KSCB 15 Co 195/2025-573

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kosové a soudců JUDr. Roberta Ožvalda a Mgr. Pavla Přibyla ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ zastoupená advokátem JUDr. Ladislavem Novotným ⟪LB:lb_003⟫ sídlem tř. 9. května 1282, 390 02 Tábor ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ zastoupený advokátem JUDr. Pavlem Budilem ⟪LB:lb_008⟫ sídlem Havlíčkova 1964, 258 01 Vlašim ⟪LB:lb_009⟫ o vypořádání společného jmění manželů ⟪LB:lb_010⟫ o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 1. 2025, č. j. 11 C 194/2022-431

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích I. a II. ve výrocích o přikázání věci do vlastnictví žalobkyně a žalovaného a o jejich hodnotě potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci III. ve výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit vypořádací podíl mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 1 997 845,50 Kč ve splátkách tak, že je povinna zaplatit částku 500 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a částku 1 497 845,50 Kč do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně a žalovaný jsou povinni zaplatit státu na účet Okresního soudu v Táboře náklady řízení každý ve výši 36 716 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal 1) bytovou jednotku č. Anonymizováno nacházející se v domě č. p. Anonymizováno hodnota, zapsanou v KN u KÚ pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště adresa na LV č. hodnota pro obec a k. ú. adresa, včetně spoluvlastnického podílu Anonymizováno na st. p. č. hodnota zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je dům č. p. Anonymizováno, vše zapsáno v KN u KÚ pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště adresa na LV č. hodnota pro obec a k. ú. adresa, 2) st. p. č. hodnota zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je garáž bez č. p./č. e. vše zapsáno v KN u KÚ pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště adresa na LV č. hodnota pro obec a k. ú. adresa, 3) st. p. č. Anonymizováno zastavěná plocha a nádvoří s budovou bez č. p./č. e. zemědělská stavba a st. p. č. Anonymizováno zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno v KN u KÚ pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště adresa na LV č. hodnota pro obec adresa, k. ú. adresa, tedy majetek v celkové hodnotě 4 060 000 Kč (odst. I.). do výlučného vlastnictví žalovaného ze zaniklého společného jmění manželů přikázal osobní automobil jméno FO jméno FO, reg. zn. SPZ a majetkovou podstatu zemědělského závodu provozovaného žalovaným pod IČ IČO, tedy majetek v celkové hodnotě 431 308 Kč (odst. II.), žalob uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 1 814 346 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (odst. III.), oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit státu Okresnímu soudu v Táboře náklady řízení v částce vždy ve výši 36 716 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (odst. IV. a V.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. VI.).

2. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále jen SJM), které zaniklo rozvodem manželství dne 25. 9. 2021, protože k vypořádání dohodou nedošlo. Předmětem vypořádání učinila nemovité věci uvedené v odst. I. napadeného rozsudku, osobní automobil specifikovaný v odst. II. a majetkovou podstatu zemědělského závodu provozovaného žalovaným a navrhla vypořádání ve smyslu vydaného rozsudku. Žalovaný rozsah věcí zahrnutých žalobkyní do SJM nerozporoval, navíc uplatnil vnos v částce 295 000 Kč s tím, že tuto částku vložila na jeho účet v hotovosti jeho matka den před koupí automobilu Škoda Octavia, a vnos ve výši 90 000 Kč s tvrzením, že šlo o jeho výlučné prostředky vybrané z účtu v roce 1992, které byly použity na zakoupení garáže. Původně navrhoval, aby nemovité věci byly přikázány do vlastnictví žalobkyně, posléze navrhl, aby do jeho výlučného vlastnictví byl přikázán byt.

