KSCB 15 Co 493/2025-199

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce A, narozený dne Datum narození žalobce A ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_005⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ zastoupen advokátem JUDr. Pavlem Koukalem ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Příkop 834/8, Zábrdovice, 602 00 Brno ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 91 800 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_009⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. září 2025, č. j. 1 C 59/2025-132

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 17 633,33 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného JUDr. Pavla Koukala.

1. Shora citovaným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 91 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 1. 3. 2025 do zaplacení, a žalobci současně uložil povinnost, aby nahradil žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 28 759 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

2. Ve věci samé vyšel soud I. stupně z toho, že žalobce na základě žaloby ze dne 26. 3. 2025 ve znění jejích doplňků ze dnů 24. 7. 2025, 21. 8. 2025, 31. 8. 2025, 7. 9. 2025 a 9. 9. 2025 požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 91 800 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklé zásahem stavby prováděné žalovaným na jeho pozemku na pozemek žalobce v podobě tzv. „požárně nebezpečného úseku“, který je vymezen v projektové části požární ochrany o rozměrech 0,99 m x 10,2 m“, a to za dobu od 1. 8. 2024 do 31. 12. 2024 v částce 1 000 Kč za 1 den prodlení, což ve vztahu k ideálnímu podílu 6/10 na nemovitých věcech žalobce činí z celkové částky 153 000 Kč právě 91 800 Kč.

3. Žalovaný se žalobou žalobce nesouhlasil. Poukazoval na to, že stavbu rodinného domu na svém pozemku parc. č. Anonymizováno v k. ú. adresa provádí v souladu se stavebním povolením, o němž bylo rozhodováno všemi přezkumnými orgány a vždy bylo shledáno jako věcně a právně správné. Přestože žalobce jej opakovaně a neustále doslova „zasypává“ stížnostmi, není si vědom toho, že by jakkoliv zasahoval do žalobcových práv. Požárně nebezpečný prostor není ve vlastnictví žalovaného, nezmocnil se části pozemku žalobce, jak tvrdí. Požárně nebezpečný prostor nezasahuje do faktického užívání pozemku žalobcem, žalobce pak ani nevymezuje, jak konkrétně se žalovaný „obohacuje na úkor žalobce“, jakým konkrétním způsobem je žalobce omezen v užívání jeho nemovitosti. Navíc mezi pozemky účastníků žalobce se souhlasem žalovaného vybudoval dvoumetrový betonový plot.

4. Poté, co soud I. stupně ve věci provedl dokazování, zjistil, že žalobce je spoluvlastníkem s výši podílu ideálních 6/10 pozemku parc. č. Anonymizováno a pozemku parc. st. č. hodnota, jehož součástí je dům č. p. Anonymizováno postavený v roce 2015, v k. ú. adresa. Druhým spoluvlastníkem je manželka žalobce tituly před jménem jméno FO s výší podílu ideálních 4/10. Od 8. 1. 2015 je žalovaný vlastníkem pozemku parc. č. Anonymizováno k. ú. adresa, na kterém od roku 2022 probíhají stavby rodinného domu s venkovním skladem a garážovým stáním. Uvedené pozemky účastníků spolu bezprostředně sousedí. Dne 28. 3. 2022 vydal právnická osoba adresa, stavební úřad, pod č. j. Anonymizováno/č. účtu/Hr s.z. adresaHU na základě žádosti žalovaného stavební povolení pro stavbu: Rodinný dům – 1. bytová jednotka včetně venkovního skladu, garážového stání. To nabylo právní moci 30. 5. 2022. Stavby účastníků splňují požadavky na vzájemné odstupy staveb. Výstavbou zastřešeného garážového stání nejdéle v měsíci září 2023 vznikl požárně nebezpečný prostor zasahující na parcelu č. Anonymizováno v k. ú. adresa plochou 5,57 m² (což je možné). Stavba žalovaného splňuje veškeré požadavky, které v době vydání stavebního povolení vyžadovaly právní předpisy. Oproti tomu nelze konstruovat žádný skutkový závěr ohledně obohacení žalovaného bez (spravedlivého) důvodu a korespondující ochuzení na straně žalobce.

