KSCB 19 Co 783/2026-193

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ing. Martiny Lacinové a soudců JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Jana Jursíka ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobce: ⟪LB:lb_004⟫ Jméno žalobce A, narozený Datum narození žalobce A bytem adresa žalobce A toho času adresa věznice ⟪LB:lb_005⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_006⟫ proti ⟪LB:lb_007⟫ žalované: ⟪LB:lb_008⟫ Česká republika - Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_009⟫ o přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení ve výši 288 800 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 17. 4. 2026, č. j. 12 C 47/2025-164,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. mění takto:

Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 237 187 Kč s úrokem z prodlení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 7 152,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 288 800 Kč s úrokem z prodlení jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu v důsledku nepřiměřené délky jeho trestního stíhání ve věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno v listopadu 2015, trestní řízení pravomocně skončilo až dne 25. 11. 2025, tj. trvalo po dobu 10 let. Žalobce trval na žalobě o zaplacení přiměřeného zadostiučinění i přes prohlášení své viny v trestním řízení s tím, že se jej domáhá za nesprávný úřední postup podle § 5 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv jako odškodnění za nezákonné trestní stíhání dle § 5 písm. a) téhož zákona.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že na základě uplatnění nároku žalobcem konstatovala, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016 došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, toto konstatování je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění, dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4139/2013, když žalobce se k trestné činnosti doznal, prohlásil svou vinu a vzdal se práva odvolání proti odsuzujícímu rozsudku.

3. Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 237 187 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 27. 3. 2025 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu žalobce proti žalované o zaplacení částky 51 613 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 135 490 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 18. 12. 2015, žalobci bylo rozhodnutí doručeno 11. 1. 2016. Obžaloba proti žalobci byla podána dne 23. 10. 2016. Ve věci bylo pětkrát rozhodnuto soudem prvního stupně a čtyřikrát odvolacím soudem, přičemž žalobce byl vždy uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zák. a přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zák. První čtyři rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce dne 26. 9. 2024 uplatnil u žalované požadavek na přiměřené zadostiučinění ve výši 273 600 Kč, žalovaná konstatovala, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016 došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, avšak po zhodnocení všech okolností případu dospěla k závěru, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění. Proti žalobci bylo dne 30. 9. 2025 zahájeno další trestní stíhání pro skutky, jichž se měl dopustit v období od počátku ledna 2024 do března 2025, od 30. 9. 2025 je žalobce ve vazbě pro Krajské státní zastupitelství v adresa. Rozsudkem ze dne 25. 11. 2025, č. j. 5 T 165/2016-1091 byl žalobce uznán vinným v rozsahu 23 skutků, když po prohlášení viny byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2,5 roku. Žalobce jako obžalovaný i státní zástupce se vzdali práva odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění.

