalovanou jako kupující dne 10. 11. 2004 kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem podle § 588 a násl. obč. zák., jak vyplývá z této smlouvy založené na č. l. 9–10, a dále, že finanční prostředky na zaplacení kupní ceny nemovitostí poskytl výlučně žalobce (č. l. 44). Dále bylo mezi účastníky nesporné, že darovací smlouvou ze dne 8. 1. 2019 převedla žalovaná na žalobce ideální polovinu nemovitostí. Tato skutečnost plyne též z darovací smlouvy založené ve spisu na č. l. 12–13. Podle žalobce má být v tomto řízení soudem určeno „kdo je skutečným vlastníkem uvedených nemovitostí“ (č. l. 26), nebo zda bude ponechána „fiktivnímu“ majiteli, když v tomto případě by měl její 15letý syn se svou matkou do budoucna problém. Žalobce vyvozuje z výše uvedeného skutkového stavu, že „žalovaná nikdy nebyla majitelkou předmětných nemovitostí“ (č. l. 3 p. v.), tyto „jí nenáleží“ (č. l. 59) a mezi účastníky tak bylo sporné, zda se v dané věci jedná o nikoli řádnou držbu žalované, která vykonává právo, které jí nenáleží, jak tvrdí žalobce (č. l. 37, 59), anebo je řádným spoluvlastníkem nemovitostí, jak tvrdí žalovaná. Druhou spornou skutečností bylo, zda byla mezi účastníky uzavřena platná ústní dohoda tvrzená žalobcem v žalobě, kterou žalovaná popírá (č. l. 18 p. v.), že kdykoli o to žalobce žalovanou požádá, převede na něj nemovitosti, pokud dojde k porušení ústní dohody, že v nemovitostech budou vychovávat a starat se o své děti a budou manželé. Dle tvrzení žalobce došlo k porušení této dohody, žalovaná si polovinu domu ponechává neoprávněně, když žalobcem tvrzená dohoda účastníků byla porušena příchodem jméno FO do jejich rodiny, neboť on byl příčinou jejich rozvodu (č. l. 28, č. l. 43 p. v.).

6. Po přezkoumání a zhodnocení provedených důkazů, a to jak jednotlivě, tak ve všech vzájemných souvislostech dospěl soud k závěru, že žaloba žalobce není důvodná. Pokud se jedná o držbu nemovitostí žalovanou, je třeba v prvé řadě uvést, že tato se v souladu s citovaným § 3028 odst. 1 o. z. řídí ustanoveními platnými v době jejího vzniku, tedy ustanoveními obč. zák. Žalobce přináší do řízení celou řadu právních pojmů z nyní platného o. z. (pravá držba, nepravá držba, nepoctivá držba, výprosa), avšak držba nemovitostí žalovanou vznikla před 1. 1. 2014, konkrétně již v roce 2004, kdy nejenže nebyl účinný o. z., ale tento ani nebyl sepsán, tedy nebyly nikde definovány a ani v právu neexistovaly žalobcem uváděné pojmy. Obč. zák. rozlišoval jen oprávněného a neoprávněného držitele – jej v podstatě jen jako opak oprávněného držitele dle výše citovaného § 130 odst. 1 obč. zák., jak je vyjádřeno v odborné literatuře k obč. zák (jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, adresa, str. 748) neoprávněným držitelem je ten držitel, který není „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří“. Podle též odborné literatury (str. 738) Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem… adresa víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva… Jestliže někdo koupí velký dům s rozlehlými pozemky na základě ústní smlouvy, nebude objektivně v dobré víře, protože při zachování obvyklé opatrnosti by se o základních právních podmínkách takové smlouvy přesvědčil, a navíc nutnost zachovat písemnou formu smlouvy o převodu nemovitosti je obecně známa…. V praxi často vznikají nedorozumění ohledně tzv. titulu (právního důvodu), o který se opírá oprávněná držba. Nejvyšší soud vyslovil, že „posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. adresa víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva“ (PR, 1997, č. hodnota – NS sp. zn. 2 Cdon 1178/96). adresa víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Držitel musí být v dobré víře, že je tu takový právní titul, který podle platného práva má za následek převod vlastnictví. V dané věci byla oprávněnost držby nemovitostí žalovanou založená na dohodě účastníků, že to bude žalovaná, kdo bude vlastníkem nemovitostí, kterou si chtěli účastníci pořídit. Existenci dohody mezi účastníky, že kupující nemovitostí dle kupní smlouvy bude žalovaná, uvádí žalobce již v žalobě (č. l. 2 p. v.), v celém průběhu řízení (č. l. 43 p. v.), a i v jeho závěrečném vyjádření (č. l. 59). Tuto dohodu účastníků výslovně potvrdila i žalovaná s tím, že to byl žalobce, kdo jí navrhl (č. l. 18 p. v.) a jejím bezprostředním odrazem potvrzujícím její existenci je i předmětná kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 10. 