KSCB 15 Co 322/2025-142

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_005⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 132 660 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_009⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2. 6. 2025, č. j. 5 C 11/2025-102

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 21 602,13 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Pelhřimově (dále jen soud I. stupně) zamítl žalobu žalobce, aby mu žalovaný zaplatil částku 132 660 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 1. 12. 2024 do zaplacení a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 36 696,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

2. Žalobce tvrdil, že účastníci vlastní vzájemně sousedící pozemky, žalovaný na svém pozemku provádí stavbu, která zasahuje na pozemek žalobce v podobě tzv. požárně nebezpečného úseku vymezeného v projektové dokumentaci. V srpnu 2023 bylo provedeno zastřešení přízemní části budovy prováděné žalovaným, tím vznikl kolem této části budovy požárně nebezpečný úsek zasahující na pozemek žalobce plochou 10,1 m2, čímž poškozuje práva žalobce, nedotknutelnost jeho vlastnictví a žalovaný se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohacuje. Dle výpočtu žalobce činí toto bezdůvodné obohacení za období od 1. 9. 2023 do 31. 7. 2024 částku 221 100 Kč, přičemž žalobce s ohledem na spoluvlastnický podíl 6/10 na pozemku požaduje pouze částku 132 660 Kč. V průběhu řízení žalobce dále uvedl, že žalovaný se tímto stavem přímo neobohacuje, avšak žalobce ztrácí finanční prostředky, protože žalovaný nepřistoupil na jeho nabídku na pronájem části pozemku tvořícího požárně nebezpečný úsek. Na této ploše se nachází chodník a záhon s okrasnými rostlinami, které žalobce normálně užívá. Žalovaný se žalobou nesouhlasil s odůvodněním, že stavbu rodinného domu realizuje v souladu s pravomocným stavebním povolením s tím, že stavební úřad na základě prováděných kontrol konstatoval dodržování podmínek stanovených stavebním povolením. Žalovaný si není vědom toho, že by jakkoliv zasahoval do práv žalobce, v prostoru označeném jako požárně nebezpečný úsek nikdy nic nedělal, přičemž mezi pozemky účastníků je dvoumetrový betonový plot.

3. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování listinnými důkazy zjistil, že žalovaný je vlastníkem pozemku p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa, na kterém provádí stavbu na základě pravomocného stavebního povolení, které bylo předmětem správního přezkumu. Zde se příslušné orgány vypořádaly i s námitkami žalobce ohledně odstupových vzdáleností a požárně nebezpečného prostoru, který (byť nevýrazně) zasahuje do pozemku p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa, jehož je žalobce podílovým spoluvlastníkem ze 6/10. Soud I. stupně neposuzoval správnost stavebního povolení ani neprováděl dokazování výslechem účastníků či vedoucího stavebního úřadu v Humpolci tituly před jménem jméno FO, neboť v rámci tohoto řízení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí orgánu veřejné správy, nýbrž vychází z obecné zásady presumpce správnosti aktu veřejné správy. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaný nezasahuje do jeho pozemku nějakou fyzickou činností, přičemž sám žalobce uvádí, že v předmětné části svého pozemku má chodník a záhon okrasných květin, v jeho samotném užívání není nijak omezen, pouze se jedná o plochu spadající do tzv. požárně nebezpečného prostoru. Jedná se o vymezení prostoru, v němž by mohly nastat důsledky požáru v objektu žalovaného, když takovýto prostor náleží obecně k jakékoliv stavbě. Přestože dle vyhlášky č. 23/2008 Sb. by neměl zasahovat do sousedních neveřejných pozemků, není taková možnost s ohledem na zástavbovou situaci vyloučena. Vymezení takového prostoru ovšem neznamená, že by se jednalo o plochu žalovaným užívanou a tvořící součást jeho stavby či že by takové užívání mohlo vést k vydržení vlastnického práva ve prospěch žalovaného. Takto zjištěný skutkový stav pak soud I. stupně posuzoval dle § 2991 o. z. vyjadřující obecnou zásadu občanského práva, dle níž se nikdo nesmí obohacovat na úkor jiného. Předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení dány nejsou, neboť na straně žalovaného k žádnému získání majetkového prospěchu vymezením požárně nebezpečného úseku na úkor žalobce nedošlo. Samotné stavebně-právní vymezení požárně nebezpečného prostoru tedy nezpůsobuje obohacení žalovaného na úkor žalobce. Uvedeným vymezením požárně nebezpečného úseku, zasahujícího do pozemku v podílovém spoluvlastnictví žalobce, se tento jako spoluvlastník může cítit dotčen a může mít i nějaké obavy v případě požáru na straně žalovaného. Ovšem s ohledem na žalobcem vymezený předmět řízení není možné jím uplatněný nárok posuzovat z hlediska takového zásahu do jeho pozemku, protože by se jednalo o nárok jiného charakteru. Proto soud žalobu žalobce zamítl a v řízení úspěšnému žalovanému podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení, a to za konkrétně specifikované náklady právního zastoupení v celkové částce 36 696,30 Kč.