5. Po právní stránce soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 13, § 14, § 15, § 31a odst. 1, 2 a 3 a § 32 zákona č. 82/1998 Sb., stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 a dále judikatury Nejvyššího soudu citované v odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci vznikla nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení, když vychází z toho, že žalobce obdržel usnesení o zahájení trestního stíhání 11. 1. 2016 a trestní řízení bylo pravomocně skončeno dne 25. 11. 2025, řízení tak celkem trvalo 9 let a 11 měsíců, jedná se tak ve smyslu § 31a odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. o nepřiměřenou délku řízení. Soud prvního stupně vycházel za částky 19 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za 1 rok řízení při zohlednění poloviční sazby za první dva roky řízení. Pokud jde o složitost řízení ve smyslu § 31 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, uzavřel, že základní výši přiměřeného zadostiučinění by bylo možné snížit o 10 % za skutkovou složitost věci, stejně tak by bylo na místě zvýšit výši zadostiučinění o 5 % ohledně právní „nesložitosti“ věci a o 5 % za procesní jednoduchost věci, částku zadostiučinění tak ponechal ve výši 19 000 Kč. Pokud jde o jednání poškozeného, tj. žalobce, kterým přispěl k průtahům v řízení jako kritérium dle § 31a odst. 1 písm. c) citovaného zákona, vyšel ze zjištění, že přinejmenším nedůvodnou námitkou podjatosti, trváním na opětovném provedení dokazování v hlavním líčení, přibíráním znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a přinejmenším 8 žádostmi o odročení jednání a hledání nového právního zástupce žalobce zavinil žalobce průtahy v řízení v řádech měsíců, celkem cca 21 měsíců, toto jednání však nezohlednil snížením základní výše částky zadostiučinění, neboť nešlo o zneužití práv žalobce. Stejně tak soud prvního stupně neshledal průtahy v postupu orgánů veřejné moci během řízení ve smyslu § 31a odst. 1 písm. d) citovaného zákona, přesto považoval za důvodné zvýšit zadostiučinění o 25 %, a to 4 x 5 % za každý zrušený rozsudek a dále o 5 % za změnu ve složení senátu, které nelze přičíst k tíži žalobce. Kritérium významu předmětu řízení pro žalobce jako poškozeného dle § 31a odst. 1 písm. e) citovaného zákona odůvodňuje dle soudu prvního stupně zvýšení zadostiučinění o 5 % ve vztahu ke snížení kvality partnerského vztahu, o dalších 5 % ve vztahu k zhoršení kvality vztahu se synem a o 5 % ohledně dočasného zdravotního omezení v důsledku špatného psychického stavu spojeného s nejistou v souvislosti s trestním stíháním, celkem tedy o 15 %. Soud prvního stupně tak vyšel z částky přiměřeného zadostiučinění ve výši 26 600 Kč (19 000 Kč + 40 %), tedy důvodnou částkou přiměřeného zadostiučinění v penězích je částka 237 187 Kč, když za první a druhý rok řízení jde o částku 13 300 Kč a za dalších sedm let řízení o částku 186 200 Kč a za 11 měsíců o částku 24 387 Kč. Soud prvního stupně proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 237 187 Kč spolu s příslušenstvím ve výši zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 27. 3. 2015, kdy uplynula lhůta 6 měsíců dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., a to dle § 1970 občanského zákoníků a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění. Pokud žalovaná argumentovala tím, že se žalobce v letech 2024 a 2025 dopouštěl další trestné činnosti, soud prvního stupně dovodil, že tato okolnost nemůže ovlivnit výši zadostiučinění ve smyslu jeho snížení, neboť nejde o žádné kritérium předpokládané v § 31a odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 82/1998 Sb. Stejně tak nepovažoval za důvodný odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4139/2013, kdy žalobce se sice k trestné činnosti doznal, avšak nebyl mu snížen trest, čímž nebyla splněna podmínka citovaného judikátu o tom, že zadostiučinění v penězích za nepřiměřenou délku trestního řízení vylučuje pouze zmírnění trestu, a to konkrétně z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení. Ve zbývajícím nároku, co do částky 51 613 Kč včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci dle § 142 o. s. ř. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení v celkové výši 135 490 Kč spočívající v odměně za právní zastupování advokátem.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání do výroku I. a III. z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., neboť soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména rozsudek ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4139/2013, dle kterého vzdá-li se obžalovaný práva odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, kterým mu je i ukládán trest, nelze z toho učinit jiný závěr, než že se stanoveným druhem trestu a jeho výměrou je minimálně srozuměn, a to i z hlediska kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení. Žalovaná, je toho názoru, že trest uložený odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 25. 11. 2025, č. j. 5 T 165/2016-1091 ve spojení s konstatováním porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě učiněné Ministerstvem spravedlnosti ve stanovisku z 21. 1. 2025 je dostačující zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., i když odsuzující rozsudek neobsahuje odůvodnění, neboť se státní zástupce a obžalovaný po vyhlášení rozsudku odvolání vzdali a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění. Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu se dle § 31a citovaného zákona poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Ze zákona tak vyplývá, že peněžní forma odškodnění má vždy subsidiární povahu ve vztahu k jiným satisfakčním prostředkům nápravy, kterými jsou podle tohoto zákona konstatování porušení práva a jiná forma náhrady, kterou představuje například omluva nebo zmírnění uloženého trestu. Žalobce netvrdil ani neprokázal žádné tak závažné okolnosti subjektivní povahy, pro které by bylo nutno v jeho případě i přes shora uvedené přistoupit k odškodnění v penězích. Soud prvního stupně tak nerespektoval ustálenou judikaturu ve vztahu k odsouzenému a nepřiměřené délce řízení a přiznal žalobci zadostiučiní v penězích, což žalovaná nepovažuje za správné. Pokud by odvolací soud námitky žalované neshledal důvodnými, pak žalovaná dále namítala ke způsobu určení výše zadostiučinění, že při dosavadní délce řízení mělo být vycházeno ze základní částky 15 000 Kč za rok řízení, nikoliv z částky 19 000 Kč, jak učinil soud prvního stupně. Pokud jde o jednotlivá kritéria stanovená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., nepovažuje soudem prvního stupně vyhodnocená kritéria s ohledem na zjištěný skutkový stav za věcně správná. Žalovaná považuje posuzované trestní řízení za složité po stránce skutkové, právní i procesní. Stejně tak má za to, že jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení, mělo vést ke snížení přiznaného zadostiučinění. Pokud jde o kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení, žalovaná neshledává důvody pro modifikaci v rámci tohoto kritéria. Za nesprávné pak považuje i vyhodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, když soud prvního stupně nezohlednil ani skutečnost, že žalobce byl od září 2025 umístěn do vazby a bylo vůči němu zahájeno další trestní stíhání. Zároveň v době trvání odškodňovaného řízení byl žalobce dvakrát odsouzen. Stejně tak nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že byť odškodňované řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a soud prvního stupně rozhodoval celkem pětkrát, tak pokaždé rozhodl o vině obžalovaného. Žalovaná nepovažuje za správné ani rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, kdy žalobci neměl být přiznán úkon právní služby za sepis výzvy dle § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu a k němu režijní paušál, když odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3627/18. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu žalobce zamítne i co do částky 237 187 Kč se zákonným úrokem z prodlení a přizná žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že soud prvního stupně se plně vypořádal s důvody svého rozhodnutí, logicky je vysvětlil a zjistil skutkový stav, který plně odpovídá uplatněnému nároku. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud odvolání zamítl a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) po zjištění, že odvolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tedy ve výrocích I. a III. podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. zůstal odvoláním žalované nedotčen a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

9. Podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

10. Podle § 39 odst. 3 zákona 40/2009 Sb., v platném znění (trestní zákoník) při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a § 42), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.

11. Po skutkové stránce vychází odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která učinil z provedených důkazů a která jsou podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozsudku v odstavcích 7. až 12. Odvolací soud tak stejně jako soud prvního stupně vychází ze zjištění, že trestní stíhání bylo proti žalobci zahájeno dne 11. 1. 2016, trestní řízení bylo následně vedeno u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016 a bylo pravomocně skončeno dne 25. 11. 2025, když žalovaný byl rozsudkem z téhož dne č. j. 5 T 165/2016-1091 po prohlášení své viny uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku a přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem tohoto trestu na zkušební dobu v trvání 2,5 roku. Žalobce – obžalovaný i státní zástupce se vzdali práva odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění rozsudku. Žalobce uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení u žalované dne 26. 9. 2024, žalovaná ve svém stanovisku ze dne 20. 1. 2025 konstatovala, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016 došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, současně po zhodnocení všech okolností případu dospěla k závěru, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění.

12. Odvolací soud s ohledem na tato skutková zjištění nepovažuje za správný závěr soudu prvního stupně, že na projednávanou věc nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4139/2013, dle kterého „Vzdá-li se obžalovaný odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, kterým mu je i ukládán trest podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, má se za to, že je se stanoveným druhem trestu a jeho výměrou srozuměn, a to i z hlediska kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení a nemůže se z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení domáhat ještě zadostiučinění v penězích.“. Odvolací soud je naopak toho názoru, že toto rozhodnutí na projednávanou věc v plném rozsahu dopadá. Žalobce v trestním vyřízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016 prohlásil svou vinu a byl rozsudkem ze dne 25. 11. 2025 uznán vinným v rozsahu 23 skutků ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zák. a přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem tohoto trestu na zkušení dobu v trvání 2,5 roku. Žalobce se vzdal práva odvolání a současně prohlásil, že netrvá na vyhotovení odůvodnění. Nelze tedy vycházet z odůvodnění rozsudku ve vztahu k tomu, v jakém rozsahu trestní soud při ukládání trestu zohlednil ve smyslu § 39 odst. 3 trestního zákoníku nepřiměřenou délku trestního řízení. Z právní věty citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu však vyplývá, že je třeba vycházet z toho, že žalobce byl se stanoveným druhem trestu a jeho výměrou srozuměn, a to i z hlediska kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení, a proto již mu nelze z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení přiznat ještě zadostiučinění v penězích. Nesprávný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalobci nebyl snížen trest a že proto nebyla splněna podmínka citovaného judikátu Nejvyššího soudu. Naopak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že nejprve byl rozsudkem ze dne 10. 10. 2017 žalobci uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku s podmíněným odkladem na pět let, dalšími rozsudky ze dne 20. 1. 2020, 1. 10. 2022 a 30. 5. 2023 byl žalobci uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem 4 roky a rozsudkem z 25. 11. 2025 byl žalobci uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkazem na 2,5 roku. Z toho je zřejmé, že v průběhu trestního řízení byl žalobce rozsudky okresního soudu vždy uznán vinným, ukládaný trest odnětí svobody se však postupně snižoval, stejně jako se snižovala délka jeho podmíněného odkladu. Je tedy zřejmé, že trestní soud při vydávání odsuzujících rozsudku respektoval ustanovení § 39 odst. 3 tr. zák. a při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlížel i k délce trestního řízení.