11. 2004, ve které dle dohody účastníků vystupuje jako kupující právě a jen žalovaná (č. l. 9). K uzavření této kupní smlouvy došlo tedy za vědomí žalobce, v souladu i s jeho vůlí vyjádřenou v dohodě účastníků, že kupující bude žalovaná. Samotná kupní smlouva je určitá a srozumitelná, má veškeré náležitosti řádné kupní smlouvy, podmínky jejího vkladu do katastru nemovitostí přezkoumal ve vkladovém řízení katastrální úřad, a protože došlo k jejich úplnému splnění, katastrální úřad rozhodl o povolení vkladu, čímž žalovaná nabyla vlastnické právo k nemovitostem. Z těchto skutečností má soud za plně prokázané, že žalovaná se dle uvedené kupní smlouvy stala řádným vlastníkem nemovitostí, a jejich oprávněným držitelem, neboť vlastnictví k nim nabyla písemnou kupní smlouvou, která byla vložena do katastru nemovitostí, a to na základě předchozí dohody účastníků, že to bude ona, kdo bude vlastníkem kupovaných nemovitostí, tedy byla se zřetelem ke všem výše uvedeným okolnostem v dobré víře o tom, že jí nemovitosti patří. Nešlo tedy jen o nějaké její subjektivní představy, ale její držba se opírá o konkrétní smluvní ujednání, podle kterých jí mohlo vzniknout, a i skutečně vzniklo podle platného práva, vlastnické právo k nemovitostem, jak to ostatně oba účastníci zamýšleli. Pokud by měl být tehdejší skutkový stav vyjádřen současnými právními pojmy, tak na základě výše uvedených skutkových okolností, tedy dohody účastníků o tom, že to bude žalovaná, kdo bude vlastníkem nemovitostí a dále platné kupní smlouvy dle které byl i proveden vklad vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí, vykonávala žalovaná poctivou a pravou držbu, neboť zde objektivně existovaly přesvědčivé důvody pro to, že jí vlastnické právo náleží a držbu nenabyla ani násilím, podezřelý výraz či výprosou (viz dále)Anonymizováno

7. Z výpovědi svědka Ing. jméno FO (č. l. 64 p. v.), a to ve spojení s žalobními tvrzeními (č. l. 2 p. v.) i závěrečným návrhem žalobce (č. l. 59), má soud za prokázané, že motivem pro výše uvedenou dohodu účastníků o vlastnictví nemovitostí žalovanou bylo, že žalobce nechtěl, aby nemovitosti byly zapsány do jeho vlastnictví, neboť se obával, že by nemovitosti mohl nabýt jeho nezdárný syn z prvého manželství. Tím je vyvráceno tvrzení žalobce, které uvedl při jednání dne 30. 7. 2024, že by byl k této dohodě donucen žalovanou. Žalovaná tedy nenabyla nemovitosti žádným násilím (to ostatně i žalobce ve své výpovědi sám uvedl, že byl v té době svéprávný a nebyl nucen žádnou pohrůžkou násilí – č. l. 47 p. v.), nenabyla ji ani nijak podezřelý výraz, když se jednalo o nabytí vlastnictví žalovanou na základě dohody účastníků z výše prokázané motivace žalobce, a nejednalo se ani o výprosu. Jednak výprosa jako smluvní typ nebyla tehdejšímu právu známa (viz odst. 6 odůvodnění) a ani obsah právních vztahů neodpovídá současnému pojetí výprosy, neboť při výprose nepřechází vlastnické právo přenechané věci, zatímco v daném případě se účastníci dohodli tak, že vlastníkem nemovitostí bude žalovaná. Žalobce dle nesporného tvrzení účastníků disponoval částkou potřebnou k zakoupení nemovitostí, avšak bylo jen a pouze na něm, jak s touto finanční částkou naloží. Vlastník věci, v tomto případě peněžní hotovosti, byl tzv. neomezeným pánem nad věcí, a bylo tedy jen a pouze na něm, jak s věcí naloží, zda jí zničí, užije libovolným způsobem či jako v tomto případě poskytne plnění třetí osobě na nákup nemovitostí do vlastnictví žalované. Žalobci tedy nic nebránilo uzavřít s žalovanou dohodu, že poskytne peníze na zakoupení nemovitostí a žalovaná bude zapsána jako její vlastník, neboť se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků, kteří se chtěli takovou dohodu řídit a tuto naplnit. Pro nabytí vlastnického práva žalované podle uvedené kupní smlouvy ze dne 10. 11. 2004 bylo přitom zcela nerozhodné, čí peníze byly na zaplacení kupní ceny použity (obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 22 Cdo 511/2019-I., [právnická osoba/2019, str. 608]).