4. Rozsudek napadl v celém rozsahu odvoláním žalobce. Dle jeho názoru je dlužnou částkou vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný nabyl protiprávním a svévolným užíváním části nemovitosti žalobce, které se zmocnil v rozporu s právními předpisy. Pokud je přitom soudem v rozsudku označena věc jako zaplacení dluhu ve výši 132 660 Kč, podstatně to zkresluje důvod žaloby. Podle názoru žalobce není podstatné, zda žalovaný provádí stavbu podle platného stavebního povolení, ale v soudním řízení musí být dokázáno, zda stavba splňuje podmínky vyhlášky č. 501/2006 Sb. pro své umístění na pozemku žalovaného, a zda nezasahuje žádnou svojí částí na pozemek žalobce, jak je vyžadováno v § 23 odst. 2 vyhlášky. Žalovaný pak nepředložil soudu žádné důkazy opravňující ho k tomu, aby jakákoliv část jeho stavby mohla zasahovat na nemovitost žalobce, byť by se jednalo jen o požárně nebezpečný úsek od otevřených ploch garážového stání. Další pochybení soudu spatřuje v tom, že se bez žalobcem požadovaného dokazování přiklonil k předchozím názorům správních orgánů o správnosti stavebního povolení, neboť to obsahuje takové vady, které způsobují jeho nicotnost. Pakliže se žalovaný ve svém vyjádření k žalobě z 13. 3. 2025 nijak nevyjadřuje k tvrzení žalobce, že proti jeho vůli používá část nemovitosti žalobce p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa pro svoji potřebu v ploše 10,1 m2, soud I. stupně pochybil, pokud v rozporu s § 114b odst. 5 o. s. ř. nepovažoval mlčení žalovaného za uznání nároku žalobce. Pokud bylo z dopisu vedoucího stavebního úřadu v Humpolci ze dne 4. 4. 2025 zjištěno, že požárně nebezpečný prostor od požárně otevřených ploch přístřešku (žalovaného) zasahuje na pozemek p. č. Anonymizováno ve spoluvlastnictví žalobce, potom žalovaný svojí stavbou zasahuje na pozemek žalobce a v rozporu s dobrými mravy část nemovitosti žalobce využívá, přičemž za takové užívání odmítá platit úhradu. Žalobce nepožadoval, aby soud posuzoval správnost stavebního povolení, ale žalovaný měl prokázat, že stavební povolení mu povoluje právě takovou stavbu, jakou staví. Pokud soud neprovedl důkaz svědeckou výpovědíAnonymizovánoAnonymizováno. jméno FO, zabránil žalobci dokázat, že žalovaný takové rozhodnutí nemá. Žalovaný před zahájením stavby věděl, že bude po zastřešení přízemní části zasahovat požárně nebezpečným prostorem na pozemek žalobce, tudíž žalovaný ve svých sděleních lže, že si není vědom jakéhokoliv zásahu do práv žalobce. Při posuzování toho, zda došlo k porušení zákona a vlastnického práva, není podstatné, v jakém rozsahu k němu došlo. Žalobce nepovažuje za správný odkaz soudu na vyhlášku č. 23/2008 Sb., určenou spíše pro projektanty, ale naopak je nutné vycházet z vyhlášky č. 501/2006 Sb., konkrétně z § 23 odst. 2 týkajícího se umisťování stavby. Soud se pak zbytečně zabývá tím, do jaké části nemovitosti žalobce požárně nebezpečný prostor stavby žalovaného zasahuje. Pro žalobce je vymáhaná částka bezdůvodného obohacení ušlým ziskem za používání části jeho nemovitosti v ploše do 11 m2, o který se žalovaný na úkor žalobce obohacuje. Žalovaný je i pachatelem protiprávního jednání podle § 207 trestního zákoníku za neoprávněné užívání cizí věci nikoliv malé hodnoty. Žalobce proto navrhoval zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný navrhl zamítnutí odvolání s tím, že realizací svojí stavby se nijak finančně neobohatil (jak potvrzuje i žalobce). Žalobce o žádné finanční prostředky nepřišel, svůj pozemek normálně užívá. Všechny orgány stavební povolení žalovaného potvrdily jako věcně správné, přičemž soud správně uzavřel, že není v jeho kompetenci pravomocné stavební povolení hodnotit.

