KSCB 15 Co 283/2025-160

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Anonymizováno ⟪LB:lb_002⟫ Anonymizováno ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem JUDr. Ing. Jaroslavem Tajbrem ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Pobřežní 394/12, Karlín, 186 00 Praha 8 ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného., IČ IČO žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Mgr. Viktorem Pakem ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Francouzská 171/28, Vinohrady, 120 00 Praha 2 ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení částky 282 900 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 13. května 2025, č. j. 24 C 29/2024-130

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích II. ve výroku o částečném zamítnutí žaloby, III. ve výroku o náhradě nákladů řízení a IV. a V. ve výrocích o nákladech státu potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 8 412 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora citovaným rozsudkem uložil soud I. stupně žalovanému, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobci částku 246 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % od 14. 9. 2024 do zaplacení a nahradil mu náklady řízení v částce 94 596,42 Kč, ty k rukám jeho právního zástupce (výroky I. a III.). Zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení 36 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % od 14. 9. 2024 do zaplacení (výrok II.). Účastníkům řízení pak uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pelhřimově částky za vyplacené svědečné, a to žalobci 228 Kč a žalovanému 1 527 Kč, obojí do 3 dnů od právní moci rozsudku (výroky IV. a V.).

2. Ve věci samé vyšel soud I. stupně z toho, že účastníci uzavřeli dne 17. 6. 2024 smlouvu, na základě které měl žalobce dne 14. 9. 2024 v Anonymizováno adresa provést umělecké vystoupení hudební skupiny Anonymizováno. Za provedení tohoto vystoupení se žalovaný zavázal zaplatit částku 246 000 Kč. Žalovaný se však dne 12. 8. 2024 obrátil telefonicky a následně i e-mailem na žalobce se žádostí o přesunutí vystoupení z důvodu technické poruchy a závady na jedné z podpůrných noh pódia. Žalobce toto přesunutí vystoupení odmítl. Žalovaný následně dne 27. 8. 2024 od smlouvy odstoupil a jako důvod uvedl objektivní nemožnost plnění. Žalobce nakonec zrušení vystoupení akceptoval, ovšem požadoval úhradu sjednané ceny za vystoupení ve výši 246 000 Kč a sjednané smluvní pokuty dle bodu 10. smlouvy ve výši 15 % sjednané odměny, tedy částku 36 900 Kč.

3. Poté, co soud I. stupně ve věci provedl dokazování, po skutkové stránce dovodil, že účastníci uzavřeli dne 17. 6. 2024 smlouvu, na základě které měl být uskutečněn koncert hudební skupiny Anonymizováno dne 14. 9. 2024. Nesporné je to, že po předchozím koncertu právnická osoba. dne 27. 7. 2024 byla zjištěna porucha navijáku a žalovaný žalobci již dne 13. 8. 2024 sdělil, že nebudou schopni koncert zvládnout. Z důvodu poškození pódia došlo dne 27. 8. 2024 žalovaným k odstoupení od smlouvy s tvrzením, že tato závada zakládá objektivní nemožnost plnění ve smyslu bodu 7. smlouvy. Žalobce svým přípisem z 3. 9. 2024 odstoupení od smlouvy neakceptoval, nabízel pomoc se zajištěním pódia apod., což žalovaný v rámci bezpečnosti odmítl a opakovaně dne 11. 9. 2024 sdělil, že od smlouvy odstupuje. Odstoupil-li žalovaný od smlouvy z důvodu objektivní nemožnosti plnění v důsledku mimořádných nepředvídatelných a neodstranitelných událostí ležících mimo smluvní strany, soud I. stupně konstatoval, že samotná skutečnost, že organizace, která měla pódium opravit, by toto nestihla do dne koncertu, takovou mimořádnou událostí není. Dále uvedl, že žalovaný měl od 27. 7. 2024 dostatek času na to, aby pódium zabezpečil, byť se nemuselo jednat o jeho vlastní, které má navíc menší rozměry, než jak bylo smluveno ve smlouvě. Takovým důvodem nemůže být ani časově a finančně náročnější realizace koncertu, když místo, kde stojí pódium, nemá přímý vjezd a vše se musí nosit v ruce. Proto uzavírá, že se nejednalo o objektivní nemožnost plnění, na základě které by závazek zanikl dle bodu 7. smlouvy. Nicméně v bodě 8. smlouvy si účastníci dohodli odstoupení od smlouvy, vyjma důvodů uvedených v bodě 7., s právem na plnou výši původně sjednané odměny. Jelikož již 27. 8. 2024 byl koncert zrušen, na nemožnost plnění neměly vliv povodně, ke kterým došlo až 12. 9. 2024. Soud I. stupně proto uzavřel, že žalovaný jako pořadatel odstoupil od smlouvy dle článku 8. smlouvy, čímž žalobci vzniklo právo na sjednanou odměnu v článku 3. smlouvy ve výši 246 000 Kč.