8. Pokud se jedná o tvrzení žalobce, které žalovaná popírá, že byla uzavřena ústní dohoda mezi účastníky, že žalovaná na žalobce převede nemovitosti, je třeba uvést, že již toto samo tvrzení vylučuje platnost uvedené dohody o převodu nemovitostí vzhledem k nedostatečné formě tvrzené dohody ústní formou. Podle výše citovaného § 46 obč. zák., který je pro věc rozhodující (§ 3028 odst. 2 o. z.), když žalobce uvádí, že k dohodám došlo před uzavřením smlouvy o koupi nemovitostí, tedy před 10. 11. 2004, a který ostatně obsahuje shodný i s nyní platným § 560 o. z., platilo a i nyní platí, že smlouvy o nemovitostech musí mít písemnou formu pod sankcí neplatnosti [viz odborná literatura: jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, adresa, str. 411 „V některých případech však zákon písemnou formu smluv vyžaduje (tzv. zákonná písemná forma smlouvy). Písemná forma smlouvy zahrnuje vedle písemného textu i podpisy jejích účastníků (včetně elektronických podpisů – § 40 odst. 3). Proto soudní praxe správně dovodila, že pokud smlouva, která musí být písemná, avšak nebyla jejími účastníky podepsána, nemohla vyvolat ani zamýšlené právní následky. Totéž platí i o změně textu písemné smlouvy, která není pro její účastníky závazná do té doby, dokud změněnou smlouvu nepodepsali. Držba nabyvatele, který se nemovité věci ujme na základě ústní smlouvy, nemůže být oprávněná (dobrá víra se totiž musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají základ k nabytí nemovité věci, tedy i k existenci písemné formy o převodu nemovitosti); proto taková držba nemůže vést k vydržení, a to vzdor tomu, že nabyvatel byl subjektivně přesvědčen, že mu věc patří. Není-li dodržena zákonem stanovená či subjekty ujednaná písemná forma smlouvy, je smlouva neplatná. Při nedodržení zákonné písemné formy smlouvy jde o neplatnost absolutní (§ 37).“; obdobně judikatura – rozsudek NS ČR sp. zn. 2 Cdon 568/96-II]. Ať už by tedy žalovaná kolikrátkoli a před kýmkoli ústně prohlásila, že žalobci či komukoli jinému převede nemovitosti, nebylo by toto její ústní prohlášení či ústní dohoda jakkoli právně závazná, neboť pro platnost jakékoli dohody ohledně nemovitostí musí být splněna písemná forma. Ani kdyby soud posuzoval projev žalované, ke kterému mělo dojít před cca 20 lety, jako smlouvu o smlouvě budoucí (svědek Ing. jméno FO vypověděl, že to vnímal tak, že by to měl být nějaký bezúplatný převod formou darování – č. l. 63 p. v.), nic by to na neplatnosti takovéhoto ústního projevu neměnilo, neboť i smlouva o smlouvě budoucí musí mít písemnou formu pod sankcí absolutní neplatnosti [tatáž odborná literatura, str. 441 „Nedostatek písemné formy, právě tak jako nedostatek určení doby, do kdy má být budoucí (hlavní) smlouva uzavřena, má za následek absolutní neplatnost smlouvy o uzavření budoucí smlouvy (je-li ujednána doba, do kdy má být budoucí – hlavní – smlouva uzavřena, není však určen její počátek, je tímto počátkem vznik smlouvy o uzavření budoucí smlouvy).“]. Oba vyslechnutí svědci Ing. jméno FO (č. l. 62) i Ing. jméno FO (č. l. 63) shodně uvedli, a to stejně jako žalobce (č. l. 2 p. v.), že se mělo jednat jen o ústní dohodu či ústní prohlášení žalované a tato ústní forma je tedy právně zcela irelevantní; není proto ani nutné se zabývat mírou věrohodnosti svědků, kterou žalovaná zpochybnila. I kdyby však byla ve správné písemné formě a ve správném smluvním typu uzavřena písemná dohoda mezi účastníky s obsahem tvrzeným výše žalobcem, nebylo by možné žalované přičítat porušení žalobcem tvrzené dohody, když sám žalobce uvádí, že k jejímu porušení došlo „příchodem jméno FO do jejich rodiny“ (č. l. 28, č. l. 43 p. v.). Žalobce zcela pomíjí, že příchod tohoto dalšího nezletilého dítěte do té doby šťastné rodiny účastníků byl i s jeho souhlasem (tak to ostatně sám výslovně uvedl v protokolu o jednání ze dne 30. 7. 