3. Soud I. stupně měl za prokázané, že všechny nemovitosti jsou v SJM účastníků, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2021, č. j. 2 C 125/2021-15, který nabyl právní moci dne 25. 9. 2021, bylo manželství účastníků rozvedeno a že účastníci ukončili společné soužití již v červnu 2019. Znaleckým posudkem č. hodnota měl za prokázané, že obvyklá cena bytu je 2 560 000 Kč, cena garáže 320 000 Kč a cena zemědělské stavby 1 180 000 Kč. Dále měl za prokázané, že osobní automobil jméno FO jméno FO SPZ byl zakoupen dne 24. 6. 2019 za částku 302 000 Kč a že jeho obvyklá cena činila k rozhodnému datu 160 000 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného č. č. účtu soud I. stupně zjistil, že dne 25. 6. 2019 byla uhrazena faktura za auto znějící na částku 302 000 Kč, a že dne 24. 6. 2019 byla na tento účet vložena v hotovosti částka 295 000 Kč. Garáž účastníci kupovali na základě kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2006 za částku 90 000 Kč, která byla uhrazena v hotovosti při podpisu smlouvy. Ze zprávy Ministerstva zemědělství, Odboru živočišných komodit a ochrany zvířat bylo zjištěno, že ke dni zániku společného jmění manželů bylo na žalovaného evidováno 7 kusů dobytka specifikovaných v odstavci 12. napadeného rozsudku. Ve věci byli ke svým tvrzením vyslechnuti účastníci, a svědkové tituly před jménem Jméno žalovaného, jméno FO, jméno FO adresa jméno FO a právnická osoba. Hodnota strojů a dobytka v zemědělském podniku byla stanovena znaleckým posudkem vypracovaným právnická osoba – právnická osoba. Protože nebylo objektivně možné stanovit obvyklou cenu podniku, určil znalec tržní hodnotu pomocí majetkové metody na principu tržních hodnot částkou 420 000 Kč. Na základě účastnických a svědeckých výpovědí soud I. stupně do SJM zahrnul sběrací vůz (hodnota) a Anonymizováno k čelnímu nakladači (položka č. hodnota) v celkové ceně 24 435 Kč, a naopak nezahrnul obraceč tažený (položka č. hodnota), nahrnovač, obraceč, a sekačku rotačku (položky č. hodnota, Anonymizováno, pluh, brány, a kleště na kulaté balíky (položky č. hodnota, Anonymizováno. U ocenění skotu vycházel znalec z dat uveřejněných na stránkách právnická osoba a s námitkami žalovaného stran ocenění se logicky vypořádal u jednání. Od cen stanovených znalcem se soud odchýlil na základě faktury ze dne 25. 4. 2023 doložené žalovaným po vypracování posudku, dle které žalovaný obdržel za prodej jalovice č. hodnota částku 18 180 Kč, krávy č. hodnota částku 24 480 Kč a krávy č. hodnota částku 13 920 Kč. Výslednou cenu zemědělského podniku proto soud stanovil částkou 271 309 Kč (stroje 24 435 Kč, dobytek 243 874 Kč a nesporná cena daňka 3 000 Kč). Žalovaným tvrzený vnos do SJM ve výši 90 000 Kč podle okresního soudu nebyl prokázán. Žalovaný nejprve tvrdil, že garáž byla koupena v roce 1993 a byla hrazena z jeho prostředků uložených u právnická osoba, a poté, když vyšlo najevo, že koupena byla v roce 2006, tvrdil, že z předmětného účtu v roce 2006 vybral cizí měnu v Eurech, z níž hradil kupní cenu. Banka k návrhu žalovaného žádné údaje ohledně jeho účtu nedohledala a žalovaným doložený výpis z účtu ze dne 8. 1. 1993 neprokazuje, že i v roce 2006 měl na svém účtu nějaké prostředky. Žalovaný pak neprokázal ani vnos ve výši 295 000 Kč, o němž tvrdil, že uvedenou částku dostal darem od své matky na zakoupení automobilu. Matka žalovaného vypověděla, že peníze předala žalobkyni v právnická osoba v obálce v hotovosti a že je měla doma naspořené, avšak žalobkyně předání peněz popřela. Jiný důkaz navržen nebyl a navíc tvrzení žalovaného byla rozporná. Nejprve totiž tvrdil, že matka vložila částku 295 000 Kč na účet, posléze, že peníze předala v hotovosti v jeho nepřítomnosti žalobkyni. Po zjištění ceny automobilu změnil i výši předané částky na 300 000 Kč a že na účet vložil méně.