6. V doplnění odvolání žalobce uvedl, že prováděním stavby žalovaného na jeho pozemku dochází k zasahování určité části jeho stavby na pozemek žalobce, aniž by k tomu měl žalovaný právní důvod, a že tím žalovaný porušuje přirozená práva žalobce týkající se jeho vlastnictví a jeho nedotknutelnost. Soud svým rozhodnutím zbavil žalobce práv, že pouze vlastník má právo se svým vlastnictvím libovolně nakládat. Právním důvodem opravňujícím žalovaného k používání nemovitosti žalobce je i uzavřený smluvní vztah o dočasném používání nemovitosti p. č. Anonymizováno uzavření takové smlouvy žalobce opakovaně žalovanému nabídl, ten se k tomu nevyjádřil, z čehož plyne, že chce dále využívat část nemovitosti žalobce bez požadované platby. V písemném vyjádření předloženém při odvolacím jednání žalobce doplnil, že soud I. stupně popřel přirozená práva žalobce na nedotknutelnost vlastnictví tím, že nehmotná část stavby žalovaného žalobce ničím neomezuje, a i když s tím žalobce nesouhlasí, může žalovaný nemovitost žalobce používat. Tím soud překročil svoji pravomoc, protože nemá právo omezit vlastnická práva žalobce. Rozsudek je v rozporu s platnými zákony i dobrými mravy.

7. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Soud I. stupně se věcí řádně zabýval, provedl důkazy potřebné pro rozhodnutí o žalobcem uplatněném žalobním nároku (v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. se rovněž řádně vypořádal s důkazy, které neprovedl – jde zejména o výslech vedoucího stavebního úřadu MěÚ v Humpolci), přičemž na základě zjištění z provedených důkazů učinil odpovídající skutkové závěry a věc posoudil z hlediska skutkových tvrzení správně i po právní stránce. Odvolací soud proto na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně odkazuje a zejména k odvolacím námitkám žalobce uvádí následující.

9. Předně není důvodný poukaz žalobce v odvolání na ust. § 114b odst. 5 o. s. ř. s názorem o uznání nároku žalovaným, neboť tzv. fikce uznání nároku dle citovaného ustanovení je spojena s vydáním tzv. kvalifikované výzvy soudem I. stupně dle § 114b odst. 1 o. s. ř. směřující k tomu, aby se žalovaný ve věci vyjádřil. V dané věci však žádná taková výzva soudem I. stupně vydána nebyla, navíc i z prvního vyjádření žalovaného ze dne 13. 3. 2025 plyne jeho jednoznačný nesouhlas s podanou žalobou.

10. Na základě provedeného dokazování soud I. stupně řádně zjistil, že žalovaný provádí stavbu na svém pozemku p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa na základě pravomocného stavebního povolení vydaného Městským úřadem v Humpolci, stavebním úřadem, ze dne 28. 3. 2022, č. j. Anonymizováno/č. účtu/Anonymizováno, jehož správnost byla posuzována na základě opravných prostředků podaných žalobcem. Dále soud I. stupně správně zjistil, že dle ověřené projektové dokumentace, která byla podkladem pro vydání předmětného stavebního povolení, bylo v technické zprávě požární ochrany konstatováno, že požárně nebezpečný prostor od požárně otevřených ploch přístřešku (stavby žalovaného) zasahuje na sousední pozemek p. č. Anonymizováno ve spoluvlastnictví žalobce (aniž by byl zřejmý rozsah) a že vzájemné odstupové vzdálenosti vyhovují vyhlášce č. 23/2008 Sb. a ČSN 730802.