4. Žalobce dále požadoval úhradu smluvní pokuty dle § 2048 o. z., kterou si účastníci sjednali v bodě 10. smlouvy tak, že právo na smluvní pokutu vzniká v případě nesplnění některého z bodů smlouvy, což neplatí, dojde-li k naplnění bodu 7., 8. a respektive 9. Sám žalobce při nároku na smluvní pokutu odkazuje na to, že došlo k odstoupení podle článku 8., avšak článek 10. placení smluvní pokuty pro případ odstoupení od smlouvy podle článku 8. vylučuje. Pokud se tedy žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty, v tomto rozsahu byla jeho žaloba zamítnuta.

5. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a o náhradě nákladů České republiky dle § 148 o. s. ř.

6. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, a to pouze proti výroku II., jímž byla žaloba zčásti zamítnuta. Namítl, že soud I. stupně při právním hodnocení jeho nároku na úhradu smluvní pokuty vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, zejména z toho, jak vyložil ujednání v bodě 10. smlouvy. Je pravdou, že účastníci v bodě 10. smlouvy sjednali, že se smluvní pokuta neuplatní v případě, kdy je naplněn (tedy řádně splněn) jeden z bodů 7., 8. či 9. smlouvy. Aby žalovaný naplnil odstoupením od smlouvy bod 8. smlouvy a vyhnul se tak své povinnosti platit smluvní pokutu, musel by splnit kumulativně obě tam stanovené podmínky, tedy i zaplatit plnou výši sjednané odměny uvedené v bodě 3. smlouvy, což neučinil. Proto žalobci náleží nejen plná výše sjednané odměny, ale současně i smluvní pokuta. Žalobce také považuje rozsudek soudu I. stupně týkající se odůvodnění jeho výroku II. za řádně neodůvodněný a nepřezkoumatelný, neboť z něj není zřejmé, z čeho soud I. stupně usuzuje, že nárok žalobce na smluvní pokutu není dán. Pro žalobce je tak toto rozhodnutí překvapivé, neboť nebyl žádným způsobem poučen o tom, že by měl nalézací soud pochybnost o výkladu relevantních ustanovení smlouvy, respektive že žalobce neunáší své břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že nárok na zaplacení smluvní pokuty mu svědčí. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku změnil a uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 36 900 Kč s příslušenstvím, případně aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil v odvoláním napadeném rozsahu k dalšímu řízení.

7. Žalovaný navrhl potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu I. stupně a ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že dle dokazování došlo k dohodě účastníků o jiných rozměrech pódia, navíc smlouva i připouštěla jiný rozměr pódia. Žalobě žalobce bylo částečně vyhověno nikoliv proto, že by pódium mělo nesprávné rozměry. Pokud jde o smluvní ujednání týkající se nároku na smluvní pokutu, smyslem smlouvy je to, aby za porušení povinnosti nebyla smluvní strana dvakrát sankcionována. Bod týkající se ujednání o smluvní pokutě považuje žalovaný za příliš vágní a tudíž neplatný, jak konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4281/2011. Zároveň v případě nejasného výkladu smluvního ujednání občanský zákoník vychází z toho, že by měl být použit takový výklad, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 o. z.), a který jde k tíži toho, kdo uvedený pojem použil jako první (§ 557 o. z.); v daném případě smlouvu připravoval žalobce.

8. Odvolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v částech dotčených odvoláním, tj. pouze ve výroku II., jímž byla žaloba žalobce zčásti zamítnuta, a v souvisejících výrocích III., IV. a V. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu mezi účastníky a Českou republikou. Rozsudek soudu I. stupně v odstavci I. ve výroku o platební povinnosti žalovaného nebyl odvoláním napaden a v této části nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

9. Odvolání žalobce není důvodné.

10. Předně odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalobce, že rozsudek soudu I. stupně je v části týkající se odůvodnění zamítavého rozhodnutí ohledně smluvní pokuty nepřezkoumatelný, neboť okresní soud v bodě 8. rozsudku na základě vymezení zákonného rámce právní úpravy smluvní pokuty (§ 2048 o. z.) a konkrétních smluvních ujednání jasně a srozumitelně vyložil, proč žalobci nárok na požadovanou smluvní pokutu nevznikl. Závěr soudu I. stupně o nedůvodnosti tohoto nároku nesouvisel se záležitostmi (ne)unesení břemene tvrzení a břemene důkazního ze strany žalobce, proto nebylo jeho povinností žalobce v tomto směru jakkoliv poučovat (ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Přitom soud I. stupně vycházel z těch smluvních ujednání vztahujících se ke smluvní pokutě, na která sám žalobce odkazoval v podané žalobě, proto jeho rozhodnutí nelze považovat za překvapivé (navíc i žalovaný vznášel námitky proti důvodnosti tohoto nároku, byť byly spojeny s argumentací o neurčitosti ujednání o smluvní pokutě).

11. Odvolání žalobce pak nelze přisvědčit ani v jeho názoru na výklad příslušných ujednání vztahujících se k jeho nároku na smluvní pokutu. Ujednání o smluvní pokutě je obsaženo v bodě 10. smlouvy, podle kterého v případě nesplnění některého z bodů smlouvy, má poškozená strana právo na smluvní pokutu ve výši 15 % sjednané odměny. Neplatí, dojde-li k naplnění bodu 7., 8., respektive 9. této smlouvy. Tato druhá věta bodu 10. smlouvy jednoznačně vylučuje dopad smluvní pokuty při postupu podle bodu 7., 8. či 9. smlouvy. Pokud přitom tyto body smlouvy upravují zánik smlouvy (bod 7.) a odstoupení od smlouvy (body 8. a 9.), pak naplnění těchto bodů spočívá právě v zániku smlouvy či v odstoupení od smlouvy, nikoliv též v následných důsledcích, které jsou s odstoupením od smlouvy dle bodů 8. a 9. spojeny. To znamená, že pokud na základě závěru soudu I. stupně došlo k odstoupení žalovaného od smlouvy podle bodu 8., tak na základě tohoto postupu žalobci nárok na smluvní pokutu podle bodu 10. smlouvy nevznikl. Takový výklad je s ohledem na znění dotčeného bodu 10. smlouvy jednoznačný, vzájemný vztah uvedených dvou vět tohoto bodu smlouvy nevzbuzuje žádné pochybnosti, přičemž odpovídá i smyslu smluvní pokuty dle § 2048 odst. 1 o. z., která se sjednává pro případ porušení smluvní povinnosti, neboli pro situace předvídané body 7., 8. a 9. smlouvy nebyl důvod smluvní pokutu sjednávat.