4. Z hlediska vypořádání majetku zahrnutého do SJM soud I. stupně považoval za rozhodující, že byt v adresa užívá výlučně žalobkyně, a od jeho pořízení hradí většinu nákladů spojených s vlastnictvím, a dále to, že v místě bydliště má zaměstnání, přátele a zázemí. Oproti tomu žalovaný, který svůj postoj k vypořádání bytu měnil, nemá k adresa žádné vazby, v bytě se od roku 2019 nezdržuje, o byt se nestará, a nezajišťuje jeho údržbu a opravy. Proto byl byt přikázán do vlastnictví žalobkyně, stejně jako garáž, která je užívána spolu s bytem, a pozemky se zemědělskou stavbou, která je v těsném sousedství s nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalobkyně, v níž žije matka žalobkyně. Současně v ní sice bydlí i žalovaný, avšak mezi ním a rodinou žalobkyně dochází ke konfliktům, proto soud nepovažoval za vhodné, sporné nemovitosti přikázat do vlastnictví žalovaného, který zde už ani neprovozuje svou zemědělskou činnost, kterou ukončil. Ve shodě s tvrzeními účastníků byl do výlučného vlastnictví žalovaného přikázán osobní automobil, který užívá a majetková podstata zemědělského závodu, který provozoval.

5. Při výpočtu vypořádací částky vyšel soud I. stupně z toho, že hodnota společného jmění manželů činí 4 491 309 Kč. Každý z účastníků by měl při vypořádání nabýt majetek či majetkové hodnoty ve výši jedné poloviny této částky, tedy 2 245 654,50 Kč. Žalobkyně nabyla majetek v hodnotě 4 060 000 Kč, tedy o 1 814 345,50 Kč více, než činí její zákonný podíl. Naproti tomu žalovaný nabývá majetek v hodnotě 431 309 Kč, tedy o 1 814 345,50 Kč méně. Tento rozdíl představuje vypořádací částku, kterou je žalobkyně povinna žalovanému zaplatit do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Dle § 148 odst. 1 o. s. ř. bylo rozhodnuto o nákladech státu, který vynaložil na vypracování znaleckého posudku částku 73 431,45 Kč, kterou je každý z účastníků povinen zaplatit rovným dílem. O nákladech účastníků rozhodl soud tak, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, které směřovalo proti výrokům v odstavcích I., II. a III. Má za to, že soud I. stupně učinil skutkové závěry nemající oporu v provedeném dokazování, nevzal v potaz žalovaným tvrzené skutečnosti, bez logických souvislostí reflektoval tvrzení žalobkyně, která byla nedostatečná a důkazy nepodložená. Tím, že soud přikázal do vlastnictví žalobkyně veškeré nemovité věci, porušil princip spravedlivého uspořádání majetkových poměrů SJM. Podle žalovaného se soud přiklonil k nejhorší variantě vypořádání uvedené v bodě 3. závěrečného vyjádření, přestože žalovaný měl o nemovitosti zájem a v nejhorším případě byl smířen s tím, že do vlastnictví získá alespoň jednu z nich. Účastníci všechny nemovitosti pořídili, zařídili či dobudovali za trvání manželství a společnými silami. Žalovaný nemá jinou možnost bydlení, kdežto žalobkyně má byt v adresa a rodinný dům v právnická osoba a dále stodolu, kterou může proměnit rekonstrukcí rekolaudací na další bytovou možnost. Rozhodující není, že žalovaný měnil své návrhy ohledně způsobu vypořádání SJM a k jeho tíži nemůže jít ani to, že se z bytu v roce 2019 odstěhoval. Byt v adresa opustil sice na základě vlastního rozhodnutí, ale pro uklidnění rozvodové situace. K tíži mu nemůže být ani to, že žalobkyně v adresa pracuje, má tam přátele, a zázemí, neboť stejně je na tom i žalovaný. Tyto skutečnosti navíc nebyly předmětem