5. Dle závěrů soudu I. stupně tak žalovaný provádí stavbu v souladu s územním rozhodnutím právnická osoba, stavebního úřadu, ze dne 15. 4. 2014, č. j. Anonymizováno s.z. adresa/Anonymizováno o umístění stavby: Regulativy prostorového uspořádání staveb a umístění rodinných domů/), a to na základě řádného stavebního povolení vydaného dne 28. 3. 2022, č. j. Anonymizováno/č. účtu/Anonymizováno. adresa/Anonymizováno. Věc je ve správním řízení ukončena závazně a soudu nepřísluší rozhodnutí vydaná ve správním řízení jakkoliv přezkoumávat. Pokud žalobce tvrdí, že není dodržen odpovídající odstup staveb účastníků a že s ohledem na tvrzené nedodržení odstupové vzdálenosti vznikl požárně nebezpečný prostor zasahující na žalobcem spoluvlastněný pozemek, tato tvrzení nemají žádný význam, neboť těmi není možné se zabývat z hlediska ukončeného stavebního řízení. Je zjevné, že požadované odstupy staveb jsou zachovány a že na žalobcem spoluvlastněný pozemek přesahuje požárně nebezpečný prostor plochou 5,57 m², nikoliv žalobcem tvrzených 10,1 m², ale i tato rozdílná rozměrová skutečnost je bez významu. Vznik požárně nebezpečného prostoru není vázán na souhlas majitele sousedního pozemku a tento (jen) nemá zasahovat přes hranici stavebního pozemku, jak je stanoveno ČSN 73 0802. Tedy vznik požárně nebezpečného prostoru, jak je tomu v daném případě, je možný a akceptovatelný, nejsou-li v jeho ploše další objekty, jak bylo v průběhu řízení zjištěno. Pokud tedy žalovaný provedl stavbu zastřešeného venkovního skladu a garážového stání podle vydaného stavebního povolení, žádné povinnosti stanovené zákonem neporušil a neporušuje.

6. Proto nejsou splněny ani základní předpoklady bezdůvodného obohacení na straně žalovaného dle § 2991 o. z., jak tvrdí žalobce. Obohacení může spočívat v rozmnožení majetku obohaceného (Nejvyšší soud ČR 29 Cdo 3281/2012) v podstatě jakoukoliv formou a může spočívat také v tom, že hodnota majetku obohaceného se nesníží, ač by se tak jinak stalo. Současně platí, že rozsah povinnosti vydat bezdůvodné obohacení se neodvíjí od újmy ochuzeného, ale od prospěchu nabytého obohacením (Nejvyšší soud ČR 28 Cdo 4162/15, 25 Cdo 2145/2004, 30 Cdo 2442/2007 nebo 28 Cdo 896/2011). O bezdůvodné obohacení se nejedná v případech, kdy sice dochází například k omezení vlastnického práva ochuzeného, ale toto omezení nevede ke vzniku obohacení jiného (Nejvyšší soud ČR 28 Cdo 804/2017). Mezi obohacením a tomuto korespondujícím ochuzením musí existovat příčinná souvislost. Předpokladem bezdůvodného obohacení je pak to, že k němu došlo bez spravedlivého důvodu, kdy spravedlivým důvodem se primárně rozumí důvod právní. I když bylo shledáno, že v projednávaném případě postavením vedle domu žalovaného zastřešeného venkovního skladu a garážového stání vznikl kolem něho požárně nebezpečný prostor, který zasahuje na pozemek žalobce, jehož je spoluvlastníkem, což je prostor, ve kterém je nebezpečí přenesení požáru sáláním tepla nebo padajícími částmi konstrukce hořícího objektu, nelze jakkoliv dovozovat, že by se jeho vznikem žalovaný na úkor žalobce obohatil, tedy, že by se rozmnožil jeho majetek či naopak se hodnota jeho majetku nesnížila, že by tedy nabyl nějaký majetkový prospěch. Vznikem požárně nebezpečného prostoru žalovaný fakticky pozemek žalobce neužívá, žalobce neomezuje v jeho vlastnickém právu, ani reálně nepůsobí na sousední pozemek tak, že by působil jakékoliv žalobcovo obtěžování. Nejedná se ani o jakékoliv protiprávní užívání cizí hodnoty.