11. Pokud tedy na základě takovéto projektové dokumentace bylo vydáno žalovanému pravomocné stavební povolení, je třeba odmítnout prvotní odvolací argumentaci žalobce, že žalovaný protiprávně či svévolně užívá část nemovitosti žalobce či že se jí zmocnil v rozporu s právními předpisy, neboť stavba byla žalovanému příslušným orgánem řádně povolena, včetně existence požárně nebezpečného prostoru zasahujícího na pozemek p. č. Anonymizováno spoluvlastnictví žalobce. Proto se soud I. stupně správně soustředil na to, zda existence tohoto požárně nebezpečného prostoru nacházejícího se kolem stavby žalovaného představuje jeho bezdůvodné obohacení tím, že zčásti zasahuje na pozemek ve spoluvlastnictví žalobce.

12. Významné tak bylo obsahové vymezení pojmu „požárně nebezpečný prostor“, který je v právním řádu upraven zejména vyhláškou č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, ve znění předpisů pozdějších. Proto soud I. stupně nepochybil (jak nedůvodně namítá žalobce v odvolání), pokud citoval ust. § 2 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 1 uvedené vyhlášky, stanovící podmínky pro umístění stavby s ohledem na technické podmínky požární ochrany na odstupové vzdálenosti a požárně nebezpečný prostor. Ten přitom představuje technický parametr stavby, který se posuzuje pro účely požární ochrany, a jak správně uvádí soud I. stupně, představuje vymezení prostoru (pomyslné zóny) kolem stavby (v daném případě stavby žalovaného), v němž by mohly nastat nějaké následky v důsledku požáru v takovém objektu.

13. V této souvislosti považuje odvolací soud za vhodné poznamenat a vyslovit souhlas s názorem soudu I. stupně, že mu v tomto řízení nepříslušelo přezkoumávat věcnou správnost pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu o vydání stavebního povolení žalovanému, ze kterého s ohledem na princip presumpce správnosti aktů veřejné správy vycházel. Proto soudům v tomto občanskoprávním řízení nepřísluší ani posuzovat splnění podmínek pro vydání stavebního povolení, tedy např. z hlediska umístění stavby na pozemku ve smyslu § 23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., jak požaduje žalobce. Není třeba se blíže vyjadřovat ani k vadám stavebního povolení, které dle názoru žalobce mají způsobovat jeho nicotnost, neboť podstata žalobcem uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení spočívá v jeho tvrzení o tom, že část pozemku, jehož je spoluvlastníkem, žalovaný užívá. Pro závěr, zda žalovaný užívá pozemek ve spoluvlastnictví žalobce a zda mu z tohoto titulu vzniká bezdůvodné obohacení, je významné pouze to, zda k takovému zásahu do spoluvlastnického práva žalobce dochází, bez ohledu na to, zda žalovaný disponuje pravomocným stavebním povolením a zda stavbu skutečně staví v souladu s ním. Vydání stavebního povolení je aktem veřejného práva, které se nedotýká nároků vyplývajících z práva soukromého.

14. Pro posouzení existence nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení pak byla klíčová skutková tvrzení žalobce, na základě kterých dovozoval tento svůj nárok, neboť soudy v tomto řízení jsou vázány uplatněným skutkem. Podstata tvrzení žalobce spočívala v tom, že vymezením požárně nebezpečného prostoru zasahujícího zčásti na část pozemku ve spoluvlastnictví žalobce, je žalovaným tato část pozemku ve spoluvlastnictví žalobce užívána a žalovanému tak vzniká bezdůvodné obohacení, když na návrh žalobce na pronájem této části jeho pozemku žalovaný nepřistoupil. Nicméně v dané věci je podstatné, že vlastní stavba žalovaného, jakožto výsledek stavební činnosti, na pozemek ve spoluvlastnictví žalobce reálně nezasahuje a že žalovaný tento pozemek žalobce žádným způsobem fakticky neužívá. Soudu I. stupně lze přisvědčit, že pouze vymezení určitého prostoru jakožto požárně nebezpečného prostoru (ve smyslu shora podaného výkladu), nacházejícího se okolo stavby žalovaného a zasahujícího i na část pozemku ve spoluvlastnictví žalobce, nepředstavuje užívání tohoto pozemku žalobce, na základě kterého by žalovanému vzniklo ve smyslu ust. § 2991 o. z. bezdůvodné obohacení.