dokazování. Pro spravedlivé uspořádání majetkových poměrů mezi účastníky je třeba vycházet ze zásad uvedených v § 742 odst. 1 o. z., přičemž podíly obou manželů na vypořádávaném jmění mají být stejné, a to nejen hodnotově, ale i co do podstaty samotného způsobu vypřádání. To znamená, že jednomu z manželů nelze přikázat do výlučného vlastnictví všechny nemovitosti a druhému manželovi z těchto nemovitostí vyplatit vypořádací podíl v penězích. Vypořádací podíl je vysoký a žalobkyně neprokázala, že je schopna ho zaplatit; v tomto směru by mělo být dokazování doplněno. Posudek tituly před jménem jméno FO ze dne 21. 4. 2023, kterým byly nemovitosti oceněny, je ke dni vydání napadeného rozsudku (potažmo ke dni vydání rozhodnutí o odvolání); závěry znalce je proto zapotřebí aktualizovat, neboť ceny od doby, kdy byl znalecký posudek vypracován, vzrostly u bytů až o 15 % a u jiných nemovitostí o 7 – 10 %. Pokud jde o zemědělský závod a jeho ocenění, soud správně ponížil jeho hodnotu o stroje, které nejsou součástí SJM a správně stanovil hodnotu jalovice č. hodnota, krávy č. hodnota a krávy č. hodnota, jejichž prodejní ceny žalovaný doložil fakturou ze dne 25. 4. 2023. Těmito cenami by měl být oceněn i zbývající skot, když se jednalo o kvalitativně stejné kusy. Znalec hodnotí kusy ve stádě žalovaného jako kusy plnokrevné, tedy kvalitativně i hodnotově významně lepší a dražší. Znalec k námitce žalovaného obhajoval své závěry a držel se průměru a tabulek. Pakliže si vyúčtoval za vypracování znaleckého posudku 93 000 Kč, mohl učinit dotaz u výkupních organizací a poptat prodej konkrétních kusů dobytka. Jeho znalecký posudek je svým obsahem sice elaborátem, co do své věcnosti toho moc nepřináší, jelikož se jedná o kumulaci fotografií ze spisu, účetnictví žalovaného a tabulek evidencí a existujících grafů. Žalovaný proto setrval na své námitce, že cena dobytku určená znalcem je nadhodnocená a na námitce, že znalec neprokázal, že disponuje specializací na ocenění dobytka, což prokázal svým paušálním přístupem a hodnocením dle tabulek, nikoliv dle faktického stavu a hodnoty skotu ke dni vypořádání s ohledem na jeho původ, genetiku, zdravotní a konstituční stavy ve vazbě na nabídku trhu za prodej konkrétních kusů dobytka. Pokud jde o osobní automobil, měla žalobkyně prokázat, že účastníci měli dostatek společných finančních prostředků, a že nebylo nutné použít na jeho zakoupení dar od matky žalovaného. To žalobkyně neprokázala a nenabídla důkaz opaku k výpovědi matky žalovaného, která předání finančního daru potvrdila. Žalovanému by nemělo být vyčítáno, že si po tak dlouhé době nevybavil, zda jeho matka poskytla dar v hotovosti či na účet a kdy k tomu konkrétně došlo, vyčítá-li soud I. stupně žalovanému nevěrohodnost jeho verzí. Žalobkyně výpověď matky žalovaného ničím nevyvrátila a nepřinesla žádný důkaz prokazující její tvrzení, že automobil byl zakoupen z prostředků pocházejících ze SJM. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno. Ohledně vnosu ve výši 90 000 Kč je žalovaný v důkazní nouzi, přesto i nadále tvrdil, že společné prostředky na zakoupení garáže účastníci neměli. Ze všech uvedených důvodů a po provedení aktualizace znaleckého posudku žalovaný navrhl změnu napadeného rozsudku tak, aby do jeho výlučného vlastnictví byl ještě přikázán byt, a aby mu žalobkyně vyplatila odpovídající vypořádací podíl.