7. Soud I. stupně dále vztahy mezi účastníky hodnotil i v širších hlediscích v rovině soukromého práva, vycházeje z atributů vlastnického práva (§ 1011, § 1012 o. z.), maje na zřeteli ust. § 1013 odst. 1, § 1257 odst. 1 a § 2201 o. z. Ovšem ani zde neshledal, že by existující požárně nebezpečný prostor zasahující na žalobcem spoluvlastněný pozemek byl něčím, z čeho by bylo možno ve vztahu k žalovanému dovozovat jakákoli žalobcova práva. Požárně nebezpečný prostor nelze zvažovat jako tzv. imisi, neboť nejde o odpad, vodu, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy apod., která musí působit, a tudíž obtěžovat, a zároveň pro jeho „fyzickou neexistenci“, když jde jen o prostor, ve kterém se v případě požáru tento může šířit. Nelze ani hovořit o tom, že by byl žalobcem spoluvlastněný pozemek žalovaným jakkoliv užíván, okupován, pročež nelze uvažovat ani o případném vzniku věcného břemene či závazku z nájmu. Jelikož vůbec nedochází k intervenci, tedy k tzv. faktickému užívání pozemku žalobce žalovaným, nelze hovořit o tom, že by snad docházelo k užívání nemovité věci bez právního důvodu s nárokem na případné vydání bezdůvodného obohacení. Úvaha žalobce, že požárně nebezpečný prostor by byl „nehmotnou“ částí stavby zastřešeného venkovního skladu a garážového stání žalovaného, tedy že by byl ve vlastnictví žalovaného, je absurdní. Na danou situaci nedopadá ani ustanovení § 1020 o. z., neboť to je uplatnitelné výhradně v případě, kdy neproběhlo správní stavební řízení a nikoliv tehdy, má-li stavebník platný veřejnoprávní titul, jako je tomu v daném případě. Soud I. stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Namítl v něm, že dlužnou částku nadále považuje za bezdůvodné obohacení žalovaného, který se nejpozději v srpnu 2023 zmocnil části nemovitosti žalobce v rozsahu přes 10 m² a v ceně přesahující 150 000 Kč v těsné blízkosti jeho domu, kam bez souhlasu žalobce do tohoto prostoru umístil podle stavebním úřadem ověřené projektové dokumentace nehmotnou součást stavby, a to požárně nebezpečný prostor, který vznikl v příčinné souvislosti se stavbou domu na sousedním pozemku žalovaného. Tento nehmotný požárně nebezpečný prostor je společně s celou stavbou podle § 1011 o. z. vlastnictvím žalovaného, je součástí této stavby, protože vzniká nebo zaniká s jejím vznikem nebo zánikem. Soud I. stupně vychází z chybného předpokladu, že stavební povolení žalovaného na stavbu domu na jeho pozemku nebo stavebním úřadem ověřená projektová dokumentace povoluje žalovanému místit požárně nebezpečný prostor od jeho stavby na sousedním pozemku ve vlastnictví žalobce. Ověřená projektová dokumentace není dokladem povolujícím stavbu, tím je pouze rozhodnutí o povolení stavby. To žalovaný nepředložil jako důkaz. Stavební povolení v souladu se stavebním zákonem a správním řádem musí stavbu jednoznačně specifikovat tak, aby soud v rámci dokazování porovnal skutečné provedení stavby s jejím povolením. Žalovaným nebyl předložen žádný doklad prokazující žalovanému právní důvod k umístění požárně nebezpečného prostoru na nemovitosti žalobce. Součástí spisu je ale důkaz, že žalobce v průběhu stavebního řízení vyloučil žalovaného v souladu se svým právem a § 1012 o. z. z jakéhokoli nakládání s pozemkem v jeho spoluvlastnictví, tedy i umístění požárně nebezpečného prostoru od stavby na jeho pozemku. Stavba musí splňovat podmínky vyhlášky č. 501/2006 Sb., která v § 23 odst. 2 stanoví, že stavby se umisťují tak, aby stavba ani její část nepřesahovala na sousední pozemek. Pokud k těmto nemovitým věcem nemá žalovaný žádná práva, nelze opomenout vlastnictví žalobců k nemovitým věcem, konkrétně k pozemku p. č. Anonymizováno, z nějž se části žalovaný zmocnil pro umístění požárně nebezpečného prostoru od své stavby budované na svém pozemku Anonymizováno. Výklad ochrany vlastnického práva soudem I. stupně je také v rozporu s § 1 odst. 2, § 2, § 3, § 6 odst. 2, § 8, § 1011 a § 1012 o. z. Soud I. stupně se tedy zbytečně zabýval stavbou žalovaného na jeho pozemku, což není podstatou žaloby. Žalobce ke stavbě žalovaného nemá žádné připomínky, podstatou sporu je vydání bezdůvodného obohacení žalovaného vzniklého neoprávněným užíváním cizí hodnoty, tedy části nemovitosti Anonymizováno v k. ú. adresa ve spoluvlastnictví žalobce a jeho manželky. K té nemá žalovaný žádný právní důvod, jak bylo v průběhu jednání dokázáno. Žalovaný tedy porušuje přirozená rodné přijmení žalobce týkající se jeho vlastnictví a jeho nedotknutelnosti. Žalovaný také nikdy u soudu nerozporoval, že by dluh nebo jeho výše byly žalobcem vymáhány neoprávněně. Soud I. stupně také neuvedl zdroj o ploše požárně nebezpečného prostoru zasahujícího na pozemek žalobce, kterou žalobce vypočetl podle koordinační situace stavby, ve které je šířka prostoru odměřena a okótována projektantem 0,98 m a 10,3 m, z čehož vyplývá plocha přes 10 m². Jelikož soudní řízení bylo od počátku chybné a postavené na nepoužitelných argumentech, žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobě žalobce v plném rozsahu vyhoví.