15. To mu nevzniklo ani v důsledku toho, že nepřistoupil na návrh žalobce na uzavření nájemní smlouvy, neboť podstatou nájmu je přenechání věci nájemci k dočasnému užívání (srovnej § 2201 o. z.), ovšem v daném případě žalovaný žádný relevantní důvod k uzavření takové nájemní smlouvy mít nemůže, neboť předmětnou část pozemku ve spoluvlastnictví žalobce neužívá. Pakliže žalovaný neuzavřením takové nájemní smlouvy neporušil žádnou povinnost, nemůže žalobce v této souvislosti argumentovat svým ušlým ziskem, který je jedním z nároků na náhrady škody (srovnej § 2952 o. z.) a bez porušení právní povinnosti takový nárok vzniknout nemůže.

16. Zmiňoval-li žalobce ve své argumentaci i nedotknutelnost svého vlastnického práva, soud I. stupně správně s ohledem na vyjádření žalobce konstatoval, že tvrzená existence požárně nebezpečného prostoru se nijak do užívání dotčené části pozemku žalobce nepromítla, neboť tuto část žalobce užíval, a i nadále užívá jako chodník a záhon s okrasnými rostlinami stále stejným způsobem. Nelze přitom přisvědčit názoru žalobce, že se soud zbytečně zabýval tím, do jaké části nemovitosti žalobce požárně nebezpečný prostor stavby žalovaného zasahuje, neboť i sám žalobce výši bezdůvodného obohacení vypočítává právě z plochy dotčené požárně nebezpečným prostorem. Rovněž nelze souhlasit s názorem žalobce o překročení pravomoci soudem I. stupně, neboť ten o žádném omezení jeho vlastnického práva vydaným rozsudkem nerozhodl.

17. Soud I. stupně tedy dospěl ke správnému závěru, že na straně žalovaného nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z., a proto byla podaná žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Jelikož soud I. stupně nepochybil ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení, odpovídající zásadě úspěchu žalovaného ve věci (ostatně zde žádné námitky vzneseny nebyly), mohl být rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný v celém rozsahu potvrzen.

18. Žalovaný uspěl rovněž v odvolacím řízení a má tedy dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů i této fáze řízení. Opět jde o náklady právního zastoupení, přičemž za účelně vynaložené úkony právní služby, za které žalovanému náleží náhrada, považuje odvolací soud pouze podání písemného vyjádření k odvolání ze dne 10. 8. 2025 a účast právního zástupce žalovaného na jednání odvolacího soudu dne 18. 9. 2025 s odměnou ve výši 6 420 Kč za každý z těchto úkonů právní služby (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění předpisů pozdějších - dále jen AT), 2x náhrada hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT, náhrada cestovného k jednání odvolacího soudu na trase adresa a zpět v částce 2 613 Kč dle § 13 odst. 5 AT a náhrada za promeškaný čas za tuto cestu za 10 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT, celkem 17 853 Kč, spolu s náhradou 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 3 749,13 Kč jde celkem o částku 21 602,13 Kč, která byla uložena k úhradě žalobci k rukám právního zástupce žalovaného v zákonné lhůtě tří dnů (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud nepřiznal žalovanému náhradu za další účtovaný úkon právní služby, a to za poradu s klientem přesahující 1 hodinu dne 1. 8. 2025, sloužící ke stanovení obsahu vyjádření k odvolání a ke strategii v odvolacím soudním řízení, neboť s ohledem na argumentaci žalobce v odvolání, která byla obdobná jeho argumentaci v řízení před soudem I. stupně (jak plyne i z písemného vyjádření žalovaného), nepovažuje odvolací soud poradu, která měla přesáhnout 1 hodinu, za účelnou, tedy za takovou, za níž by ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) AT měla náležet odměna advokáta.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání v případě, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V takovém případě se dovolání podává do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.