7. Žalobkyně s odvoláním žalovaného nesouhlasila a navrhovala potvrzení napadeného rozsudku. Podle ní se soud I. stupně nedopustil namítaných pochybení, a správně posoudil, koho z účastníků tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Nedůvodně žalovaný namítá, že by okresní soud porušil princip spravedlivého uspořádání majetkových poměrů bývalých manželů, pokud žalobkyni přikázal do výhradního vlastnictví veškeré nemovitosti. Žalovaný nijak nekonkretizuje, z jakých zákonných ustanovení by měla tato zásada vyplývat. Pravidla pro vypořádání společného jmění stanoví § 742 odst. 1 o. z. a soudní praxe se řídí judikaturní zásadou podle které se věci ze zaniklého společného jmění mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému z nich na vyrovnání jeho podílu, byla co možná nejnižší. Tato zásada však neplatí absolutně a samotná okolnost, že z ní soud nevycházel, není sama o sobě v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ani s hmotným právem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2731/2006 a ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3268/2010). Ve smyslu této judikatury, soud I. stupně podrobně a přesvědčivě odůvodnil, proč přikázal všechny nemovitosti do výhradního vlastnictví žalobkyně. Zohlednil, že žalobkyně v bytě v adresa bydlí, na rozdíl od žalovaného, který byt opustil po zrušení společné domácnosti. Od pořízení bytu až do současné doby hradí žalobkyně veškeré náklady spojené s vlastnictvím bytu a většinu nákladů spojených s jeho užíváním a byt nezbytně potřebuje k uspokojení své bytové potřeby. Byt je v místě, kde je dlouhodobě zaměstnána a má zde veškeré zázemí a přátele. Po odchodu žalovaného je to žalobkyně, která se výhradně stará o údržbu a opravu bytu a byt nepřetržitě užívá. Žalovaný svůj postoj ohledně přikázání bytu do vlastnictví jednoho z účastníků měnil, navíc je žalobkyně přesvědčena, že žalovaný by mohl byt následně zpeněžit. Tvrzení žalovaného, že i on má přátele a zázemí v adresa je nepravdivé, když po odchodu ze společné domácnosti v roce 2019 se již do adresa nevrací a nijak se zde neangažuje. Garáž je užívána spolu s předmětným bytem a ohledně její údržby, opravy a úhrady nákladů platí totéž co u bytu. Přikázání garáže do výhradního vlastnictví žalobkyně je tedy logické. Pozemek se zemědělskou stavbou je v těsném sousedství domu, který je ve výhradním vlastnictví žalobkyně, která ho obdržela od své matky a která tento dům užívá formou věcného břemene. Pozemek se zemědělskou stavbou a sousední dům historicky tvořily jeden funkční celek. Přikázáním této nemovitosti do vlastnictví žalobkyně se navíc odstraní či minimalizují konflikty, které žalovaný při užívání tohoto majetku se žalobkyní a jejími rodinnými příslušníky vyvolává. Žalovaný dříve zemědělskou stavbu využíval ke své zemědělské činnosti, avšak tuto činnost již ukončil. Námitka, že žalobkyně není schopna vyplatit vypořádací podíl je účelová. Žalovaný v průběhu řízení takovou námitku neuplatnil, ač byl poučen o své povinnosti tvrzení a důkazní. Pokud jde o znalecký posudek znalce tituly před jménem jméno FO, měl žalovaný možnost navrhnout důkaz jeho aktualizací poté, co byl poučen dle § 119 odst. 1 o. s. ř. V řízení nebylo prokázáno, že by obvyklá cena nemovitostí byla v době rozhodování soudu I. stupně neaktuální a nynější tvrzení žalovaného o nárůstu cen je nepodložené a nekonkrétní. Námitky týkající se ceny zemědělského závodu jsou obecné povahy a nejsou způsobilé zvrátit výsledky znaleckého dokazování, které znalec prezentoval v písemném vyhotovení rozsudku a následně i ve své výpovědi. Tvrzené vnosy žalovaný neprokázal, a nesprávný je jeho názor, že žalobkyně měla prokazovat, že v době pořízení automobilu měli účastníci dostatek společných finančních prostředků a nebylo třeba použít peníze od jeho matky. Tím žalovaný přenáší důkazní břemeno na žalobkyni, ačkoliv ve skutečnosti důkazní břemeno tíží jeho. Soud I. stupně také správně posoudil věrohodnost výpovědi účastníků a svědků, a není možné, aby jejich věrohodnost posuzoval odvolací soud, který důkaz těmito výpověďmi neprováděl. Žalovaný konečně neprokázal ani vnos 90 000 Kč na zakoupení garáže; z důkazu předloženého žalovaným nevyplynulo, že by žalovaný v době koupě garáže disponoval tvrzenou částkou a žádné jiné důkazy nenavrhl.

8. Odvolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou a je přípustné. Proto odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně dle § 212 o. s. ř. v celém rozsahu, tedy včetně výroků o nákladech řízení jako výroků závislých, přestože tyto nebyly výslovně odvoláním dotčeny.

9. Odvolání je zčásti důvodné.

10. K výzvě odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2025 č. j. 15 Co 195/2025-452, aby doložil své odvolací tvrzení o navýšení cen předmětných nemovitostí, žalovaný doložil dodatek č. hodnota ZP č. hodnota-Anonymizováno, číslo položky Anonymizováno ze dne 12. 6. 2025 zpracovaný tituly před jménem jméno FO a navrhl, aby jím byl proveden důkaz.

11. Odvolací soud shledal, že navržený důkaz je důkazem přípustným (srovnej např. rozsudek NS ze dne 26. 2. 2025), proto jím doplnil dokazování a zjistil, že aktuální obvyklá cena bytové jednotky je 3 156 000 Kč, garáže 347 000 Kč a zemědělské stavby s pozemky a přísl. 924 000 Kč. U bytové jednotky znalec použil srovnatelné nemovitosti z adresa, u nichž byl realizován prodej v období 2023-2025 s využitím metody přímého porovnání. Garáž porovnával s převody provedenými ve stejném období s využitím stejné metody. Poslední nemovitost porovnával s převody provedenými v roce 2022, 2024 a 2025 (zemědělská stavba) a u pozemků vyšel z toho, že skutečným účelem využití je skladování zemědělský účel. Ve své výpovědi před odvolacím soudem znalec uvedl, že doplňkem posudku aktualizoval obvyklou cenu nemovitostí s s využitím podkladů z předchozího posudku a za použití aktuálního srovnávacího materiálu. To je postup obvyklý v případě, že dojde k nárůstu cen nemovitostí. Z celostátního průměru nárůstu cen vycházet nelze, jelikož jiný je nárůst cen ve velkých městech a jiný v malých městech, což celostátní průměr nerozlišuje. K ocenění stodoly (k poklesu současné ceny) uvedl, že jde o specifickou nemovitost, která se běžně neprodává. Vyšel ze srovnávacího materiálu, který byl aktuální a zároveň maximální. K ocenění bytu uvedl, že vyšel z nejaktuálnějších převodů srovnatelných bytů ve stejné lokalitě s přibližnou velikostí podlahových ploch. Vysoký nárůst ceny bytu vysvětlil právě skokovým nárůstem cen bytů v malých městech oproti velkým městům. Podle předpisu je zapotřebí mít 3 srovnávací materiály, znalec jich měl 5, tedy dostatek. Stav srovnávaných bytů znalci nebyl znám (stav hodnotil podle fotek z internetu a tam uvedeného slovního popisu), neb stav bytu není možné objektivně zjišťovat, a proto se vychází z toho, že jsou standardně vybavené. U garáže musel použít srovnávací materiál i z jiné obdobné lokality, než se garáž nachází, jelikož v daném místě se prodej garáže realizoval minimálně.

12. Dále odvolací soud doplnil dokazování o bonitě žalobkyně a zjistil, že k datu 8. 8. 2025 měla žalobkyně na účtu č. č. účtu částku 555 967,55 Kč a na účtu č. č. účtu částku 531 272,57. Finanční poradkyně tituly před jménem jméno FO písemně potvrdila, že žalobkyně může čerpat úvěr až do výše 1 500 000 Kč, což žalobkyně doložila smlouvou o úvěru č. hodnota.

13. Doplněným dokazováním má odvolací soud za prokázané, že oproti původnímu znaleckému posudku ze dne 13. 4. 2023 ceny bytu a garáže vzrostly. Stejný znalec zpracoval nový znalecký posudek (a je zcela nerozhodné, že ho nazval doplňkem) a na základě aktuálního srovnávacího materiálu nově určil obvyklou cenu předmětných nemovitostí. jméno FO znalecký posudek má zákonem dané náležitosti, je obsahově podrobný a je v ně náležitě vysvětlen, jakým způsobem a na základě čeho znalec nově určil obvyklou cenu těchto nemovitostí. Znalecký posudek si znalec obhájil při odvolacím jednání, kde vysvětlil zejména vysoký nárůst ceny u bytu, změnu v ocenění garáže a u zemědělské stavby s pozemky, u níž naopak došlo k poklesu ceny. Protože novým znaleckým posudkem bylo prokázáno tvrzení žalovaného, že za poslední 2 roky, které uplynuly od vypracování původního znaleckého posudku, se změnily, vyšel odvolací soud ze znaleckého posudku ze dne 12. 6. 2025 a z obvyklých cen předmětných nemovitostí v něm uvedených.

14. Zároveň měl odvolací soud za prokázané, že i po nárůstu cen předmětných nemovitostí má žalobkyně dostatek finančních prostředků na výplatu vypořádacího podílu.