13. Odvolací soud vychází z ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., dle kterého se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Peněžní forma zadostiučiní, tak má subsidiární povahu ve vztahu k jiným satisfakčním prostředkům nápravy, kterými jsou podle citovaného zákona konstatování porušení práva a jiná forma náhrady, kterou představuje například omluva nebo zmírnění uloženého trestu. Současná právní úprava vychází z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení by primárně měla být pachateli trestného činu kompenzována při stanovení druhu trestu a jeho výměry, je-li to možné. Pokud se tak stane, nepřichází v úvahu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, neboť to je možno dle § 31a odst. 2 citovaného zákona poskytnout pouze v případě, že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak. Za situace, kdy žalovaná ve svém stanovisku ze dne 20. 1. 2025 konstatovala, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016 došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a současně na základě prohlášení viny byl žalobce odsouzen rozsudkem ze dne 25. 11. 2025, č. j. 5 T 165/2016-1091 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem tohoto trestu na zkušení dobu 2,5 roku, přičemž žalobce se vzdal práva odvolání proti tomuto rozsudku a prohlásil, že netrvá na vyhotovení odůvodnění, pak s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4139/2013 vychází odvolací soud z toho, že žalobce byl s tímto trestem srozuměn, a to i z hlediska kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení při stanovení druhu a výše trestu. Odvolací soud proto považuje trest uložený odsuzujícím rozsudkem v trestním řízení, za jehož nepřiměřeně dlouhou dobu se žalobce jako pravomocně odsouzený pachatel trestného činu domáhá náhrady nemajetkové újmy, ve spojení s konstatováním porušení práva, za dostačující zadostiučiní za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., i když odsuzující rozsudek neobsahuje odůvodnění, neboť se státní zástupce a žalobci jako obžalovaný po vyhlášení rozsudku odvolání vzdali.

14. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud postupoval podle § 220 o. s. ř. a změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tedy ve výroku I. tak, že žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 237 187 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako nedůvodnou zamítl.

15. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce nebyl v řízení úspěšný. Je proto povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. Žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení v paušální výši za jednotlivé úkony dle vyhlášky č. 245/2015 Sb. a v souladu s ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ve výši 450 Kč za 1 úkon provedený po 1. 1. 2025. Za řízení před soudem prvního stupně jde o vyjádření k žalobě ze dne 6. 3. 2025, přípravu na jednání 28. 5. 2025 a účast na jednání dne 28. 5. 2025, za první řízení před odvolacím soudem jde o odvolání žalované ze dne 8. 7.2025, včetně jeho odůvodnění ze dne 21. 7. 2025 a vyjádření žalované k odvolání žalobce ze dne 15. 8. 2025, za řízení před soudem prvního stupně po zrušení jeho rozhodnutí jde o vyjádření žalované ze dne 28. 11. 2025, repliku žalované k vyjádření žalobce ze dne 15. 1. 2026, přípravu na jednání 17. 4. 2026 a účast na jednání dne 17. 4. 2026, celkem tedy o 9 úkonů po 450 Kč, za které náleží náhrada nákladů ve výši 4 050 Kč. K těmto nákladům je třeba připočítat cestovné na jednání z odkud - kam a zpět dne 28. 5. 2025 ve výši 867,40 Kč a za cestu na jednání dne 17. 4. 2026 z odkud - kam a zpět cestovné ve výši 885,10 Kč. Cestovné bylo vypočteno při vzdálenosti obou cest 110 km, průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla 5,3 kg na 100 km, ceně pohonných hmot k datu 28. 5. 2025 ve výši 39,35 Kč na 1 km a dne 17. 4. 2026 ve výši 40,50 Kč na 1 km a sazbě základní náhrady 28. 5. 2025 ve výši 5,80 Kč na 1 kg a dne 17. 4. 2026 ve výši 5,90 Kč na 1 km. V odvolacím řízení vykonala žalovaná 3 úkony, a to písemné odvolání, příprava na jednání a účast na jednání dne 10. 9. 2026, za tyto úkony jí náleží náhrada ve výši 3 x 450 Kč, tj. 1 350 Kč. Náklady řízení žalované před soudy obou stupňů tak dosahují celkem částky 7 152,50 Kč. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek § 237 o. s. ř. podané do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Písku. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).