9. Žalovaný navrhl zamítnutí odvolání žalobce a ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že soud I. stupně i soud odvolací se naprosto totožnou věcí již zabývaly, věci se lišily pouze obdobím, za které žalobce bezdůvodné obohacení požadoval. Jedná se o rozsudek soudu I. stupně ze dne 2. 6. 2025, č. j. 5 C 11/2025-102, a rozsudek krajského soudu ze dne 26. 9. 2025, č. j. 15 Co 322/2025-142, kdy soudy žalobu žalobce zamítly. Žalovaný je přesvědčen, že ani v tomto případě nejsou dány důvody pro změnu či zrušení rozsudku soudu I. stupně, neboť žalobce v odvolacím řízení nepředkládá žádnou novou argumentaci. Pouze opakuje, že mělo být prokázáno, že žalovaný část pozemku žalobce užívá a že odmítá uzavřít nájemní smlouvu k části tohoto pozemku, čímž má vznikat bezdůvodné obohacení, které vyčísluje. Žalovaný nadále vychází z pravomocného stavebního povolení a z toho, že žalobce využil všech zákonných možností, jak povolení rozporovat. Žalobce také podal větší množství stížností a dalších žalob ke stavebnímu úřadu, které směřovaly proti stavebnímu úřadu nebo jeho zaměstnancům, podnětů směřujících proti žalovanému jak ke stavebnímu úřadu, tak i na Policii ČR. Ve veškerých dosud ukončených řízeních bylo rozhodnuto ve prospěch žalovaného.