2024 – č. l. 43 p. v.), a pak tedy nelze přičítat tvrzené porušení dohody příchodem jméno FO do rodiny toliko žalované. Stejně tak, když žalobce uvádí při tomtéž jednání „poté, co jsem viděl, jak se začal chovat k nám a jak se začal chovat k našemu synovi, tak jsem dospěl k tomu, že tím došlo k porušení té dohody“, tak i zde je tvrzení žalobce o porušení dohody, které je však zcela mimo vůli žalované, a opět jí proto ani toto konkretizované porušení žalobcem tvrzené dohody nelze nijak přičítat. Soud proto neshledává v tom, že je žalovaná stále podílovým spoluvlastníkem nemovitostí v rozsahu jedné poloviny, když polovinu nemovitostí žalobci darovala výše uvedenou darovací smlouvou, nic nemravného, neboť tento stav odpovídá tomu, že se účastníci platně dohodli, že žalovaná bude vlastníkem nemovitostí, a poté žalovaná platně převedla na žalovaného poloviční podíl na vlastnictví nemovitostí dle další dohody účastníků, a z výše uvedených důvodu nelze žalované přičítat žalobcem tvrzené porušení smlouvy. I podle rozvodového rozsudku ze dne 4. 3. 2022, č. j. 9 C 226/2021–43 (celý spis sp. zn. 9 C 226/2021 byl proveden jako důkaz – čl. 47 p. v.) byla žalobcem uplatněná podmínka pro zachování manželství spočívající v odevzdání „jméno FO“, tedy vrácení dítěte zpět do ústavu, v obecné rovině nepřiměřená, a i soud v rozvodovém rozsudku dospěl k tomu, že není namístě závěr, že by se manželka podílela převážným způsobem porušení svých povinností na rozvratu manželství (odst. 8 rozvodového rozsudku). Vzhledem k uvedenému to tady byla naopak žalovaná, kdo usilovala o zachování dohody účastníků, neboť účastníci se dohodli tak, že v nemovitosti budou vychovávat společné děti, to je nikoli jen jedno dítě, k tomu směřovala společná pěstounská péče o nezletilého jméno FO, a byl to žalobce, kdo rezignoval na výchovu a společnou péči o další dítěte, což mělo fatální dopad i do manželství účastníků, jak plyne z připojeného rozvodového spisu.

9. Lze proto uzavřít, že dle shodných tvrzení účastníků žalovaná nabyla vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 10. 11. 2004, které předcházela dohoda účastníků, že finanční prostředky na koupi nemovitostí budou poskytnuté žalobcem a vlastníkem nemovitostí se stane žalovaná. Pak je tedy zcela zjevné, že když žalovaná v souladu s těmito dohodami skutečně vlastnické právo nabyla, došlo pouze k naplnění dohod, které byly uzavřeny a které byly mezi účastníky nesporné a není zde proto žádného místa pro pochybnosti o dobré víře žalované, že jí nemovitosti patří, když bylo postupováno při jejich nabytí přesně podle uzavřených dohod. Nynější stav zapsaný v katastru odpovídá proto dohodě, která byla uzavřena mezi účastníky ohledně způsobu nabytí nemovitostí žalovanou, jak je vyjádřena v kupní smlouvě ze dne 10. 11. 2004, a též další darovací smlouvě ze dne 8. 1. 2019; mezi účastníky nebyla uzavřena žádná platná písemná dohoda, podle které by byla žalovaná povinna převést nemovitosti na žalobce, žalovaná vždy jednala v souladu s dohodou účastníků o tom, že v nemovitosti budou vychovávány společné děti, a tedy návrh žalobce, aby on byl určen jediným vlastníkem nemovitostí, nebyl shledán soudem jako důvodný, když jemu ani nikdy žádný písemný právní titul pro nabytí celého vlastnictví (či držby) nemovitostí nesvědčil.

10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že zcela úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátkou žalované, které náleží odměna stanovená podle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 6 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.”), ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve výši 3 100 Kč za každý ze 4 úkonů právní služby dle vyúčtování zástupkyně žalované, a to konkrétně za převzetí a přípravu zastoupení, sepis a podání vyjádření k žalobě, účast na přípravném jednání dne 30. 7. 2024, účast při jednání soudu dne 30. 7. 2024, tj. 12 400 Kč, dále náleží advokátce odměna za účast u jednání dne 30. 1. 2025, avšak ve výši 10 300 Kč dle § 9a odst. 1 písm. d) ve spojení s § 6 a § 7 a. t. účinného od 1. 1. 2025. Kromě toho advokátce náleží i paušální náhrada výdajů stanovená dle § 13 odst. 3 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024 v částce 300 Kč za každý z výše uvedených 4 úkonů právní služby, tj. 1 200 Kč, a dále paušální náhrada výdajů stanovená dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 v částce 450 Kč za úkon účasti u jednání dne 30. 1. 2025. Celkové náklady žalované tak činí částku 24 350 Kč (12 400 + 10 300 + 1 200 + 450). Platební místo bylo určeno dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.