12. Navíc odstoupením od smlouvy se sjednaný závazek od počátku zrušuje (§ 2004 odst. 1 o. z.) a práva a povinnosti stran zanikají (§ 2005 odst. 1 o. z.), což se netýká pouze práv demonstrativně vymezených v ust. § 2005 odst. 2 o. z., tedy mimo jiné smluvní pokuty, která již byla aktivována určitým porušením smluvní povinnosti (shodně Milan Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník V, Závazkové právo, Obecná část § 1721 – 2054, Komentář, 1. vydání 2014, C.H.Beck, str. 1217). To znamená, že aby vzniklo právo na smluvní pokutu, porušení smluvní povinnosti by muselo nastat před zrušením smlouvy. V daném případě však do okamžiku odstoupení od smlouvy nemohl žalovaný porušit povinnost uhradit plnou výši původní sjednané odměny dle bodu 8. smlouvy, neboť teprve v okamžiku tohoto odstoupení vzniklo žalobci právo na zaplacení sjednané odměny, neboli k porušení této povinnosti žalovaným mohlo dojít teprve po odstoupení od smlouvy, kdy ovšem ujednání o smluvní pokutě již zaniklo. Toto je druhý důvod, proč požadavek žalobce na smluvní pokutu není důvodný.

13. Odvolací soud pak souhlasí i se stanoviskem žalovaného, který namítal neurčitost a neplatnost ujednání účastníků o smluvní pokutě s odkazem na výkladovou praxi Nejvyššího soudu. Z jeho rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4281/2011 ze dne 19. 3. 2012 plyne, že nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu. Není-li určena konkrétní povinnost zajištěná smluvní pokutou, nelze pak posoudit její přiměřenost k porušení dané povinnosti. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovodil, že sjednání výše smluvní pokuty pro porušení jakékoliv smluvní povinnosti je neurčité. Byť uvedený názor byl vysloven v poměrech předchozí právní úpravy dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., uvedené principy se nepochybně vztahují i na posouzení určitosti právního jednání dle platného občanského zákoníku. Pokud tedy v daném případě byla v bodě 10. věta první smlouvy sjednána smluvní pokuta pro případ nesplnění některého z bodů smlouvy, tedy aniž bylo výslovně uvedeno, o jakou konkrétní povinnost se jednání, je toto ujednání neurčité (nelze k okamžiku sjednání smluvní pokuty posoudit přiměřenost její výše ke konkrétní povinnosti) a tudíž neplatné, resp. nyní zdánlivé, k němuž se nepřihlíží (§ 553 odst. 1 a § 554 o. z.). Proto ani z tohoto důvodu žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl.

14. Pokud byly v průběhu odvolacího jednání zmiňovány okolnosti, které souvisely s pódiem a s jeho rozměry, z obsahu podané žaloby plyne, že žalobce nespojoval nárok na smluvní pokutu s těmito skutečnostmi, ale s postupem podle článku 8. a s nezaplacením sjednané částky odměny. Tudíž otázka rozměrů pódia nebyla pro rozhodnutí o smluvní pokutě vůbec významná.

15. Proto odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku II., kterým zamítl nárok žalobce na zaplacení částky 36 900 Kč z titulu smluvní pokuty, dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně věcně správných závislých výroků III., IV. a V. o nákladech řízení účastníků a o nákladech státu, neboť ty vyplývají z poměrného úspěchu účastníků v řízení před soudem I. stupně a žádné námitky proti nim ani nezazněly.

16. Podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení. V této fázi řízení zcela uspěl žalovaný a má tak právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ty představují náhradu za právní zastoupení žalovaného, a to za 2 úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání ze dne 1. 8. 2025 a účast právního zástupce žalovaného při jednání odvolacího soudu dne 7. 8. 2025) s odměnou ve výši 2 580 Kč stanovenou z předmětu odvolacího řízení, tedy z částky 36 900 Kč dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále též „AT“), 2 náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT, ztráta času při jízdě z Prahy do Tábora a zpět k jednání odvolacího soudu dle § 14 odst. 1 a 3 AT za 6 půlhodin po 150 Kč a náhradu cestovních výdajů 1 452 Kč, tj. celkem částka 8 412 Kč (právní zástupce žalovaného není plátcem DPH), kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému v zákonné lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce Mgr. Viktora Paka (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1, § 211 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.