10. V doplnění svého odvolání žalobce uvedl, že podle § 506 odst. 1 o. z. platí, že součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem v rozsahu, který je potřebný k výkonu vlastnického práva. Z toho vyplývá zásadní přístup soudů, podle kterého vlastník pozemku má výlučné právo na takovou výši nad pozemkem, kde může reálně stavět, užívat zařízení, chránit si soukromí, bránit neoprávněným zásahům. Prostor není samostatná „věc“, ale lze do něj zasahovat jen se souhlasem vlastníka (pokud jde o nízkou výšku). Pokud žalovaný na svou obranu uváděl, že stavbu realizuje v souladu se stavebním povolením, je vždy závazná výroková část rozhodnutí o povolení stavby, ta však odkazuje na projektovou dokumentaci, a proto mezi výrokem stavebního povolení, kde není stavba specifikována, a odkazem na dokumentaci je rozpor a takové stavební povolení nezakládá právo stavět, jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2008, č. j. Anonymizováno Soud I. stupně ve svém rozhodnutí také uvádí řádu nepřesností, např. to, že v předmětném řízení mělo jít o povolení dvou samostatných staveb, a to rodinného domu a skladu a krytého stání pro dva automobily, když tyto stavby nejsou spolu provozně propojeny, což je v rozporu s ověřenou projektovou dokumentací, která hovoří o stavbě jedné budovy rodinného domu, která se skládá z patrové obytné části a přízemní části technického zázemí. Jaká stavba je skutečně povolena, musí být uvedeno ve výroku rozhodnutí o stavebním povolení a tyto údaje nejsou nikde v rozsudku soudu I. stupně uvedeny. Je také nepravdivý údaj, že ve stěně domu žalobce není okno obytné místnosti; to bylo vybudováno na základě žádosti žalobce ze dne 28. 2. 2022, stavba byla dokončena 22. 6. 2023.

11. Odvolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

12. Předně je třeba uvést, že soud I. stupně se při svém jediném jednání ve věci žalobou žalobce, včetně všech jejích doplnění, řádně zabýval, jak popsal i v odůvodnění svého rozsudku. Za tím účelem provedl i podrobné dokazování, zejména listinami, které se týkaly jak vlastnických poměrů účastníků k nemovitým věcem, které spolu sousedí, tak i těmi, na základě kterých žalovaný zahájil stavební činnost na svém pozemku p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa spočívající ve výstavbě rodinného domu včetně venkovního skladu a garážového stání (viz body 3. až 15. odůvodnění napadeného rozsudku). Pro své rozhodnutí si opatřil i několik sdělení příslušného stavebního úřadu právnická osoba Anonymizováno, který rozhodoval o žádosti žalovaného o povolení stavby. Čerpal z technické zprávy požární ochrany o požárně bezpečnostním řešení objektu jméno FO. Využil i poznatky z řízení vedeného u tamního soudu pod sp. zn. 5 C 11/2025 (obdobná žaloba žalobce na zaplacení bezdůvodného obohacení za předchozí období). Na základě všech těchto skutečností pak přijal zcela přesné skutkové závěry, které popsal dopodrobna v odůvodnění svého rozsudku zcela v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Současně se vypořádal se všemi námitkami žalobce, které byly součástí doplňků žaloby a které uplatnil i při jednání okresního soudu dne 9. 9. 2025. Jelikož odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je velice pečlivé a podrobné, vychází z obsahu spisu, logicky na sebe navazuje, odvolací soud v plném rozsahu na něj odkazuje.