15. Žalovanému lze dát za pravdu v tom, že soudní praxe se při vypořádání SJM dlouhodobě řídí zásadou, podle které se věci ze zaniklého SJM mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší. Toto pravidlo však nelze uplatňovat paušálně a bezvýjimečně, jak plyne např. z usnesení NS ze dne 23. 10 2007 sp. zn. 22 Cdo 2731/2006 nebo rozsudku NS ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. 22 Cdo 3268/2010. Dle NS se lze od výše uvedené zásady odchýlit, jsou-li pro takový postup přesvědčivé důvody. Podle rozhodnutí NS ze dne 25. 4. 1974 (který je i v současné době použitelný) lze dokonce do vlastnictví jednoho z manželů přikázat všechny věci a uložit mu povinnost zaplatit celý podíl druhého manžela v penězích. Není proto v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (a ani s hmotným právem) pokud soud I. stupně v projednávané věci nevypořádal SJM účastníků tak, aby částka určená na vyrovnání výše podílů byla pokud možno co nejnižší. Pro takový postup, jak plyne z odstavce 23 napadeného rozsudku, na který odvolací soud v úplnosti odkazuje, měl soud I. stupně přesvědčivé důvody a žalobkyně zároveň prokázala, že jí majetkové poměry umožňují zaplatit poměrně vysoký vypořádací podíl.

16. Přikázání bytu do výlučného vlastnictví žalobkyně považuje odvolací soud za logické za situace, kdy žalobkyně v bytě bydlí od roku 2019, provádí v něm na své náklady údržbu, hradí podstatnou část nákladů, v místě, kde se byt nachází, pracuje a má zde veškeré zázemí. Žalovaný sice namítá, že tyto skutečnosti nebyly předmětem dokazování, avšak na druhé straně žalobkyní tvrzené rozhodné skutečnosti nepopírá a ničím nevyvrací jejich správnost. Ačkoliv tvrdil, že nemá kde bydlet, o byt neměl na počátku řízení žádný zájem, a pokud později o byt projevil zájem, jeví se jeho změněný postoj jako účelový. Nelogicky také navrhuje, aby do výlučného vlastnictví žalobkyně byla přikázána garáž (bez bytu), která je užívána spolu s bytem, takže její vlastnictví za situace, kdy by jí nebyl přikázán do vlastnictví také byt, by pro žalovanou postrádalo smysl. Pokud jde o zemědělskou stavbu s pozemky, zde mezi účastníky v podstatě nebylo sporu o tom, že by měla být přikázána do vlastnictví žalobkyně a to z důvodů rozvedených v napadeném rozsudku.

17. Správně soud I. stupně vyhodnotil i otázku žalovaným tvrzených vnosů. V případě částky 90 000 Kč si žalovaný je vědom toho, že je v důkazní nouzi, neboť nenavrhl relevantní důkaz k prokázání svého tvrzení. Zůstalo proto jen u jeho nepodloženého tvrzení. Druhý vnos žalobkyně rovněž popřela a soud I. stupně ho neměl za prokázaný jen na základě výpovědi matky žalovaného s přihlédnutím k nevěrohodným tvrzením žalovaného, která měnil v závislosti na tom, co vyplynulo z právě provedeného dokazování. Tento postup soudu I. stupně a závěr považuje odvolací soud za správný, když otázku věrohodnosti výpovědí či tvrzení činí soud, před nímž tyto byly učiněny. Nedůvodně žalovaný namítá, že to byla žalobkyně, která měla prokazovat, že účastníci měli dostatek společných prostředků na zakoupení automobilu. Jestliže žalovaný tvrdil, že ze svých výlučných prostředků investoval do majetku náležejícího do SJM, bylo výlučně na něm, aby své tvrzení prokázal. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom z účastníků, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srovnej např. rozhodnutí NS ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1433/2015), což byl žalovaný.