13. Nelze se proto ztotožnit s odvolacími námitkami žalobce, který v nich v zásadě pouze opakuje podstatu své argumentace uplatněné již v řízení před soudem I. stupně, aniž by vzal v úvahu skutkové a právní závěry soudu I. stupně obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí a odvolacím soudem shora reprodukované. Navíc, jak správně připomíná žalovaný, soudy obou stupňů se v řízení vedeném u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 11/2025 zabývaly obdobným nárokem uplatněným žalobcem, pouze za jiné období, nárok neshledaly důvodným, přičemž ani odvolací soud nemá důvod na takovém svém závěru obsaženém v rozsudku ze dne 26. 9. 2025, č.j. 15 Co 322/2025-142, něco měnit.

14. Poukazoval-li žalobce v tomto odvolacím řízení na to, že se soud I. stupně nezabýval jím vymezeným předmětem žaloby, neboť nerozporoval, že by žalovaný neprováděl stavbu na svém pozemku v souladu s projektovou dokumentací, nýbrž že stavba není žalovaným prováděna na základě řádného stavebního povolení, neboť toto ve svém výroku neobsahuje přesné vymezení stavby, kterou realizuje, potom již správní úřad (stavební úřad právnická osoba) a odvolací a další přezkumné správní úřady žalobci vysvětlily, že stavební povolení vydává správní úřad na základě řádné projektové dokumentace, která je podkladem pro rozhodnutí o povolení stavby. V daném případě měl okresní soud doloženo rozhodnutí o povolení stavby žalovanému opatřené doložkou právní moci. Pak ovšem pro toto soudní řízení je takové pravomocné stavební povolení rozhodnutím, ze kterého soudy (ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř.) vychází (v souladu s principem presumce správnosti správních aktů), tedy nemohou se zabývat přezkumem správnosti takového rozhodnutí, a to jak z hlediska obsahového a věcného, tak i z hlediska procesního postupu správního orgánu při vydávání takového správního rozhodnutí.

15. Soud I. stupně se pak řádně zabýval i otázkou existence požárně nebezpečného prostoru, a to jak z hlediska veřejnoprávních předpisů (zejména jím citované vyhlášky a ČSN), tak i z hlediska ustanovení občanského zákoníku týkajících se ochrany vlastnického práva vlastníka, zde nemovité věci. Existence požárně nebezpečného prostoru je prokázána zčásti i na pozemku žalobce, byť o menší výměře, než žalobce ve své žalobě a v průběhu řízení uváděl (její výpočet je obsažen v bodě 10. odůvodnění napadeného rozsudku a konkrétně plyne ze sdělení právnická osoba adresa, stavební úřad, ze dne 11. 6. 2025 – čl. 99 spisu). Soud I. stupně dále správně vyšel, pokud jde o vymezení požárně nebezpečného prostoru, z ČSN 73 0808, podle které požárně nebezpečný prostor nesmí zasahovat přes hranici stavebního pozemku, kromě veřejného prostranství; v daném případě tedy v rozporu s tímto pravidlem zasahuje na soukromý pozemek ve spoluvlastnictví žalobce. Byť právnická osoba adresa, stavební úřad, ve svém sdělení ze dne 6. 6. 2025 uvádí (a soud I. stupně z tohoto sdělení vychází), že žádný právní předpis výslovně nestanoví, že je třeba získat souhlas majitele sousedního pozemku s přesahem požárně nebezpečného prostoru, potom ani za takové právní situace nelze pominout ochranu, kterou požívá vlastnické právo ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s ustanovením § 1011 a násl. o. z. Pokud tedy žalobce s přesahem požárně nebezpečného prostoru na jím spoluvlastněný pozemek nesouhlasí, měl se tímto způsobem bránit především v rámci stavebního řízení na stavbu žalovaného; to ovšem neučinil (zpochybňoval především dodržení odstupových vzdáleností, přičemž tato záležitost byla žalobci správními úřady opakovaně vysvětlena s tím, že zde k žádnému pochybení nedošlo), stavební povolení bylo vydáno a (jak bylo již uvedeno) v tomto občanskoprávním řízení jej nelze relevantně zpochybnit.

16. Pro posouzení existence nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení pak byla klíčová skutková tvrzení žalobce, na základě kterých dovozoval tento svůj nárok, neboť soudy v tomto řízení jsou vázány uplatněným skutkem. Podstata tvrzení žalobce spočívala v tom, že vymezením požárně nebezpečného prostoru zasahujícího zčásti na část pozemku ve spoluvlastnictví žalobce, je žalovaným tato část pozemku ve spoluvlastnictví žalobce užívána a žalovanému tak vzniká bezdůvodné obohacení. Nicméně v této souvislosti je podstatné, že vlastní stavba žalovaného, jakožto výsledek stavební činnosti, na pozemek ve spoluvlastnictví žalobce reálně nezasahuje a že žalovaný tento pozemek žalobce žádným způsobem fakticky neužívá. Pouze vymezení určitého prostoru jakožto požárně nebezpečného prostoru (bez souhlasu žalobce), nacházejícího se okolo stavby žalovaného a zasahujícího i na část pozemku ve spoluvlastnictví žalobce, nepředstavuje užívání tohoto pozemku žalobce (na tom ničeho nemění ani poukaz žalobce na ust. § 506 odst. 1 o. z., podle kterého součástí pozemku je i prostor nad jeho povrchem), na základě kterého by žalovanému vzniklo ve smyslu ust. § 2991 o. z. bezdůvodné obohacení, jak správně uzavřel soud I. stupně s odkazem na ustálenou judikaturu.

17. Soud I. stupně se věcí zabýval i z pohledu ochrany vlastnického práva žalobce podle § 1011 a násl o. z. (bod 23. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž nepochybil, pokud s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci ani na základě této právní úpravy nedovodil existenci nároku žalobce.

18. Závěrem odvolací soud dodává, že žalobcem citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 51/2008 řeší aktivní legitimaci účastníka k podání žaloby ve správním soudnictví (byť se týká stavebního řízení), a další citované rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 6 As 57/2013 řeší problematiku vyhoštění cizího státního příslušníka, tudíž jejich závěry na danou věc nelze užít.

19. Jelikož soud I. stupně nepochybil v rozhodnutí ve věci samé a správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný v celém rozsahu potvrdil.

20. Žalobce se svým odvoláním neuspěl, a proto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. vzniklo žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ty představují náklady za právní zastoupení, které spočívají ve 2 úkonech právní služby, a to za písemné vyjádření k odvolání ze dne 27. 10. 2025 a účast právního zástupce žalovaného na jednání odvolacího soudu dne 9. 12. 2025 s odměnou ve výši 4 780 Kč za každý z těchto úkonů právní služby určené dle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále též „AT“), dále 2 náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT a náhrada cestovného k jednání odvolacího soudu z adresa a zpět dne 9. 12. 2025 ve výši 2 613 Kč spolu s náhradami za promeškaný čas za 10 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 AT. Celkem 14 573 Kč, ze kterých 21% daň z přidané hodnoty činí 3 060,33 Kč, celkem tedy žalovaný vynaložil účelné náklady za právní zastoupení v částce 17 633,33 Kč, které je žalobce povinen zaplatit žalovanému v zákonné lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce (§ 163 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 211 o. s. ř.). Požadavek žalovaného na náhradu dalšího úkonu právní služby spočívajícího v poradě klienta s právním zástupcem před jednáním odvolacího soudu přesahující jednu hodinu dne 20. 10. 2025 nepovažuje odvolací soud za opodstatněný, když se nejedná o účelný úkon právní služby, neboť i samotný žalovaný v písemném vyjádření poukazuje na to, že žalobce v odvolání nepředkládá žádnou novou argumentaci.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání v případě, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.