18. Cena podniku byla znalcem stanovena jako tržní cena pomocí majetkové metody, jelikož nebylo možné určit obvyklou cenu z důvodu neexistence srovnatelných podniků ani jejich prodejů, a nebylo možné použít ani výnosovou metodu, která vyšla záporně. Proti tomuto postupu žádný z účastníků nebrojil, jakož ani proti závěru soudu I. stupně, který oproti znaleckému posudku ponížil hodnotu strojů, což rozvedl v odstavci 20. napadeného rozsudku. Námitky žalovaného se týkaly ceny skotu, která je podle něho nadhodnocená. Žalovaný dodatečně předložil fakturu, dle níž obdržel finanční obnos za prodej 3 kusů dobytka. U zbývajících kusů dobytka soud I. stupně převzal jejich ceny ze znaleckého posudku. Vzhledem k tomu, že zvířata fyzicky nebyla k dispozici, nebylo možné posoudit jejich stav. Současné tvrzení žalovaného, že šlo o obdobné kusy jako byly ty prodané, není ničím podloženo, proto lze akceptovat postup znalce, který vyšel z tabulek výzkumného ústavu živočišné výroby, podle nichž posoudil výtěžnost plemen v podniku žalovaného a jejich předpokládanou hmotnost. To je podle znalce běžný postup při oceňování, neboť tabulky se tvoří na základě situace na trhu a na základě toho se pak tvoří průměrné ceny, které byly podkladem pro vypracování znaleckého posudku. Pakliže znalcem využitou metodu žalovaný ničím konkrétním a relevantním u zbývajících kusu dobytka nezpochybnil, nelze než souhlasit s okresním soudem, že u zbývajících zvířat převzal ceny ze znaleckého posudku beze změny. Přestože znalec nemá přímo kvalifikaci na oceňování dobytka, nelze jeho znalecký posudek považovat za nesprávný. Úkolem znalce bylo ocenění podniku, a pakliže součástí podniku byl i skot (a daněk), musel znalec zvěř v rámci podniku ocenit, aniž by k tomu potřeboval oprávnění k oceňování. Na žalovaném pak bylo, aby znalcem provedené ocenění případně zpochybnil, což ale jak bylo výše uvedeno, neučinil.

19. Protože další námitky ze strany žalovaného nezazněly, odkazuje odvolací soud v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozsudku.

20. Při výpočtu vypořádacího podílu postupoval odvolací soud stejně jako soud I. stupně. V odvolacím řízení došlo ke změně cen nemovitostí, způsob vypořádání se nezměnil. Za současné situace tedy čistá hodnota SJM představuje částku 4 848 309 Kč a každému z účastků by se měla dostat jedna polovina. Žalobkyně nabývá majetek v hodnotě 4 427 000 Kč, což je o 1 997 845,50 Kč více a žalovaný majetek v hodnotě 431 308 Kč, což je 1 997 845,50 Kč méně. Na vypořádání podílů je proto žalobkyně povinna zaplatit žalovanému částku 1 997 845,50 Kč. adresa 000 Kč, kterou prokazatelně disponuje, je povinna uhradit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku a zbývající částku 1 497 845,50 Kč, která koresponduje s výší sjednaného úvěru do 2 měsíců od právní moci rozsudku, v níž lze důvodně očekávat, že již bude oprávněna předjednaný úvěr čerpat.

21. Z těchto všech důvodů byl proto napadený rozsudek dle § 219 o. s. ř. potvrzen v odstavcích I. a II. ve výrocích o přikázání věcí do vlastnictví účastníků a o výši majetkové hodnoty, které se jim dostává a dle § 220 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. změněn v odstavci III. ve výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému vypořádací podíl, a to tak jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

22. Vzhledem k částečné změně napadeného rozsudku rozhodoval odvolací soud dle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V případě nákladů mezi účastníky ve shodě s okresním soudem odvolací soud dovodil, že je namístě aplikace ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Zde lze odkázat na stanovisko Pléna Ústavního soudu z 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st.59/23 obsahující vývoj a rozbor judikatury, zejména Ústavního soudu ve sporech iudicium duplex, dle jehož závěru platí v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví obecné pravidlo, podle kterého každý z účastníků nese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, které obecný soud odůvodní konkrétními okolnostmi rozhodované věci. Odvolací soud žádné výjimečné okolnosti neshledal, jelikož k rozhodnutí ve věci došlo na základě standardního dokazování a rozdělení věcí záleželo na úvaze soudu. K aplikaci výjimky ve smyslu shora uvedeného právního východiska tak nejsou žádné dostatečné důvody.

23. Výše nákladů státu se v odvolacím řízení nezměnila, proto odvolací soud uložil účastníkům dle § 148 odst. 1 o. s. ř. povinnost zaplatit náklady státu vypočtené v napadeném rozsudku, a to rovným dílem.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen v případě, že se jedná o rozhodnutí, které závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzená jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je však podle § 239 o. s. ř. oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání mohou účastníci podat do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni.